pondělí 2. ledna 2017

Deset dnů modliteb 2017 – příležitost, ale k čemu?

Není vůbec snadným úkolem vyjadřovat se k materiálu, jenž má sloužit jako tematický podnět a východisko k modlitebnímu soustředění církve během iniciativy Deset dnů modliteb (již několik let se koná v první polovině měsíce ledna). Každý počin, který by chtěl nějak reflektovat a zhodnotit biblickou relevanci, hodnověrnost a oprávněnost takového materiálu, se nepochybně vystavuje potenciálnímu riziku. Jednak riziku obvinění z toho, že rozsévá nejednotu v církvi a brojí proti jejímu celosvětovému vedení, jednak nařčení, že brání modlitebnímu úsilí církve i jejímu misijnímu poslání. Nic z toho však rozhodně není záměrem tohoto článku. Církev se má a musí modlit – chválit, vyznávat i přimlouvat. Je to její privilegium i odpovědnost před Bohem i před lidmi. Tato odpovědnost je ovšem zároveň důvodem, proč je třeba si klást otázky po biblické relevanci a oprávněnosti modlitebních témat a podnětů. Právě otázky, a nikoli jen jasné a předem známé odpovědi, nás pak totiž také mohou učinit ochotnými očekávat, že Bůh sám skrze svého svatého Ducha bude účasten našich modliteb, otevře nám oči pro to opravdu důležité a bude se přimlouvat za nás. Vždyť my sami přece často ani nevíme, za co se máme modlit (Ř 8,26)... Výše uvedené mne vede k tomu, abych poukázal na několik skutečností, které pokládám za problematické, a to jak v aktuálně připravených materiálech, tak v aktivitě Deset dnů modliteb samotné.


Původ aktivity Deset dnů modliteb a její načasování

Modlitební aktivita Deset dnů modliteb je v Církvi adventistů sedmého dne relativně nová. Původně se jednalo o iniciativu několika sborů Církve adventistů ve střední Kalifornii (USA), které se poprvé v roce 2006 rozhodly modlit 10 dnů podle apoštolského vzoru (ze Sk 1) za vylití pozdního deště – seslání Ducha svatého. Již v dalším roce byla tato aktivita s názvem Operation Global Rain (Operace celosvětový déšť) představena v místním sdružení s vizí dalšího rozšíření do celé Severoamerické divize (NAD). Celosvětově je tato aktivita církví vyhlašována od roku 2012 pod názvem Deset dnů modliteb (za připomenutí stojí, že v lednu 2010 se předsedou Generální konference CASD stal pastor Ted N. C. Wilson).

Zavedení aktivity Deset dnů modliteb ve sborech Česko-Slovenské unie provázaly nejasnosti a rozpaky: O jakou aktivitu se jedná, když přece celosvětový modlitební týden prožívá církev vždy na začátku listopadu? Jaké místo má v církevním životě a životě sboru? Od počátku bylo mnohými vnímáno, že jde o „něco navíc“ a vyvstávaly otázky po smyslu a záměru tohoto počinu. Přestože počáteční nedůvěra se dnes zdá být překonána, aktivita je podporována Č-S unií a sbory mají možnost se do ní dobrovolně zapojit, mnohé otázky nezmizely.

Jednou z nich je otázka po vhodnosti termínu aktivity Deset dnů modliteb. Zatímco v prvních letech se modlitby konaly v různých obdobích roku, od chvíle, kdy byl program vyhlášen jako celosvětová iniciativa vedením Generální konference, byl termín přesunut na druhou dekádu měsíce ledna, tedy tak, že se kryje s termínem Aliančního týdne modliteb, mezicírkevní modlitební iniciativy (ta se v roce 2017 se koná v termínu 8. – 15. ledna).1

Nelze se ubránit myšlence, že termín Deseti dnů modliteb je záměrně zvolen tak, aby odradil adventistické sbory a jejich členy od účasti na modlitebních setkáních s ostatními křesťany, což velmi dobře zapadá do vidění světa, které nabízí současné vedení GK v čele s T. Wilsonem.2  V tomto pohledu je jakýkoli kontakt s jinými křesťany vnímán jako nebezpečné zaplétání se do ďáblových osidel a potenciální ohrožení Božího díla. Jak odlišný duch od postoje Ježíše Krista: „Jan mu řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned nato zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás.“ (Mk 9,38-40)

Cíl Deseti dnů modliteb


Cílem Deseti dnů modliteb od počátku bylo sjednotit se na modlitbách o vylití pozdního deště – Ducha svatého. Dnes se k tomuto základnímu cíli přidávají „sekundární“ dílčí cíle – oživení a reformace, obrácení, obnova nadšení pro evangelizaci, zapojení členů do služby a do misie, obnova vztahů. V pozadí celého úsilí je od počátku také myšlenka sjednocení se na společné modlitbě, motivovaná textem evangelia Mt 18,19.20 a myšlenkou, že shoda modlících se je předpokladem vyslyšených modliteb.3 Jsou tyto cíle a předpoklady legitimní a biblické?

Funguje to u Boha opravdu tak, že když se za nějakou věc modlí více lidí, tak Bůh to prostě učiní? Nechá se přemluvit a kapituluje pod množstvím stejným směrem zaměřených modliteb? Asi cítíme, že tak to úplně nebude. Pojďme se blíže podívat na uvedený text Mt 18,19.20: „Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Zásadním předpokladem vyslyšených modliteb podle tohoto Ježíšova slova není jen shoda modlitebníků mezi sebou navzájem, nýbrž především shromáždění a modlitby v Ježíšově jménu. Nejde tady o nějakou kouzelnou slovní formulku „ve jménu Ježíše Krista“, ale o soulad modliteb s jeho vůlí, s jeho duchem, s jeho učením a s jeho prioritami. Bůh je přítomen tam, kde se společenství modlitebníků (církve) shodne spolu navzájem a zároveň se svým Otcem v nebesích. (A zároveň platí, že tam, kde se křesťané shodnou se svým Otcem, se shodnou i spolu navzájem.) Tato horizontální i vertikální shoda je podle Ježíše jediným předpokladem vyslyšených modliteb, nikoli množství modlitebníků samo o sobě. Co se týče počtu, stačí naopak docela málo, jen dva nebo tři. Klíčovou otázkou v souvislosti s celým tímto příspěvkem tedy je to, zda naše modlitby a modlitební témata korespondují s Božím jménem a jeho vůlí, či nikoliv.

Druhou a poměrně zásadní otázkou je očekávání dalšího vylití Ducha svatého. Tato v adventismu široce rozšířená představa ovšem z biblického pohledu poněkud pokulhává. Pokud jako adventisté stále čekáme na vylití Ducha, znamená to snad, že dosud vylit nebyl? Nebo že byla vylita jen jeho „část“? Že tu zkrátka Duch svatý v plnosti přítomen není? To přece evidentně odporuje jednoznačné biblické zvěsti o tom, že Duch byl již dán - o Letnicích v prvoapoštolské církvi. Nový zákon jednoznačně svědčí o tom, že seslání Ducha se již stalo skutečností, a to jak v životě církve jako celku, tak v životech jednotlivých věřících, kteří Krista přijali (např. J 16,7.13; Sk 2,33; 5,32; Ř 8,8-11.23; 1K 12,13; 2K 1,22; 3,7-18; 5,5; Ga 4,6; Ef 1,13n a další texty). V adventistické tradici (a nelze to nazvat jinak, než tradicí) je rozšířená a hluboce zakořeněná představa o vylití raného a pozdního deště. V pozadí je přesvědčení, že křesťané mají očekávat dvojí vylití Ducha – to první o Letnicích a to druhé krátce před Kristovým druhým příchodem. Právě za toto druhé vylití se podle představ vedení církve mají členové církve modlit.

Související zaslíbení o vylití Ducha je v Písmu připomenuto především na dvou místech. U proroka Joele (3,1nn) je toto zaslíbení uvedeno slovy: „I stane se POTOM: Vyleji svého ducha na každé tělo...“ Výrok je součástí Joelova zaslíbení obnovy poté, co byl Boží lid spolu s celou přírodou pro svoji nevěru postižen Božími soudy. V předchozí 2. kapitole Boží prorok nejprve zvěstuje příchod soudu - Hospodinova dne (Jl 2,1nn) a vyzývá lid k pokání a obnově (Jl 2,12-17). Zároveň ale zvěstuje i Hospodinovo milosrdenství a slitování, spojené s širokou obnovou nejen uprostřed Božího lidu, ale i v celé přírodě (Jl 2,18nn). Obraz seslání podzimních i jarních dešťů (v jiné terminologii raných a pozdních), které jsou v zeměpisných podmínkách Izraele zásadním předpokladem dobré úrody, je v tomto kontextu zárukou budoucí dobré sklizně a obnovy neúrodou zpustošené země. Tento obraz obnovy přírody a budoucí úrody díky Božímu slitování se nad jeho lidem tedy v Joelově proroctví nemá vůbec nic společného s dvojím vylitím Ducha svatého, nýbrž je obrazem obnovy přírody a zaslíbením budoucí sklizně. Teprve následně hovoří prorok o vylití Ducha (viz výše Jl 3,1), aniž by zde byla nějaká souvislost s deštěm.

Druhé biblické místo spojené se zaslíbením vylití Ducha svatého se nachází v knize Skutky apoštolů (2,16nn): „Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: ‘A stane se V POSLEDNÍCH DNECH, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi...‘“ Apoštol Petr interpretuje událost Letnic, tváří v tvář překvapeným svědkům, poukazem na zaslíbení proroka Jóele. Právě tady v plnosti dochází k té prorokem zaslíbené obnově; právě zde jsme svědky Božího slitování nad svým lidem a Božího přiznání. Petr ovšem, na rozdíl od Joelova textu, nahradí slůvko POTOM obratem V POSLEDNÍCH DNECH. Tato změna vedla mnohé k pochopení, že Joelovo proroctví má před sebou ještě jedno eschatologické naplnění, těsně před Ježíšovým druhým příchodem. To je ovšem pouze pohled nás, dnešních čtenářů (případně čtenářů 19. století). V jazyku Nového zákona totiž „poslední dny“ začaly právě Ježíšovým vzkříšením. Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání Nový zákon chápe jako zásadní dějinný předěl, jako naplnění času, přelom věků a začátek poslední doby (viz např. 1K 10,11; 1Tm 4,1; 2Tm 3,1). Proto i tento interpretační výklad Joelova proroctví z úst apoštola Petra, jímž se naznačuje význam toho, co se zde děje právě teď o Letnicích – začaly poslední dny! Poslední dny proto nezačínají až někdy v 19. století, jak tomu rozuměli první adventisté, ale již v novozákonní době. Joelovo proroctví tak nelze vztahovat k nějakým dosud budoucím událostem, ale výhradně k události Letnic, kde byl Duch cele a v plností dán a vylit.4

Proč je toto pochopení důležité? Byl-li Duch již dán, pak je právě teď třeba s ním počítat, přijmout jej a nechat se jím vést, používat, směrovat a zmocňovat k službě. Byl-li Duch dán, je třeba vstát a pracovat, tady a teď. Pokud se ovšem domníváme, že Duch teprve dán bude, pak nás to povede k vnější pasivitě a neustálému očekávání na to budoucí, co tu ještě není (byť se u toho budeme vroucně modlit).

Ti, kteří prožili seslání Ducha svatého o Letnicích, se ptali: „Co máme dělat, bratři?“ Apoštol Petr na to odpovídá zcela jednoznačně: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ (Sk 2,38-40n). Žijeme ve „věku Ducha“. Vše již bylo dáno, Duch je mezi námi, Hospodin své sliby splnil.

Co z toho vyplývá pro nás adventisty? Proč se budeme scházet k iniciativě Deset dnů modliteb? To je otázka, která před námi stojí. Mám za to, že smysl a cíl těchto setkání je třeba zásadně revidovat.


Volba tématu a jeho zpracování

Modlitebním tématem aktivity Deset dnů modliteb v roce 2017 je „Živá svatyně“. Podle autorů materiálu se jedná o zásadní téma, které bychom „měli pečlivě studovat“. Jsme vedeni k přesvědčení, že Bůh si „přeje, aby se jeho lid seznámil s tímto modelem a měl navždy ve své mysli nebeskou svatyni, kde je Bůh všechno ve všem“ (citováno z materiálů Deset dnů modliteb 2017 a zde uvedeného citátu E.G. White, Letter 233, 1904; podobně jsou z tohoto oficiálního materiálu citována i další níže uvedená místa).

Téma svatyně bezesporu nabízí celou řadu duchovních podnětů a „procházení“ jejích jednotlivých částí bezesporu může být zajímavým duchovním cvičením či modlitební inspirací. Mohou však vyvstat pochybnosti nad aktuálností tohoto tématu, zvláště vzhledem k výzvám, jimž dnes v neklidném a nejistém světě čelíme. Řešením přece není utéct před tímto neklidem do „svého světa“, uzavřít se v bezpečí nám důvěrně známého myšlenkového prostředí, v ovzduší jistém a nepřekvapivém. Odpovědí na tyto námitky může být, že náš osobní život a vztah k Bohu je přece vždy aktuální otázkou. To jistě ano. Přes to nás to neopravňuje k tomu, abychom rezignovali na své poslání ve světě, na život v pravdě, naději a lásce tváří v tvář tolik přítomným lžím, strachu a nenávisti. Je opravdu tou přítomnou pravdou pro současnou dobu uvažování nad nebeskou svatyní, a nikoli například vážná diskuze  nad tím, jaké jsou vpravdě křesťanské postoje v tomto neklidném světě? Zdá se, že důležitá témata zůstávají v materiálech povětšinou široce přehlížena. Výjimkou jsou snad návrhy na praktickou pomoc konkrétním lidem ve svém okolí, uvedené v závěru materiálu. Taková služba ovšem nesmí být jen jednorázovou aktivitou motivovanou touhou přivést druhé do církve. Její oprávnění je pouze tam, kde vychází z křesťanské lásky a zájmu o prospěch bližních.

Nejvážnější námitky z mého pohledu vyvstávají ze způsobu zpracování celého materiálu. Text úvah pro jednotlivé dny tvoří z naprosté většiny citáty ze spisů Ellen White, Písmo je odsunuto na okraj. Tento jev je v posledních letech v Církvi adventistů stále častější a je alarmující, že to členům sborů prakticky vůbec nevadí a nevzbuzuje žádné zneklidnění. Opravdu je možné u těch, kdo se považují za pokračovatele reformace, tak snadno zapomenout na to, že Písmo tvoří samotný základ jejich víry? Vždyť přece vyznáváme, že pouze Písmo je jediným vyznáním, z něhož odvozujeme své základní věroučné body (viz preambule Základních věroučných výroků Církve adventistů sedmého dne). Lze se oprávněně domnívat, že sama Ellen White by proti takovému přístupu vznášela velmi vážné námitky!

Nejvíce mne ovšem zarmoutila obsahová stránka zamyšlení pro Deset dnů modliteb. Životodárné evangelium zůstalo kdesi za dveřmi a místo něj je členům jako pokrm servírován bohatě prostřený stůl plný zákonických nároků a požadavků. Místo příležitosti žasnout nad tím, jaký že je ten Bůh, který je hoden chvály, jsme nabádáni, abychom nenadávali, hovořili laskavě a oslavovali Krista svými slovy (den první). Místo důrazného poukazu na Beránka, který dal sám sebe za nás, je na nás apelováno, že je bezpodmínečně nutné, abychom my sami přenesli oběť svého já, že se máme snažit, abychom „každou svou sílu dali do souladu s jeho vůlí“, že „polovičatý, hříšný křesťan nemůže vejít do nebe“ (den druhý; a propos – kdo je to vlastně křesťan?). Místo ujištění o obmytí Kristem jsme vyzýváni, abychom se sami důkladně omyli, protože „Pán od svých služebníků vyžaduje, aby byli čistí, svatí a správně zjevovali principy pravdy ve svých srdcích“; abychom pečlivě zachovávali čistotu ve svých domovech a nenosili ozdoby (den třetí).

Pátý den je nám místo poukazu na dílo Ducha svatého v nás připomínáno, že máme na druhé lidi vliv (ten má „dokonce i výraz naší tváře“!) a „záleží na každém z nás, jak se rozhodneme, zda náš vliv bude čistý a povznášející, nebo bude zhoubný jako malárie“. Sedmý den jsme vyzváni k tomu „mít misionářského ducha“ a  šířit Kristův charakter mezi lidi. Devátý den se dozvídáme, že „štěstí všech inteligentních bytostí závisí na jejich dokonalé harmonii s úžasnými principy spravedlnosti“ (rozuměj s Božím zákonem). Čtenářům je připomenuto, že pomocí tohoto zákona mohou „vidět a překonat ve své povaze každý nedostatek“. Jsou povzbuzováni, že když budou následovat „Kristův příklad sebezapření kvůli pravdě, dělají na svět obrovský dojem“. A nakonec (desátý den) jsme vyzýváni, abychom „si oblékli roucho Kristovy spravedlnosti“. Pravděpodobně zde budeme poněkud zmateni rozporuplnými výroky: na jedné straně budeme potěšeni tím, že „roucho utkané na nebeském stavu v sobě nemá ani jedno vlákno navržené člověkem“, či výrokem „možná, že se dopustíme chyb, ale budeme nenávidět hřích, který zapříčinil utrpení Božího Syna“. Na straně druhé budeme nejspíš znejistěni jinými texty, např. že „žádný hřích nemůže být tolerován u těch, kteří kráčejí s Kristem v bílém rouchu“ či výrokem „pokáním a vírou jsme uschopněni být poslušni všech Božích přikázání a být nalezeni před Bohem bez poskvrny“ (nehledě na opětovné zdůraznění toho, jak má vypadat správné křesťanovo oblečení).

Citáty Ellen White vytržené z kontextu a souvislostí plné archaických a dnes již pramálo srozumitelných zbožných frází, totální rezignace autorů materiálu na snahu hovořit o Bohu současným a srozumitelným jazykem, uspořádání textů tak, že jsou zaměňovány příčiny a důsledky v duchovním životě člověka, texty plné požadavků a nároků, toho, co by každý křesťan měl a musí dělat, svaté granáty frází, jimiž se hází po těch druhých. V konečném důsledku se jedná o naprosté pokřivení a degradaci Kristova evangelia. Opravdu musí z podobných pramenů duchovně čerpat a žít člen Církve adventistů sedmého dne v roce 2017?


Závěr

Bylo by možné se pozastavit nad mnoha dalšími problematickými místy v materiálu k Deseti dnům modliteb, jichž rozhodně není málo. Na druhé straně je třeba říct, že je zde i celá řada dobrých podnětů a inspirace pro modlitební setkání. Rozhodně je dobré a potřebné se modlit a tento článek tomu nechce bránit. Je ale nutné přemýšlet nad tím, za co a proč se budeme modlit (a také s kým – včetně možnosti modlit se i s jinými křesťany). Je třeba stavět na Písmu a s pokorou hledat Boží vůli pro dnešní čas. Je velká škoda, že církev neumí nabídnout svým členům materiály, které by k takovému hledání napomohly, vedly k přemýšlení a hledání živého poselství, a tak poskytly hodnotnou duchovní stravu. Před jednotlivými sbory i členy tak stojí volba, jak prožít blížící se lednový čas. Čas, ve kterém se nabízí příležitosti k modlitbám, k důkladnému studiu, nebo ke službě, která bude vycházet z těch pravých kristovských pohnutek.


Jiří Tomášek


  1. Alianční týden modliteb (ATM) je aktivita pořádaná Světovou aliancí evangelikálních církví již od roku 1846 a představuje tak nejstarší modlitební iniciativu široce rozšířenou mezi mnoha církvemi. Vedle ATM se v měsíci lednu (zpravidla o jeden týden později) koná další modlitební iniciativa - Týden modliteb za jednotu křesťanů. V ČR ji vyhlašuje Ekumenická rada církví, materiály od roku 1968 společně připravuje  Komise pro víru a řád Světové rady církví a Papežská rada pro jednotu křesťanů. Evangelikální sbory v ČR stejně jako sbory CASD se naprosto většinově zapojují spíše do aktivity ATM, což je zvláště v případě adventistických sborů vzhledem k averzi vůči ekumenickému hnutí a římskokatolické církvi vcelku pochopitelné.
  2. Za zmínku v této souvislosti stojí výrok předsedy GK T. Wilsona na  Výročním zasedání výboru GK 11. října 2014, kde prohlásil: "Nepodléhejte pokušení sbližovat se s jinými náboženskými organizacemi, tak abyste se nedostali do ďáblových pastí, jež by prostřednictvím ekumenických spojení omezovaly vaši efektivitu.“ (citováno z článku v časopisu Adventist Review „Wilson Says Satan Trying to Destroy Adventist Church“ zveřejněném i na webových stránkách: http://www.adventistreview.org/church-news/wilson-says-satan-trying-to-destroy-adventist-church )
  3. Srov. níže uvedený citát E. White z knihy Praying for Rain - A Mini-Handbook for United Prayer, vyd. GK CASD 2011, str. 4 (zveřejněno jako elektronická publikace i v českém překladu na webové stránce http://cdn.ministerialassociation.org/docs/languages/czech/UnitedPrayer-Czech.pdf): „Jsme vybízeni, abychom se modlili za úspěch, s Božím ujištěním, že na naši modlitbu dostaneme odpověď... Zaslíbení je dáno pod podmínkou, že k Bohu budou vzneseny společné modlitby církve. A jako odpověď na tyto modlitby můžeme očekávat větší projev moci, než jaký přichází jako odpověď na soukromou modlitbu. Moc, která bude dána, bude úměrná jednotě členů a jejich lásce k Bohu a k sobě navzájem.“ (9th Manuscript Releases [no. 748], str. 303. [Letter32, 1903, str. 5])
  4. Nabízí se otázka, odkud se tedy vzala představa o dvojím vylití Ducha. Použila ji Ellen G. Whitová ve svých spisech - viz. Velké drama věků, str. 395, 396 (GC 661) a Poslové naděje a lásky, str. 31,32 (AA 54, 55). Vzhledem k tomu, že tento koncept nevychází z biblického textu a dokonce je s ním v rozporu, nelze jej považovat za hodnověrný. Učení o dvojím seslání Ducha svatého se neobjevuje ani v Základních věroučných článcích CASD.