pondělí 9. ledna 2017

Bůh smyslu a tradice nesmyslu

Jak napovídá její název, tvrdí Bart Ehrman ve své knize "Boží problém: Jak Bible selhává v odpovědi na naši nejdůležitější otázku, proč trpíme", že Bible nemá co přesvědčivého říci o problému zla. No, právě jsem dočetl skvěle napsanou 450-stránkovou knihu, která přesvědčivě dokazuje pravý opak. V knize "Bůh smyslu a tradice nesmyslu" tvrdí její autor Sigve Tonstad PhD, MD  (učitel biblické interpretace na adventistické Univerzitě Loma Linda v Kalifornii), že Bible je od začátku do konce soustředěna na otázku, proč Bůh nezasahuje, aby se zabránilo utrpení. A odpověď, kterou Bible poskytuje, je podle Tonstada tak krásná, jako přesvědčivá. Žel byla tato odpověď hluboce pohřbena pod teologickými "tradicemi nesmyslu."

Tonstad velmi názorně vykresluje rysy smysluplné odpovědi, kterou Bible dává na problém zla, tím, že mistrovsky interpretuje klíčové biblické příběhy a protkává je jiným literárním a filozofickým materiálem. Nemohu teď začít popisovat celou bohatost a vysoce strukturovanou rozmanitost Tonstadovy argumentace, nastíním proto stručně z odpovědi, kterou nachází autor v Písmu, čtyři hlavní aspekty.


Za prvé Tonstad představuje biblické příběhy, jejichž autoři nijak nepředpokládají, že by Boží charakter a vůle byly nevyzpytatelné. Například příběh, v němž Abraham diskutuje s Bohem o oprávněnosti zničení Sodomy a Gomory (Gn 18),  předpokládá, že Boží smysl pro spravedlnost je shodný s naším. Tento pohled silně kontrastuje s teologickou tradici, která počínaje Augustinem míní, že Boží morálka je zcela odlišná od té naší, a proto je nevyzpytatelná. Například teologové jako Augustin, Luther a Kalvín učili, že musíme věřit v milujícího a naprosto dobrého Boha navzdory skutečnosti, že většinu lidí předurčil k utrpení v pekle. Nelze popřít, že Boží láska a dobro jsou z tohoto pohledu nevyzpytatelné (ne-li zcela nesmyslné), ale podle Tonstada to potvrzuje jen to, že tento pohled na Boha není biblický a že tato tradice je "tradice nesmyslu".
Další úzce související aspekt smysluplné odpovědi Bible na problém zla se týká svobody. Tonstad skvělým způsobem prokazuje, že Bůh Bible miluje svobodu, protože svoboda je předpokladem lásky, která je pravým cílem stvoření. Z tohoto důvodu Bůh vládne světu nikoli nátlakem, ale prostřednictvím laskavého působení. Takový byl převládající pohled rané církve, ale, jak Tonstad přesvědčivě dokazuje, to se náhle změnilo, když církev ve 4. a 5. století přijala roli v řízení státu, protože řízení státu vyžaduje využívání násilné donucovací moci. Ne náhodou Augustin, který první obhajoval použití mučení křesťany k násilnému obracení pohanů, také jako první hájil názor, že Bůh řídí všechno donucováním.

V téhle souvislosti patří k tomu nejlepšímu v této knize skvělá Tonstadova analýza "Velkého inkvizitora" z Dostojevského románu Bratři Karamazovi. Jedná se o legendu, kterou vypráví Ivan Karamazov, ateista, svému bratru Aljošovi, který je knězem. Odehrává se ve Španělsku na vrcholu inkvizice, kdy bylo nesčetné množství nekřesťanů a "kacířů" mučeno a popravováno církví. Uprostřed této hrůzy se náhle objeví Ježíš a všichni jej poznají. Ale hlavní inkvizitor ho nechá zatknout a vyslýchat.

V průběhu výslechu vyjde jasně najevo, že křesťanská církev, reprezentovaná velkým inkvizitorem, je zcela v rozporu s Ježíšem, protože tato církev chce lidem nabídnout jiný druh svobody, než nabídl Ježíš.  Tonstad shrnuje tuto legendu tím, že "Ježíš prosazuje individuální volbu, svobodu svědomí a osobní odpovědnost. Církev, jak ji zobrazuje Ivanova legenda, nabízí svobodu nerozhodovat se za sebe. V podivném smyslu církev nabízí, že převezme od člověka právě tu svobodu, kterou Ježíš vztahuje na každého jednotlivce" (str.330).

Tonstad dokazuje, že Bůh byl vždy připraven podpořit lidi v tom, aby přijali vlastní morální zodpovědnost, zatímco satan vždy usiloval převzít nad lidmi kontrolu, která jim dává svobodu od morálně zodpovědných rozhodnutí. A vynikajícím způsobem prokazuje, že tato bitva je vedena nejen v celé historii církve, ale i v celém vyprávění Bible.

To mě přivádí ke třetímu aspektu smysluplné odpovědi Bible na problém zla popsané Tonstadem. Je to rozměr, který je nejtěžší přijmout, ale Tonstad správně tvrdí, že je naprosto nepostradatelný pro správné pochopení Písma, stejně jako pro adekvátní teodiceu (uvažování o Boží spravedlnosti). V průběhu celého biblického příběhu, ale především v Novém zákoně, bibličtí autoři vyjadřují vědomí toho, že náš svět je pohlcen v kosmickém konfliktu, na jehož jedné straně je v čele Bůh a na druhé satan. Tonstad velkolepým způsobem dokazuje, že tento konflikt je základním aspektem biblického příběhu a že tento příběh nemůže být správně pochopen, pokud je tento konflikt opomíjen.

Naproti tomu, zatímco církev vždy potvrzovala skutečnost satana, jeho postavení naprosto zkreslila v "tradici nesmyslu", ve které hlásá Boží předurčení všeho. Samozřejmě, že teologové v rámci této tradice vždy tvrdili, že satan je významný, neboť Bůh určuje, co satan udělá, takovým způsobem, aby satan zůstal morálně zodpovědný za zlo, které mu Bůh ustanovuje přinášet. Ale tato tradiční perspektiva právě ukazuje, proč má Tonstad pravdu, když ji označuje jako "tradici nesmyslu".

Čtvrtý a poslední aspekt biblické odpovědi na problém utrpení, který z knihy zmíním, je zaměřen na Boží charakter a zrádnost satana. Tonstad zdůrazňuje význam skutečnosti, že had oklamal Adama a Evu tím, že je zapojil do hanobení charakteru Boha (Gn 3:1-5). Namísto jako toho, kdo miluje svobodu, osočuje had Boha jako někoho, kdo svobodě brání a vládne manipulací. Jako Boha, kterého je možné se bát, ale nikdy ne ho milovat, což byl důvod, proč Adam s Evou najednou cítili potřebu se před ním skrýt, když se jim zjevil po jejich odcizení. A není žádné překvapení, že právě tak mají lidé sklon vnímat Boha nebo bohy napříč celou historií. Podle Tonstada by měl být celý příběh Bible, od Genesis po Zjevení, chápán jako Boží reakce na hadovo obvinění.

Vrcholem Boží odpovědi, samozřejmě, je Ježíš Kristus. V Kristu, a to zejména v jeho sebeobětující smrti, Bůh zjevuje, že nemá nic společného se strašným manipulativním monstrem, které satan vždy lidem podsouval, aby je v Bohu viděli. Je naopak pokorným Bohem obětavé lásky, který ctí svobodnou vůli lidí do té míry, že jim umožnil, aby ho ukřižovali. Tím Bůh odhaluje satana jako podvodníka, kterým je. Ale, věren svému charakteru, ani toto zjevení není něco, co by Bůh komukoliv nutil. K dispozici je dostatek světla pro každého, kdo chce vidět pravdu, ale i dost prostoru pro to, aby k tomu nikdo nebyl nucen.

Je zde, podle mého názoru, jediný nedostatek této jinak vynikající knihy. Zatímco Tonstad obvykle překvapivě dobře objasňuje smysl biblických příběhů, které zmiňuje, v určitých bodech myslím, že by mohl být obviněn ze zakrývání biblického materiálu. Pro ilustraci, jeho rozsáhlá pojednání o Mojžíšovi a Elijášovi jsou plná dobrých postřehů, ale Tonstad se  nikdy nezabývá temnějšími stránkami těchto osobností. Například jaký smysl mohou mít Mojžíšovy příkazy k vybití všech Midjánců kromě panenských žen, které si jeho vojáci mohli ponechat jako válečnou kořist (Numeri 31:15-18)? A co si máme myslet o rozhodnutí Elijáše usmrtit čtyři sta Bálových kněží poté, co je porazil v duchovním zápasu na hoře Karmel (1. Královská 18:40)?

V této souvislosti Tonstad nikdy neřeší mnohé příběhy Starého zákona, které zachycují Boha způsoby nedávajícími smysl a které se zdají být v dramatickém rozporu se zjevením Boha na ukřižovaném  Kristu. Například jaký smysl může mít obraz Hospodina velícího svému lidu, aby nemilosrdně zahubil všechny muže, ženy, děti, kojence a zvířata v některých regionech Kanaánu (např. Deuteronomium 20:14-20)? Nebo jaký smysl může mít obraz Boha způsobujícího kanibalismus rodičů na jejich dětech (Lv 26:28-29;19 Jer 19:7,9, Pláč 2:20; Ez 5:9-10) nebo nemilosrdné pobíjení rodičů spolu s dětmi (Jer 13:14)? Myslím, že Tonstadovu práci by posílilo, kdyby tyto oddíly neobešel.

Nehledě na toto opomenutí jde ale o vynikající knihu, která velmi stojí za přečtení. Ve skutečnosti je tak nabitá bohatými exegetickými, literárními, filozofickými a sociologickými poznatky, že tuto recenzi na ni upřímně pociťuji jako dost ubohou. Myslím ale, že je to nevyhnutelné při recenzování knihy, která je obsahově tak bohatá.

Greg Boyd, ReKnew.org

Kniha "Bůh smyslu a tradice nesmyslu" vyšla v lednu 2016 u vydavatelství Wipf & Stock. Ukázka je zde:
https://books.google.cz/books?id=1Q30CwAAQBAJ&pg=PA21&lpg=PA21&dq=God+of+Sense+and+Traditions+of+Non-Sense&source=bl&ots=pGU_RI_jcl&sig=FzI3K89SgOy-uh05UMMuWB3L3TU&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwjuud6zv4_RAhVFXRoKHWYKCxgQ6AEIODAE#v=onepage&q&f=false