středa 23. listopadu 2016

Tom de Bruin: "Je to tak meta" aneb Post-postmoderní církev


Někdy se mi zdá, že všechno na tomto světě lze definovat slovem "post". (1) Narodil jsem se v Jižní Africe po(st)válečným holandským imigrantům, kteří odešli z po(st)průmyslové Evropy do po(st)koloniální budoucnosti. Během po(st)apartheidového ekonomického kolapsu jsme se přestěhovali zpět do post-moderního Holandska, kde stále žijeme. Šokovala mne změna z rasistické do post-rasové společnosti. Má vrozená fascinace jazyky mne vedla k absolvování postgraduálních studií na Newbold College v oboru post-strukturalismu. Tam jsem potkal svou post-feministickou manželku, která studovala post-apokalyptickou fikci a nyní dokončuje Ph.D. v oboru post-humanismu. V současnosti jako post-pastor působím jako administrátor v post-lapsariánském světě. Konkrétněji, bydlíme v post- křesťanském Holandsku. Co je na tomto odstavci nejzajímavější? Nemusel jsem vytvořit ani jedno slovo. Zdá se, že v současnosti se víc snažíme vysvětlit to, co nastane po (něčem), než to, co se právě odehrává a v čem žijeme. Kdybyste se mně zeptali, kde se v současnosti nacházím, řekl bych vám, že žiji v Nizozemí. Zde se nachází jedny z nejrychleji rostoucích adventistických sborů v Evropě, žel však jako mnohé další evropské sbory rostou hlavně díky imigraci. Co se skrývá za těmito změnami evropských sborů? Dotýká se to ještě dalšího "post" - v tomto případě post-křesťanství.


Spojené státy


Dříve, než se budu věnovat Evropě, podívejme se na okamžik na situaci ve Spojených státech. V současnosti se stále více lidí ve Spojených státech neúčastní církevních aktivit. Ve skutečnosti se přibližně polovina lidí neúčastní pravidelně bohoslužeb, i když stále zůstávají křesťany. Rád bych to vysvětlil s pomocí statistiky nedávné studie Barna Group:


"Na žádost, aby se vyjádřili ke svému vyznání, se 62 % dospělých označilo za křesťany, přestože nechodí do církve. Většina z těch, kdo nechodí v Americe do církví - v rozporu s běžným názorem - nepohrdá křesťanstvím a nemá touhu je snižovat nebo mu škodit. Mnozí z nich jsou s křesťanstvím kulturně svázáni a vážně se o ně zajímají. Například více než celá třetina (34 %), se označuje za "hluboce duchovní." Čtyři z deseti (41 %) "rozhodně souhlasí" s tím, že jejich náboženská víra je v jejich současném životě velmi důležitá. Více než polovina (51 %) aktivně hledá hlubší duchovní zážitek než ten, který doposud prožili. Jedna třetina (33%) uvedla, že prožívají aktivní vztah s Bohem, který ovlivňuje jejich životy a nejvýstižněji by tento vztah popsali jako "pro mne důležitý" (95 %), "uspokojující" (90 %) a "prohlubující" (73%)." (2) Na těchto informacích je zajímavý fakt, že i když téměř polovina obyvatel Ameriky pravidelně nenavštěvuje bohoslužby a pravděpodobně podle adventistického pojetí nepředstavují "křesťany", křesťanství v jejich každodenním životě stále hraje velmi důležitou roli.


Evropa

Pokusme se nyní tyto údaje porovnat s obrazem Evropy, který je radikálně odlišný. (3) Průzkum uskutečněný v roce 1999 v Nizozemsku ukázal, že pouze jeden ze čtyř lidí jednou za měsíc navštíví bohoslužbu. Od té doby se tento počet snížil na 12-16 %. V současnosti nepřijde na bohoslužbu jednou za týden ani jeden člověk z deseti, což je méně než třetina procenta týdenních návštěvníků bohoslužeb ve Spojených státech (26 %). Ve skutečnosti - kdyby nebylo svateb či pohřbů - by v Nizozemsku nepřišla do kostela ani jednou v životě více než polovina lidí. Kdybyste se zeptali běžného Holanďana, jestli v jeho životě hraje náboženství důležitou roli, dva ze tří by odpověděli, že nehraje žádnou roli. Kdybychom se přesunuli více na sever do Švédska, toto číslo by stouplo na 83 %. V Holandsku věří v existenci Boha pouze jeden ze čtyř lidí. Nejhorší na tom je, že se jedná o průměry. Statistiky jsou vychýleny silnými ročníky "babyboomu" více nábožensky založených lidí. Když se zaměříme na generaci narozenou po roce 1980, v téměř všech statistikách můžeme čísla rozdělit na polovinu. O mé generaci můžeme říci, že 7 % z nich chodí do kostela jednou měsíčně a 85 % se bohoslužeb nezúčastní vůbec.

I když mnoho lidí ve Spojených státech odchází z církve, zdá se, že pro většinu zůstává křesťanství důležité. I když tito lidé zaujali post-církevní postoj, nestali se post-křesťanskými nebo dokonce anti-křesťanskými jako Evropané, kteří se výrazně vymezili post-křesťansky. Co přesně míním tímto pojmem? Post-křesťanskou společnost můžeme obecně definovat následovně: "Je to společnost nebo kultura, ve které už křesťanství netvoří smysluplnou součást občanské diskuse či pravidel a řádu společnosti. Jedná se o společnost, ve které v průběhu času různé náboženské a sekulární hodnoty vytěsnily na okraj zájmu speciálně křesťanskou víru, symboly a rituály." Žijeme v době velkých změn, jsme svědky nástupu nového světového řádu a nového ducha doby. I když prozatím nezasáhly Spojené státy tak silně jako Evropu, zdá se, že post-křesťanství spolu s dalšími "post" už zde natrvalo zůstanou.


Po modernismu

Abychom vytvořili dostačující rámec, musíme udělat krátký exkurz do našich evropských dějin. Přenesme se v myšlenkách do Evropy kolem roku 1900. Ve skutečnosti se musíme vrátit ještě více do minulosti, až do 18. století osvícenectví a následné průmyslové revoluce. Proběhla dvě staletí velkého pokroku a nových úžasných vědeckých objevů. Mnoho vědců, kteří žili v 19. století, se domnívalo, že do 10, maximálně do 20 roků lidstvo pozná všechno, co lze poznat. Vládl nezdolný duch optimismu. Tehdejší společnost věřila v Pokrok s velkým "P". Lidstvo kráčelo vpřed, šlo za určitým cílem. Toto období se všemi jeho myšlenkami nazýváme obdobím moderní doby. V této době si společnost představovala, že nakonec je růst poznání přivede k Utopii, kdy společnost vytvoří ráj na zemi. Lidé tenkrát skutečně očekávali rajskou dobu. Těšili se na dokonalou a nádhernou společnost, ke které je nakonec přivede vědecko-technický pokrok. Kam se však dostali namísto vysněné Utopie?


Armagedon

To je vážné! Téměř celá generace zemřela v zákopech první světové války. A pak patrně proto, aby se každý přesvědčil, že to není pouze klopýtnutí na cestě k pokroku, proběhla v létech 1940 – 1945 druhá celosvětová válka, tentokrát spojená s genocidou. Co způsobil tento dvojitý Armagedon? Sny modernistů se rozplynuly. Jejich naděje pohasly. Společnost očekávala Utopii a namísto ní nastala Zkáza. To bylo větší zklamání než Velké zklamání (milleritů). Lidé si uvědomili řadu skutečností. Zaprvé, žádný Pokrok zřejmě neexistoval, protože se neproměnil ve skutečnost. Ve skutečnosti všechny ty moderní ideje s velkými písmeny se ukázaly jako lži. Avšak ještě horší bylo, že společnost pochopila, že mocní jednotlivci a mocné organizace zneužívají velké ideje k tomu, aby utlačovali druhé: nacionalismus k tomu, aby lidé šli bojovat; pokrok k tomu, aby lidé pracovali; spasení k tomu, aby jim lidé platili peníze! "Velké věci, které se měly uskutečnit" vykreslovaly své obrazy jen proto, aby mohly vykořisťovat a zneužívat lidi. Církev to dělala během středověku a národní vlády 20. století lidem připomněly, že to dělají také a znovu a znovu.


Věk nevěry

V důsledku projevů zneužívání velkých obrazů těmi, kteří mají moc, lidé nejen přestali věřit, ale ztratili důvěru vůči všem velkým idejím. Tato nedůvěra zabila evangelium. Obraz Boha, který "tak miloval svět" byl prostě příliš velký a byl zneužíván příliš dlouho. A situace se měla

ještě zhoršit! Lidé si uvědomili, že způsob, jak mocní lidé nutí masy věřit velkým idejím, spočívá v jejich tvrzení, že vlastní pravdu. Římskokatolická církev tvrdila, že zná pravdu a lidé chtěli dělat to, co je správné a co odpovídalo této pravdě. Avšak tato pravda byla pouhou záminkou, aby si lidé kupovali odpuštění, aby církev přiměla lidi platit jí peníze. Vlády dělaly prakticky totéž. Tímto způsobem ztratily svoji sílu nejen velké ideje, ale i všichni, kdo mluvili o pravdě. Tato nedůvěra zabila církve. Lidé přestali věřit poselství: "Já jsem Cesta a Pravda", ať je zvěstovala jakákoliv organizace. To je součást toho, co francouzský filozof Jean-François Lyotard nazývá "postmoderní situací". Společnost se posunula od moderny se všemi jejími nadějemi a sny k něčemu novému: k postmoderně. Je to věk deziluze. Dnes je velmi nesnadné postmodernu prakticky definovat. Mezi akademiky koluje vtip, že prakticky každý článek o postmoderní době začíná tím, že ji nelze popsat vyčerpávajícím způsobem, přesto se o to pak pokusí. (4)

Pokusme se tedy o to.

V postmoderně převažuje nedůvěra ve velké příběhy. Už žádné Utopie. Navíc se odmítá i jakékoliv tvrzení, že máme pravdu. Žádná definitivní pravda neexistuje. Nakonec, všechno se skládá z pouhých fragmentů. Začíná to anti-nacionalismem, pokračuje nedůvěrou v jakékoli celky společnosti a končí tím, že i sebe samotné lidé vnímají jako rozporné a rozpolcené.

To je ve zkratce podstata postmodernismu. V myslích mnoha lidí náboženství zabila věda a kritická metoda, ale ve skutečnosti to byly principy modernity. Úpadek křesťanství se odehrál mnohem později, když postmoderní generace odešla z církví. Postmoderní generace vyrůstala v moderním světě, který automaticky odmítal všechny nároky pravdy a všechny velké příběhy. Tato postmoderní generace už nevychovávala své děti v křesťanském duchu. A to říkám velmi mírně.


Postmoderní  generace

Kdo tvoří tuto postmoderní generaci? Já to nejsem. Narodil jsem se v roce 1979, ve stejném roce, kdy Lyotard vydal svoji knihu Postmoderní situace. Byl to akademik, nebyl to prorok. Popsal kulturní trendy v Kanadě a ve Francii 70. let 20. století, nepopisoval naši současnou kulturu 21. století. Lyotard popsal generaci mých rodičů, svět lidí, kterým je nyní 50, 60 nebo dokonce 70 roků. Můj otec je postmoderní, já jsem úplně něco jiného. Nepatřím ke generaci, která opustila církev; jsem částí té generace, která nebyla vychovávána v křesťanském duchu. Nepatřím ke generaci, která přestala číst Bibli, jsem částí té generace, která Bibli vůbec nezná. V generaci mých rodičů najdete nepřátele křesťanů, ale moje generace o nich už neví vůbec nic.


Ovšem, hovořím zde o Evropě.

Evropská postmoderní generace rozervaná válkou o svoje domovy se přestala o církev zajímat. Postmoderní generace ve Spojených státech protestovala a demonstrovala. Postavila se proti válce ve Vietnamu, proti rasové segregaci či proti diskriminaci žen. Americké přesvědčení, že některé "pravdy" jsou "samozřejmé" a že lidé mají "nezadatelná práva" ještě přetrvalo. Zatímco Evropané pravdu a velké příběhy definitivně zavrhli, jejich američtí vrstevníci jim ještě věřili. Víra ve "svobodu" a "demokracii" tam zůstala silná jako kdysi víra v "církev". Dopady postmoderny ve Spojených státech nebyly nikdy tak zřejmé, a proto je v současnosti Amerika méně postkřesťanská. Prozatím.

Nicméně, i Amerika prožila své nedávné krize: úvěrovou finančí krizi, zničení Světového obchodního centra, složitou politickou situaci či změny klimatu. Evropská postmoderní generace opustila církev, avšak ve Spojených státech je to současná generace, nikoli postmoderní generace, která velmi pravděpodobně opustí církev. V současnosti obecně platí, že lidé, kteří se účastní života církve adventistů, jsou méně postmoderní než lidé, kteří stojí mimo církev. Je to patrně důsledkem vlivů moderny v adventismu. Církev si ráda činí nárok na pravdu a miluje svůj metapříběh o velkém sporu. Pokud budeme pravidelně navštěvovat církev, bude nás církev formovat a budeme snadněji přijímat ony principy moderny. Bylo by však chybné si myslet, že naši členové nejsou postmoderní. Adventisté mají postmoderní kazatele, kteří přednášejí postmoderní kázání. Promítáme si postmoderní filmy a posíláme si postmoderní pozdravy.

Zdá se, že máme pocit, že sloužíme postmodernímu světu vně církve, jako by postmodernismus byl jakýmsi druhem babylónského vlivu. To je však omyl. Většina církví a sborů v západních zemích je postmoderní. Církev neslouží postmoderním lidem. Církev je služba postmoderních lidí. Dělení, které jsme si vytvořili, neexistuje. Ve skutečnosti je to jako bychom žádali naše členy, aby si při vstupu do naší budovy sundali klobouky - avšak tyto klobouky jsou znakem jejich postmoderní identity. Pokud byl můj otec postmoderní, jaký jsem já? Doba se velmi změnila a kulturní prostředí je velmi odlišné od toho, které zde bylo před 40 lety. Zatímco starší generace je ovlivněna postmodernou velmi silně (stejně jako byla předchozí generace ovlivněna modernou), současná generace jde stále dál. Měli bychom vědět, že postmoderna zemřela v roce 2000. Dnes žijeme v době post-postmoderní. K vyjádření toho, co následuje po postmoderně, existuje několik pojmů: metamodernismus, posthumanismus, neo-modernismus nebo nový materialismus. Sloužíme v post- postmoderním světě. Je to svět, ve kterém se dovršila postmoderna; je to svět změněný postmodernitou. Nezapomínejme na to během naší služby. Pro adventismus je to velká výzva.

Post-postmodernita

I když riskujeme, že nás všechna ona "post" ještě více zmatou, co tato post-postmoderní a postkřesťanská kultura - ke které patříme - znamená? Stejně jako u všech myšlenek, chvíli trvá, než je dokážeme vyjádřit slovy. Akademici přinesli řadu návrhů toho, kde se nyní nacházíme a kam směřujeme. Nedávno jsem četl článek, který tuto kulturu vyjádřil termínem, s kterým souzním: metamodernismus. (5) Povšimněme si předpony "meta" stejně jako ve slově "metapříběh". Postmoderna se vyznačuje ztrátou naděje na lepší svět. Utopické ideály pokroku, definitivního poznání a míru zahynuly ve francouzských zákopech. To v naší kultuře vyvolalo velký cynismus. Nic už nelze považovat za upřímné a opravdové. Vyrůstat ve světě bez naděje vedlo k postoji nazvanému metamodernismus; metamodernističtí lidé našli způsob, jak skloubit cynismus a naději do jednoho světonázoru. (6) Metapříběhům už není možné důvěřovat, avšak bez metapříběhů není naděje. Metamodernismus vrací naději formou "jakési informované naivity, pragmatického idealismu". (7) Řečeno jinak, existuje tu naděje na lepší budoucnost, i když počítáme s tím, že se třeba nikdy nenaplní. Dříve jsem řekl, že žijeme v "post" světě. To je však nesmysl. Život v přítomnosti ve skutečnosti znamená, že každá věc na světě se stane "post". Mnozí z nás jsou teď po(st) snídani. Minulost je s námi, protože snídani máme ještě v žaludku. Co to však znamená? Vůbec nic. Říkat jsme po snídani je mnohem méně zajímavé, než říkat jsme zaneprázdněni trávením. To je důvod, proč se tento nový trend už nenazývá "post" něco, ale "meta." Po modernismu, větší než modernismus. Větší než postmodernismus. Trávení obojího. Velmi jednoduchá definice metamodernismu zní: "jsou to nové pokusy navzdory nevyhnutelnému selhání; snaha stále usilovat o poznání pravdy bez očekávání, že by někdy byla nalezena." (8)


Jak zacházet s metamodernismem

Pokud si někdo myslí, že postmodernita je pro církev výzvou, pak já toto přesvědčení nesdílím. V mé zemi většina mé generace není v církvi, umíme si však představit, že by se k ní připojila? Jak by církev zacházela s novými členy, kteří věří něčemu, o čem vědí, že to nemusí být pravda? Jak by členové církve reagovali, kdyby se k církvi připojila moje generace a modlila se k Bohu, o kterém ví, že třeba vůbec neexistuje? Kdyby vášnivě četli a vykládali Boží slovo, milovali každou jeho slabiku, a přitom věděli, že to může být fikce? Když je moje generace současně ironická a přitom upřímná? Prosím, rozumějte mi dobře, já neříkám, že Bůh neexistuje nebo že Bible je fikce. Já pouze říkám, že pokud chceme být úspěšní v evangelizaci a v udržení členů v církvi, měli bychom počítat se členy, kteří bez ohledu na cokoliv budou myslet uvedeným způsobem. Kteří budou uvažovat v paradoxech a nedokáží myslet bez protikladů.

To je ona výzva. V mé postkřesťanské zemi je generace metamodernistů. Tato generace vyrostla s vědomím, že žádná pravda neexistuje, a s nedůvěrou ke všem metapříběhům, a přesto pociťuje touhu po obojím. Pokud se nějakým způsobem - navzdory obecně neúčinným metodám evangelizace většiny církví - dostane metamoderní jedinec do kontaktu s církví, odehrávají se dvě věci. Na jedné straně tento člověk cítí nutnost se ztotožnit s křesťanským poselstvím, a současně si je nadále vědom jeho intelektuální nepřijatelnosti. V informované naivitě bude věřit navzdory svému nastavení. Věřit v lepší svět, který ve skutečnosti třeba nikdy nenastane, pragmaticky idealisticky. Ale je to opravdu tak zvláštní? To je to, co mne zajímá. Neznamená snad víra "spolehnout se na to, co nevidíme" (Židům 11,1)?


Paradoxy

Není křesťanství náboženstvím právě takových podivných paradoxů? Jakub učí, že cestou k vyvýšení je ponížení (Jakub 4,10). Pavel napsal Korinťanům: "Když jsem slabý, tehdy jsem silný" (2. Korintským 12,10). Ježíš řekl, že víc získáme, když dáváme, než když bereme (Skutky 20,35). Pavel napsal Římanům, že osvobozením se stáváme otroky (Římanům 6,18). Ježíš učí, že svůj život zachováme tím, že zemřeme (Jan 12,24). Pavel napsal Filipským, že zisky jsou ztráty a ztráty jsou zisky (Filipským 3,7- 8). A Ježíš řekl, že kdo chce zachránit svůj život, ten o něj přijde a ten, kdo o něj přijde, jej zachrání (Matouš 16,25). Metamodernisté se v takových protikladech vyžívají. Oscilují mezi protichůdnými myšlenkami, pohybují se sem a tam mezi dvěma póly, vždy se soustředí na jedno a ignorují druhé, aby okamžitě změnili pořadí a věnovali se druhému a ignorují to první. Pro metamodernisty nejsou metapříběhy mrtvé, potřebují pro ně jen jiný kontext. V církvi vidím mnoho metamodernistů. Jsou to lidé, kteří navzdory svému cynismu ohledně naděje doufají v lepší budoucnost. Tato naděje proti naději je něco dokonale amerického a je velmi aktuální.

V poslední době ve Spojených státech vyšla řada románů a filmů pro dospívající s tématikou zkázy a rozkladu: Divergence, Hunger Games, Labyrint: Útěk (The Maze Runner). Svět těchto příběhů je hrozný, pro člověka je nepříjemné pouhé sledování charakterů jednotlivých postav. Pokouší se nastínit budoucnost, avšak jaký pohled do budoucnosti má většina z nich? Vlády se hroutí, sociální struktury se rozpadají, svět stojí před koncem. Nechci vám kazit zážitek ze sledování těchto příběhů, ale na konci tunelu svítí světlo. Není silné, ale nabízí budoucnost. Tyto filmy rezonují s mladými dospělými, protože mladí dospělí jsou metamodernisté. Mají pocit, že se narodili do světa, který se začíná hroutit, protože ho zničily předchozí generace. Avšak žít s tím je tak nudné a dusivé, že jim pomáhá ztotožnit se s příběhy, ve kterých hrdinové bojují proti tomuto negativismu za lepší budoucnost, i když bude lepší jen o trochu. Musíme být církví, která poskytuje prostor pro tuto víru navzdory, pro upřímnost v ironii, pro lidi, kteří se bytostně žijí v protikladech. Jak se můžeme stát takovou církví?


Církev pro postkřesťanskou dobu
Naštěstí problémem není evangelium. Zpráva "Bůh tě miluje" je velkolepým poselstvím. „Maso“ této zprávy (nebo bych měl říci "vegetariánská náhražka" tohoto poselství) je skvělé. Problémem je modernistická "omáčka", kterou k němu přidáváme. Budu-li pokračovat v duchu této metafory, adventističtí průkopníci připravili nádherný a výživný talíř pro dobu modernismu. Vyrostla velká a silná církev. V mnoha modernistických kulturách naše církev stále ještě rychle roste. Avšak na Západě církev téměř neroste a pokud roste, pak z modernistických imigrantů, nikoliv postmoderních (nebo metamoderních) jedinců. Není snadné si to uvědomit, protože v průběhu let jsme adventistickou omáčku pomalu zaměnili za samotné poselství. Naši průkopníci byli přesvědčeni, že je třeba hledat významy v Bibli a současně v ní nacházet odpovědi. I když tomu stále věříme, nepraktikujeme to. Nepořádáme takové evangelizační kampaně, ve kterých bychom lidem pomáhali hledat odpovědi. My jim věci ukazujeme hotové, my je oznamujeme, vyučujeme.

Hlavním problémem je, že víme, že lidé mají otázky, proto jim nabízíme odpovědi. Lidé mají otázky a my jim v kázáních či při biblickém studiu poskytujeme odpovědi. To je však špatný způsob, jak zacházet se současnou kulturou. Lidé dnes nechtějí hotové odpovědi, nebo alespoň nechtějí pouze jedinou odpověď. Chtějí hledat své vlastní odpovědi. Obyvatelé tohoto post-postmoderního světa jsou zdatní v umění hledat odpovědi. Tato generace lidí dokáže výborně vyhledat všechny správné informace a z nich si vytvořit své vlastní odpovědi. My jim musíme umožnit tento vlastní poslední krok. Tito lidé rozumí příběhům, jsou to kritičtí čtenáři. Jsou schopní rozklíčovat texty napravo i nalevo, aniž by si plně uvědomovali, co dělají. Odpověď, na kterou přijdeme sami, je vždycky lepší než ta, kterou dostaneme hotovou. To není nová pravda. Vzpomeňme na evangelium. Jeden muž se obrátil na Ježíše s jednoduchou otázkou: "Kdo je můj bližní?" Ježíš reagoval takto: Dobře, budu ti vyprávět dost komplikovaný příběh o muži, o Samařanovi, Levitovi a o oslu. A pak mu položil stejnou otázku, jakou dostal na začátku.

Ježíš málokdy dával hotové odpovědi. Učil lidi tak, že kladl otázky. Pomáhal tak lidem odpovědět si sami na jejich vlastní otázky a často tak bylo možné nalézt více než jednu odpověď. Narozdíl od Ježíše my druhé běžně učíme poskytováním hotových odpovědí. Odpovědí, které lidé kolem nás nechtějí. Pokud chceme mít úspěch, musíme předpokládat, že lidé nechtějí pravdu (i když víme, jak je úžasná). Musíme předpokládat, že nechtějí velký spor (i když si této pravdy tak ceníme). Lidé nechtějí zásadní odpovědi. Chtějí pouze naše vlastní odpovědi. Lidé chtějí naše zážitky, chtějí praktické návody. Chtějí malé dílky skládačky, fragmenty, které mohou skládat dohromady, aby si sami vytvořili svůj vlastní celek. Adventismus má výborné dílky skládačky: zdraví, den odpočinku, Ježíše, milujícího Boha, nádhernou budoucnost, odpuštění. Měli bychom s lidmi sdílet tyto části skládačky. Potřebujeme je propojit nikoliv s poselstvím o zdraví, ale s velkým "receptem na zdraví". Potřebujeme je propojit nikoliv se sobotou, ale se sobotní "pohovkou". Pokud nevíš, co to znamená, podívej se do Google. (Sabbath Sofa (9)

Potřebujeme je propojit nikoliv s křížem, ale se sdílením úlevy, kterou vinou obtíženému svědomí přináší odpuštění. Potřebujeme je propojit s Ježíšem, nikoliv s teologií.

Musíme si přestat myslet, že známe odpovědi, cestu nebo život. Spíše musíme sdílet naše životy, naši cestu a naše praktické odpovědi, aby ostatní mohli najít svůj život, svoji cestu a své odpovědi. Tak budeme moci nacházet odpovědi společně. Musíme sdílet tu „beznadějnou“ naději na lepší budoucnost, kterou nikde nevidíme.




Tom de Bruin, PhD, je v současné době vedoucím oddělení mládeže v Holandské unii CASD. Sloužil ve sborech církve adventistů jako starší, kazatel a tajemník unie. V akademické oblasti De Bruin působí jako externí učitel na Newbold College ve Velké Británii a jako hostující profesor v Centru umění na Leidenské universitě v Nizozemí. Prezentuje se na webové stránce a blogu TomdeBruin.com.



 1  Tento článek je výběrem z přednášky přednesené při příležitosti The One project gathering v San Diegu v únoru 2015. Autor chce poděkovat této iniciativě za to, že dostal prostor k přípravě těchto myšlenek a všem přítomným za užitečné podněty, které vylepšily tento článek.
2 www.barna.org/barna-update/culture/698-10-facts-about-america-schurchless

3  Tyto statistiky jsou kombinací výsledků, které lze najít na následujících stránkách: www.cbs.nl/nl-NL/menu/themas/vrije-tijd-cultuur/publicaties/artikelen/archief/2013/2013-3929-wm.htm; http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_341_en.pdf; www.cbs.nl/nl-NL/menu/themas/bevolking/publicaties/bevolkingstrends/archief/2013/2013-het-belangvan-religie-voor-socialesamenhan-pub.htm; www.cbs.nl/nl-NL/menu/themas/vrije-tijd-cultuur/cijfers/ incidenteel/maatwerk/2013-religie-mw.htm; and www.cbs.nl/nl-NL/menu/ themas/vrije-tijd-cultuur/cijfers/incidenteel/maatwerk/2013-religie-mw.htm.

4  Viz např. The Stanford Encyclopedia of Philosophy. Gary Aylesworth, “Postmodernism,” Stanford Encyclopedia of Philosophy, Edward N. Zalta (ed.), Spring 2015.

5  Timotheus Vermeulen and Robin van den Akker, “Poznámky o metamodernismu” Journal of Aesthetics & Culture, Vol. 2, Nov. 15, 2010, pp. 1-13. Online at http://www.aestheticsandculture.net/index.php/jac/article/view/5677/6304, www.metamodernism.com.

6  Vermeulen a van den Akker, “Utopia, Sort of: A Case Study in Metamodernism,” Studia Neophilologica, Dec. 1, 214, pp. 1-13. Online na http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/00393274.2014.981964#. VOnJcMaJnww.

7  Vermeulen and van den Akker, “Poznámky o Metamodernismu”, str. 5. 

8  tamtéž.

9  Prozkoumej stránku: www.sabbath.org.uk.