pondělí 16. ledna 2017

O NALEŠTĚNÉ BÍDĚ A ČISTÝCH RUČNÍCÍCH (nad 16. kapitolou knihy Ezechiel)


Dostal jsem slovo Hospodinovo:„Synu člověčí, ukaž Jeruzalému, jak je ohavný! Řekni: Toto praví Panovník Hospodin Jeruzalému – Původem i rodem jsi Kananejka, tvůj otec byl Emorejec a matka Chetejka

Ezechiel 16, 1-3


Barvitými, syrovými slovy hovoří k posluchači i ke čtenáři zvěst 16. kapitoly starozákonní knihy Ezechiel. Je to expresívní vyjádření, barevná, rozvitá, expresívní ilustrace bez servítků, naplno, přímo do očí. Jsi-li Judejec z Jeruzaléma, tedy ten nejechtovnější Judejec, nebo třeba nejluteránštější luterán z Wittenbergu, nejkatoličtější katolík z Vatikánu, nejadventističtější adventista ze Silver Spring nebo ten nejkalvinističtější kalvinista z Ženevy, nemáš, na co bys byl pyšný, sděluje ta ilustrace. Tak se věci mají v realitě, za kulisami, tak se věci mají z Božího pohledu: jsi naleštěná bída. Nebyl jsi nic, to judský Hospodin z tebe udělal něco, protože měl s tebou soucit. Boží lid není poskládán z elit, z lidí nejvyšší kvality a nejlepšího původu, je povolán z těch dole, z těch bez významu, z těch bez budoucnosti. Boží péčí se stali ti bezvýznamní tam dole, tam u dna, smysluplným společenstvím, Boží péčí směli vyrůst, stát se národem, Božími reprezentanty ve světě bez Boha, zato plném bohů. Sami by to nikdy nedokázali, neměli zdroje, neměli vizi, neměli Boha, jen bůžky. To Bůh je pozvedl, vybudoval, zajistil.

Jenže dobré bydlo po čase pálí. Boží úspěchy po lidsku přelepíme nálepkou „naše“, nebo dokonce „moje“. Začneme se brát vážně. To my si vybereme, co má v životě smysl a o koho nebo o co svůj život opřeme. O Boha ne, to je tak nemoderní – a atraktivnějších alternativ je mnoho. A tak do svého judským Bohem vybudovaného, chráněného svobodného a důvěrného prostoru, který vytvořil pro svůj a náš vzájemný vztah, rozrazíme dveře vstříc nejrůznějším atraktivně zabaleným bezcenným cetkám náboženských alternativ – všem těm bůžkům a modlám, náboženským i nenáboženským, podle svého výběru, podle svého osobního vkusu a preference. Někdo se spolehne na výkon, na to, jak je dobrý a úspěšný; jiný vsadí na zdravý životní styl; další se realizuje v hromadění věcí a vysvětlování, jak to pro něj ve skutečnosti nic neznamená; jiný vymění neviditelného judského Boha za bůžka na poličce, kámen v kapse, pojistku v šuplíku. Jsme přece sami dost dobří, než abychom se ve všem spoléhali na neviditelného judského Boha. Sami si vybereme, sami se rozhodneme, sami se zajistíme – a judský Bůh má v nejlepším případě jen poradní hlas. Jsme svobodní, nejsme dnešní, víme, o čem je život a dobře si všímáme, nač spoléhají ostatní. Známe příznivou cenu za jití se stádem, víme, jak draze se platí opak, kolik stojí být druhým za blázna, nést nálepku fanatika. Bůh je Bůh a život je život – do toho ať nám nemluví. Naše judské náboženství, svobodný a důvěrný vztah s neviditelným Bohem tak trhá naše nevěra.

Bůh ovšem není jako my. Neodpoví na nevěru nevěrou, na zpronevěru zlomením hole nad tou naleštěnou bídou, která si zakládá na své příslušnosti k slavné minulosti (a přitom žije na úvěr). Bůh nás neopustí, i když jsme my opustili Jeho. Odsune kolem nás kulisy, ukáže nám realitu – a nebude to příjemné. Budou nás z toho pálit oči, přijdeme o leccos, možná o všechno, abychom pochopili, že naše všechno je u judského Boha, ne v peněžence, ne v bůžcích na poličce, ne v naší solidnosti, úspěchu a pozici, ne v slavné minulosti, která byla slavná stejně jen z Božího dopuštění, ne z našich zásluh. Naše nevěra nás semele, ale nedomele, protože ten neviditelný judský Bůh nás miluje a nenechá nás rozemlít. Vždycky má pro nás připravené dveře k návratu, vyhřátou koupelnu s čistými ručníky, prostřený stůl. Jen rozhodnout se vejít do těch otevřených dveří, to musíme sami. Svobodně, dobrovolně. Možná se studem, ale hlavně vejít. Ty dveře jsou totiž hranicí smyslu a bezsmyslu, úspěchu a neúspěchu, života a smrti. Je to vážná věc, ta nejvážnější v životě – proto tu 16. kapitolu tvoří tak vážná, barvitá a expresívní ilustrace.

Jan Vojvodík