středa 24. dubna 2019

Zdeněk Lukšík: My a oni

Zvláštní dělení, které v sobě může někdy ukrývat nadřazenost a odsouzení těch co jsou "oni".

Tento fenomén je typický pro sektářské projevy. Přesto se všichni v rozhovorech potýkáme s tímto vyjádřením, ale nemusíme to propracovávat do selektivního dělení lidstva. Jakmile jsi členem skupiny "My" začnou se v tobě dít zvláštní procesy. Začneš se separovat, kráčíš po hladině lidské společnosti na hlavách těch "oni", abys udržel vůdčí postavení své skupiny v daném prostředí. Máš extrémní potřebu zašlapávat hlavy těch "oni" pod hladinu. Čím více jich zašlapeš, tím sebejistěji a pevněji vidíš svou skupinu. V takové skupině to však také není jednoduché. Při separaci se stává, že již není po kom šlapat a v tom okamžiku v "My" začne proces hledání třídního nepřítele ve vlastních řadách. To přece znáte nebo jste o tom četli. Politická "sekta" vykonstruovala umělé politické procesy: Začíná to vyloučením z vládnoucí elitní skupiny a pak přichází na řadu donucovací proces pro přiznání viny ze spiknutí. V každé skupině "My" je podhoubí pro kult osobnosti, toužíte-li zůstat ve skupině, pak musíte v boji o přežití nést na ohnutých zádech myšlenkově razantně silnějšího separátora sekty "My".


Vytváření sektářských skupin "My" nutně vede k dalšímu vyseparování vládnoucí elitní jednotky v dané  skupině rozdělující svět na "My" a "oni". Většinou stojí na silném vůdci.     

Taková vedoucí složka má pak neutuchající potřebu ovládat a zasahovat co nejvíce i do drobných detailů života lidského jedince. Je to cílená aktivita podrobit si tu nižší část ve skupinovém prostředí "My". Postupem času se v takové separované skupině vytváří potřebná vládnoucí hierarchie různých výborů, které podléhají dalším výborům, až po ten vrchol pyramidy nejvyšší výbor.

Kristus založil společenství na rovnosti a učil tomu své učedníky. Určitě jste si všimli v NZ následujících myšlenek: "jedni druhé", "navzájem", "milovat jako sebe",  "kdo chce být největší, ať slouží" nebo "ne tak bude mezi vámi", a podobně. Tam, kde otevřeně zaznívá dělení na "My" a "oni", tam se nedaří přátelským sdíleným rozhovorům, aby nebyl jedinec nařčen z nedostatku loajality a nutnosti přitakání - jen "My" to víme nejlépe. Takové křesťanské společenství žije v napětí strachu místo laskavých vzájemných vztahu  a to může dusit dynamické evangelium, které září uvnitř a proniká do okolí. Kristus tomu učil v evangeliích různým způsobem: "Nerozumností stavět svíci pod vědro, kvasu prostupujícího a zvětšujícího objem, rybářské síti mající smysl jen ve vodě, nebo co chcete, aby vám lidé činili ..... ". Nikdy nejde o exhibice jedince, ale o vzájemný vztah, který je přitahujícím magnetem. Tím je láska Kristova, není to naše láska, ale ta proměňující Láska našeho Boha Stvořitele, Vykupitele a Soudce v Kristu Ježíši. Ten soud  pochopíme na jediném místě, na Golgotě.

Golgota ukazuje, že Bůh je sám k sobě nespravedlivý, aby člověka učinil spravedlivého.

pondělí 8. dubna 2019

Daniel Zwiker: Předpokladem náboženského zneužívání jsou mocenské sklony

V Adventním domě ve švýcarské Basileji přednášel Daniel Zwiker, psychoterapeut a teolog, na téma "Víra s riziky a vedlejšími účinky - O náboženském  zneužívání ve zbožném hávu". Akce byla organizována basilejskou pobočkou Ligy Život a zdraví (LLG) v rámci její přednáškové a seminární činnosti. Spolek byl založen v roce 1954 Církví adventistů sedmého dne s cílem holistické podpory zdraví.

Definice zdraví podle Světové zdravotnické organizace WHO je holistická a vnímá lidi jako tělesné, duševní, společenské a duchovní bytosti, řekl Zwiker. Ve všech těchto oblastech může dojít k překročení mezí, což je škodlivé. Platí to i pro duchovní nebo náboženskou oblast.

Psychoterapeut poukázal na řadu příkladů náboženského  zneužívání zaznamenaných v životě církve a popsaných v knize Davida Johnsona a Jeffa van Vonderena "Ničivá moc duchovního zneužívání": Kdo upozorní na problém, je sám označen jako problém. Kdo kritizuje vedoucí, je označen jako ten, kdo má potíže s autoritou. Duchovenská služba bývá zneužívána k manipulaci a mocenskému zasahování do soukromého života. Při tom  bývá člověku zpochybňována jeho víra, bývá označován jako psychicky postižený nebo jako nástroj satana.


Daniel Zwiker preferuje v této problematice pojem „náboženské“ zneužití, namísto obvykle používaného termínu „duchovní“ zneužívání. Skutečně "duchovní" je pro něj u křesťana vliv Ducha svatého, který působí  konstruktivně, pozitivně a nikoli zneužíváním. Zneužívání přichází v církevnickém, náboženském plášti, proto používá raději pojem „náboženské“ zneužívání. Problém je však znám i v esoterice nebo ideologiích, v nichž se člověk podřizuje něčemu nadlidskému proto, aby legitimizoval své vlastní cíle nebo potřeby.

Předpokladem náboženského zneužívání jsou mocenské  sklony projevované pachatelem nebo obětí pachateli legitimizované. Může být ovlivněn růzností intelektuální úrovně nebo postavení v církevním prostředí. Moc je zde zneužívána k omezování svobody ostatních. Oběti náboženského zneužívání jsou navíc často vydány pachatelům na milost. Zneužívaní jsou ovládáni strachem z důsledků vzepření se, jako jsou vina, trest, hanba, vyloučení, ztráta spásy. Podle Zwikera jde o náboženské zneužívání i tehdy, pokud je  zneužívané osoby tak nevnímají a samy přiznávají pachateli tuto hranice překračující autoritu nad sebou.

pátek 29. března 2019

Jakub Fraj: Skutečně otevřená církev?

Čtyřdenní konference Česko-slovenské unie Církve adventistů sedmého dne proběhla během minulého týdne v malenovickém hotelu Petr Bezruč za účasti 214 (resp. 215) delegátů a několika dalších hostů a pozorovatelů. Celkem bylo na konferenci nahlášeno 230 delegátů. Z nich bylo 122 volených zástupců sborů a 108 ostatních. Ze 122 volených delegátů sborů bylo 17 kazatelů. 108 ostatních delegátů tvořilo 86 ordinovaných kazatelů z celé unie, 8 zástupců institucí církve, 12 členů výboru unie a 2 zástupci divize. V součtu mělo být přítomno 117 nezaměstnanců církve a 113 zaměstnanců církve. 

Když jsem vyrážel na konferenci ČSU, nebyl jsem si jistý, co vlastně očekávat. Uvažoval jsem nad tím, jestli je vůbec možné, aby mělo naše setkání jiný přínos než volbu nového vedení a potvrzení zajetého směru. Nedávno jsem zahlédl rozhovor s nadpisem „Církev má vítat i toho, kdo ještě neuvěřil, nebo kdo jí dokonce kritizuje“, který mě vedl k zamyšlení, jestli dokážeme vůbec na jednání otevřít naší mysl jiným názorům, argumentům a pohledům na věc.


Nakonec jsem ale byl mile překvapený. Asi v půlce konferenčního jednání jsem se potkal s předsedou unie Mikulášem Pavlíkem, který se mě zeptal, jak zatím hodnotím jednání konference a zdůraznil, ať se nebojím být upřímný. Nebyl čas ze sebe vypravit dlouhou studii na téma konference, a tak jsem odpověděl jen něco ve smyslu, že i když diskuze vypadají, že máme různé názory, které mnohdy vypadají neslučitelně, usnesení, která jsou hlasována, jsou překvapivě otevřená, moderní a možná až liberální. Také jsem dodal, že jsem čekal, že touhle dobou už budou vzduchem létat židle a ono se tak zatím neděje. Přišlo mi, že i přes různé procedurální nedostatky, se diskuze držela ve věcné rovině a nepřeskakovala k osobním útokům. 

Ještě než se pustím do představení průběhu samotného jednání, chtěl bych se vyjádřit k argumentu, že jednotlivec nemůže změnit z hola nic. Já jsem byl mým sborem zvolený delegátem na konferenci Českého sdružení CASD, takže jsem na konferenci unie neměl vůbec být. Ústava CASD ale umožňuje v případě zájmu každému členovi, aby se na vlastní náklady účastnil konference v pozici pozorovatele, který nesmí diskutovat ani hlasovat, ale po celou dobu jednání může být přítomný. Toho jsem jako jeden z mála využil i já a rozhodně toho nelituji. Kromě toho, že jsem mohl vést mnoho rozhovorů se zajímavými lidmi, jsem se také zúčastnil setkání s hospodářem unie Markem Škrlou ohledně hospodaření církve, měl jsem tu možnost podílet se na tvorbě několika návrhů na změnu Ústavy CASD a také jsem připravoval pozměňující návrh k moravskému návrhu k bodu ordinace žen pro případ, že by ordinace nebyla schválena. Z konference si odnáším nejen pocit, že jsem nejen „byl u toho“, ale i to, že jsem svojí přítomností dokázal, že jakýkoliv člen naší církve, který má zájem, může přispět k vývoji naší církve kupředu.

Během vedení konference se střídalo velké množství předsedajících, a to zejména proto, že byli zároveň předsedy výborů a pracovních skupin. To vedlo k tomu, že byl předsedající ne vždy v obraze a jednání se tak protahovalo. Důsledkem účasti administrátorů církvi na jednání výborů a pracovních skupin bylo i to, že se zásadní body agendy stále odročovaly na později a později, aby se k nim mohli vyjádřit příslušní zpravodajové. Paradoxně se tak za pátek, což byl jediný celý den určený k probírání agendy, vyřešilo mnoho bodů z konce agendy, ale skoro žádný ze začátku. Na důležité body agendy pak nebylo dost času a někdy tak delegáti přišli o možnosti diskutovat nebo se kvůli tomu musela konference prodlužovat.

pondělí 25. března 2019

Úřady církve adventistů v ČR a SR se (možná) zredukují. Ženy zrovnoprávněny

Delegáti konference Česko-Slovenské unie církve adventistů v Malenovicích potvrdili ve funkcích dosavadní vedoucí unie Mikuláše Pavlíka, Petera Číka a Marka Škrlu a zároveň je požádali, aby do dvou let uskutečnili změnu organizace církve v Česku a na Slovensku z dosavadních čtyř ústředí na efektivnější model, například na unii sborů s jediným ústředím nebo po vzoru Švýcarské unie bez vlastního ústředí, kdy by se ve vedení unie střídala vedení jednotlivých sdružení. Církev v Česku a na Slovensku by tak ročně ušetřila asi 6 milionů korun za provoz ústředí unie v Praze na Vinohradech a získala další prostředky za případný pronájem jeho bytových a kancelářských prostor. Při schvalování zápisu však staronový předseda unie Mikuláš Pavlík náhle nechal změnit formulaci o zvolení vedoucích na "další období", obvyklou ze zápisů předchozích konferencí, na "další pětileté období", čímž uvedené zefektivnění podle švýcarského vzoru "do dvou let" prakticky popřel a změnit to může jen svolání další, mimořádné konference, které je nejisté.

Po delší vypjaté rozpravě delegáti poměrem 93 ku 82 hlasům schválili ordinaci žen do plné duchovenské služby v České a Slovenské republice, což byla poslední překážka plné rovnoprávnosti žen v církvi a její službě na tomto území. Ke schválení přispěly v rozpravě také přítomné ženy. Například pražská kazatelka Soňa Sílová, která se k této věci dosud odmítala vyjádřit, na požádání popsala své těžkosti: "Pán Bůh mne používá k přivádění lidí k sobě, a když mě pak jako duchovní požádají o křest, musím jim odpovědět, že je pokřtít nemohu. Na jejich otázku  proč, tak musím popravdě odpovědět, že nevím."


O návrhu změnit ústavu církve tak, aby v jejím  demokratickém zastupitelském uspořádání hromadně nerozhodovali lidé bez zastupitelského mandátu, tedy nikým nezvolení kazatelé tvořící z titulu své funkce více než třetinu delegátů na konferencích, bylo naopak delegátům jakkoli diskutovat znemožněno a byl okamžitě bez rozpravy zamítnut, a to právě i mnohými kazateli. Hned po představení návrhu jeho předkladatelem z největšího českého sboru v Praze na Smíchově a zpravodajem návrhu se přihlásil delegát ze sboru Kyjov a požádal o "ukončení rozpravy" delegátů, ačkoli žádná ještě nezačala. Jakákoli diskuse o návrhu byla hlasováním pod vedením předsedajícího kazatele a tajemníka unie Petera Číka a s velkou podporou právě kazatelů bez mandátu, o kterých měla být řeč, ostatním delegátům znemožněna a stejným způsobem byl vzápětí zamítnut návrh na změnu ústavy. Námitky na neslučitelnost delegátských práv nevolených kazatelů s demokratickými ustanoveními ústavy, církevního řádu a pracovních předpisů církve o rovnosti všech členů při její zastupitelské správě zamítl i konferenční výbor pro změnu ústavy, složený většinou opět z kazatelů.

pondělí 4. března 2019

Jakou zprávou o církvi je chystaná česko-slovenská konference adventistů?

Církev adventistů sedmého dne v České a Slovenské republice se po pěti letech připravuje na řádnou konferenci své Česko-Slovenské unie. Více než dvě stovky účastníků z Českého, Moravskoslezského a Slovenského sdružení sborů naplní na čtyři dny od 21. do 24. března hotel Petr Bezruč v Malenovicích u Frýdlantu nad Ostravicí. Podle ústavy církve (čl. 29) má konference unie hodnotit činnost církve a jejích orgánů za uplynulé období, rozhodovat o programech, cílech a vedoucích na budoucí období, o základních finančních a majetkových otázkách, přijímat a měnit ústavu církve, organizovat sdružení a jejich působnost, přijímat opatření k zajištění jednoty, čistoty víry, ke zvyšování duchovní, morální a odborné úrovně pracovníků církve a efektivity jejich služby. Co vlastně o činnosti církve v Česku a na Slovensku v uplynulém období, o jejích plánech do budoucna, hospodaření, organizaci, transparentnosti rozhodování, jednotě a úrovni jejích pracovníků vypovídají zprávy a agenda nastávající konference?

Leccos napovídá již předkonferenční (ne)debata v církvi o návrzích ze sborů. S návrhy přijatými na členských shromážděních sborů, které neprošly do agendy unijní konference přes výbory sdružení nebo v nich doznaly zásadních změn, nebyly ostatní sbory seznámeny a jejich vyřazení zpravidla nebylo nijak vysvětleno ani samotným navrhujícím členským shromážděním, v lepším případě byla pouze formálně zpravena, že jejich návrhy prostě nezískaly potřebný počet hlasů. Například sbor Liberec takto neuspěl s návrhem na změnu pravidel (ústavy), která by omezila ve výboru unie podíl zaměstnanců církve vůči laickým zástupcům ze sborů maximálně na polovinu – v současném výboru unie je podíl zaměstnanců dvoutřetinový. Dosavadní výbor unie sice navrhl složení svého nástupnického výboru jako osmnáctičlenného s devíti zaměstnanci a devíti laiky, nikoli však jako změnu pravidel i pro další výbory unie v budoucnu. A na konferenci už liberecký ani žádný jiný delegát nemá mít možnost to změnit, protože výbor unie zároveň doplnil do jednacího řádu konference, že „Všechny návrhy předložené výboru pro změnu ústavy musejí být odsouhlaseny výborem sdružení nebo výborem unie“. Z procesu navrhování změn ústavy tak výbor unie prakticky vyloučil řádně zvolené delegáty na konferenci, která má změny ústavy v kompetenci. Z návrhu největšího slovenského sboru Bratislava 1 "Zrušit praxi investování finančních prostředků CASD do různých investičních fondů nebo akcií různých výnosných firem" se zase v návrhu agendy konference stalo toto: "Žádáme zástupce EUD, aby vysvětlil delegátům konference ČSU principy a filozofii práce investičního oddělení při GK a způsob investování do investičních fondů." Sbor, který z etických důvodů žádá zrušení podnikatelských aktivit církve, se z návrhu agendy konference dozvídá, že jeho sdružení na základě jeho návrhu žádá naopak obhajobu těchto aktivit. Návrhy sborů, které se do agendy konference dostaly, jsou nyní konzultovány na uzavřených okrskových setkáních delegátů a zástupců sborů, v elektronických ani tištěných médiích církve určených pro řadové členy se však ani ty neobjevily. Řada sborů přitom do přípravy konference ve svých sdruženích vstoupila právě s požadavkem lepšího informování řadových členů o dění a rozhodování v církvi.


Hodnocení uplynulého pětiletého působení církve v České a Slovenské republice a z něho vycházejícímu vytýčení vize unie pro další pětileté období věnuje rozeslaný program konference polovinu prvního konferenčního dne. Zpráva "o stavu unie" z pera jejího předsedy Mikuláše Pavlíka, nadepsaná a podepsaná jako zpráva "předsedy výboru" unie, se skutečně zabývá téměř výhradně jen administrativními procesy ve výboru unie, krátce i ve výborech Interevropské divize a Generální konference církve, kde adventisty z České a Slovenské republiky předseda zastupoval. Jen zcela obecně shrnuje, že "máme za sebou pět dynamických roků života církve se všemi výzvami a radostmi, které přinesly", a že "ne vždy jsme měli dostatek odvahy pro uskutečnění potřebných a očekávaných změn". Pokud se předseda nechystá svou úřední zprávu ještě osobně komentovat, ponechává zřejmě skutečné zhodnocení, jak a proč se (ne)daří naplňovat ambiciózní strategickou vizi unie vytýčenou minulou konferencí pod názvem "Horlivá, otevřená a rostoucí církev" na ostatních delegátech. A navržený orientační program poskytuje plenární diskusi o jeho zprávě asi 15 minut.

Uvedená vize unie na léta 2014 až 2019 s takovými praktickými doporučeními, jako vyhledávat, vychovávat a povzbuzovat vůdce pro konkrétní činnosti církve v různých oblastech formou systematického vzdělávání a motivačních setkávání, podpořit přípravu učitelů, studentů pedagogiky a dalších dobrovolníků, členů církve, kteří by vyučovali – lektorovali na školách v oblasti seznamování s Biblí, etické výchovy a podobně, nově se zabývat aktuálním „Evangeliem pro dnešek“ zaměřeným na jednotlivé věkové a sociální skupiny, zaměřit se na službu mezi romskou populací, národnostními menšinami a různými subkulturami nebo prakticky zapojit misijní prvek do tříd sobotní školy, ukládá výslovně výboru unie, "aby průběžně kontroloval a jednou ročně při příležitosti výročního setkání vyhodnotil praktické naplňování této vize schválené konferencí na dané konferenční období a případně korigoval další směřování oddělení či instituce ve smyslu této vize". O takové činnosti výboru unie a jejích výsledcích se rozeslaná zpráva předsedy nezmiňuje.

pondělí 21. ledna 2019

Marvi Kalmusová: Pro mé přátele je modlitba, jako když dáte “lajk”

Jsem člověk, který si chrání své soukromí. Určitě nejsem jedním z těch lidí, kteří na Facebooku neustále posílají gospelové písně nebo zprávy typu “Ježíš tě miluje”. Hlasité rozhlašování mého přesvědčení a mých životních situací není něco, co by mi bylo blízké. Na druhé straně jsem oddanou následovnicí Ježíše, která spadá pod jurisdikci Jeho velkého pověření. A to nevyhnutelně vede k okamžiku, kdy se tyto dva aspekty mého života střetávají.

V září minulého roku jsem cítila, že se jeden z těchto střetů blíží. Už nějakou dobu jsem ve svém srdci cítila, že bych měla nabídnout svým kamarádům možnost se za ně modlit. Ale má druhá, introvertnější, soukromá tvář mého já si pomyslela, že bych s tím neměla spěchat. Možná ta celá myšlenka mohla odejít, kdybych zůstala dostatečně dlouhou dobu v klidu.

Ale ona neodešla. Musela jsem sebrat odvahu a rozhodnout se jednat.

Bylo to v pátek odpoledne. Seděla jsem ve vlaku směřujícím z Londýna do Newbold a konečně jsem se rozhodla, že ten vnitřní hlas už nemohu dál ignorovat. Nějak mi pomohlo, že jsem měla zrovna dovolenou a byla jsem pryč z Estonska, daleko od domova a od těch, které jsem chtěla oslovit a jejichž kritika by mě mohla zastrašit nebo mi dokonce ublížit.


Zatímco jsem seděla ve vlaku, otevřela jsem svůj Facebook a napsala všem mým estonským kamarádům. Sdělila jsem jim, že si další den vyhradím speciální čas na modlitbu. Že pokud by někdo z nich chtěl, abych se za něj osobně modlila, stačí, když dá “like” mému příspěvku. A že pokud má nějaké speciální přání, za co bych se měla modlit, může mi to napsat v soukromé zprávě. Hned poté jsem vypnula telefon.

Měla jsem trochu obavy, protože jsem nevěděla, co čekat a jaký z toho mám mít pocit. Ale to, co se potom všechno stalo, jsem zcela určitě nečekala.

Desítky a desítky lidí dávaly “lajk” a komentovaly můj příspěvek, někteří z nich mi psali soukromé zprávy a vylévali mi svá srdce. A jaký to byl průřez společností: mladí i staří, křesťané i ateisté, blízcí přátelé i vzdálení známí, s většinovou sexuální orientací i s menšinovou, ženy v domácnosti i kazatelé, kdokoliv od studentů až po jednoho z nejuznávanějších koncertních klavíristů v mé zemi.

Lidé, kteří se rozhodli mi napsat, vyprávěli o svých zápasech. Sdíleli se se zdravotními problémy a těžkostmi samoty, s obavami o své blízké nebo s touhou sloužit Bohu a jeho církvi a otázkami, jak to udělat.

pátek 21. prosince 2018

Marc Alan Schelske: Slib, který náboženství na rozdíl od Vánoc nemůže splnit

Tento týden se kolem jídelních stolů a v obývacích pokojích po celém světě scházejí rodiny. Štědrý večer, štědrovečerní večeře, sváteční ráno, dlouhé, pomalé dny po Vánocích. Být spolu, vyprávět si příběhy, dávat dárky a mít skvělé jídlo. Vždyť tohle přece všechno chceme, ne?

Některé rodiny tohle prožívají. Některé ne. Někteří z nás si přejí být se svými blízkými. Někteří se sejdou, ale ne doopravdy, jen tráví hodiny s lidmi, se kterými je neváže nic jiného, než určitý druh povinnosti.

O Vánocích někteří prožívají radost, protože jsou s těmi nejbližšími, které mají rádi. Jiní cítí smutek, protože tu možnost nemají nebo ani mít nemůžou. V této době skoro všichni reagujeme na tu hlubokou touhu v našich srdcích. Co je tou touhou?

Být spolu. Někam patřit. Být přijat, být akceptován. Ať už to patří nebo nepatří k naší vánoční tradici, naše srdce odpovídá na tuto touhu jako střelka kompasu. Uložena hluboko v našich srdcích je potřeba společenství, zájmu a lásky.


Marný slib náboženství
Dá se říct, že v lidské historii je náboženství pokusem o odpověď na tuto hlubokou potřebu v nás. Cítíme se více uznaní a akceptovaní, když máme kmen. Náboženství bylo vždy dobré v budování kmenů, v označování, kdo je členem kmenu a kdo není. Náboženství také slíbilo to nejlepší, být spřízněný a akceptovaný Bohem, dokonce být společně s Bohem navždy.

Ale tohle je marný slib, který náboženství slibuje. V ten samý okamžik zaslíbení se vztyčují hradby. Abyste byli přijati, musíte … vložte sem celou historii náboženství.

Učiň tuto oběť. Dokonči tuto pouť. Zachovávej tuto praxi. Chovej se tímto způsobem. Věř svým vůdcům. Vyhýbej se pochybovačům a odpadlíkům. Zaplať desátky. Zúčastni se. Naslouchej. Buď poslušný.

pondělí 17. prosince 2018

Konference o spikleneckých teoriích: „Kdo už ničemu nevěří, věří nakonec všemu"

Dne 9. listopadu uspořádala v Curychu Komise pro nová náboženská hnutí při Švýcarské federaci protestantských církví konferenci o konspiračních teoriích. Téma znělo: "Teoretici spiknutí, popírači spolkové republiky a státu jako výzva pro církev a společnost". Řečníci a vedoucí diskusních skupin se zabývali tématem z psychologického, sociologického a teologického hlediska. Ačkoli podle nich teoretici spiknutí používají vědecké prostředky vyjadřování, nenechají se od svých spikleneckých přesvědčení odradit racionálními argumenty, protože jejich světový názor jim nabídl v jednom komplexním průniku perspektivu, stabilitu a jistotu. Proto také rozšiřují své teorie s horlivostí misionářů.

Náhradní náboženství?

Věřící ve spiknutí projevují v oblasti týkající se šíření jejich teorií misionářskou horlivost, uvedl Dieter Sträuli, psycholog a člen předsednictva organizace infoSekta. Vznesl otázku, zda nejsou konspirační teorie sekularizovanou formou pověry, jakýmsi náhradním náboženstvím. Sträuli vysvětlil, že konspirační teorie mají své kořeny ve struktuře osobnosti.

Ve své pracovní skupině definoval Christian Ruch, historik a sociolog, spiknutí jako akt alespoň dvou lidí, kteří tajně souhlasí s cílem, jehož lze dosáhnout pouze tajně a často má za cíl změnit společenskou strukturu moci. Teorie spiknutí nejsou fenoménem jen moderní doby, upozornil Ruch. V roce 1348 byli Židé obviněni a pronásledováni v souvislosti s morovou nákazou. "Čarodějnice" byly obviňovány ze špatné sklizně a zabíjeny. Novinkou je dnešní rychlost šíření konspiračních teorií.
Tyto konspirační teorie se podle Rucha stále více objevují jako "příznaky nejistoty a úzkosti" v době krize. Základní společenská důvěra v instituce klesá a vytváří se tak prostor pro nedůvěru. Navíc přibývání znalostí vytváří pro život a společnost velmi složitý svět, čímž se tyto stávají jen stěží přehledné. Příznivci konspiračních teorií jsou hyperaktivní, protože všude, i v náhodném dění, vidí skrytý smysl a záměr, vysvětlil sociolog. "Teoretici spiknutí neznají žádnou náhodu," řekl Ruch. Odmítají i to, že by mohla platit jiná vysvětlení a interpretace událostí.

Popírači státu odmítají jako nekalé spiknutí i státní struktury, uvedl ve své diskusní skupině nezávislý novinář Raimond Lüppken. To zdůvodňují tím, že zákony jsou vytvořeny pro "osoby", ale oni jsou "lidé". Jako příklad uvedl "Říšské občany" v Německu a "Anastasii", hnutí New Age založené v Rusku. Mnozí popírači státu odmítají být označováni jako rasisté nebo antisemité. Považují se za etnopluralisty, kteří jen prosazují kulturní zachování společnosti odmítáním míchání etnických skupin. Podle Lüppkena mnoho popíračů státu také odmítá očkování, jsou proti státním školám, bojují za klasické role mužů a žen a obávají se "otřesů", které se mají dít řízenými "toky uprchlíků".

pondělí 12. listopadu 2018

Sbor Sokolov: Vraťme do církve osobní odpovědnost

Sbor Církve adventistů sedmého dne v Sokolově přijal na svém členském shromáždění v sobotu 10.11.2018 návrh pro konferenci Česko-Slovenské unie církve v květnu příštího roku  nazvaný „Vraťme do církve osobní odpovědnost“. Sbor navrhuje změnit ústavu církve tak, aby dávala „právo hlasovat na konferencích jen delegátům se stejným mandátem od členů jako všichni ostatní“, nikoli tedy i všem ordinovaným duchovním bez mandátu sborů a osobní odpovědnosti vůči nim, jak je tomu nyní. Sbor se odvolává na historickou zkušenost „zkostnatělého institucionalismu“ tradičních církví, na biblické a reformační zásady osobní odpovědnosti, rovnosti a všeobecného kněžství všech věřících a na zastupitelský systém správy církve a její celosvětové předpisy. Návrh přinášíme v kompletním znění:   

V oběžníku pro sbory k modlitebnímu týdnu 2018 píší vedoucí Česko-Slovenské unie Církve adventistů sedmého dne o "pohledu do poloprázdných lavic mnoha sborů a čtvrtletních statistických zpráv, které vypovídají o stagnaci naší církve" a o naléhavé potřebě "oživení našeho duchovního života." Taková je tedy situace církve adventistů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku v posledním roce pětiletého konferenčního období, pro které delegáti poslední konference unie přijali strategickou vizi pod názvem "Horlivá, otevřená a rostoucí církev". 


Jde o trend známý ze všech tak zvaných tradičních církví, ve kterých institucionální zkostnatělost a placený rozhodovací vliv zaměstnanců fakticky převážil nad dobrovolnickým vlivem laických členů na sborech. Tento jev není v křesťanské církvi nový a v minulosti vždy vedl k degradaci církve, která pak musela být těžce reformována, obnovována "zdola". Neosobní instituce církve má totiž sklon kvasit a kynout, žít si vlastním životem, vytvářet si vlastní, laikům uzavřený oběh informací, interní systém zájmů a výhod, vymykat se stále více kontrole "zdola" a naopak stále více sama přebírat kontrolu nad církví. Tím zákonitě "instituce" přebírá stále více odpovědnosti za vývoj církve na úkor laiků a sborů. Mnohým z nich to žel vyhovuje, vzniká pocit, že se nemusíme osobně v rozhodování a směrování v církvi nijak dobrovolnicky angažovat, že placení zaměstnanci to stejně zařídí po svém a jistě lépe, "více do toho vidí" atd. Výsledkem je stále více pasivní církev lidí zdánlivě osvobozených od osobní odpovědnosti za poslání církve a očekávajících stále komplexnější servis od "svých" zaměstnanců. Tato "tichá dohoda" (vy se nestarejte o rozhodování a my od vás nebudeme očekávat osobní angažovanost) je podstatou každé totalitní ideologie, každého sektářství a je smrtelnou nemocí křesťanské církve. Kristus totiž nikdy nezbavuje člověka osobní odpovědnosti, ale právě naopak důsledně k ní každého volá. Bez osobní odpovědnosti totiž není ve společnosti ani v církvi svoboda a bez svobody není možná láska, jen bezduchý, postupně odumírající náboženský provoz.

pondělí 5. listopadu 2018

Kam směřuje adventismus po San Antoniu podle Williama Johnssona

William G. Johnsson vydal knihu "Kam směřujeme? Adventismus po San Antoniu" jako přímo podanou ruku: "Zasedání Generální konference v San Antoniu v roce 2015 bylo zlomovým bodem v dějinách Církve adventistů sedmého dne. Odhalil se tu a otevřel pohled na problémy, které se dlouho vyvíjely. Po čase bude tato konference srovnávána se zasedáním v Minneapolis v roce 1888, kde se střetly tváří v tvář dva církevní postoje."

Zasedání nebylo pro Johnssona odtažitou teoretickou záležitostí, i když se jej osobně neúčastnil. V kontextu svého dlouhodobého zaměstnání v církvi jej to, co sledoval z živých přenosů a vyprávění účastníků "hluboce zasáhlo", jak píše, zvláště způsob, jakým bylo jednáno ve věci ordinace žen do plné duchovenské služby. "Od konference uběhla řada týdnů a já jsem se právě zabýval jakousi obyčejnou prací pro moji milou manželku, když mě najednou napadlo: Nebudu se rozčilovat. Nejlepší bude, když sednu a všechno, co mě trápí, napíšu. A tak jsem i učinil.”


A tak tu máme toto stručné a živé pojednání uvádějící následujících deset výrazných způsobů, jak pohlédnout sami na sebe v adventismu sedmého dne a v Johnssonově naději na překonání konfliktů zesilujících rozdílností:

1. Ordinace žen: Boj skončil
2. Vyvolení: Exkluzivní, nebo inkluzivní
3. Čekání na Ježíše: Kdy, nebo kdo?
4. Poselství: Zůstane pro nás to podstatné opravdu podstatným?
5. Organizace: Uvažování o nepředstavitelném
6. Adventisté a stvoření: Jásot, nebo konflikt?
7. Misie: Neuvěřitelné počítání hlav
8. Výklady Písma: Bude mít Ellen poslední slovo?
9. Adventismus, hnutí stojící na zaslíbení
10. Jednota: Hlavou dolů, nebo vzhůru nohama?

Budu se snažit nekazit potenciálním čtenářům dobré čtení o víc než o trochu zdůraznění potřebných k tomu, aby pochopili autorův přístup v obhajobě směru, o kterém věří, že právě jím by měli vedoucí představitelé církve a členové pokračovat.

pátek 2. listopadu 2018

Marcos Torres: Proč nechci být “historickým” adventistou


“Stýská se mi po starých časech této církve.”

“Kéž bychom se mohli vrátit k tomu, jak to tehdy fungovalo.”

“Chci svou církev zpět.”

 
Pokud jste adventista, asi jste na takové fráze narazil. Možná jste je dokonce říkal. Někdy po dvacítce jsem si prošel touto fází “církev je ztracena”, kdy jsem hleděl na cokoliv nového, jiného a inovativního s podezřením. V mé mysli to šlo se všemi sbory z kopce, do zatracení: Kéž bychom se dokázali zformovat a vrátit se zpět tam, kde jsme byli dříve - do dnů, kdy církev byla pevná, oddaná a ctnostná!

Myslel jsem si, že tyto pocity v mé hlavě jsou důkazem mé věrnosti Bohu. Vykládal jsem si svůj závazek k minulosti církve jako znamení mé oddanosti všemu, co je svaté a dobré. Ti, co nesouhlasili, žili … no … v klamu. Neuvědomoval jsem si, že to já jsem byl ve skutečnosti lapen do hříchu modlářství.

V knize Numeri se setkáváme s Izraelem, který cestuje pouští. Ale z této cesty nemáme žádné instagramové “stories”. Místo toho je zde spousta naříkání, protestů a kritizování Boha i Mojžíše. Důsledek jejich reptání ukazuje příběh z Numeri 21,6: “Hospodin tedy na lid poslal jedovaté hady. Na jejich uštknutí mnoho lidí v Izraeli zemřelo.”

Když lidé umírali, Bůh poslal Mojžíšovi tyto instrukce (8. verš): “Udělej si jedovatého hada a připevni ho na kůl. Každý, kdo se na něj podívá, bude žít.”

Příběh je to prostý. Lidé umírají na hadí uštknutí. Bůh jim poskytuje řešení. Tím řešením je bronzový had (verš 9) upevněný na tyči. Kdo se na něj podívá, bude žít. Ten had nebyl kouzelný. Uzdravoval jen díky zázračné moci Boha. Takže v širším smyslu had reprezentoval Boží neustávající požehnání a přítomnost s jeho rebelujícím lidem.

 Augustus John: Mojžíš a bronzový had (1898)
 
Posuňme se rychle dopředu o 700 let, kde izraelský král Ezechijáš vede kampaň za vyčištění země od modlářství. Když spustil tuto spravedlivou křížovou výpravu, něco zajímavého se stalo. Ve 2. Královské 18,4 nacházíme tento příběh: “To on odstranil obětní výšiny, rozbil posvátné sloupy a rozřezal Ašeřiny kůly. Roztloukl i bronzového hada, kterého kdysi zhotovil Mojžíš; až do té doby mu totiž synové Izraele pálili kadidlo. Říkalo se mu Nechuštan, Bronzovec.“

Moment. Chápeme to? Ezechijáš zničil “hada, kterého kdysi zhotovil Mojžíš.” To vyvolává otázku, “Jak se opovážil?" Copak Ezechijáš nevěděl, že ten bronzový had představuje Boží neustávající požehnání a přítomnost s jeho lidem? Nečetl si svou Bibli? Že prostřednictvím tohoto hada Bůh uzdravil vzpurné Izraelity a dal jim druhou šanci? To neměl Ezechijáš žádnou úctu k historii svého lidu? Nebral ohled na to, jak Bůh se svým vyvoleným národem jednal? Proč by Ezechijáš znesvěcoval tak cennou část historie? Proč by znevažoval tak vzácnou ikonu, která byla přes 700 let stará, která byla svědkem Božích činů v minulosti?

Odpověď je velmi jednoduchá. Stačí číst text:

“Od té doby mu totiž synové Izraele pálili kadidlo. Říkalo se mu Nechuštan, Bronzovec.”

Jinými slovy, co bylo kdysi symbolem Božího pokračujícího požehnání a přítomnosti s jeho lidem, se stalo modlou, objektem pohanského modlářství a falešného uctívání. Důsledek je jasný - dokonce i dobré věci, které Bůh v našich dějinách učinil, se mohou zvrátit v objekt uctívání. Dokonce i požehnání se může obrátit v prokletí.

úterý 23. října 2018

Jakub Fraj: Generální konference posiluje

O co vlastně jde?

Spor v naší celosvětové církvi ohledně autority Generální konference, který tento týden během jednání Výkonného výboru Generální konference vyústil ve schválení dokumentu s názvem „Dokument o respektování a praktickém uplatnění rozhodnutí Výkonného výboru Generální konference a zasedání Generální konference“, je dle mého názoru důsledkem dlouhodobějšího problému. I když to mnoho řečníků během zasedání popíralo, jde o reakci na nesouhlas některých unií (zejména unií ze severní Ameriky, Evropy a Austrálie) s rozhodnutím GK ohledně ordinace žen  z roku 2015.
Ordinace žen byla předmětem diskuze už na zasedání GK v roce 1995 v Utrechtu. Liberální křídlo v té chvíli chtělo získat svolení pro to, aby si každá divize mohla v této věci rozhodnout sama. Ale bez úspěchu. Zajímavé je, že konzervativní křídlo (které má většinu), usiluje o to, aby jejich názor byl názorem všech, ale liberální křídlo chce docílit jen toho, aby bylo možné tuto věc rozhodovat na lokální úrovni dle lokálních potřeb.
Od roku 1995 do roku 2015 většina unií vyčkávala a snad doufala v to, že mohlo dojít k rozhodnutí, které by ordinaci žen umožnilo. Nakonec k tomu nedošlo, a tak několik „neposlušných“ unií začalo rozhodnutí kritizovat a v nějakých případech v nějaké formě ženy ordinovat. Reakcí na tento stav je výše zmíněný dokument, který popisuje kroky, jak naložit s takovou unií, která by jednala v rozporu s rozhodnutím GK.

Jakub Fraj

Dokument velmi podrobně popisuje proces, kdy v případě, že vyšší organizační složka církve zjistí, že její podřízená složka jedná v rozporu s rozhodnutím GK, musí zasáhnout. V případě, že by nezasáhla, stejný postup má být uplatněný na další složku v hierarchii. Od nástrojů jako modlitba či dialog je možné dopracovat se až k odebrání hlasovacích práv zástupců těchto „neposlušných“ církevních složek na jednání orgánů církve. Konečným nástrojem je pak rozpuštění a reorganizace „neposlušné“ církevní složky (což není nový nástroj zaváděný přímo tímto dokumentem, ale již v minulosti schválený nástroj GK). Poslední věta dokumentu říká, že tento postup je možné uplatnit na všech úrovních církve – klidně i na sborech. Zkusí tedy někdo někomu odebrat právo hlasovat na členském shromáždění?
Když tak nad celou situací přemýšlím, zaráží mě dvě věci. První věc je ordinace žen. Žiji v moderní době a ve státě, kde jsou ženy na stejné úrovni jako muži, ale moje církev mi tvrdí opak. A to i přes to, že z Bible mi vyplývá, že žena není podřadná bytost. Druhou věcí je to, že už od malička jsem byl vychovávaný v tom, že naše církev je speciální v tom, že je řízená zespodu. Že tedy nehrozí žádné zneužití moci, že všechno pochází od členů. Že jsme taková rodina – jaké si to uděláme, takové to máme. A pak přijde takové rozhodnutí, které říká, že když nějaká skupina na GK rozhodne, že budeme světit neděli, tak jí buď začneme světit nebo nás rozpustí.

Diskuze během zasedání

Zasedání Výkonného výboru GK jsem ze zájmu sledoval v živém přenosu na YouTube a zaujalo mě tam několik řečníků. Jeden z nich pocházel ze Severoamerické divize a velmi emotivně povídal svůj příběh. Když byl mladší, musel se dostavit k odvodům do armády kvůli válce ve Vietnamu. Přišel před komisi, která byla složená z válečných veteránů, kteří bojovali v Koreji a neměli pochopení pro nikoho, kdo by nechtěl jít bojovat. V zásadě tato komise nikomu nedovolila nenastoupit. Tento adventistický kazatel jim ale začal vysvětlovat, kdo je, čemu věří a proč nechce nastoupit do armády. Pro něj to byla věc svědomí. Po delší diskuzi tito veteráni pokývali hlavami a rozhodli, že do armády nemusí nastoupit, že chápou, co říká. A byl to jediný člověk, kterého tato komise uvolnila z povinnosti narukovat. Připodobnil tuto situaci k aktuálnímu jednání, kdy jeho vlastní církev odmítá vzít v potaz jeho svobodu svědomí. Že nechtějí pochopit, že pro něj je důležité zodpovídat se lokální církvi a svému svědomí. Někdo „cizí“ ho v minulosti pochopil a respektoval a jeho vlastní církev toho schopna není.
Dalším diskutujícím, který mě zaujal, byl kazatel z Afriky. Ten celou situaci viděl velmi jednoduše. Je třeba respektovat rozhodnutí celosvětové církve. Kdo rozhodnutí nerespektuje, musí čelit důsledkům. Situaci připodobňoval k domácnosti, kde také vyžaduje pořádek. Bylo mi trochu líto, že na místo snahy pochopit potřebu vzájemné tolerance, se tento delegát rozhodl situaci zjednodušit. Takových delegátů ale byla dle výsledného hlasování většina.
Jiří Moskala, děkan Teologického semináře Andrewsovy univerzity, v diskuzi mimo jiné uvedl: „To je poprvé v historii naší církve, že trestáme naše oddané a odhodlané vedoucí na nebiblickém základu.“ Dokument byl i přes to nakonec přijatý poměrem hlasů 185 pro a 124 proti.