pondělí 27. února 2017

Mám teď zůstat, nebo odejít?

V „redakční radě“ ADialogu jsme delší dobu váhali, zda uveřejnit překlad následujícího článku. Jeho autorkou je adventistická kazatelka (zaměstnankyně církve) a velmi otevřeně v něm hovoří o napětí a zápasech, které prožívají právě někteří církevní zaměstnanci. Naše pochybnosti nad zveřejněním vycházely nejprve z toho, že článek na první pohled vypadá velmi „americky“. Vážnějším důvodem však bylo to, že některé myšlenky mohou svádět k povrchnímu pohledu odsuzujícímu všechny ty (včetně administrátorů a kazatelů v ČR a ČSU), kteří v rámci církevního systému a podle svého nejlepšího svědomí pracují nejen pro Církev adventistů sedmého dne, ale především pro Boží království. To ale rozhodně není záměrem článku, ani nás.

Při rozhodování o zveřejnění nakonec převážilo přesvědčení, že hovořit o situaci v církvi je potřeba. Jsme přesvědčeni, že nejde jen o americkou záležitost. Někteří se zde mohou najít. Z pochopitelných důvodů o tom nehovoří a nebudou psát ani příspěvky do diskuzí. Přesto zápasí se současným směřováním církve, s jejími pravidly, s necitlivostí, s tím, zda se ozvat, nebo mlčet… Je dobré vědět, že ve svých zápasech nejsme sami. Je potřebné vyjádřit, že se někdy (poslední dobou?) v církvi špatně dýchá. Je dobré vyslat signál, že situace je vážná. A je také potřeba činit pokání a modlit se. S přesvědčením, že Boží moc je daleko větší, než naše zápasy a pochybnosti, větší, než naše selhávání. Jsme přesvědčeni, že jen tak můžeme podle svého nejlepšího svědomí nadále žít i pracovat pro Boží království, ať už je naše církevní „zařazení“ jakékoli.


Rekordní počet vysoce postavených úředníků federálního ministerstva zahraničí USA je na odchodu. Dalších téměř 1000 zaměstnanců této instituce navíc podepsalo petici, která se na ministerstvu tajně šíří. Všichni vyjádřili svoji nespokojenost s posledními kroky současné administrativy (pro srovnání, dosavadní rekord v počtu podpisů pod nesouhlasnými peticemi se pohyboval okolo čísla 50). Americký tiskový tajemník Sean Spicer se v reakci na tyto události vyjádřil, že zaměstnanci by měli „být v souladu s programem, nebo odejít“. Vypadá to, že jedna skupina je stejného názoru, zatímco druhá se zřejmě rozhodla zůstat a vyjadřovat svůj nesouhlas zevnitř. Kdo má pravdu? Zaměstnanci napříč celou vládou, kteří svá srdce i životy zasvětili této práci, zvažují obě možnosti. V nedávno vysílaném interview hovořili o těchto dvou volbách i dva zaměstnanci federálního ministerstva energetiky. Každý z nich se rozhodl pro jiné řešení. Umím se vcítit do argumentů obou stran. Zůstat: Žádné změny nenastanou, pokud „uvnitř systému“ nebude někdo, kdo by tyto změny uskutečňoval. Odejít: Proč mám prožívat znechucení v práci pro nechápavé a zatvrzelé vedení a vystavovat se riziku kompromisu hodnot, které vyznávám?


I já jsem to poznala. A v jistém smyslu, většina adventistů, kteří vidí naše nespravedlivé předpisy a nepoddajnost naší organizace, to zná rovněž. Jenže zatímco občané Spojených států po celém světě jsou frustrováni z nového amerického prezidenta, tato jejich frustrace bledne ve srovnání s tím, co pociťují ti, kteří jsou přímo zaměstnaní v systému. Podobně je frustrace církevních zaměstnanců nesrovnatelně větší, než nespokojenost průměrných členů. Jako kazatelka jsem si jista Božím povoláním. Nebylo vždy zřejmé, zda je to tak chápáno i v samotné Církvi adventistů. Jistě, církev už zná způsob, jak vyvolat přesvědčení nejen o tom, že práce pro ni je jedinou možnou formou kazatelské služby, ale rovněž, že dělat cokoli jiného se rovná odpadnutí. Stačí se podívat na jednání s Ronem Gladdenem. Bůh je ale nekonečně větší, než adventismus. Jestliže naši administrátoři desetiletí za desetiletím pokračují v jednání, které je v rozporu s biblickými principy, začíná být obtížné spokojit se s tím, že zůstanu součástí systému. To není jen o předpisech. To je i o egu a protekci. Je to o přehnané citlivosti a pomstychtivosti za vnímané urážky. Je to o nedostatku vize a svobody. Nemělo by se snad vedení v Boží církvi lišit od megalomanského vedení sekulární vlády? Kvůli podobným problémům kolegové kazatelé po celém světě zápasí s rozhodnutím, zda zůstat nebo ne.

Několik mladých kazatelů došlo k závěru, že nemohou srovnat své svědomí s tím, aby nadále zůstali součástí systému. Nehovořím teď o tolik diskutovaných odchodech, jako jsou případy Ryana Bella nebo Kurtley Knighta, kteří se rozhodli odejít, protože už nevěří v teologické pilíře církve. Mám na mysli lidi, kteří nemají žádné námitky vůči adventistické věrouce jako takové, ale přesto se rozhodli ke kazatelské službě mimo systém – jako např. Eric Hatcher, který založil The Live Church (Živou církev) v Marylandu.

Samozřejmě jsou i ti, kteří se rozhodli zůstat. Ti, kteří se rozhodli pro vnitřní odpor – stejně jako všechny ženy kazatelky po celém světě, které pilně a poctivě pracují pro Boha, navzdory zastrašování a tvrdohlavosti administrátorů. Jsou i tací, jako Kymone Hinds, Furman Fordham III a další muži kazatelé po celém světě, kteří se vzdali své ordinace, aby vyjádřili solidaritu se svými sestrami. A jsou kazatelé, kteří každý den tiše pracují v zákulisí a ovlivňují systém k lepšímu.

Kdo má pravdu? To nedokážu říct. Každá cesta má své opodstatnění. A platí to i pro členy, kteří přemýšlejí o svém budoucím vztahu k církvi. Nicméně, ať už se vydáte jakoukoliv cestou: Bůh buď s vámi.


Courtney Rayová je ordinovanou kazatelkou Církve adventistů sedmého dne.