pondělí 16. ledna 2017

Dr. Herold Weiss: "Můžeš být křesťanem, aniž bys byl fundamentalistou.“

Rozhovor vyšel 2. ledna 2017 na webových stránkách www.spectrummagazine.org. Jeho originál můžete nalézt zde: http://spectrummagazine.org/article/2017/01/02/dr-herold-weiss-you-can-be-christian-without-being-fundamentalist

Jako student Andrewsovy univerzity na konci 70. let jsem slýchal jména jako Vick, Weiss a Hilgert, většinou ovšem jen šeptem. Byla tak důkladně vymazána z dějin této instituce, že jsem se nikdy nedozvěděl, proč už tam nejsou. Když začalo Spectrum vycházet na internetových stránkách se svým blogem, objevil se zde Dr. Herold Weiss, nejprve ve španělštině a později i v angličtině. V roce 2008 jsem začal ze zvědavosti číst jeho eseje a studie. Okamžitě jsem byl fascinován jeho schopností proniknout až do hloubky, k samému exegetickému základu biblických textů. Najednou tyto texty hovořily svobodně a přirozeně, aniž by je nějaký fundamentalistický příkaz nutil vypovídat pouze v souladu s věroučnými články nebo tradicí.


V eseji, kterou jsem před nějakým časem napsal pro Spectrum („Tell Me Why I Should Become a Christian“ – „Řekni mi, proč bych se měl stát křesťanem“) jsem požádal čtenáře, aby předložili nějakou současnou definici křesťanství (je-li to vůbec možné), která by rezonovala s těmi, kteří hledají smysluplnou víru - víru, která ukazuje za poznatelné skutečnosti a zároveň nevyžaduje, aby člověk věřil něčemu, co je se zjistitelnými skutečnostmi v rozporu. Dr. Weiss se tomu přiblížil tak, jak jsem se domníval, že to ani není možné. Víra je pro něj způsob života v poslušnosti Božímu povolání v Kristu, nikoli nějaká pokladnice věroučných bodů.

Dr. Weissi, tvrdil jste, že knihovna textů, kterou nazýváme Bible, není „historická zpráva těch nejdůvěryhodnějších reportérů, kteří by při svém psaní byli závislí na nebeském diktátu“. Jak byste tedy popsal Bibli?

Obsah Bible jasně ukazuje, že byl napsán v určité době lidmi, kteří byli součástí svého okolí. Prohlašovat, že Bible byla nadiktována z nebe pisatelům, kteří jen zapsali to, co jim bylo nadiktováno či ukázáno, je prokazatelně mylné.

Jakékoli tvrzení o inspiraci Bible musí brát v úvahu Bibli jako celek. Výklady týkající se inspirace, které není možné aplikovat na většinu textů, nejsou přesvědčivé. Je zcela zřejmé, že významné části Bible jsou založeny na ústních tradicích. Ty někdy kolovaly v rozporu s tím, co bylo v té době běžné, jindy jsou zřetelně literárně závislé na dřívějších písemných zdrojích. Starý zákon obsahuje zápasy lidí, kteří teologicky dospěli k přesvědčení, že je pouze jeden Bůh, který spíše než kultickými obětními praktikami má být uctíván způsobem života charakterizovaným spravedlností, zájmem o slabé a věrností v odevzdání se tomuto jedinému Bohu. Bitevní pole tohoto zápasu je samozřejmě poseto troskami, které tam jeho účastníci zanechali. To znamená, že SZ je svědectvím o cestě, na které lid Izraele během turbulentních vzestupů a pádů pod Božím vedením a zároveň se stálou sebekritickou reflexí dospěl k pochopení sama sebe jako lidu pod Boží vládou. Stále znovu potřebují porozumět tomu, co od nich Bůh žádá a zároveň si připomínat Boží věrnost.

Nový zákon obsahuje dokumenty, jejichž cílem bylo dát smysl zkušenosti těch, kteří se stali Ježíšovými následovníky před a po jeho ukřižování. Zaznamenaly způsob, jak tito následovníci došli k přesvědčení, že Ježíšův život a smrt byl Boží čin, který zakládá nový způsob života. Novozákonní knihy ukazují, že od samého začátku Ježíšovi následovníci nacházeli různé způsoby, jak vysvětlit význam toho, co se mezi nimi odehrálo. NZ také dosvědčuje vývoj teologického konsenzu ke konci prvního století, kdy se hnutí kolem Ježíše transformovalo do organizované křesťanské církve a vyhlásilo svoji autoritu nad Ježíšovskou tradicí. Bible tedy obsahuje různé představy o tom, jak lidé víry chápali Boží aktivitu ve svůj prospěch. Tyto spisy se stávají věrným čtenářům Božím Slovem, jestliže stejný Duch, který inspiroval jejich pisatele, inspiruje i čtenáře.

Ve své studii tématu stvoření v Bibli, která byla zveřejňována na této webové stránce v letech 2010 a 2011 a později upravena do vaší knihy Stvoření v Bibli (2012), jste ukázal, že Genesis je součástí širšího přediva biblických pohledů na stvoření. Do jaké míry tvoří tyto různé perspektivy jednolitý celek? A dále, jaký závěr jste vyvodil ze svých zjištěných poznatků?

Jak jste řekl, ve své knize jsem popsal devět různých způsobů, jak bibličtí autoři nebo pisatelé jednotlivých literárních škol vnímali stvoření. Každý z nich říká o stvoření a Bohu, který za ním stojí, něco významného. Fungují ale v rámci různých kulturních kontextů. Je nesmysl říkat, že jazyk není kulturně podmíněný, protože jazyk není nic jiného, než kulturní nástroj. Mám za to, že nikdo, kdo čte tyto texty, nemůže ignorovat význam jejich rozdílů. To, co mají všechny společné, je jejich svoboda hovořit o stvoření svým vlastním jazykem a zároveň vyznávat svoji víru ve Stvořitele. Tak, jako měl každý z těchto pisatelů svobodu vyjádřit svoji víru ve Stvořitele použitím výrazů ze své kultury, i já mám svobodu vyjádřit svoji víru ve Stvořitele v termínech vlastních mé kultuře. Jsem si přitom plně vědom toho, že mé porozumění stvoření je právě tak dočasné, jako některé z těch vyjádření, které použili bibličtí pisatelé. Absolutizovat jedno z těchto kulturně podmíněných porozumění stvoření na úkor všech ostatních je znásilněním celistvosti biblického kánonu.

Fundamentalisté (nemohu najít lepší výraz) tvrdí, že mezi textem a tím, co text popisuje, musí být bezprostřední vztah. Jen tak může být považován za „inspirovaný“ a důvěryhodný. Argumentují, že všechny ostatní přístupy jsou pouze „vírou ve víru“ a vysmívají se těm, kteří s Rudolfem Bultmannem sice věří ve vzkříšení Krista vírou, ale zároveň odmítají, že historický Ježíš tělesně vstal ze svého hrobu. Jaký je váš pohled na tuto otázku?

Jak jsem již řekl, vyžadovat, aby víra závisela na schopnosti najít přímou souvislost mezi biblickým textem a tím, co popisuje, je teologický nesmysl, protože takto zapřaháme kočár před koně. Podle mého pochopení křesťanská víra není víra v Bibli. Je to víra v Boží jednání ve vzkříšeném Kristu. Jak opakovaně zdůrazňoval Rudolf Bultmann, dělat z Bible kámen úrazu, jímž by měla být víra ověřována, je racionalistická verze „spasení ze skutků“ (na rozdíl od kultické). Fundamentalisté překrucují Bultmannovy spisy, když říkají, že Bultmann popíral Ježíšovo vzkříšení z mrtvých. Bultmann opakovaně vyznával, „že“ Bůh vzkřísil Krista z mrtvých a následoval tak představu apoštola Pavla, který říká, že vzkříšení neznamená povstání pomíjivého materiálního těla, které bylo pohřbeno. Oslavené vzkříšené tělo je duchovní tělo. Bultmann také řekl, že nedokáže popsat, „jak“ Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých. A já s tím plně souhlasím.

Říct, že ti křesťané, kteří nepřijímají, že víra musí stát na Bibli, mají jen víru ve víru, to je další fundamentalistický strašák. Bibličtí autoři vyjádřili svoji víru v Boha. A já sám se identifikuji jako člen této jejich tradice víry, který si také přeje vyjádřit svoji víru v Boha. Zároveň vím, poučen jejich spisy, že chápu Boha v termínech mé vlastní kultury a uvědomuji si, že to, jak Bohu rozumí všichni ostatní lidé, je daleko širší (jak mistrovsky ukazuje kniha Jób). Tvrdit, že svoji víru zakládám na víře jiných, je absurdní. Zvlášť v případě, kdy je víra chápána správně jako poslušnost Božímu povolání. Fundamentalisté chybně představují křesťanství, když z něj dělají depozitář „nadřazeného“ poznání. Křesťanství není o tom dosáhnout poznání, které je dostupné jen pro pár vyvolených. Je to způsob bytí v Božím světě v odpověď na Boží volání.

Mnoho vzdělaných adventistů – a křesťanů obecně – zápasí se stejnými biblickými otázkami, kterými jste byl nucen se zabývat na počátku své kariéry, a které vás přivedly k tomu, že jste svoji vědeckou práci nadále nevykonával v Církvi adventistů. Ve vaší knize z roku 2010 Hledání mé cesty v křesťanství (Finding My Way in Christianity) popisujete, jak jste tento konflikt vyřešil ve prospěch víry. Jakou radu máte pro ty, kteří se dnes nachází tam, kde jste byl před padesáti lety vy? A dovolte mi dodat, jak to, že zůstáváte součástí společenství víry, jehož přístup k teologii se liší od toho vašeho?

Moje kniha je pokusem zdůraznit, na rozdíl od toho, co říkají fundamentalisté, že není nutné být fundamentalistou, aby byl člověk křesťanem. Ve skutečnosti je bez této ideologie dokonce možné být zdravějším křesťanem. Představil jsem svůj postoj na příběhu mého vlastního duchovního putování pouze proto, že jsem si myslel, že by to tak mohlo být přijatelnější pro postmoderní generaci. Bohužel, mám za to, že Církev adventistů dnes prochází daleko těžším obdobím zkoušek, než jak tomu bylo v mém případě v polovině šedesátých let. Církevní autority násobí tlak na prosazení anti-vědecké kosmologie, patriarchálního společenského řádu a koncentraci politické moci. Tento vývoj může přinést jen nežádoucí bolest a utrpení. Kvůli krátkozrakosti vládnoucích struktur se v tuto chvíli budoucnost Církve adventistů vůbec nejeví dobře.

Úkolem teologie je zabývat se Bohem, světem a lidskou rodinou, a to tak, aby to dávalo smysl. Křesťané to dělají tím, že používají Bibli jako modelový text. Prohlásit, že teologie je založena na nesmyslu, je absurdní. Přesně to ale dělají církevní autority, když předstírají, že Bible není kulturně podmíněná a neústupně to prosazují. Vzdělaným adventistům to nedává žádný smysl. Vždyť si mohou číst Bibli jen sami pro sebe. Výsledkem je, že opouštějí církev, jako by to byla potápějící se loď. A to platí i pro ty, kteří absolvovali adventistické univerzity.

Moje rada pro ně je, aby si uvědomili, že společenství víry nespočívá v doktríně, ale v opravdové touze činit Boží vůli. Evangelium není o znalostech, ale o moci, o moci Ducha, který vane, kam chce, a dává křesťanům život. Křesťanství je náboženství moci Ducha, který vlévá Boží lásku do lidských srdcí, takže se ve společenství mohou navzájem milovat. Není to náboženství knihy, přestože kniha v něm hraje velmi důležitou roli. Jestliže ti, kdo jdou spolu, vidí věci úplně stejně, budou mít velmi nudnou cestu. Jde jen o to, aby se shodli na tom, že půjdou stejným směrem. V tomto procesu se mohou navzájem učit jeden od druhého, jak tuto knihu číst.

Jako profesor v adventistické posluchárně jsem považoval za svou povinnost být pravdivý vůči Bibli, ne vůči církevnímu učení. Když jsem si uvědomil, že takto chápaná moje role činí můj život v posluchárně velmi neuspokojivým, protože jsem neměl podporu, kterou by instituce vyššího vzdělávání měla dávat svým profesorům, rezignoval jsem a hledal zaměstnání, kde bych mohl naplnit mé povolání být učitelem Písma. Musím přiznat, že jsem měl obrovské štěstí, když jsem takové zaměstnání okamžitě našel. Pokud se ukáže, že Bible není to, co fundamentalisté tvrdí, není třeba vylít s vaničkou i dítě. Bible je stále svědectvím o cestě, na které Abrahamovu víru v Boží zaslíbení následuje dlouhá řada následovníků. Seznam těchto lidí v epištole Židům 11. kapitole zahrnuje i lidi a jednání, které mě pohoršuje. Je to však důvod pro to, abych opustil svoji víru v Boha? Vůbec ne. Proč? Protože vím zcela jistě, že i moje víra je kontaminována mým úzkým viděním a slabou vůlí. Jak jsem naznačil ve své knize, v současné době dochází k velkému kosmologickému posunu (autor naráží na doplnění 6. věroučného článku o stvoření o formulaci „v nedávném šestidenním stvoření“; změna byla odsouhlasena na zasedání Generální konference v roce 2015; delegáti nakonec neschválili původně navrženou formulaci o doslovných dnech o 24 hodinách – pozn. překladatele). To pouze znamená, že musíme najít nové způsoby vyjádření naší víry ve Stvořitele a žít tak, jak nám radí apoštol Pavel, abychom dokázali „rozpoznat, co je vůle Boží “ pro naši dobu (Ř 12,2). Dokážu zůstat adventistou, protože si myslím, že křesťanství je potřeba žít ve společenství, a nevidím žádný důvod, proč bych měl měnit církev. Adventismus je v mé krvi a já cítím, že rozumím tomu, o co jde mým adventistickým sourozencům.

Napsal jste – a mně to otevřelo oči – že Starý zákon postrádá křesťanský koncept „Pádu“ a s ním spojené učení o prvotním hříchu. Jestli tomu správně rozumím, příběh Adama a Evy je tedy spíše o následcích neposlušnosti, než o potřebě morálního vykoupení. Schopnost vyvoleného lidu – na rozdíl od ochoty – poslouchat Boží vůli není zpochybňována. Ti, kteří čtou hebrejská Písma z křesťanské perspektivy, mohou nesouhlasit. Poukazují na židovský obětní systém jako na znamení, že Židé takto předjímají Spasitele z hříchu, nejen odpuštění hříchů. Vidíte židovské vykoupení a křesťanské spasení jako překrývající se koncepty, a pokud ne, v čem je rozdíl?

Dlouhý seznam různých druhů obětí, které měly být přinášeny, zcela jasně ukazuje, že obětní systém sloužil k odpouštění současných hříchů. V této souvislosti by také mělo být zmíněno, že pro přestoupení Desatera nebo pro morální hříchy nebyly předepsány žádné oběti. Určující (paradigmatický) hřích ve Starém zákoně je vzpoura lidu pod horou Sínaj, kde uctívali zlaté tele. Proroci opakovaně odkazují k tomuto hříchu jako počátku všeho špatného v Izraeli. Nikde jinde ve Starém zákoně než v Genesis 2 není zmínka o hříchu Adama a Evy. Představa kosmického Pádu stvoření přichází až s nástupem apokalyptiky v intertestamentálním období. Stejný vývoj je možné sledovat i u pojetí vzkříšení z mrtvých.

Proroci, počínaje Amosem okolo roku 750 př. Kr., zavedli představu o dni Páně jako novém počátku v rámci historické existence. Různé odkazy k Mesiáši (Pomazanému), který znovu uvede Izrael do jeho historického poslání, jej vykreslují primárně jako politickou osobnost. Apokalyptické popisy Mesiáše rozšiřují jeho roli na kněžskou funkci, primárně ovšem zůstává válečníkem, který nakonec převezme vládu nad svým královstvím. Tato apokalyptická vize formovala Pavlovu představu o tom, že vzkříšený Kristus musí nejprve bojovat a podrobit si všechny kosmické mocnosti zla, a pak teprve bude moci převzít vládu nad vším a vzkřísit oslavená duchovní těla spravedlivých. Tento popis, právě tak jako ten v knize Zjevení, předpokládá, že spasení je spasením z „Pádu“. Spasení ve SZ ovšem znamená život v pokoji a prosperitě v zaslíbené zemi, kde všichni Boha poslouchají, protože, jak to vyjádří Jeremjáš, jim Bůh vepsal zákon do jejich srdcí.

Všichni proroci považují za samozřejmé, že v lidském uspořádání je něco, co ztěžuje, ba znemožňuje, lidským bytostem činit to, k čemu byly stvořeny (podle Genesis 1 byli lidé stvořeni proto, aby dohlíželi na stvoření při Boží nepřítomnosti; podle Genesis 2 byli stvořeni proto, aby Boha poslouchali). Do jaké míry tyto narušené podmínky postihují lidský život, jednotliví autoři pojímají rozdílně. Mudroslovná literatura potvrzuje Boží absolutní kontrolu nad vším stvořením a považuje lidské bytosti za plně schopné konat správné věci. Jeremjáš, nejintrovertnější z proroků, lamentuje nad neschopností člověka činit dobro a předpovídá přijetí nového srdce jako nápravu této situace. Izajáš prohlásí, že všichni zhřešili. Ve SZ není „život, spasení a prosperita“ osobní nadějí jednotlivce, ale naděje celého národa. Jeremjáš, Ezechiel a pozdní Žalmy začnou tuto národní naději přenášet na jednotlivce. Nicméně nepředstavují kosmickou obnovu důsledku Pádu, protože o té nic nevědí. Oběti byly předepsány primárně pro odpuštění viny spojené s kultickými přestoupeními zákonů o čistotě.
V novozákonních spisech je historická realita viděna uvnitř apokalyptického rámce. To znamená, že vykoupení musí napravit škodu, kterou zapříčinil Pád. Vláda Mesiáše nemůže být historickou skutečností; proto Den Kristův musí nejprve zničit historickou realitu, ve které lidé nyní žijí. S výjimkou knihy Daniel není nikde ve SZ očekáváno vzkříšení.

Vyrostl jste v katolické zemi, větší část své akademické učitelské kariéry jste strávil na Saint Mary’s College, Notre Dame, v Indianě. S jakými největšími nedorozuměními o katolicizmu jste se setkal mezi protestanty a zejména mezi adventisty?

Jako mladý člověk v Uruguayi a Argentině jsem vyrůstal s představou, že my adventisté máme své pevné místo na morální úrovni, která daleko převyšuje vše, co by kdy mohl dosáhnout nějaký katolík. Katolíci, přirozeně, pro mě byli lidé bez morálky. Protože žili v otevřené zkaženosti, neexistoval způsob, jak by je mohl Bůh zachránit. Navíc byli pověrčivci a modláři. Jistě to bylo kvůli tomu, že místo na Bibli byli více závislí na katechismu, kde byl změněn den odpočinku. Bylo zřejmé, že nutně potřebovali vykoupení ze svých hříchů. Tento můj pohled na katolíky byl zpochybněn přátelstvím s mým spolužákem ve druhém ročníku střední školy. Byl převeden do veřejné školy z katolického semináře. A naši spolužáci se rozhodli, že on a já budeme před nimi veřejně diskutovat. V naší diskuzi se ukázalo, že jsem se svým sebevědomím a pocitem nadřazenosti úplně vedle.

V USA jsem poněkud překvapivě zjistil dvě věci. Za prvé, že katolíci byli největší denominací v zemi, a za druhé, že napadat katolíky byl nejpopulárnější sport mezi adventisty a evangelikály. Je rozdíl mezi předsudky a napadáním. To, že mezi adventisty v USA stále převládá konspirační mentalita, je politováníhodný defekt. Jen několik málo duševních poruch je ještě zhoubnějších, než konspirační syndrom. To, že biblická proroctví podporují či dokonce vyžadují napadat katolíky, mohou prohlásit jen lidé, kteří jsou ovládáni nemocnou ideologií, a ne Kristovou láskou (2K 5,14). Bohužel se tento fenomén na adventistických kazatelnách otevřených televizním posluchačům objevuje stále znovu a znovu. A to nejen tam, kde káže Doug Batchelor, ale i na kazatelně, kterou má ve své pravomoci Dwight Nelson. Člověk nemusí být katolík, aby se mu taková předpojatá kázání hnusila. Zřejmě jsme už zapomněli, že před nějakou dobou jsme byli stejně dobří v napadání Turků.

Adventisté a evangelikálové si myslí, že katolická církev stojí na učení o papežské neomylnosti. Naprosto ignorují, že tato doktrína vznikla v roce 1880 a je silně omezena velmi specifickými zákony kanonického práva. Moje zkušenost na Saint Mary’s College nepřipouští žádné pochybnosti o tom, že katolíci mají velmi kritické postoje vůči papeži stejně jako vůči autoritě Kongregace pro nauku víry. To, jak vidí římského biskupa, je formováno i tím, jak se dívají na místní biskupy. Pokud jde o jejich zájem o morálku, pak mohu říci, že je velký rozdíl mezi katolíky v Severní Americe a mezi latinskoamerickými katolíky. V této zemi katolíci kladou velký důraz na etické chování a jsou vedeni k tomu, aby rozlišovali i jemné nuance morálního rozhodování. Pokud vím, nevyrovná se jim žádná protestantská třída křtěnců nebo dokonce vysoká škola.

Měl bych také zmínit, že katolicismus je velmi mnohotvárný fenomén s různými vnitřními tradicemi. Není to monolitická instituce. „Vyšší postavení“ řádu kněží či jeptišek a biskupové, to jsou ti, kteří udávají tón toho, co je dovoleno. Rozdíly mezi řády a biskupstvími jsou ovšem významné. Z mé zkušenosti je v USA pravděpodobně nejprogresivnější Řád svatého kříže (organizovaný podle řehole sv. Benedikta – pozn. překladatele). To je myslím také důvod, proč jsou University of Notre Dame, vlastněná Řádem otců svatého kříže, a Saint Mary’s College, vlastněná Řádem sester svatého kříže, nejotevřenější katolické instituce v USA. Když chtěl před několika lety Vatikán z University of Notre Dame učinit pontifikální univerzitu, otcové svatého kříže se velmi energicky bránili tomuto papežskému objetí. Nakonec se pontifikální univerzitou v USA stala Catholic University ve Washingtonu.

Pro Římskokatolickou církev je daleko snazší, než pro evangelikální křesťany, řešit ožehavé otázky jako je například evoluce. Proč si myslíte, že tomu tak je? Rovněž před Druhým Vatikánským koncilem bylo studium Nového zákona dominantou protestantů, zatímco po koncilu začali převažovat katoličtí teologové. Pokud s tím souhlasíte, proč si myslíte, že je tomu tak?

Osvícenství a nástup racionalizmu a vědeckého zkoumání přírody představoval problém pro všechny křesťanské denominace. Katolicismus reagoval v roce 1880 Prvním Vatikánským koncilem a anti-modernistickým hnutím, které přineslo katolickým vzdělávacím institucím zkázu. Podobně jako fundamentalističtí protestanté převzali i katolíci evangelikální doktrínu o doslovné inspiraci a přišli s velmi pečlivě vypracovaným dogmatem o papežské neomylnosti, kterým chtěli čelit evoluci.
Jedním z nejznámějších případů, které tato reakce vyvolala, byla laicizace otce Alfreda Loisy ve Francii, což byl světoznámý novozákonní učenec na počátku 20. století. Podobně otec Teilhard de Chardin v této atmosféře uchovával vše, co napsal, v trezoru, přestože jeho nadřízený věděl, že do svého křesťanského pohledu na svět začlenil i evoluci. Jeho jezuitští spolupracovníci publikovali tato díla teprve posmrtně. Ve 30. letech 20. století John McKenzy, Raymond E. Brown a další zahájili seriózní biblické výzkumy a publikovali vědecké studie Starého a Nového zákona pod silným církevním tlakem, ovšem s podporou svých nadřízených.

Nové začátky vyvolal Druhý Vatikánský koncil. Protestanté byli nově definováni jako „odloučení bratři“, studiu Písma byla dána priorita a obnovený a transformovaný katolicizmus se plně zapojil do intelektuálního života doby. V této atmosféře jsem byl v roce 1969 přijat jako profesor na katolické katedře náboženských studií a po roce jmenován vedoucím katedry. Duch Druhého Vatikánského koncilu, který měl za cíl přinést „aggiornamento“ (přiblížení se současnému životu, aktualizace), také přinesl oficiální uznání hodnoty vědeckých metod pro studium přírody i Písma. Z toho důvodu, jak říkáte, jsou dnes katolíci mezi nejvýznamnějšími biblickými badateli po celém světě. Neřekl bych, že naprosto převládají, ale rozhodně jsou plně zapojeni v nejvyšších kruzích biblických studií.
Bylo by dobré, kdyby i Církev adventistů rozpoznala potřebu „aggiornamenta“. Zdá se, že pro biblisty, kteří pracují pod velmi přísnými ideologickými omezeními na evangelikálních školách a univerzitách, je snazší přežít pod kontrolou církve, než pod požadavky vědeckých disciplín. Existují studie, které to dokazují. Protestantským postgraduálním studentům, kteří napsali velmi dobré vědecké dizertace a získali doktorát, nejspíš velmi vyhovuje pohodlné učení na jejich církevních institucích, kde se z nich stávají obhájci doslovné inspirace. Jejich dizertace tiskem nevycházejí. Na kazatele, kteří nestudovali na seminářích svých církví, má zřejmě jejich denominace větší vliv, než jejich akademické vzdělání. V katolicizmu je naopak vědecká práce velmi podporována. Tradice vědecké práce je plně zakotvena v životě katolické církve, přestože i zde se objevují antiintelektuální protichůdné proudy.

Při vaší osobní zkušenosti s autoritářskou stránkou adventismu i jeho fundamentalistickými tendencemi jste se bezpochyby mohl nechat svést k velmi čitelnému útoku na tuto církev. Místo toho jste se ale konfliktem s fundamentalismem nenechal odvést od své práce teologa.

Už dávno jsem se naučil dvě pravidla, která mně celá léta velmi dobře sloužila. To první, nepřekračuj pravidla, která nemůžeš změnit. To druhé, nebojuj bitvy, které nemůžeš vyhrát. Kdo se pokouší bojovat proti dlouho zastávaným doktrínám, vůbec nic nezíská. Podle mého názoru měl Desmond Ford plné právo představit své porozumění evangeliu a velmi dobré důvody pro to, aby je bránil, jak nejlépe uměl. Udělal ale chybu, když napadl tradiční adventistické porozumění. Věroučné změny nastanou až po dlouhém čase, když doktríny ztratí svůj význam a zemřou přirozenou smrtí na opuštěných polích. Věroučné články se nedají zadupat do země na bitevním poli. Fundamentalisté nepřestanou být fundamentalisty jen proto, že je někdo usvědčí z chyb zapříčiněných tak sebevědomým pohledem na Bibli. Proto jsem se nezapojoval do věroučných bitev. Obávám se, že fundamentalisté, kteří si uvědomí svůj omyl ve svém přístupu k Bibli, mají tendenci vzdát se křesťanství úplně. Svoji knihu Finding My Way in Christianity (Hledání mé cesty v křesťanství) jsem napsal proto, abych ukázal, že je naprosto legitimní a velmi uspokojující být nefundamentalistickým křesťanem. Věnovat se biblické teologii je pro mě tím nejdůležitějším a nejvíce naplňujícím způsobem, jak mohu žít mé povolání. Zvlášť když to mohu dělat jako službu pro společenství víry, ve kterém jsem se narodil.

Aage Rendalen je penzionovaným učitelem cizích jazyků , který pracoval v Richmond Public School system ve Virginii. Je častým autorem rozhovorů pro SpectrumMagazine.org.
Překlad: Jiří Tomášek