pondělí 21. listopadu 2016

George R. Knight: Role unie sdružení ve vztahu k vyšším autoritám


Následující studie známého adventistického historika George R. Knighta byla autorem přednesena v březnu 2016 skupině vlivných adventistických administrátorů a laických vedoucích. Oficiálními médii církve nebyla zveřejněna. Stejně jako nezávislý server Adventist Today, který studii zveřejnil v angličtině, cítíme, že ve světle nedávných návrhů, které byly diskutovány Výborem Generální konference církve ve vztahu k uniím, je důležité se o něj s církví podělit.

Druhý související článek, na který autor odkazuje (a který přednesl o něco dříve při stejné příležitosti) se jmenuje „Antiorganizační lidé organizují sobě navzdory“, týká se hnutí adventistických průkopníků a vzniku církve a je dostupný v angličtině rovněž na webových stránkách Adventist Today (http://atoday.org/at/wp-content/uploads/2016/10/The-Antiorganizational-People-George-R-Knight.pdf).


Ve světě dnes existují pouze dvě skutečně katolické církve: římští katolíci a adventističtí katolíci.

Když jsem teď získal vaši pozornost, doufám, že jste si uvědomili, že původní význam slova „katolický“ je „univerzální“.

Adventismus je katolický v tom smyslu, že má naplnit celosvětové pověření – přinést poselství tří andělů ze Zjevení 14, poselství konce času, každému národu, jazyku a lidu.

Největší rozdíl mezi římskou a adventistickou odnoží katolicismu pravděpodobně spočívá v otázce autority. U římských katolíků je koncipována odshora dolů. V adventismu to tradičně bylo odspodu směrem nahoru. Říkám tradičně, protože to vypadá, že někteří adventisté v této nejdůležitější ekleziologické otázce stojí před rozhodnutím. Klíčová otázka, před kterou jako církev stojíme, je, nakolik katoličtí vlastně chceme být.

 
Rozvíjející se misie vyžaduje reorganizaci

V mé první přednášce jsem ukázal, jak původní odpůrci organizace tváří v tvář potřebám misie nakonec dospěli k jejímu založení. Museli si ovšem uvědomit, že Babylon neznamená jen útlak, ale také zmatek. Ještě důležitější však je, že se museli posunout od doslovné hermeneutiky, která tvrdila, že přípustné je pouze to, co je výslovně uvedeno v Písmu, k přesvědčení, že přípustné je vše, co neodporuje Bibli a je v souladu se zdravým rozumem (common sense). Kvůli misii nakonec zorganizovali sbory, místní sdružení a v letech 1861-1863 i Generální konferenci, ovšem s varováním před vyšší církevní autoritou potenciálně ohrožující jejich svobodu v Kristu. Tento problém vyvstal v roce 1888, když vlivný předseda Generální konference usiloval zabránit Jonesovi a Waggonerovi v kázání ospravedlnění z víry.

V roce 1860 organizace fungovala velmi dobře a adventismus se svými institucemi se do konce 90. let 19. století rozšířil po celém světě. Ve skutečnosti se církev roku 1863 s 3500 členy (všichni v Severní Americe), jedinou institucí, osmi sdruženími a asi 30 kazateli může jen těžko srovnávat s církví roku 1900, kdy již byla nejen rozšířena po celém světě, ale měla také desítky zdravotních center, více než 200 škol a další instituce.

Růst ovšem přinesl neustále expandujícímu hnutí jeho vlastní bolesti a problémy. Po roce 1890 se v organizačním uspořádání z 60. let vynořily dvě větší problematické oblasti: 1) příliš velké kontrola Generální konference nad místními sdruženími, a 2) příliš malá kontrola nad podpůrnými organizacemi, které vedly zdravotní a vzdělávací dílo církve.

První problém zcela jasně souvisí s geografickým rozšířením denominace. K dalšímu zhoršení došlo kvůli postojům předsedů Generální konference. Například G. I. Butler na konci 80. let v souvislosti s formováním asociace Generální konference prohlásil, že „supervize Generální konference se týká všech jejích zájmů ve všech částech světa. Nemáme mezi sebou žádnou další instituci, žádné vydávané periodikum, žádné sdružení nebo společnost, dokonce ani misijní pole spojené s naší prací, které by mělo právo radit, obhajovat a vyšetřovat. Je to nejvyšší autorita pozemského charakteru mezi adventisty sedmého dne.“ 2

Podobně v roce 1894 napsal O. A. Olsen, že „oblastí působnosti Generální konference je starat se a pečovat o dílo v každé části pole. Generální konference proto není pouze obeznámena s potřebami a podmínkami v každém sdružení, ale rozumí těmto potřebám a podmínkám ve vztahu ke všem ostatním sdružením a misijním polím... Mohlo by se zdát, že ti, kteří mají na starosti místní dílo, o něj budou přirozeně projevovat hlubší zájem a starat se o ně odpovědněji, než je v možnostech Generální konference. To se však těžko může stát, pokud si Generální konference hledí svých povinností. Generální konference má vůči místnímu sdružení podobné postavení jako rodič.“ 3

Tento způsob myšlení v podstatě znamená, že všechny důležité otázky musí být konzultovány s Generální konferencí. Může to znít jako krásná myšlenka, ale v praxi to nefungovalo. Krásně to ilustruje A. G. Daniells, když hovoří o této otázce z perspektivy roku 1913. Zmiňuje, že před vznikem unie sdružení muselo být každé rozhodnutí, které přesahovalo rozhodovací pravomoc místního sdružení, postoupeno vedoucím v Battle Creek. Problém byl v tom, že jen doručení poštou jedním směrem trvalo přinejlepším čtyři týdny a pošta navíc často nezastihla členy výboru Generální konference v jejich kancelářích. „Pamatuji se“, dodal Daniels, „že jsme museli čekat tři nebo čtyři měsíce, než jsme dostali nějakou odpověď na své otázky.“ A dokonce i tehdy bylo zapotřebí vyměnit si dalších pět nebo šest dotazů, protože vedoucí pracovníci Generální konference dostatečně neporozuměli otázce a potřebovali další informace. A tak to trvalo „třeba i dalších šest nebo devět měsíců, než jsme mohli danou záležitost vyřešit.“ 4

Iniciativy v  boji proti centralizaci autority Generální konference se ujala Ellen White. V roce 1883 například napsala vedoucím administrátorům, že dělají chybu, když si „každý z nich“ myslí, že „právě on musí nést veškerou odpovědnost“ a nedává tak druhým „žádnou šanci“, aby rozvíjeli své Bohem dané dovednosti. 5 V 80. a 90. letech opakovaně obhajovala rozhodování na místní úrovni s poukazem na to, že vedoucí v Battle Creek nemohou rozumět situaci tak, jako místní lidé. Jak vyjádřila v roce 1896, „lidé v Battle Creek nejsou inspirováni k neomylným radám o nic více, než lidé na jiných místech, jimž Bůh svěřil dílo v jejich oblasti.“ 6 O rok dříve napsala, že „Boží dílo“ bylo „omezeno trestuhodnou nedůvěrou v (Boží) moc použít obyčejné lidi, aby dále úspěšně pečovali o Jeho dílo.“ 7

Koncem 90. let Ellen White ostře vystoupila proti „královské moci“, kterou na sebe brali vedoucí v Battle Creek. V jednom fascinujícím svědectví z roku 1895 napsala: „Panovačné postoje, které se tak rozšířily, jako kdyby nějaký post měl z lidí dělat bohy, mě naplňují obavou a měly by nahánět strach. Je to kletba kdekoli a u kohokoliv se objeví. Tato panovačnost nad Božím dědictvím způsobí takový odpor k lidské pravomoci, který vyústí v naprostou neposlušnost nadřízených.“ Pokračovala dokonce k prohlášení, že pokud by mělo „dojít k velké škodě“, je „jedinou bezpečnou cestou odstranění“ takových vedoucích - vždyť „jste všichni bratří“. 8

Erich Baumgartner ve své studii otázek ohledně reorganizace shrnuje celý problém, když uvádí, že „ty nejnaléhavější z mnoha problémů byly spojeny s nepoměrem mezi celosvětovým růstem církve v 80. a 90. letech a úzkou, neflexibilní centrální organizací Církve adventistů sedmého dne v Battle Creek.“ 9 Právě tato neflexibilní centralizovaná autorita bránila přizpůsobit se místním potřebám. Jak řekla Ellen White: „Místo, okolnosti, zaujetí a morální cítění lidí bude muset v mnoha případech rozhodnout o tom, jakým směrem je třeba dále pokračovat“, a že „o tom, co má být učiněno, by měli rozhodovat ti, kdo jsou přímo v daném místě“. 10

V 90. letech 19. století se církev snažila najít řešení tohoto problému. První pokus začal v listopadu roku 1888, kdy byly v Severní Americe vytvořeny čtyři okrsky. V roce 1893 jich už bylo v Severní Americe šest a po jednom v Austrálii a Evropě. Systém okrsků fungoval v podstatě jako divize Generální konference, kdy každý z vedoucích okrsku byl zároveň členem Výboru Generální konference. Kromě toho okrsky neměly žádnou volební nebo legislativní pravomoc. 11 Tedy shrnuto, nebyly efektivní.

Lepším řešením byl vznik unie sdružení, s nímž přišel v Austrálii v roce 1894 W. C. White. Proti tomu se postavil O. A. Olsen, předseda Generální konference, který řekl Výkonnému výboru Generální konference, že „se domnívá, že by se nemělo plánovat nic, co je v rozporu s generální supervizí a činností, jež legitimně spadá pod Generální konferenci, jako nejvyšší organizační autoritu na zemi po Bohu.“ 12

Ovšem White, vedoucí Australského okrsku, a jeho kolega Arthur G. Daniells byli ve složité situaci a potřebovali něco udělat. To vedlo ke jmenování výboru, jenž formuloval první ústavu unie sdružení. Byla schválena 19. ledna 1894, White se stal předsedou a Daniells tajemníkem.

K tomuto kroku nedošlo s pomocí Generální konference, ale naopak navzdory její radě. Po letech Daniells uvedl, že z myšlenky unie sdružení nebyli všichni nadšeni. „Někteří bratři si pak mysleli, že dílo směřuje ke zničení, že jsme roztrhali organizaci na kusy a na ostrovech Jižního moře dojde k odštěpení.“ Ve skutečnosti, poznamenal, byl pravý opak pravdou. Nové organizační uspořádání značně usnadnilo misii církve v Jižním Pacifiku a Australská unie sdružení zároveň zůstala loajální a integrální součástí systému Generální konference. 13

Tento krok byl revoluční. Barry Oliver ve svém rozsáhlém výzkumu o reorganizaci v letech 1901/1903 poznamenává, že "australský experiment byl prvním případem, kdy nějaká jiná organizační složka než místní sdružení nebo Generální konference měla volební pravomoc – to znamená měla výkonný orgán, jenž měl pravomoc od nižších organizačních složek a ne od Generální konference.“ 14

Druhý problém, který trápil církev v 90. letech, byla právní nezávislost podpůrných organizací, jenž se rozvinuly v Battle Creek, včetně Publikačního sdružení, Všeobecná průkopnická a Misijní společnosti, Společnosti pro výchovu, Všeobecné sdružení sobotní školy, Sdružení zdraví a střídmosti, Sdružení Generální konference, Sdružení náboženské svobody a Výbor zahraniční misie. Právně byla každá z těchto organizací nezávislá a neexistoval žádný efektivní způsob, který by koordinoval jejich práci.

Bylo to dost zlé, ovšem A. T. Robinson, předseda nově vytvořeného Jihoafrického sdružení, v roce 1892 navíc zjistil, že nemá dost personálu pro všechny tyto organizace. Z nutnosti tedy Robinson rozhodl, že nebude vytvářet nezávislé organizace, ale vytvoří oddělení pod vedením sdružení.  Olsen i W. C. White byli tímto návrhem znepokojeni a Olsen se obával, že tento plán v sobě skrývá „nebezpečí z přílišné centralizace“. Vedení Generální konference nakonec Robinsonovi řeklo, aby oddělení nezakládal. Bylo už ovšem pozdě. Jelikož vzájemná komunikace si vyžádala velmi mnoho času, Robinson mezitím program zavedl a zjistil, že funguje. 15

V roce 1898 se Robinson přestěhoval do Austrálie, kde se stal předsedou sdružení Victoria Conference. Zde tuto myšlenku představil Daniellsovi a W. C. Whiteovi, kteří ji ale odmítli. Nicméně Robinsonovi vedoucí místního sdružení již věc přijali a odhlasovali její realizaci. Ještě před koncem století Daniells i White přijali koncept oddělení a pomáhali jej uvádět do praxe v různých sdruženích Australské unie. 16

Tímto krokem byla připravena reorganizace církve na zasedání Generální konference v roce 1901. Pamatujme ovšem, že obě hlavní inovace vznikly jako odpověď na potřeby místní misie a obě byly rozvinuty navzdory vyhlášením a postupům Generální konference. Ovšem fungovaly. Hlavním poučením je, že bez svobody experimentovat by adventismus neměl svůj současný organizační systém.

Reorganizace v roce 1901

Tón zasedání Generální konference v roce 1901 byl udán 1. dubna, den předtím, než konference oficiálně začala. Ten den předsedal Daniells setkání církevních vedoucích v knihovně Battle Creek College. Hlavní moderátorkou byla Ellen White, jež v neurčitých termínech volala po „nové krvi“ a „zcela nové organizaci“, která by rozšířila řídící základnu organizace. Postavila se proti centralizaci moci jen u několika jednotlivců a nenechala nikoho na pochybách, o tom, že „královská, panovnická moc“ stejně jako „každý administrátor, který měl svůj ‚malý trůn‘, musí odejít.“ Vyzvala k „bezodkladné obnově. Nechat proběhnout tuto konferenci a ukončit ji tak jako ty předchozí, se stejným manipulativním jednáním, s úplně stejným stylem a stejným pořádkem – Bože chraň! Bože chraň, bratři.“ 17

Stejné postoje zopakovala první den jednání. Uvedla, že „Bůh nám nedal žádnou královskou moc, abychom kontrolovali to nebo ono odvětví díla. Ve snaze kontrolovat úplně všechno byla práce velmi omezena... Kdyby nebyla omezena překážkou tady, překážkou tam a na další straně opět jinou překážkou, pokračovala by velkolepě kupředu.“ 18

Při snaze o porozumění zasedání v roce 1901 je klíčové slovo „decentralizace“. Jednou z nejdůležitějších změn na konferenci byl souhlas s vytvořením unie sdružení a unie misie ve všech částech světa, zrušení pomocných organizací jako nezávislých společností a jejich začlenění do administrativních struktur sdružení, a přesun vlastnictví a řízení institucí, které dosud spadaly pod jurisdikci Generální konference pod příslušné unie a jejich místní sdružení.

Unie, poznamenal Daniells, byly vytvořeny se „silnými výbory a plnou autoritou i schopností řešit všechny záležitosti na svém území“. 19 A Ellen White poukázala na to, že „zorganizovat unie sdružení bylo nutné, aby Generální konference neuplatňovala diktát vůči všem samostatným sdružením.“ 20

Na základě těchto a dalších prohlášení později Gerry Chudleigh argumentoval, že unie „byly vytvořeny jako protipožární zdi mezi GK a sdruženími, které znemožňovaly ‚diktát‘ “. Ilustraci protipožárních zdí podepřel dvěma hlavními body. Zaprvé (1): „Každá unie měla svoji vlastní ústavu a místní nařízení a byla spravována svým vlastními voliči.“ A (2) „činovníci každé unie měli být voleni svými vlastními voliči, a tedy nemohli být kontrolováni, nahrazeni nebo podrobeni disciplíně ze strany GK.“ 21

 „Řečeno naprosto otevřeně,“ napsal Chudleigh, „po roce 1901 mohla Generální konference odhlasovat cokoli, co by měly unie a sdružení dělat nebo nedělat, ale unie a sdružení byla samostatná a mohla dělat pouze to, o čem byli přesvědčeni, že je nejlepší pro Boží dílo na jejich území. Výkonný výbor Generální konference nebo Generální konference při pracovních jednáních mohla odhlasovat odvolání předsedy unie nebo sdružení, nebo odhlasovat sloučení jedné unie či sdružení s jiným, ale jejich hlasování by nic nezměnilo: unie či sdružení by stále existovalo a pověření delegáti by mohli zvolit předsedou, kohokoli by se jim zachtělo.“ 22 Názorným příkladem v současném adventismu je Jihovýchodní kalifornské sdružení, které má ordinovanou předsedkyni navzdory přání Generální konference. Někteří na Generální konferenci se pokoušeli, slovy Ellen White, „nadiktovat“, že by měla být odvolána. Se situací ovšem nemohli dělat vůbec nic. Požární zeď zafungovala.

Ellen White byla z výsledků zasedání v roce 1901 a vytvoření unie sdružení nadšená. Unie považovala za „Boží řád“. Ke konci zasedání roku 1901 uvedla: „V životě jsem nebyla ničím ohromena tak, jako tím, jak se věci během tohoto setkání otočily. To nebyla naše práce. Bůh to způsobil.“ 23 O několik měsíců později napsala, že „během Generální konference Bůh mocně vysvobodil svůj lid. Kdykoli si vzpomenu na toto setkání zaplaví mne sladká velebnost a v mé duši zažehne světlo vděčnosti. Byly jsme svědky majestátního vedení Pána, našeho Vykupitele.“ 24

Zvlášť potěšena byla tím, že byla otevřena cesta ke svobodnému jednání a Generální konference už nebude v pozici, kdy může „uplatňovat diktát vůči všem samostatným sdružením“. Podobně poznamenala v závěru zasedání roku 1901: „Pevně doufám, že ti, kteří pracují v oblastech, do nichž nyní jdete, si nebudou myslet, že nemůžete společně pracovat, pokud nebudete přemýšlet úplně stejně jako oni a nebudete vidět věci přesně tak, jak se jeví jim.“ 25 Podobnou pozici na začátku zastával i Daniells. I když uznával, že Generální konference usiluje o růst díla ve všech částech světa, „nemůže být mozkem, svědomím a mluvčím našich bratří v těchto různých zemích.“ 26

Ve svém úvodním projevu na zasedání v roce 1903 Daniells zpětně vyjadřoval potěšení nad tím, že hlavní rozhodovací autorita byla přenesena na ty, „kteří jsou na zemi“ a rozumí potřebám jednotlivých oblastí. „Mnozí se mohli přesvědčit, že Bůh žehná úsilí, které bylo vynaloženo na přerozdělení odpovědnosti. Veškerá péče, složité otázky i řízení, které bylo dříve soustředěno v Battle Creek, je tak přeneseno do jednotlivých částí světa, kam také patří.“ 27

Na konci zasedání roku 1901 všechno vypadalo dobře. Samostatné unie a jejich místní vedoucí získali pravomoc od Generální konference.  Vytvoření oddělení zase přeneslo pravomoc nad podpůrnými organizacemi na vedoucí církve všech úrovní. Zdálo se, že církvi se podařilo dosáhnout obtížný cíl jednoty v rozmanitosti, takže mohla efektivněji sloužit potřebám v různých kulturách světa.

Zasedání Generální konference roku 1903 a ohrožení jednoty v rozmanitosti

Již začátkem roku 1903 nadšení Ellen White, které pociťovala v závěru zasedání 1901, vyprchalo. V lednu napsala, že „výsledek poslední Generální konference pro mě znamenal ten nevětší a nejhroznější zármutek mého života. Nedošlo k žádné změně. To, že výsledkem setkání bude Duchem naplněné dílo, se neuskutečnilo.“ Mnozí „vnášeli do své práce špatné principy, které převládaly v práci v Battle Creek“. 28

Jestliže řekla, že „nedošlo k žádné změně“, hovořila spíše o duchovní, než o organizační úrovni. Největším problémem bylo, že starý církevní duch „královské moci“ jen znovu upevnil své postavení.

Na tomto místě se musíme vrátit a blíže se podívat na církevní podpůrné organizace. V monopolistickém duchu doby se každý snažil kontrolovat instituce po celém světě prostřednictvím institucí v Battle Creek. Takže Rewiew and Herald usiloval o kontrolu všech ostatních nakladatelství, W. W. Prescott nebyl jen vedoucím Sdružení adventistické výchovy ale zároveň i předsedou tří škol (colleges) a John Harvey Kellogg usiloval o celosvětovou kontrolu skrze Sdružení lékařských misionářů a dobrovolníků a rozsáhlé sanatorium v Battle Creek. Výsledkem bylo, že „královská moc“ už nebyla pouze problémem předsedy Generální konference, ale také vedoucích různých nezávislých organizací.

Reorganizace v roce 1901 do značné míry problém vyřešila vytvořením systému oddělení a převodem vlastnictví majetku institucí na různé úrovně církve.
Tento úspěch měl však jednu do očí bijící výjimku. Jmenovitě Kellogga a jeho lékařské impérium, které mělo více zaměstnanců než ostatní odvětví církve a zároveň zastávali zhruba jednu čtvrtinu pozic Výkonného výboru Generální konference. Netrvalo dlouho a asertivní Kellogg se pustil do boje se stejně neústupným Daniellsem, novým předsedou Generální konference. Boj sám o sobě nebyl žádnou novinkou. Tento doktor si vždy žárlivě střežil svoji část adventistického koláče a neměl sebemenší pochopení pro nikoho z církevních vedoucích, kdo se pokoušel jakkoli omezit rozvoj jeho programu. Už v roce 1895 se vyjadřoval o předsedech sdružení jako o „malých papežích“. Sám ovšem v roce 1903 „cele naplnil roli papeže“ v lékařském programu, jak řekl C. H. Parsons. 29

Bylo to dost zlé. Naneštěstí Daniells, ve své snaze udržet Kellogga a jeho kolegy v poslušnosti, kolem roku 1903 v úřadu předsedy opět vzkřísil tendence „královské moci“. Tento vývoj byl naprosto přirozený. Přece jen platí, že takové síly se nakonec musí střetnout. Ellen White byla tímto vývojem zneklidněna. 3. dubna ve svém svědectví zmínila, že unie byly vytvořeny proto, aby Generální konference nemohla „uplatňovat diktát vůči všem samostatným sdružením“ a znovu otevřela otázku „královské autority“. Uvedla, že „Generální konference se vydala po cizích cestách a je důvod k údivu nad tím, že soud na ní ještě nedopadl“. 30

O devět dní později napsala přímo Daniellsovi, že by měl „dávat pozor na to, jakým způsobem prosazuje naše názory vůči těm, které Bůh pověřil... Bratře Daniellsi, Bůh nemá za to, že bys měl projevovat královskou moc vůči svým bratrům.“ 31 Nebyla to poslední výtka, kterou mu poslala. Dalšího roku jemu i ostatním ve vedení adresovala podobnou radu. 32

Jednou z obětí boje mezi Kelloggem a Daniellsem v letech 1902 a 1903 byla ztráta křehké rovnováhy mezi jednotou a rozmanitostí, jenž byla dosažena v roce 1901. Ellen White už dříve v roce 1894 představila „jednotu v rozmanitosti“ jako „Boží plán“, přičemž jednota může být dosažena tehdy, když každý prvek práce bude propojen s Kristem jako vinným kmenem. 33 Daniells v roce 1901 a na počátku roku 1902 tento ideál prosazoval a v roce 1902 na evropské unijní konferenci poznamenal, že „i když se nějaká věc dělá určitým způsobem na jednom místě, není to ještě důvod, proč by se stejná věc musela dělat stejně i jinde, a dokonce se nemusí dělat stejně ani na tomtéž místě a ve stejnou dobu.“ 34

Tento ideál se začal vytrácet na sklonku roku 1902, kdy se lidé kolem Kelloga snažili sesadit Daniellse a nahradit jej A. T. Jonesem, který byl v té době součástí doktorova tábora. 35 Kelogovy a Jonesovy síly tehdy prosazovaly rozmanitost. To nutilo Daniellse zdůrazňovat jednotu a prosazovat stále více autoritářský postoj. Křehká rovnováha tak vzala za své již krátce po zasedání v roce 1901. A jak dokládá Oliver, jednota na úkor rozmanitosti byla v centru pozornosti Generální konference od krize v roce 1902. 36

Přesto, jak poznamenává Oliver ve své velmi sofistikované diskuzi na toto téma, v dlouhodobém horizontu „je jednota závislá na uznání rozmanitosti“. Proto je třeba vidět rozmanitost jako nástroj, který církvi pomáhá oslovit velmi různorodý svět. Z Oliverovy perspektivy tvoří adventismus dvacátého prvního století jednu z etnicky a kulturně nejrozmanitějších skupin na světě. Rozmanitost je zkrátka skutečnost, kterou nelze potlačit. „Jestliže bude rozmanitost přehlížena, církev nebude schopna plnit svůj úkol... Otázkou je, zda v Církvi adventistů sedmého dne bude jednota považována za organizační princip, jehož důležitost zastíní všechny ostatní principy, či nikoli.“ „Snaha o udržení doktríny o jednotě, která je schopna vnucovat cizí formy nějaké skupině, v situaci, kdy odpovídající křesťanské formy by mohly být odvozeny z této kultury samotné, nepřispívá k větší jednotě.“ Oliver si trochu rýpne, když naznačuje, že adventisté se musí ptát sami sebe, zda jejich cílem je jednota, nebo misie. 37

Dříve než opustíme téma jednoty v rozmanitosti, je potřeba říci, že jednota a uniformita není totéž. Někteří prosazovali, že adventismus musí být jednotný v misii, v hlavních důrazech svého poselství a ve službě, nikoli úplně ve všem. Ve skutečnosti tito lidé navrhovali, aby řada otázek byla rozhodována pouze lokálně a dokonce někdy jen odpovědnými jednotlivci. Hnutí může být jednotné, aniž je uniformní. Naneštěstí Generální konferenci se v jejím úsilí o jednotu velmi často nedařilo toto rozlišit. Až příliš často musí jedna velikost šatů padnout úplně všem. Tento přístup byl postupně příčinou nejednoty mezi mnoha různými kulturními skupinami.

Jedním z cílů reorganizace v roce 1901 bylo podpořit místní rozhodování, které by přispělo k ideálu jednoty v rozmanitosti skrze, jak to nazval Chudleigh, „protipožární zeď“ unie sdružení. Chudleigh ve svém provokujícím Kdo řídí církev? (Who Runs the Church?) ilustruje, jak se Generální konference postupně snažila oslabit protipožární zeď autonomních unií. Jednak skrze oficiální akce, které od unií vyžadovaly dodržování všech předpisů, programů a iniciativ „přijatých a schválených Generální konferencí adventistů sedmého dne na jejích pětiletých zasedáních“, a dále vytvářením iniciativ a činěním prohlášení v oblastech, o kterých jsou členové a dokonce i vedoucí přesvědčeni, že jsou v její právoplatné kompetenci, ačkoli tomu tak není. Takové kroky jsou obvykle přijímány bez námitek. Chudleigh uzavírá s tím, že „čím šířeji jsou iniciativy GK přijímány, tím více to přispívá k přesvědčení členů o tom, že Církev adventistů sedmého dne je hierarchická“. 38

Generální konference jako nejvyšší autorita na zemi

Napětí mezi autoritou Generální konference a autoritou místních sdružení existovalo od rané historie organizovaného adventismu. V srpnu 1873, v souvislosti s nedostatkem respektu k představitelům Generální konference, uvedl James White, že „Generální konference je pro náš lid nejvyšší pozemskou autoritou, a je vytvořena proto, aby se starala o celé dílo jak v této, tak ve všech ostatních zemích“. 39 Později bylo v roce 1877 odhlasováno, že „nejvyšší autorita adventistů sedmého dne po Bohu spočívá ve vůli orgánu tohoto lidu, tak jak je vyjádřena v rozhodnutích Generální konference, jestliže jedná v rámci své řádné pravomoci; a že těmto rozhodnutím by se měli podřídit bez výjimky všichni, pokud by se tím nedostali do rozporu s Božím slovem a právy na svědomí jednotlivce“. 40

Toto hlasování je zcela jasné a Whiteovi jej přijali. Upozorňuji však na to, že se tak stalo se zdůrazněným omezením vztahujícím se k „řádné pravomoci“ Generální konference a „právům na svědomí jednotlivce“. K oběma těmto bodům se vrátíme později.

Otázka autority Generální konference tedy byla tímto způsobem vyřízena. Ale bylo tomu opravdu tak? Ellen White k této věci učinila v 90. letech 19. století zajímavá prohlášení. V roce 1891 například napsala: „Byla jsem nucena připustit, že v řízení a rozhodnutích Generální konference nebyl Boží hlas... Mnoho z přijatých rozhodnutí, tvářících se jako hlas Generální konference, bylo ve skutečnosti hlasem jednoho, dvou nebo tří lidí, kteří vedli Generální konferenci špatným směrem.“ 41 V roce 1896 znovu uvedla, že Generální konference „již není Božím hlasem“. 42 A roku 1901 napsala, že lidé ztratili důvěru v ty, kteří mají práci řídit. Slýcháme, že hlas (Generální) konference je Božím hlasem. Pokaždé, když jsem to slyšela, pomyslela jsem si, že to je téměř rouhání. Hlas konference by měl být Božím hlasem, ale není.“ 43

Analýza těchto negativních prohlášení naznačuje, že odkazují na situace, kdy Generální konference nejednala jako reprezentativní orgán, kdy rozhodovací pravomoc byla zúžena na jednu osobu nebo jen několik osob nebo kdy Generální konference nenásledovala zdravé principy. 44 Tento závěr souhlasí s prohlášeními Ellen White, tak jak je během doby přinášela. Konkrétně o tomto bodu hovořila v rukopise, který četla před delegáty setkání Generální konference 1909. Odpovídala v něm na charismatické tendence A. T. Jonese a dalších. „Pokaždé,“ řekla delegátům, „když se malá skupina mužů pověřených všeobecným vedením díla ve jménu Generální konference snaží uskutečňovat nerozumné plány a omezovat Boží dílo, jsem řekla, že nemohu dále považovat hlas Generální konference, reprezentovaný těmito muži, za hlas Boží. To ovšem neznamená, že nemají být respektována rozhodnutí shromáždění Generální konference, které je složeno z řádně jmenovaných, delegovaných mužů ze všech částí pole. Bůh přikázal, aby autoritu měli zástupci Jeho církve ze všech částí země, když se shromáždí na Generální konferenci.“ 45

Takže záležitost je vyřešena. Opravdu? Došlo snad k nějakému postupnému vývoji shromáždění Generální konference, takže se z omylnosti stal Boží hlas? Má oficiální hlasování celosvětového konkláve něco společného s papežskou neomylností? Někteří se tomu podivují.

Nyní v roce 2016 mezi ně patří především ti právě dospělí mladí lidé v církvi v rozvinutých zemích, mnozí z nich vzdělaní profesionálové. Se vší čestností a upřímností si nejenom kladou otázky, ale také jsou hluboce zneklidněni.

Někteří z nich chtějí vědět, zda může Boží hlas působit, když je obecně známo, že delegátům některých unií nejméně ve dvou divizích na dvou kontinentech bylo řečeno, a to nikoli v nějakých neurčitých termínech, jak mají hlasovat v takových otázkách jako je ordinace žen, s tím, že by mohli čelit vážným problémům, kdyby tajné hlasování dopadlo špatně. Přemýšlí nad tím, jak by asi Ellen White hodnotila toto ovlivňování ve vztahu k Božímu hlasu.

Tito mladí lidé přemýšlí také o bučení a pokřikování na Jana Paulsena, když poukázal na problémy související s ordinací, aniž by nejvyšší církevní autority takové projevy veřejně napomenuly. Je možné se pouze domnívat, jak by Ellen White vnímala působení Božího hlasu mezi těmito silami, či zda by zde neviděla stíny Minneapolis.

Přemýšlivé mladé lidi také zajímá, nakolik myslí předseda generální konference vážně to, že považuje všechny kroky odhlasované na konferencích za Boží hlas. Obecně známý případ tohoto druhu se odehrál 11. listopadu 2011 v australském Melbourne. Sdružení Victoria Conference plánovalo uspořádat velké městské oblastní setkání, na kterém by byl hostem předseda Generální konference. Součástí celodenního programu byla ordinace dvou mužů a uvedení jedné ženy do stejné služby. Obojí, jak ordinace, tak pověření ke službě, bylo v souladu s pravidly Generální konference. Předseda GK ovšem na poslední chvíli přišel s požadavkem, aby společná bohoslužba byla rozdělena na dvě samostatné bohoslužby: jedna pro ordinaci a druhá pro pověření, tak aby se on sám účastnil pouze bohoslužby pro ony dva muže a nebyl spojován s pověřením.

Mladí lidé teď uvažují přinejlepším o tom, že předseda má právo nezúčastnit se z důvodu svého svědomí pověření ženy ke službě, jestliže v něj nevěří. Mohlo by se zdát, že to je v souladu s rozhodnutím ze zasedání Generální konference v roce 1877, které respektuje „právo na svědomí jednotlivce“ dokonce i tváří v tvář „nejvyšší autoritě po Bohu“, hlasování na řádném zasedání Generální konference. 46 To je naprosto jasné. Přemýšlivým lidem ale vyvstanou další související otázky. Například, zda když předseda Generální konference má možnost nejednat podle odhlasovaných pravidel, mohou z důvodu svého svědomí postupovat stejně i oni? A dokonce – proč by nemohly celé unie udělat stejnou věc na základě svého svědomí? Mnozí vnímali jednání předsedy církve jako precedens a krok, kterým se postavil mimo pravidla celosvětové církve.

V hlavách mladých lidí v církvi se objevily i další otázky. Jedna z nich má co do činění s „fámou“, že někteří z nejvyššího vedení církve by rádi zvrátili kroky Generální konference, které umožnily ordinovat ženy za místní starší a pověřovat je ke kazatelské službě. Co to vypovídá o tom, nakolik jsou hlasování považována za „Boží vůli“? Že u některých hlasování to neplatí? A jestliže jsou některá hlasování chybná, jak můžeme vědět, která?

A konečně, některé napadlo, zda adventismus nemůže mít problém v tom, že rozvinul církevní zřízení založené na demokratických postupech v prostředí, kde většina voličů pochází ze zemí, které postrádají skutečně funkční demokratické dědictví a kde příkazy shora mohou ovlivňovat dokonce i tajné hlasování. Přemýšlí nad tím, zda v situaci, kdy Severní Amerika, Evropa a Austrálie představují menšinu hlasů, se potřeby těchto oblastí mohou setkat s pochopením, jestliže o nich hlasuje většina církve, která jim nemůže rozumět nebo se o ně dokonce nezajímá.

Zdá se, že síly z roku 1901 jsou v roce 2016 vzhůru nohama. Tehdy byl problém, že Severní Amerika nebyla dost citlivá k potřebám v misijních polích. Dnes nejsou tehdejší misijní pole dost citlivá k potřebám Severní Ameriky. S touto otázkou jsme se vrátili k roli unií a důvodům, proč především vznikly: kvůli tomu, že místní lidé rozumí svým potřebám lépe, než ti, co žijí někde daleko.

Současné ilustrace napětí mezi uniemi a vyššími autoritami

Pro nikoho v této místnosti není překvapením, že nejvážnějším problémem vzhledem k napětí mezi uniemi sdružení a Generální konferencí v roce 2016 je otázka ordinace žen ke službě evangelia. Nechci u této otázky strávit mnoho času, ale v kontextu unie sdružení, která již v roce 2012 hlasováním rozhodla o ordinaci žen, by ode mne bylo naprosto neodpovědné, abych se této otázce vyhnul.

Než se dostaneme k  samotnému problému, je třeba poznamenat, že nedávno odhlasovaný adventistický postoj k ordinaci je problematický pro mnoho evangelikálů i dalších. Například jeden biblista z Wheaton College nedávno řekl jednomu mému příteli, že nerozumí tomu, jak může denominace, která považuje ženu - proroka za svoji nejvlivnější duchovenskou osobnost, zastávat takové stanovisko. Toto hlasování je v myslích těchto lidí buď projevem pokrytectví, nebo nějaké logické poruchy, nebo obojího dohromady.

Tady se potřebujeme podívat na některá základní fakta. Ordinace žen totiž

  • není tématem Bible (roky studia tohoto předmětu nepřinesly jednotný konsenzus, stejně jako jej nepřinese ani další hlasování)
  • není tématem ducha proroctví, a
  • není otázkou předpisů Generální konference.
-
Poslední bod byl široce nepochopený. Církev adventistů sedmého dne nikdy nespecifikovala nějakou genderovou kvalifikaci pro ordinaci. 47 Sekretariát GK sice nedávno argumentoval mužským jazykovým vyjadřováním užívaným v diskuzi o kvalifikaci pro ordinaci v Pracovních předpisech (Working Policy). 48 Ovšem, jak poukázal Gary Patterson, „mužský rod byl v jazyce pracovních předpisů používán až do 80. let 20. století, kdy bylo rozhodnuto o změně ve prospěch rodově neutrálních formulací. Pověřena tím tehdy byla nějaká redakční skupina. Skutečnost, že byl změněn celý dokument, ale nikoli formulace v oddílu o ordinaci, nezakládá nějaké pravidlo, ledaže by bylo uvedeno v kritériích pro ordinaci, což evidentně není.“ Patterson poukazuje na to, že redakční rozhodnutí bylo založeno na předpokladu či tradici, že všichni dosud ordinovaní duchovní byli muži. 49 A zatímco tradice sama o sobě může být dostatečná pro římský katolický proud, v adventismu nikdy neměla autoritativní váhu. Pokud by měl být argument sekretariátu považován za průkazný, pak bychom zde měli redaktory, kteří vytvářejí závaznější pravila celosvětové církve, než je hlasování na zasedání Generální konference. Netřeba říkat, že to má vážné důsledky.

V tomto bodě se musíme vrátit ke Generální konferenci v roce 1877, která stanovila, že hlasování na zasedání GK je nejvyšší autoritou na zemi, „pokud jedná v rámci své řádné pravomoci“. 50 Jelikož zodpovědnost výběru těch, kteří mají být ordinováni, byla po roce 1860 přenesena na sdružení a krátce po roce 1900 na unie, nespadá již do pravomoci Generální konference, s výjimkou těch oblastí, ve kterých to celosvětová církev na svém zasedání odhlasuje jako závazný předpis. Dokud k tomuto kroku nedojde, jsou rozhodnutí Generální konference o otázkách pohlaví mimo její pravomoc. Z této perspektivy učinily unie v Severní Americe velkou chybu, když žádaly Generální konferenci o povolení k ordinaci žen. Měly raději jednat v souladu s logikou Jamese White, který opakovaně uváděl, že všechny věci jsou zákonné, pokud neodporují Písmu a jsou v souladu se zdravým rozumem (common sense). 51

Dříve než půjdeme od otázky pravidel dál, vyslechněme si ještě jeden bod zdůrazněný Gary Pattersonem. Píše: „Existuje obecné přesvědčení o tom, že Generální konference nemůže porušit předpisy, že vším, co činí, předpisy vytváří. Ale tak tomu není. Generální konference může porušit předpisy úplně stejně jako kterákoli jiná úroveň v církvi, kdykoli jedná v rozporu s ustanovenými předpisy. Dokud Generální konference nezmění tyto předpisy hlasováním, je jakékoli jednání v rozporu s nimi jejich porušením. Proto v otázce rovnosti žen ohledně ordinace do duchovenské služby unie předpisy neporušují. Naopak, sama Generální konference nejedná v souladu s předpisy, když se angažuje tam, kam její pravomoc nesahá.“ 52

V roce 1990 bylo na zasedání Generální konference oficiálně odhlasováno neordinovat ženy do služby kázání evangelia z důvodu „možného rizika nejednoty, neshody a odklonu od poslání církve“. 53 To bylo již před 26 lety. Čas ukázal, že jednota může být nalomena nejen z jednoho směru. Už nejde jen o otázku rozdělení církve a překážku misie. CÍRKEV JIŽ JE ROZDĚLENA. A bez ohledu na to, zda to ti v zákopech uznají či ne, mnoho mladých lidí z těchto důvodů opouští církev, a další, přestože ji stále ještě navštěvují, už autoritu církve nepřijímají.

Církev si potřebuje uvědomit, že tento problém jen tak nezmizí. Podobně jako otázka otroctví ve Spojených Státech ve 20. a 60. letech 19. století, tak i ordinace žen zůstane na pořadu jednání bez ohledu na to, kolik peněz bude vynaloženo na studium tohoto tématu a kolik hlasů získá. Bez odpovídajícího zakotvení v Písmu legislativa na celosvětové úrovni Generální konference nepřinese ani nemůže přinést nějaký výsledek.

A jsme znovu zpět u důvodů vytvoření unií v roce 1901. Konkrétně u toho, že lidé na místní úrovni jsou schopni lépe rozhodnout, jak usnadnit misii ve svých oblastech. A tady mohu naznačit, že skutečným problémem v roce 2016 není ordinace žen, ale role unií sdružení. Problém ordinace je jen na povrchu. Ovšem nelze se jí vyhnout. A zde musím ustoupit z pozice, kterou jsem navrhl na výročním semináři vedoucích Severoamerické divize v prosinci 2012. Tehdy jsem poznamenal, že problém by se mohl vyřešit tím, že přestaneme užívat slovo „ordinace“ (které ve smyslu, jak jej užíváme, není biblické) a prostě jen budeme pověřovat kazatele bez ohledu na jejich pohlaví. Uvědomil jsem si však, že by to bylo vyhýbání se a obcházení skutečného problému vztahu mezi uniemi a Generální konferencí.

Tato myšlenka mě přivádí k poslednímu bodu.

Existuje vyšší autorita, než Generální konference

Tady si potřebujeme připomenout titul tohoto referátu: „Role unie sdružení ve vztahu k vyšším autoritám“ – množné číslo. I když plenární zasedání Generální konference může být nejvyšší autoritou na zemi, existuje ještě vyšší autorita v nebi. Ellen White zdůraznila tento bod, když v roce 1901 napsala, že „člověk nedokáže vládnout církvi. Bůh je Vládce.“ 54

S tímto vědomím potřebujeme stručně zmínit několik bodů:

  1. Je to Bůh sám, který si skrze Ducha svatého povolává pastýře a vybavuje je duchovními dary (Ef 4,11). Církev nepovolává žádného kazatele.
  2. Ordinace, tak jak ji známe, není biblickým konceptem. Vyvinula se v historii rané církve a, jak poznamenává Ellen White, byla nakonec „často zneužívána“ a „aktu samému byl připisován neopodstatněný význam “. 55
  3. Vzkládání rukou je biblickým konceptem, v Bibli sloužil, jak čteme ve Skutcích apoštolů, jako „veřejné rozpoznání“, že Bůh již povolal jeho příjemce. Tímto obřadem nebyla ordinovaným předávána žádná moc či kvalifikace. 56 Postupně začala raná církev nazývat obřad vzkládání rukou ordinováním. „Anglické slovo ‚ordinace‘, na které jsme si zvykli, není odvozeno z řeckého termínu používaného v Novém zákoně, ale z latinského ordinare.“ 57
  4. Církev adventistů sedmého dne uznává Boží povolání jak mužů tak žen k pastýřské službě skrze vzkládání rukou. To je biblické. ALE – jedno nazývá ordinací a druhé pověřením. To biblické není. Spíše je to hra se slovy, která, jak se zdá, má kořeny ve středověkém pojmu ordinace a nepochází ani z Bible ani ze spisů Ellen White.

A jsme zpět u otázky, kterou jsem položil na začátku své řeči. Jsme rádi, že jsme katoličtí v tradičním adventistickém smyslu, nebo dáváme přednost římskému pojetí? Jestliže jakákoli organizace, včetně adventismu, začne prosazovat nebiblické myšlenky na místo těch biblických, kam povolávání kazatelů a vzkládání rukou v rozpoznání Božího povolání patří, může to být nebezpečně blízko některým nejvážnějším omylům římských katolíků.

Poučný je text u Mt 18,18. Z římské perspektivy je zde myšlenka, že cokoli církev odhlasuje na zemi, je potvrzeno i v nebi. Řečtina ovšem v tomto verši doslova říká, že „cokoli svážete na zemi, stane se již svázaným v nebi“ (srov. NASB). Komentář CASD (The Seventh-day Adventist Bible Commentary) má pravdu, když poznamenává, že „i zde nebeské potvrzení pozemského rozhodnutí proběhne pouze tehdy, je-li rozhodnutí učiněno v souladu s nebeskými principy“. 58 Bůh je ten, kdo povolává. Vše, co může udělat církev, je rozpoznat toto povolání skrze biblický akt vzkládání rukou.

I po 115 letech adventismus čelí dvojímu římskému pokušení královské moci a autoritě koncipované shora dolů. Ovšem na rozdíl od církve před její reorganizací v roce 1901 má dnešní církev nástroje, jak se s touto výzvou účinně vypořádat. Bude úkolem některých budoucích historiků, aby podali zprávu, zda se adventismus ve dvacátém prvním století rozhodl tyto nástroje použít, nebo odmítnout.



Poznámky:
1                    Více o vzniku unie sdružení viz. Barry David Oliver, SDA Organizational Structure: Past, Present and Future (Berrien Springs, MI: Andrews University Press, 1989); pro přehled o vývoji adventistické organizace, viz. George R. Knight, Organizing for Mission and Growth: The Development of Adventist Church Structure (Hagerstown, MD: Review and Herald, 2006).
2                    [George I. Butler], Seventh-day Adventist Year Book: 1888 (Battle Creek, MI: Review and Herald, 1889), str. 50, citováno v Oliver, str. 58; kurzíva doplněna.
3                    O. A. Olsen, “The Movements of Laborers,” Review and Herald, June 12, 1894, str. 379.
4                    General Conference Bulletin, 1913, str. 108.
5                    E. G. White k W. C. a Mary White, Aug. 23, 1883.
6                    E. G. White k W. W. Prescott a Wife, Sept. 1, 1896.
7                    E. G. White, “The Great Need of the Holy Spirit,” Review and Herald, July 16, 1895, 450; kurzíva doplněna
8                    E. G. White, Special Testimonies: Series A (Payson, AZ: Leaves-of-Autumn, n.d.) str. 299, 300.
9                    Erich Baumgartner, “Church Growth and Church Structure: 1901 Reorganization in the light of the Expanding Missionary Enterprise of the SDA Church,” Seminar Paper, Andrews University, 1987, str. 66.
10 E. G. White to Ministers of the Australian Conference, Nov. 11, 1894; E. G. White, General Conference Bulletin, 1901, str. 70.
11 See Knight, Organizing, str. 81-83.
12   General Conference Committee Minutes, Jan. 25, 1893.
13   General Conference Bulletin, 1913, str. 108; kurzíva doplněna.
14   Oliver, str. 130.
15   O. A. Olsen k A. T. Robinson, Oct. 25, 1892; viz. Knight, Organizing, str. 78-80 pro sled událostí.
16   Viz. Knight, Organizing, str. 76-80.
17   E. G. White, MS 43a, 1901.
18   General Conference Bulletin, 1901, str. 26; kurzíva doplněna.
19                 A. G. Daniells k George LaMunyon, Oct. 7, 1901, citováno v Gerry Chudleigh, Who Runs the Church? Understanding the Unity, Structure and Authority of the Seventh-day Adventist Church (n.d.: Advent Source, 2013), str. 18.
20   E. G. White, MS 26, Apr. 3, 1903; kurzíva doplněna.
21   Chudleigh, str. 18; kurzíva doplněna.
22   Ibid.
23   General Conference Bulletin, 1901, str. 69, 464.
24   E. G. White, “Bring an Offering to the Lord,” Review and Herald, Nov. 26, 1901, str.761.
25   E. G. White, MS 26, April 3, 1903; General Conference Bulletin, 1901, str. 462.
26   A. G. Daniells k E. R. Palmer, Aug. 28, 1901; citováno v Chudleigh, str. 16; kurzíva doplněna.
27   General Conference Bulletin, 1903, str. 18.
28   E. G. White k J. Arthur, Jan. 14, 1903; kurzíva doplněna.
29   J. H. Kellogg k W. C. White, Aug. 7, 1895; C. H. Parsons k A. G. Daniells, July 6, 1903.
30   E. G. White, MS 26, Apr. 3, 1903.
31   E. G. White k A. G. Daniellsovi a jeho spolupracovníkům, Apr. 12, 1903.
32   Viz. Oliver, str. 202, n. 3.
33                 E. G. White k the General Conference Committee and the Publishing Boards of the Review and Herald and Pacific Press, Apr. 8, 1894; viz. též E. G. White, Testimonies for the Church (Mountain View, CA: Pacific Press, 1948), vol. 9, str. 259, 260.
34   A. G. Daniells, European Conference Bulletin, str. 2, citováno in Oliver, str. 320.
35                 Viz. George R. Knight, A. T. Jones: Point Man on Adventism’s Charismatic Frontier (Hagerstown, MD: Review and Herald, 2011), str. 213-215.
36   Oliver, str. 317 n.2, 341.
37   Ibid., str. 346, 338, 339, 355, 345 n.1, 340; kurzíva doplněna.
38   Chudleigh, str. 31-37.
39   J. White, “Organization,” Review and Herald, Aug. 5, 1873, str. 60.
40                 “Sixteenth Annual Session of the General Conference of S. D. Adventists,” Review and Herald, Oct. 4, 1877, str. 106; kurzíva doplněna.
41   E. G. White, MS 33, 1891.
42   E. G. White k Men Who Occupy Responsible Positions, July 1, 1896.
43   E. G. White, MS 37, Apr. 1901.
44   Oliver, str. 98, 99.
45   E. G. White, Testimonies, vol. 9, str. 261, 262.
46   “Sixteenth Annual Session,” Review and Herald, Oct. 4, 1877, str. 106.
47   Viz. Working Policy of the General Conference of Seventh-day Adventists, L 50.
48                 General Conference Secretariat, “Unions and Ordination to the Gospel Ministry”; viz. Working Policy L 35 jako základ pro diskuzi.
49                 Gary Patterson, nepojmenovaná kritika dokumentu sekretariátu o “Uniích a ordinaci” (“Unions and Ordination,”) str. 1.
50                 “Sixteenth Annual Session,” Review and Herald, Oct. 4, 1877, str. 106.
51                 James White, “Making Us a Home,” Review and Herald, April 26, 1860, str. 180; George R. Knight, “Ecclesiastical Deadlock: James White Solves a Problem that Had No Answer,” Ministry, July 2014, str. 9-13.
52                 [Gary Patterson], “Does the General Conference Have Authority?” str. 9.
53                 “Session Actions,” Adventist Review, July 13, 1990, str. 15.
54                 E. G. White, MS 35, 1901.
55                 E. G. White, Acts of the Apostles (Mountain View, CA: Pacific Press, 1911), str. 162, (česky Poslové naděje a lásky, Advent-Orion, s.r.o., Praha 2005, str. 93); viz též mé kázání na téma “The Biblical Meaning of Ordination” na YouTube a dalších místech.
56                 Ibid., str. 161, 162.
57                 Russell L. Staples, “A Theological Understanding of Ordination,” in Nancy Vyhmeister, ed., Women in Ministry: Biblical and Historical Perspectives (Berrien Springs, MI: Andrews University Press, 1998), str. 139.
58                 Francis D. Nichol, ed., Seventh-day Adventist Bible Commentary, díl 5, str. 448.              

 
Dr. George Knight je penzionovaný historik Církve adventistů sedmého dne a spisovatel. V ČR mu vyšly knihy jako např. Adventismus v proměnách času, Hledání identity : vývoj věrouky adventistů sedmého dne nebo Setkání s Ellen Whiteovou.