Mám teď zůstat, nebo odejít?

V „redakční radě“ ADialogu jsme delší dobu váhali, zda uveřejnit překlad následujícího článku. Jeho autorkou je adventistická kazatelka (zaměstnankyně církve) a velmi otevřeně v něm hovoří o napětí a zápasech, které prožívají právě někteří církevní zaměstnanci. Naše pochybnosti nad zveřejněním vycházely nejprve z toho, že článek na první pohled vypadá velmi „americky“. Vážnějším důvodem však bylo to, že některé myšlenky mohou svádět k povrchnímu pohledu odsuzujícímu všechny ty (včetně administrátorů a kazatelů v ČR a ČSU), kteří v rámci církevního systému a podle svého nejlepšího svědomí pracují nejen pro Církev adventistů sedmého dne, ale především pro Boží království. To ale rozhodně není záměrem článku, ani nás.

Při rozhodování o zveřejnění nakonec převážilo přesvědčení, že hovořit o situaci v církvi je potřeba. Jsme přesvědčeni, že nejde jen o americkou záležitost. Někteří se zde mohou najít. Z pochopitelných důvodů o tom nehovoří a nebudou psát ani příspěvky do diskuzí. Přesto zápasí se současným směřováním církve, s jejími pravidly, s necitlivostí, s tím, zda se ozvat, nebo mlčet… Je dobré vědět, že ve svých zápasech nejsme sami. Je potřebné vyjádřit, že se někdy (poslední dobou?) v církvi špatně dýchá. Je dobré vyslat signál, že situace je vážná. A je také potřeba činit pokání a modlit se. S přesvědčením, že Boží moc je daleko větší, než naše zápasy a pochybnosti, větší, než naše selhávání. Jsme přesvědčeni, že jen tak můžeme podle svého nejlepšího svědomí nadále žít i pracovat pro Boží království, ať už je naše církevní „zařazení“ jakékoli.

Rekordní počet vysoce postavených úředníků federálního ministerstva zahraničí USA je na odchodu. Dalších téměř 1000 zaměstnanců této instituce navíc podepsalo petici, která se na ministerstvu tajně šíří. Všichni vyjádřili svoji nespokojenost s posledními kroky současné administrativy (pro srovnání, dosavadní rekord v počtu podpisů pod nesouhlasnými peticemi se pohyboval okolo čísla 50). Americký tiskový tajemník Sean Spicer se v reakci na tyto události vyjádřil, že zaměstnanci by měli „být v souladu s programem, nebo odejít“. Vypadá to, že jedna skupina je stejného názoru, zatímco druhá se zřejmě rozhodla zůstat a vyjadřovat svůj nesouhlas zevnitř. Kdo má pravdu? Zaměstnanci napříč celou vládou, kteří svá srdce i životy zasvětili této práci, zvažují obě možnosti. V nedávno vysílaném interview hovořili o těchto dvou volbách i dva zaměstnanci federálního ministerstva energetiky. Každý z nich se rozhodl pro jiné řešení. Umím se vcítit do argumentů obou stran. Zůstat: Žádné změny nenastanou, pokud „uvnitř systému“ nebude někdo, kdo by tyto změny uskutečňoval. Odejít: Proč mám prožívat znechucení v práci pro nechápavé a zatvrzelé vedení a vystavovat se riziku kompromisu hodnot, které vyznávám?

Výbor Transevropské divize církve adventistů žádá Generální konferenci o jednotné pověřování do kazatelské služby pro muže i ženy

Výkonný výbor Transevropské divize církve adventistů sedmého dne schválil 15. 2. 2017 na svém zasedání v anglickém St. Albans důraznou žádost celosvětové Generální konferenci církve, aby zvážila vydávání jediného pověření všem kazatelům a kazatelkám do plné duchovenské služby nebo větší otevření stávajících pravidel v této oblasti. Žádost, schválená jednomyslně, je výsledkem měsíců pečlivých konzultací, naslouchání, hledání a modliteb. To vše v rámci velmi složité a náročné situace církve v sekularizované Evropě.

Preambule žádosti obsahuje závazek k respektování a dodržování rozhodnutí učiněných na zasedání Generální konference spolu s uznáním skutečnosti, že je potřeba, aby se rozhodnutí učiněná na nejvyšší úrovni promítla do lokálního kontextu. Rozhodnutí na posledním zasedání Generální konference v americkém San Antoniu vyvolalo mnoho diskusí nejen v zemích Transevropské divize církve a nastolilo otázky svědomí. To vedlo ke vzniku nezamýšlených a občas nežádoucích důsledků. Včetně toho, že ženám ve služebnostech kazatelek a starších sborů bylo řečeno členy, byť i v dobrém úmyslu, že již nemají v církvi mluvit. Od té doby musí vedoucí divize a jejích regionálních unií trávit hodně času tím, že potvrzují ženy ve služebnostech a v jejich Božích povoláních. Výbor konstatoval, že množství času a energie spotřebované na řešení důsledků rozhodnutí ze San Antonia rozptyluje církev od jejího misijního poslání, odcizuje jí mnoho mladých lidí a stále více poškozuje obraz církve ve společnostech, které se církev snaží oslovit v Evropě.

Zatímco byly podniknuty kroky následující biblický model Jeruzalémského koncilu (Skutky 15), klade výbor divize silný důraz na to, že církev musí pokračovat v úsilí o pochopení toho, jak řešit otázky svědomí a víry. Pro Transevropskou divizi tento kontext zahrnuje odlišné výklady předpisů o rovných příležitostech v různých zemích a některých otázek různosti ve způsobu vedení církve a prosazování církevních předpisů. Přesvědčivě je potvrzují právní posudky pořízené ve čtyřech uniích církve a založené na legislativě národních států a Evropské unie.

Otevřený dopis adventistům, kteří volili Trumpa

Drazí Trumpovi voliči:

Vím, že Donald Trump nebyl pravděpodobně vaší první volbou. Spíše druhou nebo třetí. Po hlasování jeden z mých přátel napsal na Facebooku: „Hlasoval jsem, Pane smiluj se nad mou duší.“ Takhle nějak jste se asi mohli cítit.

Potom, co se Donald Trump stal prezidentem, jste se mohli cítit optimisticky. Dokonce jste možná byli potěšeni, že některé agendy staré administrativy, které jste neměli rádi, se rychle mění. Dospěla jsem k tomu, že i kdybych si s vámi moc ráda povídala o našich rozdílných politických preferencích, není na to teď čas.

Tyto řádky píšu, protože souhrn toho, co se stalo v prvním týdnu Donalda Trumpa v jeho funkci, je odklonem od tradičních republikánských principů a je v rozporu s americkými hodnotami, které sdílíme. 

Zní to příliš dramaticky, když řeknu, že se obávám o duši našeho národa?

Od své inaugurace prezident Trump a jeho tým čelil několika skutečnostem ohledně „alternativních faktů“, cenzury vládních úředníků, rad nezávislému tisku „aby držel hubu“, pozitivního hodnocení mučení a jmenování Steve Bannona vedoucím Národní bezpečnostní rady (Steve Bannon je přední osobnost ultrapravicového webu Breitbart).

Na mezinárodní Den památky obětí holocaustu vydal Bílý dům oficiální oznámení o holocaustu, kde byla úmyslně vyloučena slova „Žid“ a „antisemitismus“. Když byla ředitelka strategické komunikace Bílého domu Hope Hicksová dotázána, zda byla důvodem vynechání těchto slov snaha „nikoho se nedotknout“, její vyhýbavá odpověď zněla „bylo nám ctí vydat prohlášení na památku tohoto významného dne“.

Svoboda, jak ji mínil Luther

"Svoboda křesťana" byla tématem zatím posledního setkání Sborové akademie Severoněmecké unie církve adventistů ve Friedensau. K volbě tohoto tématu nepřivedla organizátory jen souvislost s letošním Lutherovým jubileem, ale také silná touha sborů zorientovat se v aktuálně znejistěné církvi.

Akce začala v pátek večer strhující přednáškou Lothara Wilhelma, emeritního pastora a vedoucího, na téma "Svoboda v učení a v životě". Svoboda je vždy riziko, ale strach vždy vede ke ztrátě svobody, uvedl Lothar Wilhelm. Máme na výběr mezi svobodou a bezpečností, a z toho vzniká ve sboru napětí. I když jde již o poněkud opotřebované termíny, vycházel Lothar Wilhelm z kontrastu dvou skupin, které v našich sborech často stojí proti sobě: "konzervativců" a "liberálů". Každá se nakonec považuje za lepší křesťany. Ale tyto dva termíny nejsou biblickými hodnotícími kritérii. Ježíš nebyl ani liberální ani konzervativní. Byl svobodný. Jeho kritéria jsou věrný nebo nevěrný. Ale my se žel dělíme do těchto dvou skupin a k otázce víry se stavíme podle nich. Lothar Wilhelm se zmínil také o napětí mezi svobodou a jednotou. Zde je podle něho velký prostor pro pastoraci a ostře odmítl jakoukoli formu vzájemného odsuzování. Těmi, kteří doplácejí na konfrontaci, bývají slabí.

Kázání v sobotu ráno měl Dr. Johannes Wilde. Jako lékař zavedl posluchače do světa "zrcadlových neuronů". Zde vznikají zarážející vazby na biblické texty. Téma kázání "Zdát se, nebo být" přineslo mnoho konkrétních otázek: Jak opravdoví jsme v našem chování, nejsme někdy jen atrapy? Studie prokázaly, že se v našich rozhodnutích řídíme jen asi z 1 procenta rozumem a z 99 procenty našimi smysly. "Motorem života je zobrazování," zdůraznil Johannes Wilde s tím, že máme zobrazovat Boží moudrost, reflektovat Jeho a být "Jeho obrazem".

POKLAD UKRYTÝ V POLI (Mt 13,44)

Znáte jména Josef Mužík a Helmut Gänsel? Josef Mužík před pětadvaceti lety prodal všechen majetek, získal za něj 10 miliónů korun a tyto peníze investoval do svého životního projektu. Těch deset miliónů korun byla jen vstupní investice – k těmto penězům se brzy připojily peníze sponzorů, celkem asi 4 milióny. Josef Mužík neinvestoval jen peníze. Jeho životní projekt se stal hlavní náplní jeho života, zabral mu všechen čas a sebral vztahy – protože na vztahy potřebujete čas, a ten Josef Mužík neměl. Pětadvacet let zatím strávil realizací svého životního projektu – více než polovinu aktivního života. Helmut Gänsel si za svůj životní projekt zvolil stejné téma, jako Josef Mužík. Pracovali na stejné věci, každý sám za sebe – a přitom proti sobě. Helmut Gänsel investoval do svého životního projektu mnohem více peněz – 1,3 miliónu dolarů, tedy při dnešním kurzu více než 30 miliónů korun. Realizací svého životního projektu strávil zatím pětadvacet let – stejně jako Josef Mužík. Co je jejich životním projektem? Najít poblíž Štěchovic obří poklad Třetí říše, přes pět set krabic zlata, šperků, obrazů a dokumentů v ceně mnoha miliard dolarů. Najít poklad – to je životní projekt Josefa Mužíka a Helmuta Gänsela. A tak už čtvrt století tráví čas v podzemí, ve výkopech a v mokrých, kluzkých štolách a o závod kutají, oba na stejném poli. Investovali do toho všechno – majetek, vztahy, čas, své sny a plány, celý svůj život. Je to jejich životní projekt.

Najít poklad. Kolik starostí by to i nám řešilo? Když zaplatíš bydlení, stravu, oblečení, benzín a poplatky, kolik ti zbude na to ostatní – na studium dětí, lepší bydlení, fajn dovolenou? Jak radikálně jinak se žije z výplaty, od jedné ke druhé a od druhé ke třetí, a jak radikálně jinak se žije z pokladu obrovské ceny? Najít poklad – to je radikální změna. Najít poklad – to z práce udělá koníčka, ze starostí radost, z možností křídla a z tváře, kterou zatím možná ryješ v zemi, se stane obličej celebrity. Najít poklad – to radikálně mění život, to radikálně proměňuje možnosti. Najít poklad – to dává svobodu. A zástupy lidí házejících drobné do automatů, čísla do Sportky a křížky do Sazky to potvrzují – protože utrácejí často poslední peníze za naději, že právě oni vyhrají, právě oni najdou poklad. Všem těm Fortunám, Sazkám a Tipsportům lidé obětují své drobné, z nichž časem rostou závratné sumy, jen aby získali naději, jen aby našli poklad. To je ta pružina, to je ten cíl. Najít poklad. Tohle o svém hledání říká Helmut Gänsel: „Nejsem snílek ani bloud. Žiji z ruky do huby. Ale v pracích pokračuji.“

My nejsme jako Helmut Gänsel, jako Josef Mužik, jako lidi od automatů a sázkových strojů. My jsme poučení. Neutrácíme za mapy, krumpáče, detektory kovů. My víme, o čem je život. Pracujeme, staráme se. Z toho, co vyděláme, platíme bydlení, stravu, oblečení, benzín, desátky, dary a poplatky – od výplaty k výplatě, od jedné ke druhé, od druhé ke třetí – a ten, komu zbude, uhradí ještě studium dětí, lepší bydlení, fajn dovolenou. Nežijeme v oblacích, máme nohy pevně na zemi. Víme, „vo co tu go“, oč tu běží. Za všechno, co chceš, musíš zaplatit. Abys zaplatil, musíš mít. Abys měl, musíš se snažit. A život – to je to, co zbude.