V „redakční radě“ ADialogu jsme delší dobu váhali, zda uveřejnit překlad následujícího článku. Jeho autorkou je adventistická kazatelka (zaměstnankyně církve) a velmi otevřeně v něm hovoří o napětí a zápasech, které prožívají právě někteří církevní zaměstnanci. Naše pochybnosti nad zveřejněním vycházely nejprve z toho, že článek na první pohled vypadá velmi „americky“. Vážnějším důvodem však bylo to, že některé myšlenky mohou svádět k povrchnímu pohledu odsuzujícímu všechny ty (včetně administrátorů a kazatelů v ČR a ČSU), kteří v rámci církevního systému a podle svého nejlepšího svědomí pracují nejen pro Církev adventistů sedmého dne, ale především pro Boží království. To ale rozhodně není záměrem článku, ani nás.
Při rozhodování o zveřejnění nakonec převážilo přesvědčení, že hovořit o situaci v církvi je potřeba. Jsme přesvědčeni, že nejde jen o americkou záležitost. Někteří se zde mohou najít. Z pochopitelných důvodů o tom nehovoří a nebudou psát ani příspěvky do diskuzí. Přesto zápasí se současným směřováním církve, s jejími pravidly, s necitlivostí, s tím, zda se ozvat, nebo mlčet… Je dobré vědět, že ve svých zápasech nejsme sami. Je potřebné vyjádřit, že se někdy (poslední dobou?) v církvi špatně dýchá. Je dobré vyslat signál, že situace je vážná. A je také potřeba činit pokání a modlit se. S přesvědčením, že Boží moc je daleko větší, než naše zápasy a pochybnosti, větší, než naše selhávání. Jsme přesvědčeni, že jen tak můžeme podle svého nejlepšího svědomí nadále žít i pracovat pro Boží království, ať už je naše církevní „zařazení“ jakékoli.
Při rozhodování o zveřejnění nakonec převážilo přesvědčení, že hovořit o situaci v církvi je potřeba. Jsme přesvědčeni, že nejde jen o americkou záležitost. Někteří se zde mohou najít. Z pochopitelných důvodů o tom nehovoří a nebudou psát ani příspěvky do diskuzí. Přesto zápasí se současným směřováním církve, s jejími pravidly, s necitlivostí, s tím, zda se ozvat, nebo mlčet… Je dobré vědět, že ve svých zápasech nejsme sami. Je potřebné vyjádřit, že se někdy (poslední dobou?) v církvi špatně dýchá. Je dobré vyslat signál, že situace je vážná. A je také potřeba činit pokání a modlit se. S přesvědčením, že Boží moc je daleko větší, než naše zápasy a pochybnosti, větší, než naše selhávání. Jsme přesvědčeni, že jen tak můžeme podle svého nejlepšího svědomí nadále žít i pracovat pro Boží království, ať už je naše církevní „zařazení“ jakékoli.
I já jsem to poznala. A v jistém smyslu, většina adventistů, kteří vidí naše nespravedlivé předpisy a nepoddajnost naší organizace, to zná rovněž. Jenže zatímco občané Spojených států po celém světě jsou frustrováni z nového amerického prezidenta, tato jejich frustrace bledne ve srovnání s tím, co pociťují ti, kteří jsou přímo zaměstnaní v systému. Podobně je frustrace církevních zaměstnanců nesrovnatelně větší, než nespokojenost průměrných členů. Jako kazatelka jsem si jista Božím povoláním. Nebylo vždy zřejmé, zda je to tak chápáno i v samotné Církvi adventistů. Jistě, církev už zná způsob, jak vyvolat přesvědčení nejen o tom, že práce pro ni je jedinou možnou formou kazatelské služby, ale rovněž, že dělat cokoli jiného se rovná odpadnutí. Stačí se podívat na jednání s Ronem Gladdenem. Bůh je ale nekonečně větší, než adventismus. Jestliže naši administrátoři desetiletí za desetiletím pokračují v jednání, které je v rozporu s biblickými principy, začíná být obtížné spokojit se s tím, že zůstanu součástí systému. To není jen o předpisech. To je i o egu a protekci. Je to o přehnané citlivosti a pomstychtivosti za vnímané urážky. Je to o nedostatku vize a svobody. Nemělo by se snad vedení v Boží církvi lišit od megalomanského vedení sekulární vlády? Kvůli podobným problémům kolegové kazatelé po celém světě zápasí s rozhodnutím, zda zůstat nebo ne.
Několik mladých kazatelů došlo k závěru, že nemohou srovnat své svědomí s tím, aby nadále zůstali součástí systému. Nehovořím teď o tolik diskutovaných odchodech, jako jsou případy Ryana Bella nebo Kurtley Knighta, kteří se rozhodli odejít, protože už nevěří v teologické pilíře církve. Mám na mysli lidi, kteří nemají žádné námitky vůči adventistické věrouce jako takové, ale přesto se rozhodli ke kazatelské službě mimo systém – jako např. Eric Hatcher, který založil The Live Church (Živou církev) v Marylandu.
Samozřejmě jsou i ti, kteří se rozhodli zůstat. Ti, kteří se rozhodli pro vnitřní odpor – stejně jako všechny ženy kazatelky po celém světě, které pilně a poctivě pracují pro Boha, navzdory zastrašování a tvrdohlavosti administrátorů. Jsou i tací, jako Kymone Hinds, Furman Fordham III a další muži kazatelé po celém světě, kteří se vzdali své ordinace, aby vyjádřili solidaritu se svými sestrami. A jsou kazatelé, kteří každý den tiše pracují v zákulisí a ovlivňují systém k lepšímu.
Kdo má pravdu? To nedokážu říct. Každá cesta má své opodstatnění. A platí to i pro členy, kteří přemýšlejí o svém budoucím vztahu k církvi. Nicméně, ať už se vydáte jakoukoliv cestou: Bůh buď s vámi.
Courtney Rayová je ordinovanou kazatelkou Církve adventistů sedmého dne.