čtvrtek 21. prosince 2017

Tom de Bruin: Jsou Vánoce jen mýtus?

Všichni máme více či méně rádi magický vánoční příběh, který od dětství slýcháme každý rok. Vždy o Vánocích jsme zaplaveni mnoha statickými i pohyblivými obrazy, čtenými, veršovanými i zpívanými slovy o tom, jak to tehdy bylo. Odpovídá ale toto nejtradičnější z tradičních vyprávění historické skutečnosti? A mělo původně stejný význam jako dnes? Co o tom vlastně víme? Co to slavíme?

Vánoční příběh, jak jej známe dnes, vypráví, že v prvním roce našeho letopočtu žili Josef a Marie, kteří byli spolu zasnoubeni. Ještě spolu nikdy nespali, nebyli ještě manželé. Marie byla panna. Ale byla už těhotná a čekala dítě, které nebylo Josefovo, ale od Boha. Naštěstí ji Josef na pokyn z nebes neopustil. Kvůli sčítání lidu pod římským správcem Quriniem musela Marie s Josefem cestovat do místa jménem Betlém, odkud pocházela jeho rodina. Putovali z Nazareta, Josef pěšky, Marie na oslu, protože byla těhotná. Při příchodu do cíle Marie dostala porodní bolesti, ale v Betlémě bylo veškeré ubytování již obsazeno. Josefovi s Marií se v této nouzi dostalo přístřeší jen kdesi ve chlévě. Tam nebylo žádné lůžko a Marie proto porodila dítě do jesliček na seno pro zvířata. Mezitím nedaleko zástup andělů navštívil z nebe pastýře a zpíval jim o narození Spasitele. Pastýři se šli dítěti poklonit. Přišli také tři králové od Východu, které sem dovedlo putování za novou hvězdou na nebi. A přinesli dítěti tři dary: zlato, kadidlo a myrhu. Čteme-li ale tento příběh ve starověkém biblickém Evangeliu podle Lukáše pozorně a s dnešní znalostí tehdejších reálií, uvidíme jej poněkud jinýma očima.


Král Herodes, který podle pokračování tohoto příběhu nařídil narozeného Spasitele zabít, zemřel v roce 4 před naším letopočtem. Ježíš se tedy musel narodit nejméně o 5 let dříve, než v roce 1. Quirinius se stal správcem v Sýrii a Judsku v roce 6 našeho letopočtu, deset let po Herodově smrti. Muselo tedy jít o jiné, dřívější sčítání. Na dnešních vyobrazeních bývá Josef s plnovousem, ale v době, o které mluvíme, lidé umírali mnohem dříve a také se mnohem dříve zasnubovali a měli děti. Josefovi mohlo být 14, Marii 12 let. Je také velmi pravděpodobné, že těhotná Marie šla s Josefem pěšky a nejela na oslovi, protože osli se používali k přepravě nákladu, zavazadel, ne lidí. Když čteme, že se pro ně nenašlo v Betlémě "místo pod střechou", jde o překlad řeckého slova "kataluma". My si představujeme nějaký pokoj pro hosty, ale Josef šel do Betléma ke svým příbuzným a v tak malém místě lidé neměli žádné zvláštní pokoje pro hosty. Bydleli v uvnitř otevřených obydlích společně se zvířaty, lidé v horní části domu - pod střechou (kataluma), a zvířata v dolní části. Ježíš se tedy narodil dole mezi zvířaty, do jeslí na seno, ale zřejmě uprostřed lidského obydlí plného příbuzných. Pastýři jsou v příběhu opravdu zvláštní volbou pro přivítání budoucího krále. Byli těmi nejnižšími z nejnižších, nejhoršími z nejhorších. Žili venku se zvířaty, byli nečistí, nevítaní. A právě tito byli řízením nebes první návštěvou u právě narozeného Krista. A asi dva týdny po nich, po obřízce dítěte osmý den, podle Matoušova evangelia přišli k dítěti se svými dary "mudrci od Východu", nikoli tedy králové a nikoli nezbytně právě tři.

Je to ještě ten náš známý vánoční příběh? Co teď? Můžeme odložit celé to dojemné vyprávění z Betléma jako nevěrohodné, nevýznamné. Ale můžeme také těma novýma očima, kterýma jsme se na příběh podívali, pohlédnout hlouběji, pod mýtické nánosy staletí. A spatřit něco významnějšího, podstatnějšího, krásnějšího než dosud. Snad původní smysl tohoto posvátného starověkého vyprávění. Můžeme tak najednou prožít, jak do života těch nejnižších z nejnižších vstupuje ten nejvyšší z nejvyšších. A jaké to je, s těmito nejbezvýznamnějšími světa slavit bezprostřední blízkost toho, kdo je tak významný, jak jen to je možné. A co to znamená, že jen ti nejnižší a nejbezvýznamnější jsou hodni se setkat s tím nejvyšším a nejvýznamnějším a uctít ho. A porozumět, co nám vyprávění těchto v očích světa nejbezcennějších lidí přes tisíce let předává: "Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán".

To je ona skrytá dobrá zpráva a i pro nás vpravdě "veliká radost". Zpráva o ryzím Bohu, který přijímá padlého člověka, který se dokonce sám člověkem stává a s člověkem ztotožňuje. Dobrá zpráva zvaná evangelium: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." Tohle jsou Vánoce.     
             
Dr. Tom de Bruin přednáší exegezi a starověkou křesťanskou literaturu na adventistické vysoké škole Newbold College ve Velké Británii.
Přeloženo z http://www.tomdebruin.com

pondělí 18. prosince 2017

Marcos Torres: Co mě nejvíc štve na adventistických sborech

Rád bych se s vámi podělil o svou největší frustraci z adventistické církve. Nemluvím jen jako pastor, ale jako celoživotní adventista. I když existuje mnoho oblastí, ve kterých by se mohla církev zlepšit, tohle je moje osobní číslo jedna:

Adventistická církev „jenom mluví“.

OK, určitě ne všichni její členové, ale mnoho z nich. Rád bych teď popsal, co mám tím na mysli.

Adventisté mluví hodně o šíření evangelia a oslovování naší společnosti. Ale z velké části jsou to jen řeči. Když se na to podíváme upřímně, pak společnost oslovit nechceme. Chceme oslovit pouze ty části společnosti, které budou reagovat na naše úzce vyhraněné metody evangelizace. Netrávíme čas zkoumáním jiných kulturních prostředí. Neinvestujeme do poznávání jejich pohledu na svět, jejich umění, jazyka i hodnotových žebříčků. Nevěnujeme se budování mostů k nim, ani se s jejich světem neseznamujeme. Nepřizpůsobujeme naše snahy o pomoc a službu, abychom se s nimi spojili, neměníme náš vlastní osobní život tak, abychom je efektivně oslovili. Místo toho si v našich vlastních hlavách nevědomky (nebo možná ne?) načrtneme jakousi „kulturní představu“ a rozhodneme se oslovit pouze ty lidi, kteří se do naší představy vejdou.


Nevěříte mi? Dovolte, abych se vás zeptal, co by se ve vašem sboru dělo, kdyby se tam příští víkend objevila parta „feťáků“? Nebo pár kriminálníků? A co třeba parta zvědavých studentů z místní univerzity, kteří se hlásí k LGBT+ komunitě nebo skeptický, postmoderně přemýšlející kamarád, kterého přivedl někdo z mládeže? Samozřejmě, šance, že se tito lidé ve sboru objeví, jsou minimální. Ale předpokládejme na okamžik, že by přišli. Co bychom udělali? Víme, jak s nimi máme mluvit, jak s nimi máme komunikovat a jak je provázet, pokud by se rozhodli sbor dál navštěvovat? Podle mých zkušeností většina adventistů, které jsem potkal, je natolik odtržená od kontaktu s prostředím kolem nich, že prakticky nemají schopnost navázat vztah s kýmkoli, kdo se nehodí do jejich „kulturních představ“.

středa 15. listopadu 2017

Vedoucí Tichomořské unie solidárně neposkytnou svá jména do ročenky církve

Členové Unijní rady Tichomořské (Pacifické) unie v USA se na svém zasedání 7. 11. rozhodli neposkytnout svá jména do ročenky církve adventistů, denominační publikace, která uvádí kontakty na subjekty a představitele církve po celém světě. Rozhodnutí (potvrzené 9. 11. výborem Tichomořské unie) bylo přijato kvůli tomu, že celosvětové ústředí církve odmítá uvést v ročence Sandru Robertsovou (na snímku) jako ordinovanou kazatelku a předsedkyni Jihovýchodního kalifornského sdružení církve, protože je žena.    


Sandru Robertsovou světové vedení církve odmítlo akceptovat jako předsedkyni sdružení a zařadit ji takto do ročenky církve. Církevní pracovní předpisy totiž stanoví, že předsedy sdružení mohou být jen ordinovaní kazatelé a takto ordinováni mohou být jen muži. Sandra Robertsová byla ordinována v Tichomořské unii, která se v roce 2012 rozhodla ukončit diskriminaci v ordinaci duchovních. Předsedkyní Jihovýchodního kalifornského sdružení církve byla zvolena v roce 2013.

Zde je plné znění stanoviska Tichomořské unie: 

"Prostřednictvím Boží milosti jsme si uvědomili, že naši společnou víru a jednotu v poslání plně představujeme jen tehdy, když si vážíme a respektujeme jeden druhého. Když se různé perspektivy a požadavky svědomí liší v důležitých bodech, získává to vyšší význam. Jako členy věřící a komplexní komunity nás naše jednota a věrné svědecké poslání vyzývají k věrnosti ve všech věcech, včetně toho, jak si navzájem projevujeme respekt. Společně zjišťujeme, že úcta k požadavkům svědomí a úcta k sobě navzájem jsou dvěma stranami téže ruky pracující v poslání, službě a naději.

V úterý 7. listopadu 2017 Unijní rada Tichomořské unie přijala a Výbor Tichomořské unie 9. listopadu 2017 potvrdil následující opatření:

Vzhledem k neustálé nepřítomnosti jména starší Sandry Robertsové v přehledu administrátorů Jihovýchodního kalifornského sdružení v ročence Církve adventistů sedmého dne, se unijní rada, složená ze 7 předsedů sdružení, 4 unijních úředníků, 3 koordinátorů pro etnika, rektorů vysokých škol a vedoucího unijního oddělení výchovy, rozhodla neposkytnout svá vlastní jména pro zařazení do ročenky CASD jako představitelé jejích sdružení, unie nebo institucí. V tomto rozhodnutí se odvolává na to, že každý vedoucí bude v této věci uplatňuje svou svobodu svědomí.

Výbor unie dne 9. listopadu 2017 obdržel a potvrdil toto rozhodnutí unijní rady. Je to uvedeno v písemném usnesení výboru."

(Adventist Today)

pátek 3. listopadu 2017

Švýcarská návštěva v Praze: Jde to efektivněji

Z podnětu českých okrskových kazatelů a na pozvání předsedy Česko-Slovenské unie církve adventistů Mikuláše Pavlíka přijel ve čtvrtek 26.10. do Prahy kazatel Günter Maurer, předseda Švýcarské unie církve. Na setkání s vedením Česko-Slovenské unie, Českého sdružení a s předsedou Moravskoslezského sdružení sborů Karlem Staňkem informoval místní vedoucí církve o praktických otázkách úspornějšího švýcarského organizačního uspořádání unie. O tak zvaný švýcarský model se místní vedoucí zajímají jako o možnost budoucího efektivnějšího uspořádání církve v Česku a na Slovensku.

Ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku, rozdělených na Francouzsko-italské švýcarské a Německé švýcarské sdružení, je podobně jako v České a Slovenské republice církev organizována do unie sdružení, ale Švýcarská unie nemá kromě ústředí se sekretariáty svých sdružení v Renens a Curychu ještě další zvláštní ústředí unie, jaké má Česko-Slovenská unie v Praze. Jako předsedové a tajemníci Švýcarské unie se dle potřeby střídají po volebních obdobích předsedové jednotlivých různojazyčných švýcarských sdružení. To umožňuje řídit církev i její instituce efektivně pro celou oblast Švýcarska a Lichtenštejnska a přitom ušetřit za provoz unijního ústředí, protože k výkonu unijních pravomocí vedoucím sdružení zcela postačují sekretariáty jejich sdružení. Tento systém se osvědčuje i v podmínkách různých jazykových i legislativních podmínek v jednotlivých švýcarských kantonech a Lichtenštejnském knížectví, nijak to nebrání ani činnosti výboru unie.


Pro Česko-Slovenskou unii církve by toto řešení znamenalo úspory personálních a režijních nákladů na provoz unijního ústředí v Praze na Vinohradech, které činí ročně asi 6 milionů korun a výrazné zjednodušení v organizačním řízení církve. Bytové a kancelářské prostory stávajícího ústředí unie ve velmi lukrativní lokalitě v Praze na Vinohradech by navíc mohla církev výhodně pronajímat za tržní ceny a získat tak další významné prostředky na svou misii.

úterý 24. října 2017

Výkonný výbor generální konference odmítl direktivu k nastolení jednoty

Po šesti hodinách rozpravy rozhodl Výkonný výbor celosvětové Generální konference Církve adventistů sedmého dne 9. 10. na svém výročním zasedání v americkém Silver Spring poměrem 184 ku 114 hlasům o tom, že návrh direktivních opatření "Postupy pro usmíření a věrnost ve správě církve (fáze II)" předložený vedením církve bude vrácen k přepracování.

"Shromáždění projevilo svou vůli," reagoval předseda generální konference Ted Wilson, který usiloval prosadit direktivní postupy, zejména vůči uniím přistupujícím stejně k ženám jako k mužům v plné duchovenské službě. "Dá-li Boží milost, najdeme způsob, jak společně předložit něco jiného," dodal.

Odmítnutý dokument navrhoval "fázi II" v prosazení nových direktivních postupů pro dosažení jednoty všech světových regionů církve ve věcech týkajících se základních věroučných bodů, hlasování nebo pracovních předpisů. Fáze I, schválená minulým výročním zasedáním, měla nastolit "pastorační" přístup vůči regionům postupujícím odlišně od centrálních direktiv, a to "cestou dialogu a vzájemného porozumění". Minulé výroční zasedání k tomu vytvořilo Výbor pro dohled nad jednotou v misii, jehož předsedou se stal místopředseda generální konference Thomas Lemon.


Ten vedl letos jednání s představiteli zmíněných regionů. Na základě těchto svých jednání nyní na výročním zasedání výkonného výboru konstatoval, že v navštívených uniích "neshledal žádné náznaky či projevy rebelie" a své jednání s představiteli evropských a severoamerických unií označil naopak za "požehnanou zkušenost".  S tím, že jednota s celosvětovou církví v misijním odhodlání je zde podle něho "velmi, velmi silná". Shromáždění reagovalo mnohahlasým "Amen".

Následující den, 10. 10., vydala Středoamerická unie, kde Lemon dříve působil jako předseda, ve svém magazínu Rozhled (Outlook), jeho článek "Na cestě k porozumění jednotě". V 35-stránkovém textu se Lemon zamýšlí nad historickým i současným kontextem pro diskusi o jednotě, rozhodovacími postupy, autoritou a ordinací k duchovenské službě v církvi adventistů. Na stránce 32 v něm uvedl:

"Jsem přesvědčen, že námitka vůči ordinaci žen v Církvi adventistů sedmého dne je mnohem víc než jen jakési údajné a/nebo zřejmé misogynní myšlení ze strany těch, kteří rozhodně stojí proti ženám ve vedení, přes jasný a dobře pochopitelný nedostatek konsensu v této oblasti v Bibli. Tato rezistence se může jevit jako duchovní tuhnutí i jako prkenné chápání dějin církve a jejích tradic, aniž by řekla cokoli o biblickém výkladu. Diskuse o ordinaci na nejvyšších úrovních vedoucích zřejmě uvolňuje nebezpečný posun směrem k centralizaci autority v církvi, která neúprosně a rychle vede k autoritářství. Možná je to ten posun, který vyvolal obavy z církve vyjádřené Ellen Whiteovou, když řekla, že církev může působit, jako že padá, ale nepadne. Cokoli tímto výrokem myslela, taková řeč jasně signalizuje církvi krizi."  

Celosvětové vedení církve následně, 18. 10., odvolalo Lemona z funkce předsedy Výboru pro dohled nad jednotou v misii. Lemon k tomu vydal stručné prohlášení: "S  předsedou generální konference Tedem Wilsonem jsme se shodli na tom, že výbor by měl mít jiného předsedu".     

středa 20. září 2017

Vlastenectví: požehnání, nebo prokletí? Biblická perspektiva


"Vezmi shluk lidí, kteří se nezdají ničím jiní než ty nebo já, spoj je všechny dohromady a získáš ten druh šíleně běsnícího maniaka se státní hranicí a hymnou." -Terry Prachett

Náboženství a vlastenectví jsou dvěma lidskými konstrukcemi zodpovědnými za většinu obrovských tragédií, které zanechaly nesmazatelné otisky v lidských dějinách. Něco dobrého lze říci o obou. Existuje však jejich zlověstná, temnější strana, na kterou se jen málokdo odváží pomyslet, natož o ní mluvit. Pojetí vlastenectví jako prokletí spíše než požehnání si zaslouží vysvětlení.

Ve své mírnější podobě se temná stránka vlastenectví ukazuje, když hraje národní tým (ať už jde o jakýkoliv sport) proti týmu druhé země. V tu chvíli se stane něco hluboce iracionálního. Co bylo jen hrou bez nějakého hlubšího významu, se stává událostí, která vzrušuje a burcuje nacionalistické vášně a chování. Zpívání národní hymny a mávání vlajkami spojí fanoušky jakýmsi způsobem do vlastenecké horlivosti, která brání racionalitě. Není žádný důvod, proč by měla být v sázce národní čest, přesto vlastenectví změní hrací pole na válečnou zónu, čímž postaví jeden národ proti druhému. To, že si lidské bytosti prostě nemohou užívat hru, aniž by jí připisovaly vlastenecké dimenze a hodnoty, je mimo rámec rozumných vysvětlení.


V mnoha zemích je při tom fyzické násilí natolik skutečné, že musí být fanoušci odděleni řetězovými bariérami. Zajistit bezpečnost při takových událostech je složité a drahé. Proč by pro všechno na světě měla být jedna země lepší tím, že porazí národní tým jiné země?

Pak je tu ještě hrozivější strana vlastenectví - strana, která vytváří předsudky, xenofobii, ignoruje základní lidská práva a nenávidí občany vlastní země, kteří nevyznávají stejné hodnoty. Mnoho čtenářů si vzpomene, doufám, že se smutkem, jaké urážky se snesly na Muhammada Aliho, když odmítl narukovat do války ve Vietnamu. Jeden den byl národním hrdinou a šampiónem v těžké váze a druhý den byl vyvrhelem národa, protože odmítl bojovat s lidmi, s nimiž se nikdy nesetkal a kteří mu neudělali nic špatného

V současnosti se po celém světě rozšiřuje velmi znepokojivý politický trend. Jde o jakési kolektivní sebezahledění, jehož důsledkem je přehlížení práv cizinců jako lidských bytostí stvořených Bohem a patriotismus, který kvůli strachu z mezinárodního terorismu staví zdi a odmítá víza i dokonale oprávněným a nevinným žadatelům. Reinhold Niebuhr napsal, že vlastenectví, které je v zásadě sobecké, je zdrojem nesobeckosti lidí. Mohu dodat, že je to zvláště pravdivé v době války, kdy vlastenectví vyžaduje, aby lidé podstoupili obrovské nezištné oběti k ochraně jejich kolektivních osobních zájmů.

středa 13. září 2017

Vinná réva


Každý rok přichází toužebně očekávaný čas úrody, kterou poskytuje vinná réva. Vzpomněl jsem si na příběh vinné révy na našem dvorku. Je to již dávno co jsem ji zasadil. Pěkně vyrostla a zmohutněla. Po delším čase se stalo, že z nějakého důvodu syn vinnou révu uřezal. Jaké bylo pro mě překvapení, když réva znovu vyrašila. Znovu a znovu ji odstraňuje a ona znovu a znovu raší. Zvláštní - jaký vydatný zdroj životní síly? Každá ta ratolest odstraněná, oddělená od kmene, však vždy usychá.

To mi připomenulo myšlenky z Janova evangelia v 15. kapitole, kde se Ježíš přirovnává k vinné révě a své následovníky k ratolestem. "Já jsem ta vinná réva, vy jste ratolesti....." Mít možnost přímo v praxi pozorovat myšlenku vyjádřenou v daném připodobnění, pro mě bylo oslovující. Přímo mě to vtahovalo do příběhu evangelia. Srdce se mi rozechvělo zvláštní melodií vděčnosti. Patřím Ježíši, je to On, který naplňuje můj život.

  
Jak životně důležité pro ratolest je to spojení s kmenem. Možná jsme spojení s církví, ale jsme spojeni s Ježíšem nebo jinak řečeno napojeni na Krista, jsme živi z Krista? Nebo jsme napojeni na smrtelného člověka, přes kterého se nám dostává již jen ochuzená životní, duchovní míza? V takovém spojení „přes mezičlánek“ dochází jen k namlouvání si jistoty, která jinak pramení jen z přímého spojení s Kristem. Přemýšlel jsi, odkud ty osobně přijímáš mízu, od člověka nebo přímo od Boha? "Dnes" už nemusíš dostávat tuto životadárnou láskyplnou sílu ze secondhandu. Jsi Kristovou ratolestí, která může přijímat život přímo od Něho.

Je docela možné fyzicky likvidovat Kristovce, ale není možné zastavit ten přísun "mízy" od Krista, která znovu a znovu vytváří nové ratolesti. Dějiny křesťanství ukazují v praxi, že čím více byli pronásledováni, vyhlazováni, vyháněni z domovů, atd., tím více se zvyšoval počet následovníků Krista. Dokonce i tam, kde by to nikdo nečekal. Zvláštní je, že i uvnitř církve docházelo k násilnému odstraňování ratolestí kvůli věrouce. Někdy se můžeme domnívat, že jsme to my, kdo vytváříme ty nové křesťanské ratolesti. Pravdou je opak, je to zásluha nevysychajícího zdroje Boží Lásky. Všichni jsme ratolesti, nemáme se čím chlubit, právě jen tím vydatným "Zdrojem" z něhož žijeme.


Zdeněk Lukšík

středa 30. srpna 2017

Matthew Quartey: Vedení církve v Africe a předseda GK - nezdravý vztah

Ted Wilson, předseda generální konference církve adventistů, chce převzít unie církve, které pokračují v ordinaci žen do plné duchovenské služby. Během loňského výročního zasedání výboru generální konference neochotně souhlasil s jednoročním odkladem, který měl umožnit tzv. nezávislým uniím modlit se za svou nápravu. Rok je pryč a předseda Wilson chce splnit svou hrozbu a podřídit si ty unie, jejichž praxi považuje za neslučitelnou s rozhodnutím z posledního zasedání generální konference v San Antoniu. V San Antoniu mistrovsky usměrňoval hlasování, o kterém si myslel, že usadí otázku ordinace žen navždy dle jeho představ. Jenže od té doby je stále více zřejmé, že San Antonio bylo Pyrrhovým vítězstvím.

Ale nepotřebovali jsme věštce, aby nám předpověděli, že severoamerické a evropské unie, které si odhlasovaly ordinaci žen před San Antoniem, nezruší svá rozhodnutí. Boj proti ordinaci žen je z podstaty marný. Bojuje za nerovnost a upírání práv, o čemž už spory proběhly dříve a bylo to odmítnuto a co se jeví mládeži, budoucnosti církve, zcela cizí.

Předseda Wilson může mít dobré úmysly a upřímně věřit ve svou věc, ale takových dobrých úmyslů a upřímných obětí, které pluly proti přílivu egalitarismu a sociální spravedlnosti, bylo již mnoho. Je hodně důvodů ke zklamání z Wilsonova vedení v této vzedmuté krizi, ale mé největší rozčarování je vyhrazeno pro vůdce tří afrických divizí, kteří bez rozdílu, a dá se říci slepě, podpořili Wilsona v jeho křížové výpravě proti ordinaci žen.



Aby bylo jasno, tři africké divize nejsou jedinými světovými církevními regiony, jejichž vedení zradilo svou zodpovědnost za generační transformaci. Vedoucí mnoha dalších divizí se provinili stejně. Rozhodl jsem se ale zdůraznit nedostatky našich afrických vůdců, protože jsem synem tohoto kontinentu a proto jsem zvlášť nešťastný z toho, jak nás spojenectví našich vedoucích s předsedou GK dostalo do rozšířeného hloupého povědomí, že s africkými vedoucími lze snadno manipulovat. Nechť si ti z jiných divizí volají své vůdce k zodpovědnosti, jak uznají sami za vhodné. Mojí povinností, jako afrického adventisty, je volat k vyššímu standardu naše vedoucí v naší domovině.

Nelze to nijak obejít: vedoucí ze tří afrických divizí jsou nejsilnějšími podporovateli předsedy Wilsona v jeho kampani proti ordinaci žen. Bez téměř jednomyslného afrického "Ne" při hlasování v San Antoniu bychom nebyli, kde jsme. Vzpomeňte si na tajemné mlčení našich vůdců, když afričtí delegáti bučeli na bývalého předsedu GK Jana Paulsena. Na toho Jana Paulsena, který byl učitelem misionářů v Africe dávno předtím, než zde církev měla klimatizované kanceláře a auta pro administrátory s šoférem jako normu. Bučeli na něj, protože se odvážil obhajovat hlasování pro "Ano".

pondělí 14. srpna 2017

Jessica Schultka: Jednotě na stopě

V reakci na rozhodnutí zasedání Generální konference církve adventistů ve městě San Antonio roku 2015 neordinovat ženy do plné duchovenské služby a na dokument „Jednotní v poslání“ přijatý výkonným výborem Generální konference se konala od 15. do 17. června 2017 v Londýně konference „Jednota 2017 - aby všichni byli jedno". Uspořádalo ji deset unií církve: Australská, Novozélandsko-Tichomořská, Dánská, Nizozemská, Norská, Švédská, Kolumbijská a Pacifická unie z USA, Severo- a Jihoněmecká unie. Po vzoru průkopníků církve adventistů z 19. století měly být projednány na konferenci teologické otázky současnosti. Uvádíme některé myšlenky ze zde přednesených projevů a diskusí.


Autorita a struktura církve
Barry Oliver, bývalý předseda Jihopacifické divize církve, promluvil o restrukturalizaci církve na počátku 20. století a jejím významu pro dnešek. Mladá církev například měnila svá pravidla (working policy) podle toho, jak silně rostla, aby je finančně a strukturálně nastavila novým výzvám raného 20. století a aby vyhovovaly potřebám rozšiřující se misie. Oliver poukázal na to, že byly ustanoveny unie s cílem decentralizovat autoritu generální konference, aby mohly zůstat lokálně akceschopné.

George Knight, emeritní profesor církevní historie na Andrewsově univerzitě, hovořil o vývoji autority v historii církve adventistů. Od roku 1980 vidí pokračující trend centralizace v církevní struktuře. Poukázal na to, že došlo k zásadní  změně i v porozumění Písma ohledně současných praktických otázek víry.  Průkopník církve James White interpretoval původně Bibli tak, že církevní organizace má být přijata pouze z Bible. O několik let později (1859) svůj pohled na Bibli změnil. Teprve to umožnilo vytvořit církevní struktury tak, aby odpovídaly současným společenským podmínkám a zároveň základní linii Bible. George Knight vyjádřil i své porozumění ordinace a zdůraznil, že duchovně nepovolává lidi církev, ale Bůh.

Rolf Pöhler, profesor systematické teologie na Teologické vysoké škole církve ve Friedensau, mluvil o pohledu Ellen Whiteové na danost a změny v teologických a strukturálních otázkách a jak těmito svými postoji ovlivnila církev. Vždy se snažila v těchto otázkách udržet mezi kontinuitou a změnami vyváženost.

Lowell Cooper, bývalý místopředseda Generální konference církve, reflektoval některá rozhodnutí týkající se církevních pravidel. Podle něho byly vždy mezi jednotlivými uniemi rozdíly, pokud šlo o organizační otázky. Jako důležité zdůraznil, že církevní pravidla musí vždy sloužit církvi a jejímu poslání, ale nikdy by měla mít dominantní roli. Právě proto, že církevní pravidla mají vždy služebnou roli, musí mít dynamický charakter, tedy církev je musí stanovovat dopovědně, aby společenství pomáhala se rozvíjet, a ne je ochromovala.

Skutečně aktuální výzvou je, že celosvětové vedení církve si nárokuje výhradní rozhodovací pravomoc v otázce svěcení žen. Toto napravit bude podle něho velmi obtížné. Jako možné řešení tohoto současného napětí navrhl zrušit praxi ordinace a lidi pouze k určité službě pověřovat.

Jednota
Wendy Jacksonová, docentka systematické teologie na australské Avondale College pohovořila o tom, jak Ellen Whiteová chápala jednotu. Její porozumění se v průběhu let změnilo. Ačkoli původně považovala za sjednocující moment společnou věrouku, později došla k závěru, že jednota může být dosažena spíše společným úsilím a společnými cíli. Její pohled na církev byl nakonec soustředěn především na službu.

Roy Adams, profesor systematické teologie a bývalý zástupce šéfredaktora celosvětových časopisů církve Adventist Review a Adventist World, promluvil o tom, co říká Ježíš o jednotě v Evangeliu podle Jana, 17. kapitole. Poukázal na to, že modelem pro jednotu věřících v Kristu je jednota Boží trojice.

John Brunt, učitel Nového zákona a penzionovaný pastor, mluvil o teologii jednoty. Vysvětlil, na základě Pavlova 1. Listu Korintským 9, že jednota může vzniknout pouze z rozmanitosti v praxi. Apoštol Pavel věděl, že snažit se všechny křesťany, z židů i z pohanů, vměstnat do jedné stejné formy, by v konečném důsledku zničilo jakoukoli skutečnou příležitost pro jednotu. Jednota musí vždy obsahovat napětí mezi individuální integritou a skupinovou identitou.

pátek 7. července 2017

Jakou navigaci používáš?

Jednou jsem v malém městě hledal adresu, zastavil jsem a ptal se na směr: "Jedete správně - stále rovně." A tak jsem jel. Trvalo to dost dlouho, než jsem se znovu zastavil a ptal se kolemjdoucího. On na to: "Jedete špatně, musíte se vrátit."

A tak jsem se rozhodl. Koupil jsem si navigaci.

Někdy jezdím do míst, kde jsem nikdy nebyl, ale i tak je v dnešních zácpách a kolonách na komunikacích snadné být vytlačen tam, kam ani jet nechci. Ne vždy je cesta a její pruhy dobře vyznačena, a když se dostanete do nesprávného pruhu, už z něho nemůžete ven.


Samozřejmě jsem dostal ujištění, že navigace má čerstvě aktualizované mapy. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vjížděl na kruhový objezd, který je tam už dost dlouho a povel zněl: „Odbočte vlevo“. Někdy to také trvá, než se navigace "probudí". To pak dává nesmyslné povely vzhledem k tomu, že jsem s autem o kus dál a dopravní situace je již „posunuta“. Takových situací jsem zažil dost na to, abych vystřízlivěl a nevypnul svůj řidičský mozek úplně. Navigace - to je jen pomůcka, vypneš-li svůj řidičský mozek, počítej s havárií nebo v tom lepším případě uvidíš a uslyšíš reakce ostatních účastníku silničního provozu. Také můžeš být nucen častěji otevírat peněženku. Budu muset svou navigaci po určité době opět aktualizovat.

Pro naše vzájemné soužití na zemi je zřejmá potřeba nějakého "navigačního systému". Lidem jsou nabízeny různé navigační systémy a každý se zaručuje bezpečnou jízdou životem. Někteří jedinci kladou důraz na zdravý rozum. Žel, že i zdravý rozum se někdy "zblázní". Stačí se dívat, jak se řítí životem bezhlavě zamilovaný člověk. Jiní dávají důraz na vědu. Dokonce i věda má své omezené možnosti. To co se "včera" pokládalo za nevyvratitelnou pravdu, už neplatí. Kdysi jsem se učil, že atom je nedělitelný - konec tečka, dál nic. Je to ale jen poloviční "pravda". Dnes už to neplatí. Došlo k posunu poznání, ale název zůstal: z řeckého ἄτομος, átomos - nedělitelný. Někdy se název ponechá i v jiných oblastech života, následně vzniká jakýsi významový paradox.

čtvrtek 29. června 2017

George Knight: 9,5 tezí

V duchu lutherského roku a výzvy předsedy generální konference církve, abychom byli věrní zásadám reformace, předkládám svých vlastních 9,5 tezí (nemám čas na 95). Předem bych chtěl poukázat na to, že bývá čas pro jemná slova, ale někdy přichází i čas, jak zjistil Martin Luther, pro ta ostřejší. Stejně jako Luther miluji svou církev a doufám v její reformaci. Věřím, že Luther napsal své návrhy s láskou ve svém srdci. A mohu vás ujistit, že dělám totéž. Opravdu toužím vidět uzdravení.

Zde je mých 9,5:

1. Jediným základem křesťanské jednoty je Písmo, důvěra a láska Boží.

2. Církevní řád vysvětluje, že generální konference je "nejvyšší autoritou" světové církve "po Bohu".

3. Je to Bůh, kdo povolává pastory. Vše, co může dělat církev, je rozpoznat Boží povolání vzkládáním rukou.

4. Ordinace není biblickým tématem. (Pasáže používající toto slovo v překladu Krále Jakuba obecně znamenají pomazání nebo posvěcení.) Z hlediska Bible neexistuje absolutně žádný rozdíl mezi ordinací a pověřením.

 
5. Pro adventisty je Bible jediným zdrojem věrouky a praxe. Odvolávání se na církevní pravidla není odvoláváním se na Bibli. Usnesení generální konference nejsou ekvivalentem výroků Bible.

6. Ve věcech, které v Bibli nejsou řešeny, využil James White jedinou možnou cestu k jednotě misie, když přešel od hermeneutiky stanovící, že praxe musí být v Bibli výslovně uvedena, k hermeneutice, podle níž je praxe přípustná, pokud neporušuje Písmo a není v rozporu se zdravým rozumem. (Tato nová hermeneutika umožnila sobotním adventistům organizovat se jako denominace.)

7. Tak zvané "nezávislé" unie nejsou v rozporu s Biblí.

8. Adventismus se časem přesunul od církve založené na Písmu k církvi založené na tradici a církevních prohlášeních.

úterý 13. června 2017

Hlas ze Slovenska o demokracii v církvi

O čem se diskutuje v církvi adventistů na Slovensku? Na tamějším internetovém diskusním fóru adventistů "A čo s tým?" (//acos.tym.sk), které je žel anonymní, se 1. 10. 2016 objevil příspěvek "Demokracia v cirkvi", který od té doby vyvolal obsáhlou diskusi s desítkami komentářů. Autor "Student_07" v něm uvádí: "CASD sa prezentuje ako demokratická, t.j. na jej riadení sa podieľajú členovia cirkvi, pri dodržaní podmienky rovnosti práv. Demokracia v cirkvi je zaručená aj Ústavou CASD, kde v článku 6 sa píše: ´Každý člen cirkvi má právo za rovnakých podmienok plne sa podieľať na živote a činnosti cirkvi´. Podobne v článku 15: ´Zdrojom autority cirkvi sú rovnakou mierou všetci jej členovia.´" Ale zcela v rozporu s tím je podle autora v církvi „skupina (kazatelia a zamestnanci cirkvi), ktorá si…  udržuje mimoriadne dominantnú pozíciu takmer na všetkých úrovniach riadenia a rozhodovania“.

A uvádí praktický příklad z poslední konference Slovenského sdružení sborů: „Na konferencii CASD sa používa zastupiteľská demokracia. Konkrétne to znamená, že za každých 50 členov ide na konferenciu jeden delegát. Tak to určuje Rokovací poriadok. To je samozrejme úplne v poriadku. Na poslednej konferencii bolo spolu 88 delegátov, z toho 54 ich bolo zo zborov, aplikovaním zmieneného pravidla“, ale „okrem nich tam ešte boli traja delegáti za inštitúcie, siedmi delegáti za výbor Slovenského združenia, šiesti delegáti za Úniu a jeden delegát za divíziu", tedy 54 delegáti zvolení na sborech a 34 zaměstnanci církve bez mandátu od členů, ale se stejným hlasovacím právem. „Ak by väčšina delegátov zo zborov navrhovala niečo, čo by sa zamestnancom cirkvi nepáčilo,“ pokračuje anonym Student_07, „ak by napr. veľká väčšina, povedzme 70 % celoslovenského členstva (to je 1560 členov) mala nejaký návrh a prostredníctvom svojich delegátov by ho predniesla na konferencii, tento návrh by neprešiel. Prečo? Lebo 70 % členskej základne má na konferencii len 38 delegátov, čo je o dosť menej než minimálne potrebná nadpolovičná väčšina 45 delegátov, ktorú treba na odhlasovanie návrhu.“ 


„Student_07" se pozastavuje i nad situací ve výborech konference: „Výbor pre poverenie: spolu 6 členov výboru, z toho 3 kazatelia. Výbor pre plány a programy: spolu 6 členov výboru, z toho 3 kazatelia. Kam sa asi bude uberať cirkev v budúcom období? To sa rieši vo výbore pre plány. Názor jedného kazateľa v takomto výbore má váhu asi ako názory 130 iných členov.“ V této souvislosti autor příspěvku „Demokracia v cirkvi" na fóru „A čo s tým?" upozorňuje: „je povšimnutiahodné, že Rokovací a organizačný poriadok uvádza, že ´Vo výboroch by mali byť úmerne zastúpení zamestnanci cirkvi a laickí členovia“. Môžeme len hádať, akú predstavu o ,úmernosti´ zastúpenia zamestnancov cirkvi má Československá únia, ktorá poriadok vypracovala.“ Poměr zaměstnanců a laiků v unii je asi 1:100. Jednací řád konferencí schvaluje Výbor Česko-Slovenské unie církve, který má 24 členy, z toho 14 zaměstnanců církve…  

pondělí 29. května 2017

Evropští adventističtí učenci diskutovali na téma svobody křesťana

Při příležitosti pětistého výročí začátku lutherské reformace se setkali evropští učitelé adventistické teologie v srdci reformační země, aby uvažovali nad některými současnými důsledky Lutherových myšlenek pro jejich víru a odbornou praxi. 70 učitelů teologie z patnácti zemí – většinou ze dvou evropských divizí církve (Transevropské a Interevropské divize), se setkalo na adventistické univerzitě ve Friedensau ve dnech 19. až 22. dubna 2017. (Z ČR byl přítomen Oldřich Svoboda z Adventistického teologického institutu v Sázavě - pozn. ADialog). Pro bienále setkání evropských učitelů teologie vybrali němečtí hostitelé název „Lidská zodpovědnost a svoboda ve světle reformace“.

Páteří konference byla čtyři plenární zasedání obsahující ve svých názvech slovo "svoboda". Mezi nimi byla také kratší zasedání o délce 20-30 minut, která umožňovala dalším učitelům podělit se o své poznatky. V prvním plenárním zasedání Bernhard Oestreich, profesor Nového Zákona na adventistické Vysoké teologické škole ve Friedensau, hovořil o svobodě a odpovědnosti jako důsledku Lutherova konceptu orality evangelia. Jeho přednáška byla silnou připomínkou Lutherových slov: "Církev je dům úst, ne dům pera." Oestreich se zaměřil na Lutherovo trvání na tom, že Boží slovo musí být mluvená, srdcem procítěná událost a ne jen "zvuk“. "Není-li slovo prožíváno jako emocionální událost, není slovem Božím. „Pokud není Slovo v našem srdci, nezakusili jsme ho a dokud se tak nestane, nemáme víru.“ Zde se dostává ke slovu Lutherův koncept svobody: „Poté, co je slovo zakušeno, přichází na řadu osobní svobodná volba na ně odpovědět.“

Dr. Bernhard Oestreich: “Církev je dům úst, ne dům pera“

Denis Fortin, profesor historické teologie na Teologické fakultě Andrewsovy univerzity v USA a jediný ne-Evropan, předložil přítomným adventistickou teologickou perspektivu „svobody křesťana a lidské zodpovědnosti“. Poukázal na to, že naše kořeny v metodistickém hnutí svatosti ovlivnily naše zaměření na správné chování a že prožívání svobody je „pro adventisty sedmého dne dosti obtížné“. Dokonce i americká Deklarace nezávislosti se svým zaměřením na svobodu znamenala svobodu jen pro „bílé muže vlastnící pozemky“.  Adventisté se se svými americkými kořeny jako skupina soustředili především na individuální vnitřní svobodu, spíše než na sociální svobodu ostatních. „Pokud jsem svobodný a Bůh odpustil mé hříchy, neměl bych se také zajímat o to, jaký bude mít má svoboda dopad na ostatní?“, ptá se Fortin.

sobota 13. května 2017

Werner Dullinger, Johannes Naether: „Dejte císařovi, co je císařovo…“

Náboženství je zase v kurzu. Stalo se v posledních letech opět veřejným tématem číslo jedna, ačkoli mnozí už předpovídali jeho pád do bezvýznamnosti. Nový zájem veřejnosti o náboženství - skutečnost, že se opět vrátilo do centra společenské pozornosti - bohužel souvisí s útoky spáchanými islamistickými teroristy. Média nás k tomu zahrnují množstvím obrazů zdarma až do domu. Jako protireakce vykazují enormní nástup pravicově populistické skupiny, které se nezřídka zaštiťují odkazy na „křesťanský Západ“, mluví o „křesťanských hodnotách“ a útočně požadují, aby tyto hodnoty a celou křesťanskou tradici chránil a bránil stát. Co by mohlo mnohým znít věrohodně a zejména křesťanům atraktivně, vyvolává důležitou otázku role státu v sekulární společnosti.

 Foto: Johannes Naether a Werner Dullinger

Pojem „sekulární“ je často vnímán negativně, protože jej lidé mají spojený s dějinným úpadkem křesťanství. Je tu ale i jiný pohled na to, co je sekularizace. „Jde o osvobození církve od politické moci a současně osvobození státu od náboženských požadavků a tlaků... Prosazení kulturotvorného Ježíšova výroku "Dejte císařovi, co je císařovo, a Bohu, co je Boží (Mk 12:17) je jednoznačně třeba chápat jako začátek procesu sekularizace... Pro náboženství je požehnáním, když může působit v sekulárním státě, protože bez sekulárního státu není žádná náboženská svoboda" (1). Takže stát má povinnost být sekulární, zatímco společnost tuto povinnost nemá. Neutralita státu poskytuje volný prostor umožňující mírové soužití náboženského a sekulárního. Nabízí lidem možnost svobodně se rozhodnout, zda chtějí být aktivní v náboženství a propagovat je, nebo si zvolit ateistický světový názor a propagovat ten.

středa 26. dubna 2017

Tom de Bruin: Čelit pochybnostem - několik metapřemítání

Magazín Spectrum mě požádal, abych recenzoval poslední knihu Reindera Bruinsmy "Čelit pochybnostem: Kniha pro adventistické věřící na okraji". Když jsem četl a přemýšlel o Bruinsmově knize, rozhodl jsem se, že některá z mých přemítání by stála za postování na blogu.

Opravdu cítím, že Bruinsma vykonal svou knihou obdivuhodné dílo. Přesto nemám pocit, že bych patřil k její cílové skupině. Zpočátku jsem nemohl přijít na to, proč. Pak jsem si uvědomil, v čem to vězí. Jak jsem napsal v recenzi:

"Za můj jediný opravdový problém s jeho knihou Bruinsma vůbec nemůže. Když jsem jí četl, neměl jsem pocit, že patřím mezi ty, pro které je určena. Ne proto, že bych neměl pochybnosti, ne proto, že by mě nenapadlo opustit církev, ale proto, že můj pohled na svět a tedy i moje důvody k pochybnostem jsou jiné. Vlastně bych odhadoval, že tato kniha odpovídá spíše na otázky poválečných "babyboomerů" a následující "generace X", než nás mladších."


Ve skutečnosti je má potíž s Bruinsmovou knihou v tom, že vidím jiné problémy církve, než ty, na které Bruinsma poukazuje. Dovolte mi, abych si trochu zapřemítal o tom, proč jsou Bruinsmovy pochybnosti pochybnostmi "babyboomera"  (kterým Bruinsma je) nebo "generace X". Ne, a to bych chtěl říci velmi jasně, ne jako kritiku Bruinsmovy knihy, ale jako příspěvek k diskusi.

Teodicea

Moje přemítání začínají hned na začátku knihy. Bruinsmův  první skutečně osobní příklad pochybností o Bohu mluví o ztrátě, nemoci a smrti. Každopádně se jedná o univerzální otázky a je těžké se s nimi vyrovnat. Bruinsma spojuje tyto hrozné věci s otázkou Boží dobroty: pokud je Bůh dobrý, proč dovoluje smrt, válku atd. Stručně řečeno, bez dobré teodicey  (ospravedlnění Boha) budeme pochybovat. Přemýšlel jsem o tom a mohu upřímně říci, že toto není důvod, proč bych někdy opustil církev nebo víru, v Bruinsmově knize ale hraje velkou roli.

pondělí 24. dubna 2017

Reinder Bruinsma: Mít stejného pastýře neznamená, že máme být klony

Aage Rendalen, Spectrummagazine.org

Reinder Bruinsma si, pokud jde o kariéru, už může užívat důchodcovského odpočinku, ale tento 74-letý bývalý pastor, učitel a vysoce postavený administrátor církve adventistů vnímá svůj odchod do důchodu jako svobodu pro znásobení služby, kterou nejvíce miluje. Káže, píše knihy, překládá vědecké svazky a čas od času se připojí k místnímu turistickému klubu na 10-mílový výlet podél grachtů. A když nedělá právě tohle, najdete ho, jak přednáší nebo prezentuje své příspěvky na konferencích ve své zemi a po celé Evropě. On a jeho žena Aafje žijí v Nizozemsku, kde lidé vědí, jak vyslovit jeho jméno. Dr. Bruinsma se soustřeďuje hlavně na to, jak oslovit lidi, kteří se ocitli "na okraji" církve: "Pro mne zůstává budování mostů posvátným úkolem. Co mohu udělat, abych pomohl těm, kteří mají silné pochybnosti, i těm, kteří si ze stavu církve mnoho nedělají, aby si uvědomili, že pochybnosti a obavy ostatních jsou velmi reálné a dotýkají se celého jejich bytí? "

Napsal jste, že církev adventistů je dnes rozdělena do dvou hlavních táborů na ty, kteří jsou v církvi spokojeni, a ty, kteří ne. Pokud vám správně rozumím, vnímáte to také jako celosvětový fenomén, i když se problémy mohou lišit. Mohl byste to rozvést?

Je samozřejmě obtížné poskytnout jednostránkovou analýzu toho, co se dnes děje v Církvi adventistů sedmého dne. V adventismu existují různé druhy zlomových linií. Za prvé, rozšiřuje se propast mezi Jihem a Severem. Pak existují ti, kteří většinou hledají inspiraci a bezpečí v minulosti, a ti, kteří se více zaměřují na budoucnost a chtějí najít kreativní způsoby, jak udržet nebo vytvářet svou víru tak, aby odpovídala jednadvacátému století. Kromě toho můžeme rozlišovat mezi částmi církve, které mají tendenci číst Bibli "prostým", doslovným způsobem a podporovat "konzervativní" teologii, zatímco jiný segment církve preferuje jiný druh hermeneutiky a cítí se více ztotožněn s "progresivním" nebo "liberálním" pojetím teologie. Tyto zlomové linie se protínají v různých místech. Ano, cítím, že mezi adventistickými věřícími existuje možná hlubší a možná i významnější rozdělení.

Na jedné straně jsou ti, kteří se ve své církvi cítí pohodlně. Chtějí udržovat adventismus takový, jaký je a nechtějí nic měnit; a když už něco, chtějí mnozí v této skupině posílit tradiční identitu adventismu. Podporují ten druh vedení, který chce chránit minulost, a mnozí vítají opatření zajišťující, aby adventistické učení bylo definováno stále úžeji a aby se tomu vedoucí podřizovali, zejména ti, kteří mají v církvi na starosti učení a vydávání. Do značné míry tento segment adventismu také podporuje tradiční eschatologii a vyznává pohled na poslední dobu optikou "my" (ostatek) a "oni" ("odpadlé" církve).


Na druhé straně jsou ti, kteří se s tímto přístupem cítí méně a méně spokojeni. Chtějí vidět změnu; Chtějí „aggiornamento“ (aktualizaci), které zajistí, že církev - v tom, co dělá a čemu věří a jak vykládá a sdílí své přesvědčení - zůstane relevantní pro současnost a bude se dotýkat společnosti a kultury, ve které žijí. Chtějí mnohem větší svobodu v tom, čemu mohou členové církve věřit, pokud podporují skutečně základní doktríny církve. Cítí se velmi nepohodlně v tom, jak se současné celosvětové vedení církve snaží zpřísňovat pravidla a předpisy a dosahovat stále pevnější kontroly nad tím, co může být řečeno a psáno v církvi. Již nechtějí přemýšlet o "nás" a o "nich", ale chtějí rozpoznat a ocenit skutečné křesťanství tam, kde ho vidí. Tragédie spočívá v tom, že mnozí se stali tak nepohodlnými, že již odešli nebo se ocitli "na okraji" církve.

Dlouho jste se věnoval těm, kteří se ocitli na okraji církve. Napsal jste řadu knih, které se zabývají tímto tématem, jako například "Je čas přestat s opakováním toho, čemu věříme, a začít se věnovat tomu, co to mění" (1998), "Přítomná pravda revidována: Adventistická perspektiva postmodernismu" (2014) a „Čelit pochybnostem: Kniha pro adventistické věřící na okraji" (2016). Poslední kniha byla přijata velmi dobře, zvláště v Evropě, kde sekularizace decimuje křesťanskou církev, ale vedoucí církve adventistů, obzvláště ti na hierarchickém vrcholu církve, reagovali zcela odlišně.

Ve skutečnosti jsem stále více znepokojen politováníhodným faktem, že se tolik adventistů vzdalo své církve a že je tu zřejmě stejně velká skupina lidí, kteří jsou ještě v církvi, ale ptají se sami sebe, zda budou mít stále odvahu (a zájem) udržet ji takovou, jakou ji poznali.

středa 5. dubna 2017

Deset unií církve zve do Londýna na konferenci o jednotě v rozmanitosti

Australská, Novozélandská, Tichomořská, severoamerická Kolumbijská, obě německé, Dánská, Nizozemská, Norská a Švédská unie církve adventistů zvou bohoslovce a správce této církve z celého světa na 15. až 17. červen do Londýna na svou konferenci Jednota 2017, která se má zabývat tématem „Jednota v rozmanitosti v církvi adventistů sedmého dne“.

Podle organizátorů je cílem konference „prozkoumat důležité otázky církevní struktury a autority, jednoty a svobody svědomí.“ V centru pozornosti zde má být dokument „Jednotni v poslání" přijatý výborem Generální konference církve v loňském roce. Tento dokument byl celosvětovým vedením přijat po kontroverzním hlasování generální konference v roce 2015, v němž většina delegátů z celého světa odmítla umožnit vedoucím divizí církve na jednotlivých kontinentech rozhodování o ordinaci žen do plné duchovenské služby.


Londýnskou konferenci svolávají právě unie zachovávající v církvi stejný přístup církve k mužům i ženám. Po uvedeném celosvětovém hlasování a vydání dokumentu "Jednotni v poslání" se ocitly v situaci, že jsou považovány za organizační články porušující společná pravidla církve a teoreticky jim hrozí postih.

Konference Jednota 2017 je otevřena pro adventistické administrátory, bohoslovce a akademiky. Žadatelé o registraci budou muset být po předběžné registraci k účasti individuálně schváleni organizátory.

Organizátoři se se svou iniciativou odvolávají na příklad podobné akce průkopníků adventního hnutí v roce 1848, kteří tehdy pořádali konference o sobotě, „aby se modlili, četli, diskutovali a projednali velké podněty související se sedmým dnem sobotou.“ Stejný přístup má být nyní uplatněn k prozkoumání tématu jednoty. Každý ze tří konferenčních dnů bude mít své podtéma.

Ve čtvrtek 15.6. se bude probírat autorita a struktura v církvi. To zahrnuje historický pohled na důvod, proč církev adventistů vytvořila unie. Také bude zkoumána povaha autority Generální konference a její vztah k uniím.

Jednota bude tématem pro studium a diskusi v pátek 16.6. Prezentována a dikutována budou k tomu učení Bible a pochopení tématu spoluzakladatelkou církve Ellen Whiteovou.

V sobotu 17.6. se bude konference zabývat svobodou svědomí. Účastníci budou studovat historii protestantské reformace a podívají se na vztah svědomí a náboženského vyznání, včetně ožehavé otázky, zda může být v náboženském společenství vůbec někdy vhodné donucování. Bude studován Boží charakter a co vypovídá o spravedlnosti a rovnosti.

Konference se bude konat v hotelu Crowne Plaza v blízkosti letiště Heathrow. Přihlásit se je možné na webu https://adventistunity2017.com

atoday.org

čtvrtek 30. března 2017

Vzorečky a labyrinty

Svět čísel byl pro mě, po většinu mých školních let, labyrintem, ve kterém jsem se pohyboval velmi nejistě, s obavami, a pokud to bylo možné, raději jsem se mu vyhýbal.

Až jednoho dne se stal ten zázrak! Učil jsem se k maturitě, a ačkoliv je to už řádka let, pamatuji si ten okamžik velmi živě. Trénoval jsem si úpravy kvadratických rovnic. Vzpomínáte na ten postup? Nejprve si vypočteme diskriminant D. Odstraníme závorky. Představíme si před závorkou -1, čímž se nám změní znaménka v závorce na opačná, převedeme x na druhou stranu rovnice … atd. Zkrátka šlo o to, dostat rovnici do takové podoby, která odpovídá vzorečku. Vzoreček je vlastně taková matematická zkratka, kterou někdo chytrý, dávno před námi propočítal a ušetřil nám tím dlouhé bloudění v labyrintu matematických operací. Prostě k řešení použijete vzoreček. Šup, a máte výsledek.


Jenže já se tenkrát rozhodl patřičný vzoreček nepoužít. Projdu si celý postup sám. Dokonce jsem zavrhl běžné postupy. Celou problematiku jsem si znázornil prostorově a pak se pokusil k výsledku dojít přes Pythagorovu větu a …Výsledek byl správně! Sice mi to trvalo 5x déle, ale za to prozření to stálo! Ověřil jsem si, že svět čísel není temným bludištěm, kterého se mám bát, ale může být zajímavou krajinou, kde čas od času i slunce zasvítí.

Proč vás tu unavuji lekcí z matematiky?

Četl jsem nedávno na webu CASD článek jednoho čelného představitele naší celosvětové církevní organizační struktury. Po krátkém úvodu o současné situaci ve světě, následoval příval citátů, především ze spisů EGW. Když jsem se jimi prolouskával, napadlo mě, proč to, co chce bratr vyjádřit, neřekne vlastními slovy? Proč se tak vehementně opírá o myšlenky někoho jiného?

Pak jsem si vzpomněl na svůj matematický experiment a vzorečky. Vlastně je to podobné, jako když se někdo spoléhá na vzorečky. Chceš něco vyjádřit? Nasaď citát EGW. Nemůžeš střelit vedle a ještě ušetříš čas. Něčemu nerozumíš? Máš problém? Chceš někomu poradit? Cituj EGW a je jasno!

Ano, vzorečky a zkratky nám šetří čas. Nemusíme o problematice zdlouhavě přemýšlet.

Ale obávám se, že ten, kdo chodí neustále zkratkami, brzy ztratí představu o členitosti terénu a pestrosti krajiny ve které se pohybuje. Cesta labyrintem myšlení není vždy snadná. Někdy je bolestivá. Občas zabloudíme do slepé uličky. Myslím ale, že to nemusí být vždy na škodu. Čím komplexnější přehled o labyrintu máme, tím lepšími průvodci, pro druhé, se můžeme stát.

Nebo to vidíte jinak?

Cílem této drobné úvahy není shodit ty, kteří rádi čtou spisy E.G.Whiteové, a pro něž jsou její myšlenky oporou v nejistotě. Ani obvinit bratra předsedajícího z nedostatku invence. Jen se snažím nahlas přemýšlet o tom, že nejsnazší cesta k výsledku, nemusí být vždy tou cestou nejlepší.

Karel Bušta (K4)
Psáno pro Občasník (zpravodaj sboru CASD v Českých Budějovicích, březen 2017)

čtvrtek 23. března 2017

Pozvání na hostinu (Lk 14,16-24)

Je to už několik let, kdy jedna slavná německá firma slavila výročí dvaceti let na českém trhu. Náš Domov odebere ročně od té firmy zboží v hodnotě téměř dvou miliónů korun a v našem regionu jsme pro tu velkou německou firmu velkým a dobrým zákazníkem. Byl jsem tedy pozván na hostinu k tomuto výročí. Hostina se konala v Praze, v Čestlicích, v Aquacentru – moderním komplexu welness hotelu. V těch prostorách se každoročně koná řada školení, dobře znám tu velkou školicí místnost a čtyři salónky naproti ní. Když však před osmou večer tu stovku naleštěných hostů vpustili do předsálí, rozdali nám šampaňské, prostory se změnily.  Je to konferenční centrum, stěny jsou pohyblivé – a tak tam, kde byla chodba mezi salónky a hlavním sálem byla najednou stěna a v ní dveře, které se úderem osmé otevřely – a za nimi byl jediný velký prostor, celý bílý, všude satén, na stolech, na židlích, vše překryto skládanou a nařasenou bílou, všude velké bílé mašle. Podávala se skvělá večeře, z velkého bílého pódia k ní zpíval Miro Žbirka. Byla to báječná atmosféra. Měl jsem v té době za sebou různé hostiny, rauty, slavnostní obědy s politiky – ale tohle, tohle jsem ještě nezažil. Všechno na té hostině, každý detail, dával hostům najevo: vážíme si tě. Hodně si tě vážíme. Děláme to pro tebe. A to šlo jen o peníze, o byznys, o kšeft. To, čeho si ta velká německá firma na hostech vážila, nebyli hosté samotní, ale jejich funkce a peníze firem, jejichž jménem se hosté podepisují na bankovní příkazy. Nebyl jsem pozván proto, že by ta firma stála o moji účast – ale proto, že ta firma stojí o peníze, k nimž já mám klíč, o byznys, k němuž potřebují můj podpis. To bylo to, co jsem sebou na hostinu přinesl, to, proč jsem byl pozván. Podpis na smlouvě na další dva roky.

V Bibli čteme o jiné hostině. O hostině, kterou mně a tobě přichystal a na kterou mně a tebe pozval můj a tvůj Bůh. Nezkoumá výšku mého a tvého obratu, nezkoumá můj a tvůj přínos pro jeho byznys, nedělá tlustou čáru mezi zákazníky: tihle velcí ještě ano, ale tihle malí už ne, ti ať se najedí doma. Ta hostina, kterou pro mne a pro tebe chystá Bůh, nebude ve welness hotelu v mrňavé Praze na zaprášené planetě Zemi, ale v hlavním sále nebeského města, v Boží rezidenci na Zemi, na nejslavnější planetě vesmíru. Nebude na ní hrát Miro Žbirka na kytaru, ale andělé na šalmaje a jídlo nebude skvělé, ale úplně nejskvělejší. Všechna ta sláva, dobrota a nádhera ti bude říkat: Mám tě rád. Toužil jsem po tobě. Jsem nadšený z toho, že jsi zde. A sám Bůh ti položí ruku kolem ramen, přiťukne si s tebou, naváže oční kontakt, usměje se, řekne ti: Vítej doma.


Hostina je připravena, pozvánky se roznášejí. Do předsálí vpouštějí už teď, i když hlavní sál se otevře až úderem půlnoci. Stačí vstoupit, vzít do ruky šampaňské, korzovat, konverzovat. Už nejsi venku, už jsi uvnitř – a čeká se jen na hostitele, na nebeský Jeruzalém, na hlavní sál, který sestoupí z nebe. Možná dnes, možná zítra, možná napřesrok, možná později – buď se toho dočkáš, nebo k tomu budeš probuzen, až zahřmí hlas archanděla a zvuk Boží polnice, až se rozletí dveře a ti v předsálí, korzující i spící, budou pozváni dovnitř, před svého Krále, před plné číše, před plné mísy, mezi ten satén, mezi ty mašle a tak.

pondělí 13. března 2017

Bruce Manners: Adventistou v postpravdivém světě

Postpravdivý - tento termín byl v roce 2016 tak populární, že jej Oxfordský slovník vyhlásil "slovem roku". Četnost jeho použití se meziročně zvýšila o 2000 procent. Oxfordský slovník spisovné angličtiny definuje přídavné jméno postpravdivý ("post-truth") takto: "Spojující nebo označující okolnosti, za jakých mají objektivní skutečnosti menší vliv na utváření veřejného mínění, než působení emocí a osobního přesvědčení."

"Není překvapením, že naše volba odráží tento celému roku dominující a vysoce dynamický politický a společenský diskurs," říká Casper Grathwohl, předseda Oxfordských slovníků. "Poprvé jsme viděli frekvenci užívání tohoto slova kulminovat v červnu 2016 při rozruchu kolem hlasování o tzv. brexitu a znovu v červenci, kdy si Donald Trump zajistil republikánskou prezidentskou nominaci. Vzhledem k tomu, že četnost užívání termínu neprokazuje žádné znaky poklesu, nedivil bych se, kdyby se termín postpravdivý stal jedním z určujících slov naší doby."

Postpradivý: děsivější, než si myslíme?

List The Washington Post uveřejnil článek s názvem "Postpravdivý svět Donalda Trumpa je děsivější, než si myslíte". Uvádí, že 30. listopadu 2016 byla Scottie Nell Hughesová, mluvčí Donalda Trumpa, dotázána na Trumpovo  prohlášení na Twitteru, učiněné bez faktických důkazů, že by vyhrál lidové hlasování, pokud by miliony imigrantů nehlasovaly nelegálně. Její odpověď? "Neexistuje žel už nic takového, jako fakta."


Tvrdila, že nejde o to, jestli jeho tvrzení je podvod, nebo  pravda, ale o to, kdo mu věří: "Tweety pana Trumpa jsou pro určité lidi... pravdivé... a tito lidé věří, že se opírají o fakta. Ti, kteří nemají rádi pana Trumpa, říkají, že jsou to lži a nejsou podepřené žádnými fakty." Vedoucí Trumpových poradců Kellyanne Conwayová reagovala takto: "Je to nově zvolený prezident, takže jde o postoj prezidenta. A když to dělá prezident, tak to znamená, že to není nelegální." To je děsivé.  Toto je tedy možné v postpravdivém světě.

Postpravdivost mezi adventisty?

Sociální sítě dávají každému veřejný hlas. Pro většinu to není víc než šum - hláška přátelům na Facebooku. Ale Trump na Twitteru utváří večerní zprávy. Sociální sítě jsou také místo, kde najdete ty nejlepší (nebo nejhorší) příklady postpravdivého adventismu. Dva nedávné příklady pocházejí z YouTube:

První hlásá velkými písmeny: "Přelomová zpráva!! Znamení nedělního zákona začala!" A podnadpis varuje: "Národní nedělní zákon bude brzy vyhlášen." Toto video zhlédlo více než 250 tisíc lidí. Jenže bylo publikováno v roce 2010, což jeden z nedávných návštěvníků komentoval: "Hahahaha, a považte, že toto video bylo nahráno před téměř šesti lety a pořád nic. Lol (hlasitý výsměch). " Další video je proti ordinaci žen do plné duchovenské služby v Církvi adventistů sedmého dne. V prvních 90 vteřinách v něm řečník prohlásí, že ti, kdo podporují ordinaci žen, "toto ohavné, satanské, zlé učení", obdrží znamení šelmy.

Co prosím? První je mix spekulací a konspiračních teorií, nikoli pravda. Druhé je nebiblicky zavádějící a urážlivé, ať už jste zastáncem ordinace žen či nikoli. Jsou postpravdivé, protože apelují na emoce a osobní přesvědčení, neuvádějí  fakta. Obě videa jsou na veřejné doméně a jsou jasně identifikovatelná a rozpoznatelná jako adventistická. Jako adventista shledávám jejich komentáře trapnými. I v postpravdivém světě stále záleží na pravdě.

pondělí 6. března 2017

Čelit nepřátelství: Ježíšův postoj, nebo farizejství?

Na následující text jsem narazil při hledání informace, jakou pravomoc měl izraelský král. Pročítáním v množství informačního materiálu jsem se dostal i k této části z knihy současného německého mnicha Anselma Grüna "50 x Ježíš." Oslovilo mě to, že pisatel ukazuje na mou bolavou interpretaci ze života Krista. On se zachoval různě podle potřeby posluchačů, účastníků a nám se někdy stává, že si to přivlastňujeme-tvarujeme a tím tlučeme své okolí, které má jiný pohled víry.
Zdeněk Lukšík

"Skutečností, že je Boží Syn schopen nepřátelství, někteří konzervativní křesťané omlouvají to, že všude narážejí. Jenže tady se také skrývá nebezpečí: snažíme-li se totiž ospravedlňovat jakýkoli konflikt, do něhož zabředneme, Ježíšovou zkušeností s nepřátelstvím, zůstaneme slepí k vlastnímu podílu na něm. Možná ale narážíme právě kvůli tomu, že nejsme s to pochopit druhé lidi, protože nedokážeme správně rozpoznat, o co jim skutečně jde. Mnozí se tak pokoušejí vydávat své farizejství za Ježíšův postoj. Setkají-li se s odporem nebo kritikou, zaštiťují se argumentem, že on také nebyl u všech lidí v oblibě. Zmíněný druh identifikace je však vždycky nebezpečný, protože způsobuje slepotu bránící pravdivému pohledu na sebe samého. Já nejsem Ježíš. Nikdy jsem nebyl tak jednoznačný a jasný jako On.

Karl Schmidt-Rottluff: Farizeové, 1912

Proto bych měl nejprve zkoumat sám sebe, zda jsem se nepouštěl do zbytečných konfrontací s druhými a nebyl prostě jen paličatý a neschopný druhému porozumět, zda jsem ho nezranil. Teprve po důkladném pohledu na sebe zjistím, zda vnímané nepřátelství vyplývá ze srdce toho druhého, anebo z mé úzkoprsosti. Zůstanu-li upřímný sám k sobě, znovu a znovu budu narážet na podobné zkušenosti jako Ježíš. Začnu-li hovořit o Boží dobrotě, sklidím výtku, že jsem příliš laxní. Budu-li zvěstovat Pánovo milosrdenství, sesypou se na mě hrozby, že se svým postojem skončím v pekle. Takové nepřátelství přesně odpovídá Mistrově zkušenosti. Jeho autentická řeč o Bohu totiž probouzí hněv a nenávist těch, kterým kvůli jejich úzkoprsému pohledu na Boha berou jeho slova pevnou půdu pod nohama. Kdo se nějakým způsobem veřejně prezentuje, zakusí vždycky i nepřátelství. Pán mi dodává odvahy, abych se projevil ve své osobnosti, abych vyjádřil své hledání Boha, aniž bych se chtěl zalíbit všem.

Pohleďme na své vztahy. Kde mluvíme tak, abychom se zalíbili všem? Kde ohýbáme hřbet, abychom nenarazili? Podívejme se na své konflikty. Jsme v nich vnitřně průzrační jako Ježíš, nebo konflikty zmítají i naším srdcem? Vznikly díky naší jasnosti a jednoznačnosti, nebo kvůli neprůhlednosti a dvojsmyslnosti? Kde si ,vyrábíme´ zbytečné nepřátele tím, že své problémy přenášíme na druhé? Rozhodnutí, zda do konfliktu a nepřátelství aktivně zasáhnout nebo jej prostě jen vydržet a zachovat si přitom vnitřní průzračnost, není zdaleka vždycky snadné. Prosme Ježíše o dar jasnozřivosti, kdy je třeba zaujmout jednoznačně odstup a riskovat spor, a kdy usilovat o pochopení a vyjádřit ochotu ke kompromisu."

čtvrtek 2. března 2017

Film Hacksaw Ridge získal na výročních cenách Akademie 2017 dva Oscary

Andy Wright, Peter Grace, Kevin O’Connel a Robert Mackenzie získali Oscara za nejlepší zvuk. John Gilbert, editor pracující převážně z Nového Zélandu, vyhrál Oscara za nejlepší střih.

Film Hacksaw Ridge byl nominován v šesti kategoriích oskarových nominací od americké Akademie filmového umění a věd. Film neproměnil nominace v kategoriích nejlepší film, nejlepší herec, nejlepší režie a nejlepší střih zvuku.
Válečné drama z druhé světové války o hrdinovi Desmondu T. Dossovi, který odmítl bojovat, režíroval hollywoodský veterán Mel Gibson.

Ještě před vyhlášením výsledků se spekulovalo, zda by mohlo obvinění z antisemitistického chování, kterému Gibson v minulosti čelil, zabránit filmu získat nějakou z cen.

Ačkoliv Hacksaw Ridge vyhrál mnoho cen, včetně devíti od Australské akademie filmových a televizních uměleckých cen, nezískal ani jednu cenu filmových kritiků - Zlatý glóbus, navzdory mnoha nominacím v různých kategoriích.

Film Hacksaw Ridge byl kvůli svému tématu předmětem zvláštního zájmu adventistů. Vedení církve sice varovalo členy před vysokou mírou násilí a nahoty ve filmu, ale uznalo, že film představuje vážný pokus hollywoodského veterána Gibsona, vyprávět příběh Dosse.

Film, který byl do kin ve Spojených státech uveden 4. listopadu 2016, vypráví příběh Dosse, adventisty ve druhé světové válce, který odmítl bojovat a jako medik obdržel medaili cti za záchranu života 75 mužů v bitvě o Okinawu.

(atoday.org)

středa 1. března 2017

Studenti proti předsudkům na Andrewsově univerzitě

Skupina černošských studentů Andrewsovy univerzity ve státě Michigan v USA, významné instituce vyššího vzdělávání Církve adventistů sedmého dne, zveřejnila v sobotu 18. 2. 2017 na internetu video "Je čas, AU" (https://youtu.be/lpskBk0fp4o), ve kterém vyjadřuje své obavy z rasové diskriminace, kterou prožívají mladí lidé tmavé pleti v areálu školy. "Je čas, aby se Andrewsova univerzita omluvila  za systémový rasismus udržovaný na její akademické půdě," říkají ve videu černošští studenti a studentky a pokračují:

"Od roku 1874 tato instituce až příliš často odráží bigotnost americké společnosti, namísto aby odrážela skutečné hodnoty Ježíše Krista. Černošští studenti a jejich rodiny často upozorňovali ve svých stížnostech na projevy rasismu a nenávisti, které zde zažili, od stížností v minulosti například na  rasovou segregaci v univerzitní jídelně po stížnosti současné na nedostatek řádného etnického zastoupení na fakultách a ve správě školy. Po celá desetiletí naši přátelé a naše rodiny  žádali o odpověď, ale naše univerzita mlčí. Člověk by očekával, že po 143 letech by univerzita založená na víře již mohla následovat biblickou výzvu ke smíření. Člověk by očekával, že by zde již mohlo zaznít Je nám to líto. "


Video vyzývá vedení univerzity: "Máte týden na vydání oficiálního prohlášení s omluvou za neoprávněnou  diskriminaci černošských studentů této instituce se závazkem přijmout konkrétní změny, jako (1) nařízení, že všichni pedagogové a další zaměstnanci školy absolvují školení o nepřijatelnosti jakýchkoli rasových předsudků v jejich práci; (2) zajištění, aby etnický původ pedagogického sboru a zaměstnanců řádně odrážel rozmanitost studentstva školy; (3) vytvoření tříd vyučujících z jiného než eurocentrického hodnotového pohledu; a (4) zákaz profesorům a vedoucím  bohoslužeb démonizovat černošský styl bohoslužby." Na sociálních sítích video zaznamenalo desetitisíce sdílení a vyvolalo bouřlivou diskusi. Diskutující velkou většinou podpořili požadavky studentů.