pátek 27. ledna 2017

Výkonný výbor Interevropské divize církve odmítl chystaný nátlak na unie


Výkonný výbor Interevropské divize církve adventistů na svém výročním zasedání v portugalském přímořském letovisku Albufeira naprostou většinou hlasů odmítl chystaná nátlaková opatření celosvětové Generální konference církve vůči uniím ordinujícím ženy do duchovenské služby avizovaná v dokumentu "Jednotni v poslání" přijatém výborem Generální konference loni v říjnu.  Účastníci vytvořili komisi, která se má zabývat obranou pravomocí unií v jednání s celosvětovým vedením církve.   

"Na všech úrovních potřebujeme vedoucí, kteří jsou schopni přijímat ta nejvhodnější rozhodnutí v  kontextu jim svěřených oblastí a nebudou v rozporu se základními hodnotami našeho vyznání a církevní organizace. K tomu musíme pečlivě usilovat o vytvoření základu pro otevřený dialog a pozorné naslouchání," uvedl předseda divize Mario Brito." Doufáme, že tyto zásady vezme světové vedení církve v úvahu při rozhodování o opatřeních avizovaných v dokumentu ´Jednota v poslání´."

Foto: Corrado Cozzi
V diskusi o uvedeném kontroverzním dokumentu se účastníci ze středo-, západo- a jihoevropských zemí včetně zástupců z České a Slovenské republiky vyslovili pro jednotu církve v rozmanitosti a pro to, aby regionální odlišnosti nebyly považovány za ohrožení celosvětové jednoty. Zvláště pokud je  důvodem rozdílné praxe zabránit jakékoli formě  diskriminace nebo nesnášenlivosti. Všechny komentáře vyjadřovaly velké obavy, že dokument Generální konference ve svých důsledcích a vyznění nepřispívá k jednotě světové církve, ale naopak k její polarizaci. "Jde, při vší úctě, o nedorozumění," uvedl předseda sdružení sborů v Severním Porýní - Vestfálsku Martin Knoll.

Podle předsedy Jihoněmecké unie církve Wernera Dulligera je  třeba si uvědomit, že každá snaha o porozumění v církvi musí být vedena z očí do očí mezi mezi rovnocennými partnery, nikoli povýšenou direktivní suplikou, která se navíc "zdá být předehrou k donucovacím opatřením.“ To, co se jej podle jeho slov vážně dotýká, je „posun v odpovědnosti za řešení záležitostí v oblasti. Generální konference usiluje o zapojení pravomocí celosvětového charakteru i do záležitostí, za které bylo dosud zodpovědné vedení volené v oblasti. Tato tendence k centralizaci a koncentraci moci je skutečným problémem a nebezpečím spojeným s tímto dokumentem," zdůraznil Werner Dulliger. "Osobně doufám, že na příštím výročním zasedání celosvětového výboru Generální konference převáží dobrá vůle k zachování jednoty uvnitř církve adventistů," řekl Gordon Bietz, který církevním vedoucím na portugalském setkání přednášel o duchovním vůdcovství.

V roce 2015 Generální konference církve adventistů nepřijala návrh, aby divize církve mohly dle potřeb svých oblastí rozhodovat o ordinaci žen do duchovenské služby. Řada unií zejména v Evropě ženy na základě vlastního mandátu, kulturního a legislativního kontextu ordinuje. Výbor Generální konference v říjnu avizoval možnost direktivních opatření vůči těmto uniím.   

Tomáš Kábrt

středa 25. ledna 2017

"Hacksaw Ridge" získal 6 nominací na Oscara



Hacksaw Ridge, film režiséra Mela Gibsona z druhé světové války o adventistovi Desmondu T. Dossovi, který odmítl bojovat se zbraní v ruce, získal 6 oscarových nominací od americké Akademie filmového umění a věd.

Do soutěže byly Akademií snímky nominovány 24. ledna. Nominaci Andrewa Garfielda z filmu Hacksaw Ridge zastínila hudební love story La La Land s Ryane Goslingem a Emmou Stoneovou, která posbírala 14 nominací, čímž se umístila na třetím místě mezi filmy s největším počtem oscarových nominací v historii výročních cen Akademie.


Ačkoliv Hacksaw Ridge vyhrál mnoho cen, včetně devíti od Australské akademie filmových a televizních uměleckých cen, nezískání ani jedné ceny filmových kritiků - Zlatého glóbu z nominací ve třech kategoriích je zklamáním.

Film Hacksaw Ridge byl kvůli svému tématu předmětem zvláštního zájmu adventistů. Vedení církve sice varovalo členy před vysokou mírou násilí a nahoty ve filmu, ale uznalo, že film představuje vážný pokus hollywoodského veterána Gibsona, vyprávět příběh Dosse, adventisty ve druhé světové válce, který odmítl bojovat a jako medik obdržel medaili cti za záchranu života 75 mužů v bitvě o Okinawu.

http://atoday.org/hacksaw-ridge-gets-six-oscar-nominations/

pondělí 16. ledna 2017

O NALEŠTĚNÉ BÍDĚ A ČISTÝCH RUČNÍCÍCH (nad 16. kapitolou knihy Ezechiel)


Dostal jsem slovo Hospodinovo:„Synu člověčí, ukaž Jeruzalému, jak je ohavný! Řekni: Toto praví Panovník Hospodin Jeruzalému – Původem i rodem jsi Kananejka, tvůj otec byl Emorejec a matka Chetejka

Ezechiel 16, 1-3


Barvitými, syrovými slovy hovoří k posluchači i ke čtenáři zvěst 16. kapitoly starozákonní knihy Ezechiel. Je to expresívní vyjádření, barevná, rozvitá, expresívní ilustrace bez servítků, naplno, přímo do očí. Jsi-li Judejec z Jeruzaléma, tedy ten nejechtovnější Judejec, nebo třeba nejluteránštější luterán z Wittenbergu, nejkatoličtější katolík z Vatikánu, nejadventističtější adventista ze Silver Spring nebo ten nejkalvinističtější kalvinista z Ženevy, nemáš, na co bys byl pyšný, sděluje ta ilustrace. Tak se věci mají v realitě, za kulisami, tak se věci mají z Božího pohledu: jsi naleštěná bída. Nebyl jsi nic, to judský Hospodin z tebe udělal něco, protože měl s tebou soucit. Boží lid není poskládán z elit, z lidí nejvyšší kvality a nejlepšího původu, je povolán z těch dole, z těch bez významu, z těch bez budoucnosti. Boží péčí se stali ti bezvýznamní tam dole, tam u dna, smysluplným společenstvím, Boží péčí směli vyrůst, stát se národem, Božími reprezentanty ve světě bez Boha, zato plném bohů. Sami by to nikdy nedokázali, neměli zdroje, neměli vizi, neměli Boha, jen bůžky. To Bůh je pozvedl, vybudoval, zajistil.

Dr. Herold Weiss: "Můžeš být křesťanem, aniž bys byl fundamentalistou.“

Rozhovor vyšel 2. ledna 2017 na webových stránkách www.spectrummagazine.org. Jeho originál můžete nalézt zde: http://spectrummagazine.org/article/2017/01/02/dr-herold-weiss-you-can-be-christian-without-being-fundamentalist

Jako student Andrewsovy univerzity na konci 70. let jsem slýchal jména jako Vick, Weiss a Hilgert, většinou ovšem jen šeptem. Byla tak důkladně vymazána z dějin této instituce, že jsem se nikdy nedozvěděl, proč už tam nejsou. Když začalo Spectrum vycházet na internetových stránkách se svým blogem, objevil se zde Dr. Herold Weiss, nejprve ve španělštině a později i v angličtině. V roce 2008 jsem začal ze zvědavosti číst jeho eseje a studie. Okamžitě jsem byl fascinován jeho schopností proniknout až do hloubky, k samému exegetickému základu biblických textů. Najednou tyto texty hovořily svobodně a přirozeně, aniž by je nějaký fundamentalistický příkaz nutil vypovídat pouze v souladu s věroučnými články nebo tradicí.


V eseji, kterou jsem před nějakým časem napsal pro Spectrum („Tell Me Why I Should Become a Christian“ – „Řekni mi, proč bych se měl stát křesťanem“) jsem požádal čtenáře, aby předložili nějakou současnou definici křesťanství (je-li to vůbec možné), která by rezonovala s těmi, kteří hledají smysluplnou víru - víru, která ukazuje za poznatelné skutečnosti a zároveň nevyžaduje, aby člověk věřil něčemu, co je se zjistitelnými skutečnostmi v rozporu. Dr. Weiss se tomu přiblížil tak, jak jsem se domníval, že to ani není možné. Víra je pro něj způsob života v poslušnosti Božímu povolání v Kristu, nikoli nějaká pokladnice věroučných bodů.

Dr. Weissi, tvrdil jste, že knihovna textů, kterou nazýváme Bible, není „historická zpráva těch nejdůvěryhodnějších reportérů, kteří by při svém psaní byli závislí na nebeském diktátu“. Jak byste tedy popsal Bibli?

Obsah Bible jasně ukazuje, že byl napsán v určité době lidmi, kteří byli součástí svého okolí. Prohlašovat, že Bible byla nadiktována z nebe pisatelům, kteří jen zapsali to, co jim bylo nadiktováno či ukázáno, je prokazatelně mylné.

Jakékoli tvrzení o inspiraci Bible musí brát v úvahu Bibli jako celek. Výklady týkající se inspirace, které není možné aplikovat na většinu textů, nejsou přesvědčivé. Je zcela zřejmé, že významné části Bible jsou založeny na ústních tradicích. Ty někdy kolovaly v rozporu s tím, co bylo v té době běžné, jindy jsou zřetelně literárně závislé na dřívějších písemných zdrojích. Starý zákon obsahuje zápasy lidí, kteří teologicky dospěli k přesvědčení, že je pouze jeden Bůh, který spíše než kultickými obětními praktikami má být uctíván způsobem života charakterizovaným spravedlností, zájmem o slabé a věrností v odevzdání se tomuto jedinému Bohu. Bitevní pole tohoto zápasu je samozřejmě poseto troskami, které tam jeho účastníci zanechali. To znamená, že SZ je svědectvím o cestě, na které lid Izraele během turbulentních vzestupů a pádů pod Božím vedením a zároveň se stálou sebekritickou reflexí dospěl k pochopení sama sebe jako lidu pod Boží vládou. Stále znovu potřebují porozumět tomu, co od nich Bůh žádá a zároveň si připomínat Boží věrnost.

Nový zákon obsahuje dokumenty, jejichž cílem bylo dát smysl zkušenosti těch, kteří se stali Ježíšovými následovníky před a po jeho ukřižování. Zaznamenaly způsob, jak tito následovníci došli k přesvědčení, že Ježíšův život a smrt byl Boží čin, který zakládá nový způsob života. Novozákonní knihy ukazují, že od samého začátku Ježíšovi následovníci nacházeli různé způsoby, jak vysvětlit význam toho, co se mezi nimi odehrálo. NZ také dosvědčuje vývoj teologického konsenzu ke konci prvního století, kdy se hnutí kolem Ježíše transformovalo do organizované křesťanské církve a vyhlásilo svoji autoritu nad Ježíšovskou tradicí. Bible tedy obsahuje různé představy o tom, jak lidé víry chápali Boží aktivitu ve svůj prospěch. Tyto spisy se stávají věrným čtenářům Božím Slovem, jestliže stejný Duch, který inspiroval jejich pisatele, inspiruje i čtenáře.

pondělí 9. ledna 2017

Bůh smyslu a tradice nesmyslu

Jak napovídá její název, tvrdí Bart Ehrman ve své knize "Boží problém: Jak Bible selhává v odpovědi na naši nejdůležitější otázku, proč trpíme", že Bible nemá co přesvědčivého říci o problému zla. No, právě jsem dočetl skvěle napsanou 450-stránkovou knihu, která přesvědčivě dokazuje pravý opak. V knize "Bůh smyslu a tradice nesmyslu" tvrdí její autor Sigve Tonstad PhD, MD  (učitel biblické interpretace na adventistické Univerzitě Loma Linda v Kalifornii), že Bible je od začátku do konce soustředěna na otázku, proč Bůh nezasahuje, aby se zabránilo utrpení. A odpověď, kterou Bible poskytuje, je podle Tonstada tak krásná, jako přesvědčivá. Žel byla tato odpověď hluboce pohřbena pod teologickými "tradicemi nesmyslu."

Tonstad velmi názorně vykresluje rysy smysluplné odpovědi, kterou Bible dává na problém zla, tím, že mistrovsky interpretuje klíčové biblické příběhy a protkává je jiným literárním a filozofickým materiálem. Nemohu teď začít popisovat celou bohatost a vysoce strukturovanou rozmanitost Tonstadovy argumentace, nastíním proto stručně z odpovědi, kterou nachází autor v Písmu, čtyři hlavní aspekty.


Za prvé Tonstad představuje biblické příběhy, jejichž autoři nijak nepředpokládají, že by Boží charakter a vůle byly nevyzpytatelné. Například příběh, v němž Abraham diskutuje s Bohem o oprávněnosti zničení Sodomy a Gomory (Gn 18),  předpokládá, že Boží smysl pro spravedlnost je shodný s naším. Tento pohled silně kontrastuje s teologickou tradici, která počínaje Augustinem míní, že Boží morálka je zcela odlišná od té naší, a proto je nevyzpytatelná. Například teologové jako Augustin, Luther a Kalvín učili, že musíme věřit v milujícího a naprosto dobrého Boha navzdory skutečnosti, že většinu lidí předurčil k utrpení v pekle. Nelze popřít, že Boží láska a dobro jsou z tohoto pohledu nevyzpytatelné (ne-li zcela nesmyslné), ale podle Tonstada to potvrzuje jen to, že tento pohled na Boha není biblický a že tato tradice je "tradice nesmyslu".

pondělí 2. ledna 2017

Deset dnů modliteb 2017 – příležitost, ale k čemu?

Není vůbec snadným úkolem vyjadřovat se k materiálu, jenž má sloužit jako tematický podnět a východisko k modlitebnímu soustředění církve během iniciativy Deset dnů modliteb (již několik let se koná v první polovině měsíce ledna). Každý počin, který by chtěl nějak reflektovat a zhodnotit biblickou relevanci, hodnověrnost a oprávněnost takového materiálu, se nepochybně vystavuje potenciálnímu riziku. Jednak riziku obvinění z toho, že rozsévá nejednotu v církvi a brojí proti jejímu celosvětovému vedení, jednak nařčení, že brání modlitebnímu úsilí církve i jejímu misijnímu poslání. Nic z toho však rozhodně není záměrem tohoto článku. Církev se má a musí modlit – chválit, vyznávat i přimlouvat. Je to její privilegium i odpovědnost před Bohem i před lidmi. Tato odpovědnost je ovšem zároveň důvodem, proč je třeba si klást otázky po biblické relevanci a oprávněnosti modlitebních témat a podnětů. Právě otázky, a nikoli jen jasné a předem známé odpovědi, nás pak totiž také mohou učinit ochotnými očekávat, že Bůh sám skrze svého svatého Ducha bude účasten našich modliteb, otevře nám oči pro to opravdu důležité a bude se přimlouvat za nás. Vždyť my sami přece často ani nevíme, za co se máme modlit (Ř 8,26)... Výše uvedené mne vede k tomu, abych poukázal na několik skutečností, které pokládám za problematické, a to jak v aktuálně připravených materiálech, tak v aktivitě Deset dnů modliteb samotné.


Původ aktivity Deset dnů modliteb a její načasování

Modlitební aktivita Deset dnů modliteb je v Církvi adventistů sedmého dne relativně nová. Původně se jednalo o iniciativu několika sborů Církve adventistů ve střední Kalifornii (USA), které se poprvé v roce 2006 rozhodly modlit 10 dnů podle apoštolského vzoru (ze Sk 1) za vylití pozdního deště – seslání Ducha svatého. Již v dalším roce byla tato aktivita s názvem Operation Global Rain (Operace celosvětový déšť) představena v místním sdružení s vizí dalšího rozšíření do celé Severoamerické divize (NAD). Celosvětově je tato aktivita církví vyhlašována od roku 2012 pod názvem Deset dnů modliteb (za připomenutí stojí, že v lednu 2010 se předsedou Generální konference CASD stal pastor Ted N. C. Wilson).

Zavedení aktivity Deset dnů modliteb ve sborech Česko-Slovenské unie provázaly nejasnosti a rozpaky: O jakou aktivitu se jedná, když přece celosvětový modlitební týden prožívá církev vždy na začátku listopadu? Jaké místo má v církevním životě a životě sboru? Od počátku bylo mnohými vnímáno, že jde o „něco navíc“ a vyvstávaly otázky po smyslu a záměru tohoto počinu. Přestože počáteční nedůvěra se dnes zdá být překonána, aktivita je podporována Č-S unií a sbory mají možnost se do ní dobrovolně zapojit, mnohé otázky nezmizely.

Jednou z nich je otázka po vhodnosti termínu aktivity Deset dnů modliteb. Zatímco v prvních letech se modlitby konaly v různých obdobích roku, od chvíle, kdy byl program vyhlášen jako celosvětová iniciativa vedením Generální konference, byl termín přesunut na druhou dekádu měsíce ledna, tedy tak, že se kryje s termínem Aliančního týdne modliteb, mezicírkevní modlitební iniciativy (ta se v roce 2017 se koná v termínu 8. – 15. ledna).1

Nelze se ubránit myšlence, že termín Deseti dnů modliteb je záměrně zvolen tak, aby odradil adventistické sbory a jejich členy od účasti na modlitebních setkáních s ostatními křesťany, což velmi dobře zapadá do vidění světa, které nabízí současné vedení GK v čele s T. Wilsonem.2  V tomto pohledu je jakýkoli kontakt s jinými křesťany vnímán jako nebezpečné zaplétání se do ďáblových osidel a potenciální ohrožení Božího díla. Jak odlišný duch od postoje Ježíše Krista: „Jan mu řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned nato zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás.“ (Mk 9,38-40)