čtvrtek 30. března 2017

Vzorečky a labyrinty

Svět čísel byl pro mě, po většinu mých školních let, labyrintem, ve kterém jsem se pohyboval velmi nejistě, s obavami, a pokud to bylo možné, raději jsem se mu vyhýbal.

Až jednoho dne se stal ten zázrak! Učil jsem se k maturitě, a ačkoliv je to už řádka let, pamatuji si ten okamžik velmi živě. Trénoval jsem si úpravy kvadratických rovnic. Vzpomínáte na ten postup? Nejprve si vypočteme diskriminant D. Odstraníme závorky. Představíme si před závorkou -1, čímž se nám změní znaménka v závorce na opačná, převedeme x na druhou stranu rovnice … atd. Zkrátka šlo o to, dostat rovnici do takové podoby, která odpovídá vzorečku. Vzoreček je vlastně taková matematická zkratka, kterou někdo chytrý, dávno před námi propočítal a ušetřil nám tím dlouhé bloudění v labyrintu matematických operací. Prostě k řešení použijete vzoreček. Šup, a máte výsledek.


Jenže já se tenkrát rozhodl patřičný vzoreček nepoužít. Projdu si celý postup sám. Dokonce jsem zavrhl běžné postupy. Celou problematiku jsem si znázornil prostorově a pak se pokusil k výsledku dojít přes Pythagorovu větu a …Výsledek byl správně! Sice mi to trvalo 5x déle, ale za to prozření to stálo! Ověřil jsem si, že svět čísel není temným bludištěm, kterého se mám bát, ale může být zajímavou krajinou, kde čas od času i slunce zasvítí.

Proč vás tu unavuji lekcí z matematiky?

Četl jsem nedávno na webu CASD článek jednoho čelného představitele naší celosvětové církevní organizační struktury. Po krátkém úvodu o současné situaci ve světě, následoval příval citátů, především ze spisů EGW. Když jsem se jimi prolouskával, napadlo mě, proč to, co chce bratr vyjádřit, neřekne vlastními slovy? Proč se tak vehementně opírá o myšlenky někoho jiného?

Pak jsem si vzpomněl na svůj matematický experiment a vzorečky. Vlastně je to podobné, jako když se někdo spoléhá na vzorečky. Chceš něco vyjádřit? Nasaď citát EGW. Nemůžeš střelit vedle a ještě ušetříš čas. Něčemu nerozumíš? Máš problém? Chceš někomu poradit? Cituj EGW a je jasno!

Ano, vzorečky a zkratky nám šetří čas. Nemusíme o problematice zdlouhavě přemýšlet.

Ale obávám se, že ten, kdo chodí neustále zkratkami, brzy ztratí představu o členitosti terénu a pestrosti krajiny ve které se pohybuje. Cesta labyrintem myšlení není vždy snadná. Někdy je bolestivá. Občas zabloudíme do slepé uličky. Myslím ale, že to nemusí být vždy na škodu. Čím komplexnější přehled o labyrintu máme, tím lepšími průvodci, pro druhé, se můžeme stát.

Nebo to vidíte jinak?

Cílem této drobné úvahy není shodit ty, kteří rádi čtou spisy E.G.Whiteové, a pro něž jsou její myšlenky oporou v nejistotě. Ani obvinit bratra předsedajícího z nedostatku invence. Jen se snažím nahlas přemýšlet o tom, že nejsnazší cesta k výsledku, nemusí být vždy tou cestou nejlepší.

Karel Bušta (K4)
Psáno pro Občasník (zpravodaj sboru CASD v Českých Budějovicích, březen 2017)

čtvrtek 23. března 2017

Pozvání na hostinu (Lk 14,16-24)

Je to už několik let, kdy jedna slavná německá firma slavila výročí dvaceti let na českém trhu. Náš Domov odebere ročně od té firmy zboží v hodnotě téměř dvou miliónů korun a v našem regionu jsme pro tu velkou německou firmu velkým a dobrým zákazníkem. Byl jsem tedy pozván na hostinu k tomuto výročí. Hostina se konala v Praze, v Čestlicích, v Aquacentru – moderním komplexu welness hotelu. V těch prostorách se každoročně koná řada školení, dobře znám tu velkou školicí místnost a čtyři salónky naproti ní. Když však před osmou večer tu stovku naleštěných hostů vpustili do předsálí, rozdali nám šampaňské, prostory se změnily.  Je to konferenční centrum, stěny jsou pohyblivé – a tak tam, kde byla chodba mezi salónky a hlavním sálem byla najednou stěna a v ní dveře, které se úderem osmé otevřely – a za nimi byl jediný velký prostor, celý bílý, všude satén, na stolech, na židlích, vše překryto skládanou a nařasenou bílou, všude velké bílé mašle. Podávala se skvělá večeře, z velkého bílého pódia k ní zpíval Miro Žbirka. Byla to báječná atmosféra. Měl jsem v té době za sebou různé hostiny, rauty, slavnostní obědy s politiky – ale tohle, tohle jsem ještě nezažil. Všechno na té hostině, každý detail, dával hostům najevo: vážíme si tě. Hodně si tě vážíme. Děláme to pro tebe. A to šlo jen o peníze, o byznys, o kšeft. To, čeho si ta velká německá firma na hostech vážila, nebyli hosté samotní, ale jejich funkce a peníze firem, jejichž jménem se hosté podepisují na bankovní příkazy. Nebyl jsem pozván proto, že by ta firma stála o moji účast – ale proto, že ta firma stojí o peníze, k nimž já mám klíč, o byznys, k němuž potřebují můj podpis. To bylo to, co jsem sebou na hostinu přinesl, to, proč jsem byl pozván. Podpis na smlouvě na další dva roky.

V Bibli čteme o jiné hostině. O hostině, kterou mně a tobě přichystal a na kterou mně a tebe pozval můj a tvůj Bůh. Nezkoumá výšku mého a tvého obratu, nezkoumá můj a tvůj přínos pro jeho byznys, nedělá tlustou čáru mezi zákazníky: tihle velcí ještě ano, ale tihle malí už ne, ti ať se najedí doma. Ta hostina, kterou pro mne a pro tebe chystá Bůh, nebude ve welness hotelu v mrňavé Praze na zaprášené planetě Zemi, ale v hlavním sále nebeského města, v Boží rezidenci na Zemi, na nejslavnější planetě vesmíru. Nebude na ní hrát Miro Žbirka na kytaru, ale andělé na šalmaje a jídlo nebude skvělé, ale úplně nejskvělejší. Všechna ta sláva, dobrota a nádhera ti bude říkat: Mám tě rád. Toužil jsem po tobě. Jsem nadšený z toho, že jsi zde. A sám Bůh ti položí ruku kolem ramen, přiťukne si s tebou, naváže oční kontakt, usměje se, řekne ti: Vítej doma.


Hostina je připravena, pozvánky se roznášejí. Do předsálí vpouštějí už teď, i když hlavní sál se otevře až úderem půlnoci. Stačí vstoupit, vzít do ruky šampaňské, korzovat, konverzovat. Už nejsi venku, už jsi uvnitř – a čeká se jen na hostitele, na nebeský Jeruzalém, na hlavní sál, který sestoupí z nebe. Možná dnes, možná zítra, možná napřesrok, možná později – buď se toho dočkáš, nebo k tomu budeš probuzen, až zahřmí hlas archanděla a zvuk Boží polnice, až se rozletí dveře a ti v předsálí, korzující i spící, budou pozváni dovnitř, před svého Krále, před plné číše, před plné mísy, mezi ten satén, mezi ty mašle a tak.

pondělí 13. března 2017

Bruce Manners: Adventistou v postpravdivém světě

Postpravdivý - tento termín byl v roce 2016 tak populární, že jej Oxfordský slovník vyhlásil "slovem roku". Četnost jeho použití se meziročně zvýšila o 2000 procent. Oxfordský slovník spisovné angličtiny definuje přídavné jméno postpravdivý ("post-truth") takto: "Spojující nebo označující okolnosti, za jakých mají objektivní skutečnosti menší vliv na utváření veřejného mínění, než působení emocí a osobního přesvědčení."

"Není překvapením, že naše volba odráží tento celému roku dominující a vysoce dynamický politický a společenský diskurs," říká Casper Grathwohl, předseda Oxfordských slovníků. "Poprvé jsme viděli frekvenci užívání tohoto slova kulminovat v červnu 2016 při rozruchu kolem hlasování o tzv. brexitu a znovu v červenci, kdy si Donald Trump zajistil republikánskou prezidentskou nominaci. Vzhledem k tomu, že četnost užívání termínu neprokazuje žádné znaky poklesu, nedivil bych se, kdyby se termín postpravdivý stal jedním z určujících slov naší doby."

Postpradivý: děsivější, než si myslíme?

List The Washington Post uveřejnil článek s názvem "Postpravdivý svět Donalda Trumpa je děsivější, než si myslíte". Uvádí, že 30. listopadu 2016 byla Scottie Nell Hughesová, mluvčí Donalda Trumpa, dotázána na Trumpovo  prohlášení na Twitteru, učiněné bez faktických důkazů, že by vyhrál lidové hlasování, pokud by miliony imigrantů nehlasovaly nelegálně. Její odpověď? "Neexistuje žel už nic takového, jako fakta."


Tvrdila, že nejde o to, jestli jeho tvrzení je podvod, nebo  pravda, ale o to, kdo mu věří: "Tweety pana Trumpa jsou pro určité lidi... pravdivé... a tito lidé věří, že se opírají o fakta. Ti, kteří nemají rádi pana Trumpa, říkají, že jsou to lži a nejsou podepřené žádnými fakty." Vedoucí Trumpových poradců Kellyanne Conwayová reagovala takto: "Je to nově zvolený prezident, takže jde o postoj prezidenta. A když to dělá prezident, tak to znamená, že to není nelegální." To je děsivé.  Toto je tedy možné v postpravdivém světě.

Postpravdivost mezi adventisty?

Sociální sítě dávají každému veřejný hlas. Pro většinu to není víc než šum - hláška přátelům na Facebooku. Ale Trump na Twitteru utváří večerní zprávy. Sociální sítě jsou také místo, kde najdete ty nejlepší (nebo nejhorší) příklady postpravdivého adventismu. Dva nedávné příklady pocházejí z YouTube:

První hlásá velkými písmeny: "Přelomová zpráva!! Znamení nedělního zákona začala!" A podnadpis varuje: "Národní nedělní zákon bude brzy vyhlášen." Toto video zhlédlo více než 250 tisíc lidí. Jenže bylo publikováno v roce 2010, což jeden z nedávných návštěvníků komentoval: "Hahahaha, a považte, že toto video bylo nahráno před téměř šesti lety a pořád nic. Lol (hlasitý výsměch). " Další video je proti ordinaci žen do plné duchovenské služby v Církvi adventistů sedmého dne. V prvních 90 vteřinách v něm řečník prohlásí, že ti, kdo podporují ordinaci žen, "toto ohavné, satanské, zlé učení", obdrží znamení šelmy.

Co prosím? První je mix spekulací a konspiračních teorií, nikoli pravda. Druhé je nebiblicky zavádějící a urážlivé, ať už jste zastáncem ordinace žen či nikoli. Jsou postpravdivé, protože apelují na emoce a osobní přesvědčení, neuvádějí  fakta. Obě videa jsou na veřejné doméně a jsou jasně identifikovatelná a rozpoznatelná jako adventistická. Jako adventista shledávám jejich komentáře trapnými. I v postpravdivém světě stále záleží na pravdě.

pondělí 6. března 2017

Čelit nepřátelství: Ježíšův postoj, nebo farizejství?

Na následující text jsem narazil při hledání informace, jakou pravomoc měl izraelský král. Pročítáním v množství informačního materiálu jsem se dostal i k této části z knihy současného německého mnicha Anselma Grüna "50 x Ježíš." Oslovilo mě to, že pisatel ukazuje na mou bolavou interpretaci ze života Krista. On se zachoval různě podle potřeby posluchačů, účastníků a nám se někdy stává, že si to přivlastňujeme-tvarujeme a tím tlučeme své okolí, které má jiný pohled víry.
Zdeněk Lukšík

"Skutečností, že je Boží Syn schopen nepřátelství, někteří konzervativní křesťané omlouvají to, že všude narážejí. Jenže tady se také skrývá nebezpečí: snažíme-li se totiž ospravedlňovat jakýkoli konflikt, do něhož zabředneme, Ježíšovou zkušeností s nepřátelstvím, zůstaneme slepí k vlastnímu podílu na něm. Možná ale narážíme právě kvůli tomu, že nejsme s to pochopit druhé lidi, protože nedokážeme správně rozpoznat, o co jim skutečně jde. Mnozí se tak pokoušejí vydávat své farizejství za Ježíšův postoj. Setkají-li se s odporem nebo kritikou, zaštiťují se argumentem, že on také nebyl u všech lidí v oblibě. Zmíněný druh identifikace je však vždycky nebezpečný, protože způsobuje slepotu bránící pravdivému pohledu na sebe samého. Já nejsem Ježíš. Nikdy jsem nebyl tak jednoznačný a jasný jako On.

Karl Schmidt-Rottluff: Farizeové, 1912

Proto bych měl nejprve zkoumat sám sebe, zda jsem se nepouštěl do zbytečných konfrontací s druhými a nebyl prostě jen paličatý a neschopný druhému porozumět, zda jsem ho nezranil. Teprve po důkladném pohledu na sebe zjistím, zda vnímané nepřátelství vyplývá ze srdce toho druhého, anebo z mé úzkoprsosti. Zůstanu-li upřímný sám k sobě, znovu a znovu budu narážet na podobné zkušenosti jako Ježíš. Začnu-li hovořit o Boží dobrotě, sklidím výtku, že jsem příliš laxní. Budu-li zvěstovat Pánovo milosrdenství, sesypou se na mě hrozby, že se svým postojem skončím v pekle. Takové nepřátelství přesně odpovídá Mistrově zkušenosti. Jeho autentická řeč o Bohu totiž probouzí hněv a nenávist těch, kterým kvůli jejich úzkoprsému pohledu na Boha berou jeho slova pevnou půdu pod nohama. Kdo se nějakým způsobem veřejně prezentuje, zakusí vždycky i nepřátelství. Pán mi dodává odvahy, abych se projevil ve své osobnosti, abych vyjádřil své hledání Boha, aniž bych se chtěl zalíbit všem.

Pohleďme na své vztahy. Kde mluvíme tak, abychom se zalíbili všem? Kde ohýbáme hřbet, abychom nenarazili? Podívejme se na své konflikty. Jsme v nich vnitřně průzrační jako Ježíš, nebo konflikty zmítají i naším srdcem? Vznikly díky naší jasnosti a jednoznačnosti, nebo kvůli neprůhlednosti a dvojsmyslnosti? Kde si ,vyrábíme´ zbytečné nepřátele tím, že své problémy přenášíme na druhé? Rozhodnutí, zda do konfliktu a nepřátelství aktivně zasáhnout nebo jej prostě jen vydržet a zachovat si přitom vnitřní průzračnost, není zdaleka vždycky snadné. Prosme Ježíše o dar jasnozřivosti, kdy je třeba zaujmout jednoznačně odstup a riskovat spor, a kdy usilovat o pochopení a vyjádřit ochotu ke kompromisu."

čtvrtek 2. března 2017

Film Hacksaw Ridge získal na výročních cenách Akademie 2017 dva Oscary

Andy Wright, Peter Grace, Kevin O’Connel a Robert Mackenzie získali Oscara za nejlepší zvuk. John Gilbert, editor pracující převážně z Nového Zélandu, vyhrál Oscara za nejlepší střih.

Film Hacksaw Ridge byl nominován v šesti kategoriích oskarových nominací od americké Akademie filmového umění a věd. Film neproměnil nominace v kategoriích nejlepší film, nejlepší herec, nejlepší režie a nejlepší střih zvuku.
Válečné drama z druhé světové války o hrdinovi Desmondu T. Dossovi, který odmítl bojovat, režíroval hollywoodský veterán Mel Gibson.

Ještě před vyhlášením výsledků se spekulovalo, zda by mohlo obvinění z antisemitistického chování, kterému Gibson v minulosti čelil, zabránit filmu získat nějakou z cen.

Ačkoliv Hacksaw Ridge vyhrál mnoho cen, včetně devíti od Australské akademie filmových a televizních uměleckých cen, nezískal ani jednu cenu filmových kritiků - Zlatý glóbus, navzdory mnoha nominacím v různých kategoriích.

Film Hacksaw Ridge byl kvůli svému tématu předmětem zvláštního zájmu adventistů. Vedení církve sice varovalo členy před vysokou mírou násilí a nahoty ve filmu, ale uznalo, že film představuje vážný pokus hollywoodského veterána Gibsona, vyprávět příběh Dosse.

Film, který byl do kin ve Spojených státech uveden 4. listopadu 2016, vypráví příběh Dosse, adventisty ve druhé světové válce, který odmítl bojovat a jako medik obdržel medaili cti za záchranu života 75 mužů v bitvě o Okinawu.

(atoday.org)

středa 1. března 2017

Studenti proti předsudkům na Andrewsově univerzitě

Skupina černošských studentů Andrewsovy univerzity ve státě Michigan v USA, významné instituce vyššího vzdělávání Církve adventistů sedmého dne, zveřejnila v sobotu 18. 2. 2017 na internetu video "Je čas, AU" (https://youtu.be/lpskBk0fp4o), ve kterém vyjadřuje své obavy z rasové diskriminace, kterou prožívají mladí lidé tmavé pleti v areálu školy. "Je čas, aby se Andrewsova univerzita omluvila  za systémový rasismus udržovaný na její akademické půdě," říkají ve videu černošští studenti a studentky a pokračují:

"Od roku 1874 tato instituce až příliš často odráží bigotnost americké společnosti, namísto aby odrážela skutečné hodnoty Ježíše Krista. Černošští studenti a jejich rodiny často upozorňovali ve svých stížnostech na projevy rasismu a nenávisti, které zde zažili, od stížností v minulosti například na  rasovou segregaci v univerzitní jídelně po stížnosti současné na nedostatek řádného etnického zastoupení na fakultách a ve správě školy. Po celá desetiletí naši přátelé a naše rodiny  žádali o odpověď, ale naše univerzita mlčí. Člověk by očekával, že po 143 letech by univerzita založená na víře již mohla následovat biblickou výzvu ke smíření. Člověk by očekával, že by zde již mohlo zaznít Je nám to líto. "


Video vyzývá vedení univerzity: "Máte týden na vydání oficiálního prohlášení s omluvou za neoprávněnou  diskriminaci černošských studentů této instituce se závazkem přijmout konkrétní změny, jako (1) nařízení, že všichni pedagogové a další zaměstnanci školy absolvují školení o nepřijatelnosti jakýchkoli rasových předsudků v jejich práci; (2) zajištění, aby etnický původ pedagogického sboru a zaměstnanců řádně odrážel rozmanitost studentstva školy; (3) vytvoření tříd vyučujících z jiného než eurocentrického hodnotového pohledu; a (4) zákaz profesorům a vedoucím  bohoslužeb démonizovat černošský styl bohoslužby." Na sociálních sítích video zaznamenalo desetitisíce sdílení a vyvolalo bouřlivou diskusi. Diskutující velkou většinou podpořili požadavky studentů.