pondělí 21. ledna 2019

Marvi Kalmusová: Pro mé přátele je modlitba, jako když dáte “lajk”

Jsem člověk, který si chrání své soukromí. Určitě nejsem jedním z těch lidí, kteří na Facebooku neustále posílají gospelové písně nebo zprávy typu “Ježíš tě miluje”. Hlasité rozhlašování mého přesvědčení a mých životních situací není něco, co by mi bylo blízké. Na druhé straně jsem oddanou následovnicí Ježíše, která spadá pod jurisdikci Jeho velkého pověření. A to nevyhnutelně vede k okamžiku, kdy se tyto dva aspekty mého života střetávají.

V září minulého roku jsem cítila, že se jeden z těchto střetů blíží. Už nějakou dobu jsem ve svém srdci cítila, že bych měla nabídnout svým kamarádům možnost se za ně modlit. Ale má druhá, introvertnější, soukromá tvář mého já si pomyslela, že bych s tím neměla spěchat. Možná ta celá myšlenka mohla odejít, kdybych zůstala dostatečně dlouhou dobu v klidu.

Ale ona neodešla. Musela jsem sebrat odvahu a rozhodnout se jednat.

Bylo to v pátek odpoledne. Seděla jsem ve vlaku směřujícím z Londýna do Newbold a konečně jsem se rozhodla, že ten vnitřní hlas už nemohu dál ignorovat. Nějak mi pomohlo, že jsem měla zrovna dovolenou a byla jsem pryč z Estonska, daleko od domova a od těch, které jsem chtěla oslovit a jejichž kritika by mě mohla zastrašit nebo mi dokonce ublížit.


Zatímco jsem seděla ve vlaku, otevřela jsem svůj Facebook a napsala všem mým estonským kamarádům. Sdělila jsem jim, že si další den vyhradím speciální čas na modlitbu. Že pokud by někdo z nich chtěl, abych se za něj osobně modlila, stačí, když dá “like” mému příspěvku. A že pokud má nějaké speciální přání, za co bych se měla modlit, může mi to napsat v soukromé zprávě. Hned poté jsem vypnula telefon.

Měla jsem trochu obavy, protože jsem nevěděla, co čekat a jaký z toho mám mít pocit. Ale to, co se potom všechno stalo, jsem zcela určitě nečekala.

Desítky a desítky lidí dávaly “lajk” a komentovaly můj příspěvek, někteří z nich mi psali soukromé zprávy a vylévali mi svá srdce. A jaký to byl průřez společností: mladí i staří, křesťané i ateisté, blízcí přátelé i vzdálení známí, s většinovou sexuální orientací i s menšinovou, ženy v domácnosti i kazatelé, kdokoliv od studentů až po jednoho z nejuznávanějších koncertních klavíristů v mé zemi.

Lidé, kteří se rozhodli mi napsat, vyprávěli o svých zápasech. Sdíleli se se zdravotními problémy a těžkostmi samoty, s obavami o své blízké nebo s touhou sloužit Bohu a jeho církvi a otázkami, jak to udělat.

pátek 21. prosince 2018

Marc Alan Schelske: Slib, který náboženství na rozdíl od Vánoc nemůže splnit

Tento týden se kolem jídelních stolů a v obývacích pokojích po celém světě scházejí rodiny. Štědrý večer, štědrovečerní večeře, sváteční ráno, dlouhé, pomalé dny po Vánocích. Být spolu, vyprávět si příběhy, dávat dárky a mít skvělé jídlo. Vždyť tohle přece všechno chceme, ne?

Některé rodiny tohle prožívají. Některé ne. Někteří z nás si přejí být se svými blízkými. Někteří se sejdou, ale ne doopravdy, jen tráví hodiny s lidmi, se kterými je neváže nic jiného, než určitý druh povinnosti.

O Vánocích někteří prožívají radost, protože jsou s těmi nejbližšími, které mají rádi. Jiní cítí smutek, protože tu možnost nemají nebo ani mít nemůžou. V této době skoro všichni reagujeme na tu hlubokou touhu v našich srdcích. Co je tou touhou?

Být spolu. Někam patřit. Být přijat, být akceptován. Ať už to patří nebo nepatří k naší vánoční tradici, naše srdce odpovídá na tuto touhu jako střelka kompasu. Uložena hluboko v našich srdcích je potřeba společenství, zájmu a lásky.


Marný slib náboženství
Dá se říct, že v lidské historii je náboženství pokusem o odpověď na tuto hlubokou potřebu v nás. Cítíme se více uznaní a akceptovaní, když máme kmen. Náboženství bylo vždy dobré v budování kmenů, v označování, kdo je členem kmenu a kdo není. Náboženství také slíbilo to nejlepší, být spřízněný a akceptovaný Bohem, dokonce být společně s Bohem navždy.

Ale tohle je marný slib, který náboženství slibuje. V ten samý okamžik zaslíbení se vztyčují hradby. Abyste byli přijati, musíte … vložte sem celou historii náboženství.

Učiň tuto oběť. Dokonči tuto pouť. Zachovávej tuto praxi. Chovej se tímto způsobem. Věř svým vůdcům. Vyhýbej se pochybovačům a odpadlíkům. Zaplať desátky. Zúčastni se. Naslouchej. Buď poslušný.

pondělí 17. prosince 2018

Konference o spikleneckých teoriích: „Kdo už ničemu nevěří, věří nakonec všemu"

Dne 9. listopadu uspořádala v Curychu Komise pro nová náboženská hnutí při Švýcarské federaci protestantských církví konferenci o konspiračních teoriích. Téma znělo: "Teoretici spiknutí, popírači spolkové republiky a státu jako výzva pro církev a společnost". Řečníci a vedoucí diskusních skupin se zabývali tématem z psychologického, sociologického a teologického hlediska. Ačkoli podle nich teoretici spiknutí používají vědecké prostředky vyjadřování, nenechají se od svých spikleneckých přesvědčení odradit racionálními argumenty, protože jejich světový názor jim nabídl v jednom komplexním průniku perspektivu, stabilitu a jistotu. Proto také rozšiřují své teorie s horlivostí misionářů.

Náhradní náboženství?

Věřící ve spiknutí projevují v oblasti týkající se šíření jejich teorií misionářskou horlivost, uvedl Dieter Sträuli, psycholog a člen předsednictva organizace infoSekta. Vznesl otázku, zda nejsou konspirační teorie sekularizovanou formou pověry, jakýmsi náhradním náboženstvím. Sträuli vysvětlil, že konspirační teorie mají své kořeny ve struktuře osobnosti.

Ve své pracovní skupině definoval Christian Ruch, historik a sociolog, spiknutí jako akt alespoň dvou lidí, kteří tajně souhlasí s cílem, jehož lze dosáhnout pouze tajně a často má za cíl změnit společenskou strukturu moci. Teorie spiknutí nejsou fenoménem jen moderní doby, upozornil Ruch. V roce 1348 byli Židé obviněni a pronásledováni v souvislosti s morovou nákazou. "Čarodějnice" byly obviňovány ze špatné sklizně a zabíjeny. Novinkou je dnešní rychlost šíření konspiračních teorií.
Tyto konspirační teorie se podle Rucha stále více objevují jako "příznaky nejistoty a úzkosti" v době krize. Základní společenská důvěra v instituce klesá a vytváří se tak prostor pro nedůvěru. Navíc přibývání znalostí vytváří pro život a společnost velmi složitý svět, čímž se tyto stávají jen stěží přehledné. Příznivci konspiračních teorií jsou hyperaktivní, protože všude, i v náhodném dění, vidí skrytý smysl a záměr, vysvětlil sociolog. "Teoretici spiknutí neznají žádnou náhodu," řekl Ruch. Odmítají i to, že by mohla platit jiná vysvětlení a interpretace událostí.

Popírači státu odmítají jako nekalé spiknutí i státní struktury, uvedl ve své diskusní skupině nezávislý novinář Raimond Lüppken. To zdůvodňují tím, že zákony jsou vytvořeny pro "osoby", ale oni jsou "lidé". Jako příklad uvedl "Říšské občany" v Německu a "Anastasii", hnutí New Age založené v Rusku. Mnozí popírači státu odmítají být označováni jako rasisté nebo antisemité. Považují se za etnopluralisty, kteří jen prosazují kulturní zachování společnosti odmítáním míchání etnických skupin. Podle Lüppkena mnoho popíračů státu také odmítá očkování, jsou proti státním školám, bojují za klasické role mužů a žen a obávají se "otřesů", které se mají dít řízenými "toky uprchlíků".

pondělí 12. listopadu 2018

Sbor Sokolov: Vraťme do církve osobní odpovědnost

Sbor Církve adventistů sedmého dne v Sokolově přijal na svém členském shromáždění v sobotu 10.11.2018 návrh pro konferenci Česko-Slovenské unie církve v květnu příštího roku  nazvaný „Vraťme do církve osobní odpovědnost“. Sbor navrhuje změnit ústavu církve tak, aby dávala „právo hlasovat na konferencích jen delegátům se stejným mandátem od členů jako všichni ostatní“, nikoli tedy i všem ordinovaným duchovním bez mandátu sborů a osobní odpovědnosti vůči nim, jak je tomu nyní. Sbor se odvolává na historickou zkušenost „zkostnatělého institucionalismu“ tradičních církví, na biblické a reformační zásady osobní odpovědnosti, rovnosti a všeobecného kněžství všech věřících a na zastupitelský systém správy církve a její celosvětové předpisy. Návrh přinášíme v kompletním znění:   

V oběžníku pro sbory k modlitebnímu týdnu 2018 píší vedoucí Česko-Slovenské unie Církve adventistů sedmého dne o "pohledu do poloprázdných lavic mnoha sborů a čtvrtletních statistických zpráv, které vypovídají o stagnaci naší církve" a o naléhavé potřebě "oživení našeho duchovního života." Taková je tedy situace církve adventistů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku v posledním roce pětiletého konferenčního období, pro které delegáti poslední konference unie přijali strategickou vizi pod názvem "Horlivá, otevřená a rostoucí církev". 


Jde o trend známý ze všech tak zvaných tradičních církví, ve kterých institucionální zkostnatělost a placený rozhodovací vliv zaměstnanců fakticky převážil nad dobrovolnickým vlivem laických členů na sborech. Tento jev není v křesťanské církvi nový a v minulosti vždy vedl k degradaci církve, která pak musela být těžce reformována, obnovována "zdola". Neosobní instituce církve má totiž sklon kvasit a kynout, žít si vlastním životem, vytvářet si vlastní, laikům uzavřený oběh informací, interní systém zájmů a výhod, vymykat se stále více kontrole "zdola" a naopak stále více sama přebírat kontrolu nad církví. Tím zákonitě "instituce" přebírá stále více odpovědnosti za vývoj církve na úkor laiků a sborů. Mnohým z nich to žel vyhovuje, vzniká pocit, že se nemusíme osobně v rozhodování a směrování v církvi nijak dobrovolnicky angažovat, že placení zaměstnanci to stejně zařídí po svém a jistě lépe, "více do toho vidí" atd. Výsledkem je stále více pasivní církev lidí zdánlivě osvobozených od osobní odpovědnosti za poslání církve a očekávajících stále komplexnější servis od "svých" zaměstnanců. Tato "tichá dohoda" (vy se nestarejte o rozhodování a my od vás nebudeme očekávat osobní angažovanost) je podstatou každé totalitní ideologie, každého sektářství a je smrtelnou nemocí křesťanské církve. Kristus totiž nikdy nezbavuje člověka osobní odpovědnosti, ale právě naopak důsledně k ní každého volá. Bez osobní odpovědnosti totiž není ve společnosti ani v církvi svoboda a bez svobody není možná láska, jen bezduchý, postupně odumírající náboženský provoz.

pondělí 5. listopadu 2018

Kam směřuje adventismus po San Antoniu podle Williama Johnssona

William G. Johnsson vydal knihu "Kam směřujeme? Adventismus po San Antoniu" jako přímo podanou ruku: "Zasedání Generální konference v San Antoniu v roce 2015 bylo zlomovým bodem v dějinách Církve adventistů sedmého dne. Odhalil se tu a otevřel pohled na problémy, které se dlouho vyvíjely. Po čase bude tato konference srovnávána se zasedáním v Minneapolis v roce 1888, kde se střetly tváří v tvář dva církevní postoje."

Zasedání nebylo pro Johnssona odtažitou teoretickou záležitostí, i když se jej osobně neúčastnil. V kontextu svého dlouhodobého zaměstnání v církvi jej to, co sledoval z živých přenosů a vyprávění účastníků "hluboce zasáhlo", jak píše, zvláště způsob, jakým bylo jednáno ve věci ordinace žen do plné duchovenské služby. "Od konference uběhla řada týdnů a já jsem se právě zabýval jakousi obyčejnou prací pro moji milou manželku, když mě najednou napadlo: Nebudu se rozčilovat. Nejlepší bude, když sednu a všechno, co mě trápí, napíšu. A tak jsem i učinil.”


A tak tu máme toto stručné a živé pojednání uvádějící následujících deset výrazných způsobů, jak pohlédnout sami na sebe v adventismu sedmého dne a v Johnssonově naději na překonání konfliktů zesilujících rozdílností:

1. Ordinace žen: Boj skončil
2. Vyvolení: Exkluzivní, nebo inkluzivní
3. Čekání na Ježíše: Kdy, nebo kdo?
4. Poselství: Zůstane pro nás to podstatné opravdu podstatným?
5. Organizace: Uvažování o nepředstavitelném
6. Adventisté a stvoření: Jásot, nebo konflikt?
7. Misie: Neuvěřitelné počítání hlav
8. Výklady Písma: Bude mít Ellen poslední slovo?
9. Adventismus, hnutí stojící na zaslíbení
10. Jednota: Hlavou dolů, nebo vzhůru nohama?

Budu se snažit nekazit potenciálním čtenářům dobré čtení o víc než o trochu zdůraznění potřebných k tomu, aby pochopili autorův přístup v obhajobě směru, o kterém věří, že právě jím by měli vedoucí představitelé církve a členové pokračovat.

pátek 2. listopadu 2018

Marcos Torres: Proč nechci být “historickým” adventistou


“Stýská se mi po starých časech této církve.”

“Kéž bychom se mohli vrátit k tomu, jak to tehdy fungovalo.”

“Chci svou církev zpět.”

 
Pokud jste adventista, asi jste na takové fráze narazil. Možná jste je dokonce říkal. Někdy po dvacítce jsem si prošel touto fází “církev je ztracena”, kdy jsem hleděl na cokoliv nového, jiného a inovativního s podezřením. V mé mysli to šlo se všemi sbory z kopce, do zatracení: Kéž bychom se dokázali zformovat a vrátit se zpět tam, kde jsme byli dříve - do dnů, kdy církev byla pevná, oddaná a ctnostná!

Myslel jsem si, že tyto pocity v mé hlavě jsou důkazem mé věrnosti Bohu. Vykládal jsem si svůj závazek k minulosti církve jako znamení mé oddanosti všemu, co je svaté a dobré. Ti, co nesouhlasili, žili … no … v klamu. Neuvědomoval jsem si, že to já jsem byl ve skutečnosti lapen do hříchu modlářství.

V knize Numeri se setkáváme s Izraelem, který cestuje pouští. Ale z této cesty nemáme žádné instagramové “stories”. Místo toho je zde spousta naříkání, protestů a kritizování Boha i Mojžíše. Důsledek jejich reptání ukazuje příběh z Numeri 21,6: “Hospodin tedy na lid poslal jedovaté hady. Na jejich uštknutí mnoho lidí v Izraeli zemřelo.”

Když lidé umírali, Bůh poslal Mojžíšovi tyto instrukce (8. verš): “Udělej si jedovatého hada a připevni ho na kůl. Každý, kdo se na něj podívá, bude žít.”

Příběh je to prostý. Lidé umírají na hadí uštknutí. Bůh jim poskytuje řešení. Tím řešením je bronzový had (verš 9) upevněný na tyči. Kdo se na něj podívá, bude žít. Ten had nebyl kouzelný. Uzdravoval jen díky zázračné moci Boha. Takže v širším smyslu had reprezentoval Boží neustávající požehnání a přítomnost s jeho rebelujícím lidem.

 Augustus John: Mojžíš a bronzový had (1898)
 
Posuňme se rychle dopředu o 700 let, kde izraelský král Ezechijáš vede kampaň za vyčištění země od modlářství. Když spustil tuto spravedlivou křížovou výpravu, něco zajímavého se stalo. Ve 2. Královské 18,4 nacházíme tento příběh: “To on odstranil obětní výšiny, rozbil posvátné sloupy a rozřezal Ašeřiny kůly. Roztloukl i bronzového hada, kterého kdysi zhotovil Mojžíš; až do té doby mu totiž synové Izraele pálili kadidlo. Říkalo se mu Nechuštan, Bronzovec.“

Moment. Chápeme to? Ezechijáš zničil “hada, kterého kdysi zhotovil Mojžíš.” To vyvolává otázku, “Jak se opovážil?" Copak Ezechijáš nevěděl, že ten bronzový had představuje Boží neustávající požehnání a přítomnost s jeho lidem? Nečetl si svou Bibli? Že prostřednictvím tohoto hada Bůh uzdravil vzpurné Izraelity a dal jim druhou šanci? To neměl Ezechijáš žádnou úctu k historii svého lidu? Nebral ohled na to, jak Bůh se svým vyvoleným národem jednal? Proč by Ezechijáš znesvěcoval tak cennou část historie? Proč by znevažoval tak vzácnou ikonu, která byla přes 700 let stará, která byla svědkem Božích činů v minulosti?

Odpověď je velmi jednoduchá. Stačí číst text:

“Od té doby mu totiž synové Izraele pálili kadidlo. Říkalo se mu Nechuštan, Bronzovec.”

Jinými slovy, co bylo kdysi symbolem Božího pokračujícího požehnání a přítomnosti s jeho lidem, se stalo modlou, objektem pohanského modlářství a falešného uctívání. Důsledek je jasný - dokonce i dobré věci, které Bůh v našich dějinách učinil, se mohou zvrátit v objekt uctívání. Dokonce i požehnání se může obrátit v prokletí.

úterý 23. října 2018

Jakub Fraj: Generální konference posiluje

O co vlastně jde?

Spor v naší celosvětové církvi ohledně autority Generální konference, který tento týden během jednání Výkonného výboru Generální konference vyústil ve schválení dokumentu s názvem „Dokument o respektování a praktickém uplatnění rozhodnutí Výkonného výboru Generální konference a zasedání Generální konference“, je dle mého názoru důsledkem dlouhodobějšího problému. I když to mnoho řečníků během zasedání popíralo, jde o reakci na nesouhlas některých unií (zejména unií ze severní Ameriky, Evropy a Austrálie) s rozhodnutím GK ohledně ordinace žen  z roku 2015.
Ordinace žen byla předmětem diskuze už na zasedání GK v roce 1995 v Utrechtu. Liberální křídlo v té chvíli chtělo získat svolení pro to, aby si každá divize mohla v této věci rozhodnout sama. Ale bez úspěchu. Zajímavé je, že konzervativní křídlo (které má většinu), usiluje o to, aby jejich názor byl názorem všech, ale liberální křídlo chce docílit jen toho, aby bylo možné tuto věc rozhodovat na lokální úrovni dle lokálních potřeb.
Od roku 1995 do roku 2015 většina unií vyčkávala a snad doufala v to, že mohlo dojít k rozhodnutí, které by ordinaci žen umožnilo. Nakonec k tomu nedošlo, a tak několik „neposlušných“ unií začalo rozhodnutí kritizovat a v nějakých případech v nějaké formě ženy ordinovat. Reakcí na tento stav je výše zmíněný dokument, který popisuje kroky, jak naložit s takovou unií, která by jednala v rozporu s rozhodnutím GK.

Jakub Fraj

Dokument velmi podrobně popisuje proces, kdy v případě, že vyšší organizační složka církve zjistí, že její podřízená složka jedná v rozporu s rozhodnutím GK, musí zasáhnout. V případě, že by nezasáhla, stejný postup má být uplatněný na další složku v hierarchii. Od nástrojů jako modlitba či dialog je možné dopracovat se až k odebrání hlasovacích práv zástupců těchto „neposlušných“ církevních složek na jednání orgánů církve. Konečným nástrojem je pak rozpuštění a reorganizace „neposlušné“ církevní složky (což není nový nástroj zaváděný přímo tímto dokumentem, ale již v minulosti schválený nástroj GK). Poslední věta dokumentu říká, že tento postup je možné uplatnit na všech úrovních církve – klidně i na sborech. Zkusí tedy někdo někomu odebrat právo hlasovat na členském shromáždění?
Když tak nad celou situací přemýšlím, zaráží mě dvě věci. První věc je ordinace žen. Žiji v moderní době a ve státě, kde jsou ženy na stejné úrovni jako muži, ale moje církev mi tvrdí opak. A to i přes to, že z Bible mi vyplývá, že žena není podřadná bytost. Druhou věcí je to, že už od malička jsem byl vychovávaný v tom, že naše církev je speciální v tom, že je řízená zespodu. Že tedy nehrozí žádné zneužití moci, že všechno pochází od členů. Že jsme taková rodina – jaké si to uděláme, takové to máme. A pak přijde takové rozhodnutí, které říká, že když nějaká skupina na GK rozhodne, že budeme světit neděli, tak jí buď začneme světit nebo nás rozpustí.

Diskuze během zasedání

Zasedání Výkonného výboru GK jsem ze zájmu sledoval v živém přenosu na YouTube a zaujalo mě tam několik řečníků. Jeden z nich pocházel ze Severoamerické divize a velmi emotivně povídal svůj příběh. Když byl mladší, musel se dostavit k odvodům do armády kvůli válce ve Vietnamu. Přišel před komisi, která byla složená z válečných veteránů, kteří bojovali v Koreji a neměli pochopení pro nikoho, kdo by nechtěl jít bojovat. V zásadě tato komise nikomu nedovolila nenastoupit. Tento adventistický kazatel jim ale začal vysvětlovat, kdo je, čemu věří a proč nechce nastoupit do armády. Pro něj to byla věc svědomí. Po delší diskuzi tito veteráni pokývali hlavami a rozhodli, že do armády nemusí nastoupit, že chápou, co říká. A byl to jediný člověk, kterého tato komise uvolnila z povinnosti narukovat. Připodobnil tuto situaci k aktuálnímu jednání, kdy jeho vlastní církev odmítá vzít v potaz jeho svobodu svědomí. Že nechtějí pochopit, že pro něj je důležité zodpovídat se lokální církvi a svému svědomí. Někdo „cizí“ ho v minulosti pochopil a respektoval a jeho vlastní církev toho schopna není.
Dalším diskutujícím, který mě zaujal, byl kazatel z Afriky. Ten celou situaci viděl velmi jednoduše. Je třeba respektovat rozhodnutí celosvětové církve. Kdo rozhodnutí nerespektuje, musí čelit důsledkům. Situaci připodobňoval k domácnosti, kde také vyžaduje pořádek. Bylo mi trochu líto, že na místo snahy pochopit potřebu vzájemné tolerance, se tento delegát rozhodl situaci zjednodušit. Takových delegátů ale byla dle výsledného hlasování většina.
Jiří Moskala, děkan Teologického semináře Andrewsovy univerzity, v diskuzi mimo jiné uvedl: „To je poprvé v historii naší církve, že trestáme naše oddané a odhodlané vedoucí na nebiblickém základu.“ Dokument byl i přes to nakonec přijatý poměrem hlasů 185 pro a 124 proti.

neděle 21. října 2018

V Severní Americe chtějí raději závislost na Bohu, než na Generální konferenci

V Kanadě a Spojených státech amerických, kolébce adventismu, začala debata o osvobození tisíců sborů v Severoamerické divizi Církve adventistů sedmého dne z podřízenosti celosvětovému vedení, například jako podpůrné organizace s vlastními pravidly a také hospodařením. Důvodem jsou nová rozhodnutí celosvětového vedení církve represivně postihovat vedoucí v severoamerických, evropských, australských a dalších národních uniích za stejný přístup k mužům i ženám při ordinaci do plné duchovenské služby. 

"Nastal čas, aby Severní Amerika změnila svůj vztah ke Generální konferenci z podřízenosti na podpůrnou nezávislost," uvádí například John Brunt, mezi adventisty v USA populární autor řady knih a emeritní akademický děkan adventistické Univerzity Walla Walla na severozápadě země. Jako rozhodnutí, které "nenásleduje biblické hodnoty hlásané protestantskými reformátory a zakladateli církve adventistů" označili hned v pondělí 15. 10. dokument přijatý den předtím na letošním výročním zasedání Výkonného výboru Generální konference ve svém oficiálním stanovisku samotní vedoucí Severoamerické divize církve. S tím, že nyní "ve společném úsilí vedoucí v Severoamerické divizi diskutují, jak dál s církví v Severní Americe." Představitelé dvou největších severoamerických unií - Tichomořské a Kolumbijské v reakci na represívní rozhodnutí Výkonného výboru GK oznámili, že je považují za "nešťastné" a ujistili svá sdružení s bezmála dvěma tisíci sborů, která je zvolila, aby je zastupovali, že rozhodnutí výboru Generální konference "v žádném případě" nezmění jejich dosavadní praxi ohledně rovnoprávné účasti žen v duchovenské službě.


Vedoucí Severoamerické divize církve ve svém stanovisku k rozhodnutí Výkonného výboru Generální konference konstatují, že přijatý dokument "umožnil centralizovat moc a vytvořit hierarchický systém správy církve". Pro svůj další postup oznamují, že se svěřují s důvěrou Ježíši. "On je náš Vůdce a bude to naše víra v Něho, co nám osvětlí další cestu. Misie, práce církve, musí a bude pokračovat vpřed. Nejsou to předpisy, co nás drží pospolu. Spojuje nás Duch Boží. Žádáme vás, abyste se modlili za církev; modlete se, abychom dovolili Duchu svatému konat Jeho dílo, aby nás Duch svatý sjednocoval." Obrátili se také zvláštním dopisem na všechny ženské členky kazatelského sboru divize s ujištěním, že s nimi nadále plně počítají a pokračovat bude plán na získání tisíce kazatelek v Severní Americe. "Vaše služba je nedocenitelná," píší divizní vedoucí kazatelkám.  Dan Jackson, předseda Severoamerické divize církve, napsal otevřený dopis všem mladým lidem ve Spojených státech a Kanadě, kteří se po sledování přenosu ze zasedání Výkonného výboru Generální konference rozhodli opustit církev. Píše v něm mimo jiné: „Církev je jako rodina a jako každá rodina se někdy neshodneme. Někdy nám naše neshody všem vadí a chci, abyste věděli, že si vaše rozčarování uvědomuji. Také se tak cítím.“

úterý 16. října 2018

Světové vedení církve adventistů chce dosáhnout jednoty represemi

Podle mnohých pozorovatelů zlomový okamžik v dějinách Církve adventistů sedmého dne - v pondělí 15. října 2018 v 1 hodinu po půlnoci středoevropského času schválili vedoucí církve z celého světa shromáždění na výročním zasedání Výkonného výboru Generální konference církve v tajné volbě 185 proti 124 hlasům nařízení navržené administrátory z ústředí církve zavádějící do různých oblastí života církve vzájemné sledování a hlášení všech odchylek při dodržování mnoha pracovních, organizačních, vzdělávacích a věroučných předpisů všemi složkami církve a určující nové způsoby nátlaku a sankce ze strany Generální konference a jejích k tomu nedávno zřízených pěti dozorčích výborů. Nová direktiva je namířena především proti vedoucím kontinentálních divizí, národních unií a sdružení sborů v Severní Americe, Evropě, Austrálii a Novém Zélandu, které přistupují nebo chtějí přistupovat stejně k mužům i ženám při ordinaci do plné duchovenské služby, tedy i proti vedoucím Česko-Slovenské unie církve.


 Vedoucí z uvedených regionů reprezentující vůli sborů na jim svěřených územích na zasedání marně varovali před tím, že svěření tak bezprecedentních represívních nástrojů Generální konferenci církve povede zákonitě k proměně dosavadního horizontálního zastupitelsko-demokratického systému správy církve, s rozdělením mandátů a pravomocí podle regionální působnosti, na vertikální hierarchický systém podobný římsko-katolickému papežství. S tím, že na biblickém vzoru novozákonní církve, na působení Ducha svatého a reformačním principu všeobecného kněžství je založen ten první. Argumentovali svobodou svědomí, tradiční významnou hodnotou adventistického hnutí, a praktickou misijní dělbou pravomocí mezi celosvětovým ústředím a národními uniemi zavedenou zasedáním Generální konference církve v roce 1901. Marně upozorňovali na to, že nové nařízení povede k úplně nové atmosféře v církvi a zejména mezi jejími zaměstnanci, která se bude vyznačovat sledováním, podezíráním, nedůvěrou a strachem z možných osobních následků, což ve skutečnosti brání působení Ducha svatého na svědomí jednotlivců.

čtvrtek 11. října 2018

Tor Tjeransen: Je rozdělení církve adventistů nevyhnutelné?

Navzdory tomu, že Církev adventistů sedmého dne nyní odmítá stejný přístup k ženám jako k mužům při ordinaci do plné duchovenské služby, stane se tato rovnost normou. Je to jednoduše jen otázka času. Ale mezitím zní první otázka: Kolik bolesti a škody tento proces církvi způsobí? A druhá otázka: Může zůstat církev jednotná, než se stane rovný přístup k ženám jako k mužům v otázce ordinace normou?

Myslím, že ne.

Vysvětlím důvody svého pesimistického výhledu, ale nejdříve se podívám na pozadí celé věci.


Není důvod pochybovat o motivech Generální konference

Motivy vedení Generální konference jsou jasné. Chce, aby se současná krize vyřešila a chce si být jisté, že církev zůstane “sjednocená” kolem určitého souboru doktrinálních pozic. Současný návrh na dosažení této “jednoty” je založen na optimistickém pohledu těchto tří předpokladů:
  1. Že návrh bude odhlasován na výročním zasedání Výkonného výboru 2018.
  2. Že každé rozhodnutí Generální konference je správné a mělo by se dodržovat.
  3. Že unie, které takzvaně “nejsou v souladu se světovým vedením” se pod dostatečným tlakem podvolí.
Optimismus ohledně prvního bodu může být opodstatněný. Optimismus ohledně dalších dvou ne. 
 

 Návrh bude odhlasován

Vedení Generální konference je optimistické ve věci hlasování o návrhu uvedeném v dokumentu “Náhled a postupy zasedání Generální konference a akcí Výkonného výboru Generální konference". A zde jsou alespoň tři důvody pro tento optimismus:

  1. Demografie globální rodiny adventistů

    Vedení Generální konference si může být jisto podporou velkého množství globálního členstva. Početní síla adventistů v USA, Austrálii a Evropě představuje jen 10 % celkového počtu členů církve (podle statistické zprávy z roku 2017 dvě evropské divize, Jihoasijsko-tichomořskou divizi a Severoamerickou  divizi tvořilo k 31. prosinci 2016 1 992 830 členů. Celkově má církev 20 008 779 členů.) Unie, které zastávají rovnoprávnost žen, reprezentují jen malý zlomek členů. Zbylí členové na celém světě jsou buď proti rovnosti nebo je toto téma nezajímá.

  2. Výsledky celosvětového dotazníkového šetření ohledně zajištění souladu

    Výsledky celosvětového průzkumu týkajícího se dodržování výsledků hlasování Generální konference ukazují silnou podporu určitému způsobu vypořádání se s těmi, kteří nejsou v souladu. Tyto výsledky poskytují vedení Generální konference důvod k tomu, aby věřilo v podporu současného návrhu.

  3. Poučení z administrativních chyb výročního zasedání Výkonného výboru 2017

    Tento rok si vedení Generální konference dává pozor, aby se vyhnulo administrativním chybám, které předcházely diskuzi o zajištění shody na výročním zasedání Výkonného výboru 2017. Neobvyklý způsob, kterým byl loňský dokument zařazen do agendy, a fakt, že delegáti neměli možnost si ho přečíst a přemýšlet nad ním dřív, než o něm měli hlasovat, rozzlobil dokonce i ty, kteří by možná za jiných okolností tento návrh podpořili.

    Takže mohou existovat dobré důvody pro to, aby byla Generální konference optimistická, že její návrhy budou odhlasovány.

středa 3. října 2018

George Knight: Adventistická FBI a houští co nepouští

Církev adventistů sedmého dne prochází zajímavým i obtížným obdobím. Během posledních tří let byla většina energie nejvyššího vedení církve vyčerpána na záležitost souladu církve jako cesty k jednotě. Než se začtete do tohoto článku, rád bych předestřel několik myšlenek, které by měly být od začátku zjevné.

1.        Pravá křesťanská církev je organizace složená z dobrovolníků. Lidé se k ní přidávají a dokonce pro ni pracují, protože po tom touží a cítí povolání od Boha.
2.       Jedinými základy skutečné křesťanské jednoty jsou čisté učení Bible, vzájemná důvěra a láska k Bohu.
3.       Jednota a soulad nejsou stejné věci. Soulad lze vynutit, ale skutečné jednoty nelze nikdy docílit donucováním.
4.       Křesťanská jednota není nikdy založena na nedůvěře, strachu, výhružkách, trestech nebo ponižování.
5.       Ellen Whiteová měla pravdu, když napsala, že: „Počátkem papežství bylo nahrazení Boží autority autoritou církve.”
6.       Napříč historií musela církev používat sílu nebo výhrůžky silou k dosažení jednoty pouze tehdy, kdy jí chybělo jasné poselství od Pána.
7.       To je nešťastný případ Církve adventistů sedmého dne v roce 2018.
8.      Výsledkem toho je, že se cítím nucen, se smutkem, napsat další článek o současné krizi adventismu. Jako církev si musíme nejen přiznat vážnost problémů, ve kterých vězíme, ale naši vedoucí budou potřebovat odvahu proroků a apoštolů, aby těmto problémům dokázali čelit.

Mimochodem, měly by zaznít i 2 pozitivní body. První z nich se týká Thomase Lemona. Jako místopředseda Generální konference církve předsedal Výboru pro dohled nad jednotou až do zasedání Výboru Generální konference v roce 2017 a referoval tomuto výboru, že součástí jeho zodpovědnosti bylo navštívit administrátory 3 divizí, u kterých se předpokládá, že nejsou v souladu s církví v otázce ordinace žen. Lemon popsal svoje návštěvy takto: „Nebyl tam ani jeden člověk, který by byť jen naznačil, že se bouří. Jsou znepokojení, ale nikoli ve vzpouře. Jsme Boží děti a čelíme tomuto problému společně. Byl jsem svědkem takového porozumění pro misii a takového odhodlání k jejímu uskutečňování, že by vás to zahřálo u srdce. Odhodlání k misii je tam velmi silné.” Těmito slovy Lemon popsal setkání s těmi, co jsou označováni jako ti, kteří nejsou v souladu s církví v otázce ordinace žen. Druhý pozitivní bod, kterého si můžeme všimnout, zatímco se církev blíží k výročnímu zasedání Výboru Generální konference 2018, je, že všechny proudy v současném adventismu pevně věří v nutnost církevní autority ve světové církvi. Pokračující debata se ovšem vede o tom, jaké použití autority na různých administrativních úrovních církve je vhodné a jaké je již za hranou.

Adventistická FBI

  
Tato část článku se věnuje následujícímu: „Pokud to okolnosti vyžadují, tento proces může být použit ostatními úrovněmi církevní administrativy.” Tato citace pochází z „Dokumentu o respektování a praktickém uplatnění rozhodnutí Výboru Generální konference a zasedání Generální konference”, který na svém jednání 17. července 2018 schválil Administrativní výbor Generální konference (ADCOM) a bude se o něm hlasovat na letošním výročním zasedání Výboru Generální konference. Tomuto dokumentu předcházelo vydání jiného dokumentu vedení Generální konference a předsedů divizí z 11. dubna, nazvaného „Pozvání k vyvýšení Ježíše”. Dubnový dokument toho říká velmi málo o vyvyšování Ježíše (pokud ovšem „vyvyšování Ježíše” není interpretováno jako vyvyšování velmi zřetelných předsudků autorů dokumentu), ale vypovídá naopak mnoho o tom, co je hereze, podle přesvědčení světového ústředí církve. I když byl zaměřen na nezávislé podpůrné organizace, dává najevo těm, kteří nejsou ve vybraných problémech v souladu s interpretacemi a předpoklady tohoto dokumentu, že nemohou očekávat souhlas církve. Signalizuje to agresivní postoj vůči těm, které světové ústředí považuje za teologicky „neloajální”, a tím připravuje půdu pro dokument ze 17. července, který popisuje postupy, kterých má být použito k přivedení „neloajálních” církevních vedoucích do souladu. Přestože začíná „administrativní úrovní, která je nejblíže danému problému”, případy trvající neposlušnosti mají podle něj skončit u „příslušného dozorčího výboru Generální konference”, který může varovat, udělit důtku nebo eventuálně doporučit odvolání daného církevního vedoucího.

Dokument ze 17. července, který nastavil tyto mechanismy, byl následován 14. srpna zasedáním Administrativního výboru Generální konference (ADCOM), který zřídil 5 dozorčích výborů Generální konference a udělil jim odpovědnost za dohlížení nad přestupky proti:

1.        Pracovním předpisům Generální konference
2.       Učením, zásadám, prohlášením a směrnicím pro církevní organizace a instituce, které učí o stvoření a původu člověka
3.       Učením, zásadám, prohlášením a směrnicím týkajícím se homosexuality
4.       Základním věroučným bodům Církve adventistů sedmého dne
5.       Učením, zásadám, prohlášením a směrnicím týkajícím se problematiky ordinace

To nejmenší, čeho si může člověk všimnout, je, že říjnový dokument představuje obří množství vyšetřovací mašinérie a umísťuje administrátory ústředí církve do role připomínající FBI (Federální úřad pro vyšetřování v USA - pozn. překl.) Člověk musí jen žasnout nad tím, jak církev bez těchto mechanizmů zvládla žít v relativní shodě po více jak 150 let. Ještě více může jeden žasnout nad tím, proč bylo vybráno právě těchto 5 oblastí (především body 2,3 a 5 - přičemž poslední z nich není dokonce ani biblický problém), když je tu nejméně tucet dalších excelentních témat, která by si zasloužila vlastní dozorčí výbory. Zdá se, že pro skutečné dosažení souladu by každá forma nesouladu měla mít svůj vlastní dozorčí výbor. Popravdě, věřím, že bych si i já osobně přišel na své s celou řadou nápadů na další oblasti, které volají po vyšetřování těch, kteří nejsou v souladu s pracovními předpisy církve (a pravděpodobně i s Biblí). Poté, hádám, by musel přijít nějaký můj nadřízený a vybrat z nich ta opravdu důležitá témata, v nichž je třeba vymáhat soulad. Zdá se, že tím hlavním je mít především něco, co můžeme vymáhat.

Když jsem četl dokument ze 17. července, několik vět na mě z textu doslova vyskočilo. První z nich byla: „Veškerý pozorovaný nesoulad s církví by měl být oficiálně rozpoznán a nahlášen postupně výborem sdružení a/nebo unie a/nebo divize vyšší organizační složce.”  Nejsem si úplně jistý, co všechno to znamená, ale zdá se, že to předpokládá, že bychom se měli všichni navzájem sledovat a hlásit vše nepatřičné, co uvidíme. Tato věta se nijak neomezuje ve svém zacílení. Píše se tu černé na bílém, že: „Veškerý pozorovaný nesoulad s církví” má být „rozpoznán a nahlášen.” To by mělo dokonale zaměstnat „policejní typy” lidí. Možná by měla církev dokonce najmout nějaké další pozorovatele, aby naplnili tento příkaz. Protože nenahlásit „vše” je samo o sobě činem nesouladu.

Druhá věta, na které utkvěla moje pozornost, byla ta v úplném závěru: „Pokud to okolnosti vyžadují, tento proces může být použit ostatními úrovněmi církevní administrativy.” Leží před námi myšlenka, která jednoho vede k tomu, aby se zamyslel nad jejími důsledky. Konec konců jde o představu, že tento kontrolní systém založený v Silver Spring by rovněž mohl být nápomocný v jednotlivých divizích. Ale pokud je vhodný pro divize, tak je jen logickým důsledkem, že tato mašinérie by měla být zřízena v každé unii, v každém sdružení a pravděpodobně i v každém místním sboru. Nejsem si jistý, jestli by všech 5 dozorčích výborů mělo být zřízeno na každé administrativní úrovni církve, ale zdá se, že dokument ze 17. července to předpokládá.

Výsledek toho všeho lze vidět pozitivně jako změnu poslání a zaměření Církve adventistů sedmého dne. Se vší tou mašinérií nám nezbude čas na nic jiného, než se navzájem sledovat a hlásit naše poznatky o druhých vyšší administrativní složce. To zajisté potlačí nesoulad a nastolí „jednotu”. To mě přivádí k houští co nepouští.

čtvrtek 27. září 2018

Unie, sdružení i sbory odmítají nová direktivní opatření ústředí církve

Stupňující se jednostranná direktivní opatření světového administrativního ústředí církve adventistů v USA před nastávajícím říjnovým výročním zasedáním vedoucích církve z celého světa - Výkonného výboru Generální konference církve vyvolávají v církvi stále silnější protesty. Opatření namířená proti národním uniím a sdružením praktikujícím stejný přístup k ženám jako k mužům při ordinaci do plné duchovenské služby a nově i proti dosavadnímu zastupitelsko-demokratickému modelu správy církve oficiálně odmítli společným písemným prohlášením předsedové Severoněmecké a Jihoněmecké unie církve Werner Dullinger a Johannes Naether. Výbor Berlínsko-středoněmeckého sdružení církve vznesl ve svém protestu otázku, zda lze ještě světovému vedení církve vůbec důvěřovat. Ve Švýcarsku adventisté sbírají podpisy pod petici na podporu svých volených národních vedoucích, k odmítnutí nedávno ústředím jmenovaných pěti direktivních výborů "pro dohled nad souladem" vyzývá ve svém stanovisku Výbor Tichomořské unie tvořený sdruženími sborů na západě USA, vedení sousední Severotichomořské unie vyzvalo v této souvislosti k modlitbám a půstu. V neděli 23. 9. 2018 se na svém zasedání v Brně k odmítavým reakcím připojil i Výbor Česko-Slovenské unie církve. Ozývají se i jednotlivé sbory, například sbor adventistů ve švédském Linköpingin, který ve svém otevřeném dopisu ústředí církve píše: "S rozčarováním a obavami sledujeme proměnu toho, co se původně nazývalo Jednotou v misii, v poslední době v pětinásobný Výbor pro dohled nad souladem."


"Dokumenty a práce výborů pro dohled nad souladem“ podporují ducha nedůvěry, kritiky, ponižování a odsuzování. To je v rozporu s duchem evangelia," napsali ve svém stanovisku předsedové Severoněmecké a Jihoněmecké unie církve Werner Dullinger a Johannes Naether s tím, že na nastávajícím výročním zasedání Výboru Generální konference církve se budou jako delegáti za Německo zasazovat o zrušení uvedených nových dokumentů a výborů celosvětového ústředí. "Církev adventistů sedmého dne je celosvětová protestantská církev, jejímž základem jsou místní sbory. K jejímu celosvětovému vedení jsme jí proto dali zastupitelský systém, aby mohla být vedena jako organizace a zároveň jako společenství věřících. V nejnovější iniciativě světového vedení církve rozpoznáváme ohrožující vývoj směrem k hierarchické struktuře církve, které jsme se rozhodli být protikladem," píší předsedové německých unií.