čtvrtek 23. března 2017

Pozvání na hostinu (Lk 14,16-24)

Je to už několik let, kdy jedna slavná německá firma slavila výročí dvaceti let na českém trhu. Náš Domov odebere ročně od té firmy zboží v hodnotě téměř dvou miliónů korun a v našem regionu jsme pro tu velkou německou firmu velkým a dobrým zákazníkem. Byl jsem tedy pozván na hostinu k tomuto výročí. Hostina se konala v Praze, v Čestlicích, v Aquacentru – moderním komplexu welness hotelu. V těch prostorách se každoročně koná řada školení, dobře znám tu velkou školicí místnost a čtyři salónky naproti ní. Když však před osmou večer tu stovku naleštěných hostů vpustili do předsálí, rozdali nám šampaňské, prostory se změnily.  Je to konferenční centrum, stěny jsou pohyblivé – a tak tam, kde byla chodba mezi salónky a hlavním sálem byla najednou stěna a v ní dveře, které se úderem osmé otevřely – a za nimi byl jediný velký prostor, celý bílý, všude satén, na stolech, na židlích, vše překryto skládanou a nařasenou bílou, všude velké bílé mašle. Podávala se skvělá večeře, z velkého bílého pódia k ní zpíval Miro Žbirka. Byla to báječná atmosféra. Měl jsem v té době za sebou různé hostiny, rauty, slavnostní obědy s politiky – ale tohle, tohle jsem ještě nezažil. Všechno na té hostině, každý detail, dával hostům najevo: vážíme si tě. Hodně si tě vážíme. Děláme to pro tebe. A to šlo jen o peníze, o byznys, o kšeft. To, čeho si ta velká německá firma na hostech vážila, nebyli hosté samotní, ale jejich funkce a peníze firem, jejichž jménem se hosté podepisují na bankovní příkazy. Nebyl jsem pozván proto, že by ta firma stála o moji účast – ale proto, že ta firma stojí o peníze, k nimž já mám klíč, o byznys, k němuž potřebují můj podpis. To bylo to, co jsem sebou na hostinu přinesl, to, proč jsem byl pozván. Podpis na smlouvě na další dva roky.

V Bibli čteme o jiné hostině. O hostině, kterou mně a tobě přichystal a na kterou mně a tebe pozval můj a tvůj Bůh. Nezkoumá výšku mého a tvého obratu, nezkoumá můj a tvůj přínos pro jeho byznys, nedělá tlustou čáru mezi zákazníky: tihle velcí ještě ano, ale tihle malí už ne, ti ať se najedí doma. Ta hostina, kterou pro mne a pro tebe chystá Bůh, nebude ve welness hotelu v mrňavé Praze na zaprášené planetě Zemi, ale v hlavním sále nebeského města, v Boží rezidenci na Zemi, na nejslavnější planetě vesmíru. Nebude na ní hrát Miro Žbirka na kytaru, ale andělé na šalmaje a jídlo nebude skvělé, ale úplně nejskvělejší. Všechna ta sláva, dobrota a nádhera ti bude říkat: Mám tě rád. Toužil jsem po tobě. Jsem nadšený z toho, že jsi zde. A sám Bůh ti položí ruku kolem ramen, přiťukne si s tebou, naváže oční kontakt, usměje se, řekne ti: Vítej doma.


Hostina je připravena, pozvánky se roznášejí. Do předsálí vpouštějí už teď, i když hlavní sál se otevře až úderem půlnoci. Stačí vstoupit, vzít do ruky šampaňské, korzovat, konverzovat. Už nejsi venku, už jsi uvnitř – a čeká se jen na hostitele, na nebeský Jeruzalém, na hlavní sál, který sestoupí z nebe. Možná dnes, možná zítra, možná napřesrok, možná později – buď se toho dočkáš, nebo k tomu budeš probuzen, až zahřmí hlas archanděla a zvuk Boží polnice, až se rozletí dveře a ti v předsálí, korzující i spící, budou pozváni dovnitř, před svého Krále, před plné číše, před plné mísy, mezi ten satén, mezi ty mašle a tak.

Čím si zaplatíš účast? Podpisem, uděláš se svým Králem byznys? Nebo něco přineseš, co kdyby pochybělo – špetku soli, příbory po tetě, skleničky z IKEy, ubrousky, šlehačku ve spreji, dobré skutky? Víš, kolik ta tvoje pozvánka stála tvého Boha? Riskoval život vlastního syna, nechal jej zmučit, ubít a přibít – nejen za nás, nejen za ty okolo, ale osobně za mne, osobně za tebe. Nebylo to předem vyhrané, Ježíš mohl padnout, mohl selhat – a s ním by padla nejen ta hostina, ale i já, i ty, celý vesmír a celé nebe. Můj a tvůj Král, syn mého a tvého Boha, šel s kůží na trh, šel do smrtelného rizika – aby jednou, až se narodíme, mohl mne a tebe pozvat na hostinu, která z tečky hrobu dělá středník a z konce začátek. Co tady čteš: „Vše je připraveno.“ Nečteš tady: „Máš se připravit.“ Ne, vše je připraveno. Nech doma sůl, příbory, šlehačku v plechu, dobré skutky. Prostě přijď. Tvému králi jde o tebe, ne o to, co máš nebo čím jsi. Je jedno, zda podepisuješ milióny, leštíš kliky nebo podlahy, kydáš hnůj nebo mícháš maltu, sedíš na pracáku nebo stojíš před ním. Nic sebou neber – prostě přijď. Přijmout pozvání na hostinu znamená dostavit se. Dostavit se znamená spolehnout se, odvážit se přijmout ne moje, ale Boží noty pro můj život.

A teď tady já stojím, ty sedíš – a v ruce máme pozvánku. Pozvánku na hostinu, která není a bude, pozvánku k tomu, abys všechno, co máš, nechal být a přešel do předsálí, kde tě umyjí, oblečou, napojí a nechají korzovat a konverzovat mezi všemi těmi, kdo jsou uvnitř, i když předtím byli venku. Nejsi dost čistý, nemáš dost zásluh? A kdo je po tobě chce? Co přidáš k oběti svého Krále? Čím připlatíš? Ty máš přijít – ne něco nosit. Máš přinést sám sebe – tvůj Bůh touží po tobě, ne po tom, co máš, cos vybudoval, cos dokázal. On už zaplatil, ty máš jen přijít. 

Jenže: ty jsi právě koupil pole. Ty právě buduješ, produkuješ, vytváříš, zajišťuješ, děláš byznys, hákuješ, staráš se. Tvoje věci a tvůj výkon stojí mezi tebou a tvým spoléháním na tvého Boha. Pěstuješ jistotu a dobré skutky, vytváříš hodnoty a pomáháš jimi těm méně výkonným okolo, jsi pilířem sboru, jsi sloupem církve, jsi úspěšný. Ty nepotřebuješ pozvánku, tebe přece nemůžou nepozvat, bez tebe se ta sláva neobejde. Pozvánka počká, teď je třeba budovat – však oni ji pošlou příští rok zase – mě nemůžou vynechat. Blázne. Vstupenkou na hostinu je pozvánka, ne tvé dobré skutky, ne tvá svatost, ne tvůj výkon, ne tvůj úspěch. Vstupenkou na hostinu je ta pozvánka zaplacená rizikem a krví – a použít ji máš teď – proto ji teď dostáváš. Za hodinu může být pozdě. Žiješ ve světě, kde dodýchat může být otázkou okamžiku. Přijmout pozvání na hostinu znamená dostavit se. Dostavit se znamená spolehnout se, odvážit se přijmout ne moje, ale Boží noty pro můj život.

Jenže: ty jsi právě koupil voly. Teď, právě teď pracuješ na tom, abys na té hostině byl. Používáš své schopnosti a dary, dřeš na Boží vinici, učíš se chodit rovně a ne křivě, snažíš se zachovat zákon a dělat Bohu čest. Následuješ Krista – a to je přece podmínkou účasti na hostině. No, nech si o tom od někoho vyprávět. Třeba od lotra na kříži. Blázne. Vstupenkou na hostinu je pozvánka, ne tvé dobré skutky, ne tvá svatost, ne tvůj výkon, ne tvůj úspěch. Vstupenkou na hostinu je ta pozvánka zaplacená rizikem a krví – a použít ji máš teď – proto ji teď dostáváš. Za hodinu může být pozdě. Žiješ ve světě, kde dodýchat může být otázkou okamžiku. Přijmout pozvání na hostinu znamená dostavit se. Dostavit se znamená spolehnout se, odvážit se přijmout ne moje, ale Boží noty pro můj život.

Jenže: ty ses právě oženil. Ty nemůžeš přijít bez své ženy, bez svých dětí – ty musíš počkat na ně. Ty je nejprve musíš přivést ke Kristu. Tolik lidí je kolem tebe – a ty je musíš oslovit, vzít sebou, jinak by to nebylo ono – ženu, děti, kamarády, tátu, mámu, příbuzné. Ty nemůžeš na hostinu – ty musíš makat, dělat misii. Vždyť podmínkou účasti na hostině přece je nepřijít sám. Blázne. Vstupenkou na hostinu je pozvánka, ne tvůj příchod s co největším zástupem dalších věrných. Vstupenkou na hostinu je ta pozvánka zaplacená rizikem a krví – a použít ji máš teď – proto ji teď dostáváš. Za hodinu může být pozdě. Žiješ ve světě, kde dodýchat může být otázkou okamžiku. Přijmout pozvání na hostinu znamená dostavit se. Dostavit se znamená spolehnout se, odvážit se přijmout ne moje, ale Boží noty pro můj život.

Aby nedošlo k omylu. Není špatné vytvářet hodnoty, budovat, pomáhat. Není špatné používat své schopnosti a dary. Není špatné chodit více rovně, než křivě. Není špatné táhnout lidi kolem sebe ke Kristu. Naopak je to dobré, žádoucí a chvályhodné. Ale pokud to považuješ za vstupenku na hostinu, za dar, který musíš přinést sebou a pak budeš vpuštěn, je to špatné, hříšné a smrtelně nebezpečné. Vstupenkou na hostinu není nic z toho, co máš, co děláš a jak žiješ. Vstupenkou na hostinu je ta pozvánka zaplacená rizikem a krví – a použít ji máš teď – proto ji teď dostáváš. Za hodinu může být pozdě. Žiješ ve světě, kde dodýchat může být otázkou okamžiku. Přijmout pozvání na hostinu znamená dostavit se. Dostavit se znamená spolehnout se, odvážit se přijmout ne moje, ale Boží noty pro můj život.

Co třeba takový chudý? Nemá pole, není zajištěný, nemá přebytky, z nichž by pomáhal ostatním. Pro něj není hostina ani samozřejmostí, ani odměnou. Pro něj je hostina cestou, jak přežít. Jít na takovou hostinu pro něj znamená zachránit si život. Rehabilitovat se. Získat zpět to, co mu už léta protéká mezi prsty. Být úspěšný pro něj znamená být na hostině. Nemá nic, co by mu stálo v cestě. Dostane pozvánku – a běží, upaluje, aby mu nezavřeli, aby to stihnul. Tam u vchodu, se mu nebudou dívat do kapes, do občanky, do výpisu z účtu, do pracovního posudku, nebudou se mu vrtat v životě. Má pozvánku, může vstoupit – a uvnitř, v předsálí, ho už umyjí, navoní, oblečou a připraví. Sebou nemusí mít nic – jen tu pozvánku. A touhu ji uplatnit. Ne někdy, teď.

Někteří chudí se ovšem cítí bohatí. Někteří chudí se orientují podle těch okolo. Touží víc po poli, než po hostině. Řídí se naším příkladem, ne vlastní realitou. Tak i ty, když nemáš pole, můžeš žít, jako bys ho měl – a odmítnout pozvánku ne kvůli poli, které máš, ale kvůli poli, které dokonce ani nemáš.

Co třeba takový mrzák, takový chromý? Ten přesně ví, co se od něj nedá očekávat: výkon. Je nevýkonný, má handicap, ty okolo v jejich závodě za úspěchem nejen nepředhoní, ale ani nedohoní. Nemůže přijít na hostinu ověšen metály za chrabrost, za dobrou službu, jako vážený host. Nemůže ani přijít – spíš se připlazit. Kdo by stál o takového hosta? A přesto dostává pozvánku – a rukama, nohama i nosem se dopravuje ke vchodu, aby to stihnul. Tam, u vchodu, ho nebudou měřit, kolik má na výšku, za kolik uběhne stovku a kolik skočí do dálky, jaký výkon je schopen podat. Má pozvánku, může vstoupit – a uvnitř, v předsálí, ho už zvednou, narovnají, opraví a připraví.

Málokterý chromý se cítí zdravý. Chromý ví, že to, jak na tom je, ho limituje, zastavuje, vylučuje. Celý život trpí tím, že nepodává výkon – a neužívá jeho ovoce. Možná se nechá přemoci závistí. Možná pozvánku roztrhá, protože právě Bůh může za to, že on je takový kripl. Nediv se, že ji dostává znovu a znovu. Ale pokud nejsi chromý, jaký důvod k trhání pozvánky máš ty?

Co třeba takový slepý? K čemu je mu pozvánka, když nevidí, kudy se vydat? Všichni ti slepí, chromí a chudí dostávají nejen pozvánku, ale i doprovod. Jsou přiváděni, ne jen pozváni. Jejich handicap jim jejich Bůh kompenzuje doprovodem. Ne všichni mají stejnou startovní čáru, ale všichni mají stejnou šanci. Přijmout pozvání na hostinu znamená dostavit se. Dostavit se znamená spolehnout se, odvážit se přijmout ne moje, ale Boží noty pro můj život.

Všimni si: hostů je pořád málo. Chudí, chromí a slepí vešli, a pořád je místo, pořád zbývají volné židle v tom bílém saténu, s těmi mašlemi a tak. Jsou to židle původně pozvaných, kteří nepřišli. Možná je to moje židle, možná tvoje. 

A tak jsou pozváni ti z cest a od ohrad. Ti na útěku, ti z šikmé plochy, ty přesné opaky vlastníků polí a volů. Nemají ani jméno, museli se ho vzdát, protože je usvědčuje. Jsou vyvrhelové, lidé určení k likvidaci – a tvůj Bůh je zve na hostinu, na stejnou hostinu jako tebe. Dostávají stejnou pozvánku – a protože mají strach, nevěří žádnému úřadu – a takový Bůh, to je panečku úřad – jsou nejen doprovázeni, ale tlačeni, přinuceni vejít – protože sami od sebe toho možná nejsou schopni, sami od sebe už nemohou. Předsálí se plní.

O čem tu byla řeč? Všiml sis toho? Co brání vejít těm nejprve pozvaným, těm, od nichž se očekávala účast? Jejich spoléhání na to, co mají, jejich snaha zasloužit si vstup, přinést sebou něco, co má hodnotu. Každý z nás, já i ty, jsme byli pozváni do nebe – do stejného nebe. Na hostinu – na stejnou hostinu. Ne proto, že děláme dobrý byznys, ne proto, že máme co přinést, ne proto, jací jsme pašáci – ale proto, že bez pozvání bychom tu uschli, umřeli a zmizeli, protože vstupenka se nedá koupit, nedá se zaplatit. Nechtěj si vstup zasloužit, prostě vstup – a nech svého Boha, aby tě umyl, navoněl, oblékl a připravil. Nech tady svá pole a voly, spolehni se na svého Boha – a vstup do předsálí. 

Jak na to, co znamená vstoupit, jak uplatnit pozvánku? Nespoléhej se na sebe, ale na svého Boha. Nedívej se pod nohy, ale nahoru. Nechtěj chodit rovně, ale chodit k Bohu. Nechtěj dodržovat, zachovávat, plnit – ale důvěřovat Bohu a trávit s Ním čas. Když s Ním budeš trávit čas, možná si nestihneš koupit pole a spíš než voly budeš mít třeba občas hlad, míň toho stihneš a míň toho dokážeš – ale to, co budeš dělat, bude skrze tebe dělat On – a to bude úplně jiný příběh. Při tvém korzování a konverzaci tam v předsálí hostiny Bůh v tvém životě leccos dokáže a vybuduje – a ty to nebudeš považovat za svou vstupenku, ale za dar od Něho. Důvody těch, kdo nechali své židle prázdné, byly dobré, hodnotné a svaté – ale nepočítaly s tím, že jediné, co se po nás chce, je přijít – přijít teď, s prázdnýma rukama, prázdným břichem, prázdnými kapsami a nosem od bláta. Přijít – a už zůstat, trávit čas s Ním, nechat Jej mluvit do svého života, nechat Jej narovnávat a napravovat – a dát se mu v tom k dispozici, korzovat a konverzovat s Ním, trávit s Ním čas, přemýšlet o tom, co On pro mne znamená a co to, že pro mě On něco znamená, vlastně znamená pro můj život. Přijď a zůstaň. Ty budeš korzovat a konverzovat s Ním a On bude žít tvůj život s tebou. A pak se o půlnoci otevřou dveře, přijde to jídlo, ta hudba, ten satén, ty mašle a tak. Všechno je připraveno. I tvoje židle. Kdo se na ni posadí? 

Jan Vojvodík