pondělí 24. dubna 2017

Reinder Bruinsma: Mít stejného pastýře neznamená, že máme být klony

Aage Rendalen, Spectrummagazine.org

Reinder Bruinsma si, pokud jde o kariéru, už může užívat důchodcovského odpočinku, ale tento 74-letý bývalý pastor, učitel a vysoce postavený administrátor církve adventistů vnímá svůj odchod do důchodu jako svobodu pro znásobení služby, kterou nejvíce miluje. Káže, píše knihy, překládá vědecké svazky a čas od času se připojí k místnímu turistickému klubu na 10-mílový výlet podél grachtů. A když nedělá právě tohle, najdete ho, jak přednáší nebo prezentuje své příspěvky na konferencích ve své zemi a po celé Evropě. On a jeho žena Aafje žijí v Nizozemsku, kde lidé vědí, jak vyslovit jeho jméno. Dr. Bruinsma se soustřeďuje hlavně na to, jak oslovit lidi, kteří se ocitli "na okraji" církve: "Pro mne zůstává budování mostů posvátným úkolem. Co mohu udělat, abych pomohl těm, kteří mají silné pochybnosti, i těm, kteří si ze stavu církve mnoho nedělají, aby si uvědomili, že pochybnosti a obavy ostatních jsou velmi reálné a dotýkají se celého jejich bytí? "

Napsal jste, že církev adventistů je dnes rozdělena do dvou hlavních táborů na ty, kteří jsou v církvi spokojeni, a ty, kteří ne. Pokud vám správně rozumím, vnímáte to také jako celosvětový fenomén, i když se problémy mohou lišit. Mohl byste to rozvést?

Je samozřejmě obtížné poskytnout jednostránkovou analýzu toho, co se dnes děje v Církvi adventistů sedmého dne. V adventismu existují různé druhy zlomových linií. Za prvé, rozšiřuje se propast mezi Jihem a Severem. Pak existují ti, kteří většinou hledají inspiraci a bezpečí v minulosti, a ti, kteří se více zaměřují na budoucnost a chtějí najít kreativní způsoby, jak udržet nebo vytvářet svou víru tak, aby odpovídala jednadvacátému století. Kromě toho můžeme rozlišovat mezi částmi církve, které mají tendenci číst Bibli "prostým", doslovným způsobem a podporovat "konzervativní" teologii, zatímco jiný segment církve preferuje jiný druh hermeneutiky a cítí se více ztotožněn s "progresivním" nebo "liberálním" pojetím teologie. Tyto zlomové linie se protínají v různých místech. Ano, cítím, že mezi adventistickými věřícími existuje možná hlubší a možná i významnější rozdělení.

Na jedné straně jsou ti, kteří se ve své církvi cítí pohodlně. Chtějí udržovat adventismus takový, jaký je a nechtějí nic měnit; a když už něco, chtějí mnozí v této skupině posílit tradiční identitu adventismu. Podporují ten druh vedení, který chce chránit minulost, a mnozí vítají opatření zajišťující, aby adventistické učení bylo definováno stále úžeji a aby se tomu vedoucí podřizovali, zejména ti, kteří mají v církvi na starosti učení a vydávání. Do značné míry tento segment adventismu také podporuje tradiční eschatologii a vyznává pohled na poslední dobu optikou "my" (ostatek) a "oni" ("odpadlé" církve).


Na druhé straně jsou ti, kteří se s tímto přístupem cítí méně a méně spokojeni. Chtějí vidět změnu; Chtějí „aggiornamento“ (aktualizaci), které zajistí, že církev - v tom, co dělá a čemu věří a jak vykládá a sdílí své přesvědčení - zůstane relevantní pro současnost a bude se dotýkat společnosti a kultury, ve které žijí. Chtějí mnohem větší svobodu v tom, čemu mohou členové církve věřit, pokud podporují skutečně základní doktríny církve. Cítí se velmi nepohodlně v tom, jak se současné celosvětové vedení církve snaží zpřísňovat pravidla a předpisy a dosahovat stále pevnější kontroly nad tím, co může být řečeno a psáno v církvi. Již nechtějí přemýšlet o "nás" a o "nich", ale chtějí rozpoznat a ocenit skutečné křesťanství tam, kde ho vidí. Tragédie spočívá v tom, že mnozí se stali tak nepohodlnými, že již odešli nebo se ocitli "na okraji" církve.

Dlouho jste se věnoval těm, kteří se ocitli na okraji církve. Napsal jste řadu knih, které se zabývají tímto tématem, jako například "Je čas přestat s opakováním toho, čemu věříme, a začít se věnovat tomu, co to mění" (1998), "Přítomná pravda revidována: Adventistická perspektiva postmodernismu" (2014) a „Čelit pochybnostem: Kniha pro adventistické věřící na okraji" (2016). Poslední kniha byla přijata velmi dobře, zvláště v Evropě, kde sekularizace decimuje křesťanskou církev, ale vedoucí církve adventistů, obzvláště ti na hierarchickém vrcholu církve, reagovali zcela odlišně.

Ve skutečnosti jsem stále více znepokojen politováníhodným faktem, že se tolik adventistů vzdalo své církve a že je tu zřejmě stejně velká skupina lidí, kteří jsou ještě v církvi, ale ptají se sami sebe, zda budou mít stále odvahu (a zájem) udržet ji takovou, jakou ji poznali.



Uvádíte některé tituly knih, ve kterých jsem se zabýval problémy souvisejícími s těmito obavami. Je zajímavé, že si pamatujete malou knížku, kterou vydal Pacific Press již před téměř dvaceti lety („Je čas přestat s opakováním toho, v co věříme, a začít se věnovat tomu, co to mění“). Byla inspirována mimořádným zážitkem, který jsem měl. Navštívil jsem člena církve, který byl vážně nemocný. Byl více konzervativní než většina ultrakonzervativců a přesně věděl, co od nás Bůh chce. Ale na své smrtelné posteli inicioval velmi nečestnou finanční záležitost. To mě přimělo k tomu, abych si položil otázku: Do jaké míry ovlivňují naše doktríny způsob, jakým žijeme? Nakonec, Kristus nám řekl, že nás pravda osvobodí. Jinými slovy, pravda není jen soubor intelektuálních tvrzení, ale musí s námi něco udělat. Tak jsem vzal všech 27 základních věroučných článků církve (28. ještě nebyl přidán) a v několika krátkých kapitolách jsem se u každého z nich ptal sám sebe: jak toto učení mění způsob, jakým žiji? Jak mne činí lepším, více milujícím, zralejším a příjemnějším křesťanem? Zdálo se, že tento přístup zarezonoval s mnoha čtenáři. Dostal jsem více pozitivních reakcí od čtenářů této knihy (která již byla vytištěna tak dávno), než jsem dostal k čemukoli jinému, co jsem předtím napsal.

Moje kniha „Adventistická perspektiva postmodernismu“ musela být zveřejněna soukromě jako e-kniha. Z několika denominačních vydavatelství říkali, že se jim rukopis líbí, ale že cítí, že pro ně není "vhodný" (toto slovo bylo několikrát použito) ke zveřejnění. Cítil jsem stále více, že ve světě kolem mne (a zejména u mladé generace, včetně vlastních dětí) přibývá věcí, kterým nerozumím. To mě vedlo k velkému zájmu o vzestup postmodernismu a o to, jak postmoderna ovlivnila křesťanství, samozřejmě včetně církve adventistů. Několik let jsem přednášel studentům a jinému publiku o tomto tématu a snažil se lidem pomoci porozumět některým současným napětím v církvi, která mají mnoho společného s dichotomií mezi moderním a postmoderním adventismem.

Ale v současné době se většina mé pozornosti soustředí na téma mé nejnovější knihy „Čelit pochybnostem: Kniha pro adventistické věřící na okraji". Ta se zatím objevila v angličtině a v mém mateřském jazyce (holandštině). Vydání ve francouzštině, ruštině a dánštině následují brzy a doufám, že budou následovat další jazyky, například německy a portugalsky. Ani jsem se nepokusil, aby ji vydala denominační vydavatelství, protože jsem věděl, že to nebude možné, i kdyby vedoucí těchto institucí sami mohli mít zájem o jeho zveřejnění. Obvyklé kanály církve pro propagaci a distribuci nejsou pro tuto knihu k dispozici, takže jsem se musel spoléhat především na sociální média. Spectrum a Adventist Today knihu velmi podpořily a povědomí o ní se celosvětově rozšířilo. Amazon.com je hlavním kanálem pro distribuci anglického vydání, ale prodává ji i mnoho dalších knihkupectví online v různých částech světa.

V této knize chci oslovit co nejvíce mužů a žen, kteří jsou "na okraji" církve - mnohé, kteří opustili církev, ale stále mají řadu - společenských a jiných - vazeb na svůj bývalý duchovní domov, a ty, kteří mají vážné pochybnosti, zejména pokud jde o některé tradiční názory adventistů, a zjišťují, že církev jim poskytuje méně a méně prostoru k dýchání. A oslovuji skupinu, která se cítí znepokojena tím, jak oficiální církev vynucuje určité postoje vůči svým členům (a vzdělávacím institucím). Patří sem otázky hermeneutiky (jak číst Bibli?), doslovného šestidenního týdenního stvoření, aspekty doktríny o svatyni a související otázky, diskriminace žen a lidí s "odlišnou" sexuální orientací.

Učinil jsem se v této knize poněkud zranitelným tím, že svobodně mluvím také o svých vlastních pochybnostech a obavách. Zároveň chci apelovat na své čtenáře, aby se nevzdávali své církve, ale našli způsob, jak se v ní konstruktivně zabývat svými pochybnostmi a obavami, a jednoduše přijali svobodu myslet sami za sebe a neumožnit druhým rozhodovat o tom, zda jsou "praví "adventisté nebo ne.

Můžete popsat reakce na vaši knihu a co vás na nich nejvíce překvapilo?

Dostal jsem, jak se dalo očekávat, několik velmi negativních reakcí. Někteří (často bez toho, aby si vlastně přečetli knihu) uvedli, že se mám zachovat čestně a odevzdat mé pověřovací listiny kazatele Církve adventistů sedmého dne, vzhledem k tomu, že - podle jejich názoru - už nevěřím v některý ze základních věroučných článků církve a aktivně se snažím podkopat víru jejích členů po celém světě! Čtenáři této webové stránky (Spectrummagazine.org) si mohou vzpomenout na kritickou recenzi Clifforda Goldsteina, který na úrovni generální konference církve odpovídá za tvorbu materiálů sobotní školy pro dospělé. Jeho kritika byla, podle mého názoru, velmi nespravedlivá a založená na předpojatém čtení pouze části knihy. Takových reakcí však bylo velmi málo. Reakce vedení na úrovni generální konference a divizí církve jsou většinou v kategorii úplného ticha. Nicméně prostřednictvím mé sociální sítě jsem se dozvěděl, že někteří (tiše) uvítali knihu a svým kolegům řekli, že souhlasí s mnoha věcmi, které říkám.

Chápu, že vedoucí církve jsou ve velmi obtížné pozici. Více než jen málo z nich není spokojeno s posledním vývojem v církvi, ale mohou jen pokračovat a případně mít zmírňující vliv, pokud se budou pohybovat velmi opatrně. Navíc, jejich volební obvody jsou často poměrně polarizované a otevřené schvalování takové knihy by jim nepomohlo v jejich práci. Z tohoto důvodu jsem nepožádal žádného církevního vedoucího - a mnozí jsou mými přáteli nebo přinejmenším dobrými  známými - aby knihu otevřeně podpořil, protože jim nechci dělat věci ještě komplikovanější, než už jsou.

Reakce, které jsem obdržel, jsou většinou pozitivní. Lidé "v lavicích" i kazatelé mi říkají, že v knize rozpoznávají své vlastní dilema a že je prospěšné, že někdo je otevřeně pojmenovává a pomáhá spoluvěřícím čelit jejich pochybnostem a obavám konstruktivním a pozitivním způsobem.

Ze zpětné vazby, kterou dostávám, musím konstatovat, že kniha dosud nedosáhla k mnoha lidem, kteří se již církvi více vzdálili, a že do značné míry neoslovuje mladší generaci. Možná, že někdo jiný (mladší než já) musí přijmout výzvu k řešení tohoto tématu způsobem, který se dotkne mileniálů. Na druhé straně bylo překvapivé, že jsem dostal tolik reakcí od lidí, kteří říkají, že i když svými spoluvěřícími jsou pravděpodobně považováni za „solidní“ adventisty, mnohé z věcí, které pojmenovávám, je ve skutečnosti již dlouho také znepokojují. Zdá se, že zejména tato skupina knihu oceňuje.

Pokud to tak mohu říci, líbí se vám koncept "jednoty v rozmanitosti". Kolik rozmanitosti může jednota absorbovat?

Dalo by se vskutku říci, že adventismus zatím vykazuje pozoruhodný stupeň jednoty. Současně nelze popřít, že adventismus také projevuje neustále rostoucí rozmanitost.

Každá celosvětová církev musí čelit výzvě, které čelí adventismus: obrovské etnické a kulturní rozmanitosti a nevyhnutelné různorodosti teologického myšlení. Římské katolictví a anglikanismus - jen abychom zmínili dva příklady - se také musejí, stejně jako adventismus, zabývat velmi velkou rozmanitostí ve svých řadách. Většina denominací, i když jejich působení je do značné míry omezeno na jednu zemi nebo jednu oblast světa, má různé teologické proudy nebo modality, které mohou být zhruba označeny jako "konzervativní" versus "liberální". A přinejmenším v některých denominacích je rozdíl mezi těmito dvěma polohami mnohem širší než v adventismu.

Adventismus se rozšířil po celém světě a vyvolal ohlas mezi všemi "lidmi, národy a jazyky". Adventistická veřejnost se časem také stala mnohem pestřejší. Dnes vidíme církev s velkým počtem vysoce vzdělaných lidí a s muži a ženami všech vrstev společnosti. Mnoho adventistů si uvědomuje, co si myslí ostatní křesťané, a uvědomují si také, že jejich otázky a obavy jsou často velmi podobné jejich. Navíc mnoho členů církve adventistů chápe, že musí najít odpovědi na otázky, na které se zakladatelé církve neptali a neřešili je.

Bylo by nepřirozené a velmi nezdravé, kdyby se církev stala monolitickou, nikdy neměnnou strukturou, projevující se striktní uniformitou ve způsobu, jakým se projevuje ve světě, pokud jde o různé problémy (z nichž některé mohou být akutnější v určitých částech světa než jinde), uctíváním stejnými způsoby a držící se v každém detailu stejného druhu teologie.

Máte pravdu, když říkáte, že se mi "líbí" myšlenka "jednoty v rozmanitosti". Nejenže se mi  líbí, ale pevně věřím, že budoucnost adventismu jako světového hnutí je ohrožena, pokud nebude tato myšlenka zcela přijata. Rozmanitost je nezbytná, pokud se církev nemá stát muzeem, které zobrazuje pouze zajímavé věci z minulosti, všude se strážemi, aby se zajistilo, že se návštěvník ničeho nedotkne. Církev musí být živým organismem. Ne náhodou je jednou z preferovaných biblických metafor pro církev termín "tělo". Tento obraz zřetelně zdůrazňuje základní hodnotu rozmanitosti. Musíme samozřejmě i nadále zdůrazňovat jednotu Kristova těla. Ale připomíná mi to něco, co jsem kdesi četl: Jednota stádce spočívá v tom, že má jednoho pastýře, ne ve skutečnosti, že všechny ovce jsou klony.

Kolik rozmanitosti může církev tolerovat, aniž by se rozpadla? Navrhoval bych, že se musíme dohodnout na základních otázkách. V poslední kapitole mé poslední knihy jsem uvedl řadu věcí, které jsou pro mě "základní". A s celou rozmanitostí, které si všímám, pozoruji v naší církvi i podstatnou jednotu, pokud jde o tyto "základy". Dovolte mi stručně zmínit některé aspekty.

Ani na okamžik nechci popřít skutečné výzvy spojené s teologickou rozmanitostí mezi námi. Ale nechci, abych se kvůli nim stal slepým k silnému stupni jednoty, která nadále převládá v adventistickém náboženském společenství. Ať už si budeme navzájem dávat jakékoli nálepky, je potěšením vidět, že je víc toho, co nás spojuje, než toho, co nás rozděluje. Když se podíváme na to, co nám říkají zastánci z různých proudů v rámci adventismu, věříme, že jsou drženi spolu důležitými základními přesvědčeními. Vím, že existují různé pohledy na inspiraci Bible, ale neznám žádného adventistického teologa, který by nějakým způsobem nebral Bibli velmi vážně. Uvědomuji si, že máme rozdíly v kristologii, ale nevím o žádném adventistovi, pro něhož Kristus není nic jiného než lidská osoba a kdo nevěří, že je náš současný Prostředník a že v "blízké" budoucnosti se vrátí na tuto zemi. Můžeme mít různé teorie o smíření, ale všichni věříme, že spása je v Kristu a že jsme spaseni milostí. Nevím o žádném vážném adventním teologovi, který by popíral hodnotu soboty a přesto sám sebe považoval za adventistu sedmého dne. Slyším všude v rámci adventismu o stejném holistickém pohledu na lidskou přirozenost a o "podmíněné nesmrtelnosti". Navzdory mnoha různým teoriím o událostech poslední doby nemyslím, že existuje mnoho (pokud vůbec nějací) adventistů, kteří by odmítli biblické učení, že lidská historie, jak ji známe, skončí a že adventisté mají zvláštní úkol přípravy na tuto událost. A pro všechny je zřejmé, že víra ovlivňuje životní styl a že správcovství a učednictví jsou blízká dvojčata. S tímto druhem základní jednoty dokážeme zvládnout a dokonce oslavovat rozmanitost, kterou naše společenství víry prožívá.

Říká se, že autorita je jako mýdlo: čím více ji používáte, tím méně vám zbývá. Jste znepokojen tím, že církevní vedoucí - a vy jste byl jedním z nich - jsou stejně jako tolik lidí v dnešní době v pokušení zbavit se dialogu ve prospěch hrubé síly k vyřešení problémů, které rozdělují společenství?

Žádná organizace nemůže fungovat bez jasné pravomoci. Ale tady je jedna z oblastí, kde je vzdálenost mezi modernismem a postmodernismem velmi výrazná. V částech církve, které jsou stále většinou "moderní", autorita automaticky následuje po volbách nebo po jmenování do úřadu. V tomto paradigmatu jsou klíčová slova poslušnost a soulad. V ostatních částech církve - zejména, ale ne výlučně, v západním světě - musí být autorita získána. Klíčová slova jsou zde důvěra, autenticita, modelování rolí a ochota poslouchat a vést dialog.

Vynucování tu nevede k podřízení a klidu, ale k odcizení. Myslím, že to je žel to, co se nyní stalo v církvi. Na úrovni generální konference a v řadě divizí a "nižších" církevních entit je "moderní" typ vedení a vykonávání autority stále považován za silné vedení, které církev potřebuje. Výsledkem je, že autorita těchto vůdců se rozpadá v těch částech církve, kde převážilo postmoderní pojetí autority a starší, často autoritativní styl vedení přináší jen odpor.

Skandinávský přístup adventistů k ordinaci žen do plné duchovenské služby mne fascinoval. Nejprve Dánsko, pak Norsko a později i ostatní se rozhodly zbavit ordinace. Pokud vím, původně byla ordinace v církvi způsobem, jak ve věku "kacířství" umožnit křesťanům rozlišení, kdo má její požehnání, když se jednalo o spravování svátostí a zastupování společenství věřících. Máte Ph.D. v dějinách církve; je podle vašeho názoru ordinace otázkou organizační moci, pracovněprávní záležitostí, nebo spadá do oblasti teologie?

Skandinávský přístup k ordinaci kazatelek nemůže být konečnou odpovědí. Jedná se o balancování mezi tlaky, které přicházejí shora (hierarchie církve) a zespoda (většina členů). Některá dočasná řešení však mohou členům v současné době pomoci s dilematem.

Otázka ordinace žen se stala symbolem dvou hlavních stran, které se na tomto tématu v církvi vytvořily. Základní otázky jsou tyto: Jak čteme Bibli? A jak život v kultuře, která se liší od kultury biblických časů, ovlivňuje to, jak interpretujeme biblické údaje? A je tam jasný strach z "kluzkého svahu." Jaký bude další bod liberální agendy, jakmile bude umožněna ordinace žen?

Nemám problém s ordinací lidí pro určitou službu v církvi, ačkoliv nenajdu žádný biblický základ pro přesný způsob, jak bychom měli "oddělovat lidi". Jsme všichni součástí všeobecného kněžství Nového zákona, které zahrnuje všechny věřící, ale někteří jsou jasně obdarováni v církvi pro zvláštní a/nebo placený úkol na plný úvazek. Zdá se být vhodné mít nějaký obřad k tomu, aby to bylo možné označit. "Vzkládání rukou" se zdá být vhodným symbolem. Problém nastává tehdy, když se církev rozhodne, že nedovolí ordinaci žen do duchovenské služby stejným způsobem, jakým zajišťuje ordinaci mužů. Ve vedení církve se řeší stále více otázky dodržování předpisů a podřizování organizační moci, než věci principiální. Nezohledňuje se jeden ze základních věroučných článků církve, který zdůrazňuje základní rovnost pohlaví. Je to proti morálnímu kompasu mnoha věřících adventistů, mladých i starých. Církev v této otázce způsobila problém. Kdo je schopen vysvětlit, že ordinace ženských starších sborů a diakonek je v pořádku, zatímco ordinace kazatelek ne? Existují různé druhy požehnání?

Ale nadále doufám, že vedoucí představitelé v Silver Spring velmi brzy pochopí, že musejí najít způsob, jak tento problém vyřešit, i když by to mohlo znamenat "ztrátu tváře". Pokud se jim to podaří, jistě to mnoho lidí ocení jako čin odvahy a skutečného vůdcovství a pomůže to obnovit alespoň něco z jejich důvěryhodnosti.

Zaměřil jste se na dynamický aspekt adventismu jako na hnutí a nikoliv na statickou entitu, společenství, které se snaží uchovat a propagovat náboženství 19. století. Jedním z aspektů protestantismu 19. století, zejména v USA, byla hluboká nedůvěra, ne-li přímo nepřátelství, které vládly mezi jednotlivými denominacemi. Orthodoxie, kterou každá křesťanská skupina definovala ve svých vlastních dogmatických pojmech, byla de facto prostředkem, kterým byla hříšníkům sdělována Boží milost, a dogmatické neshody byly do značné míry interpretovány jako nepřátelství směřující k Bohu a jeho jasnému slovu. Je čas přejít od dogmatického nepřátelství a přijmout ostatní věřící, včetně katolíků, za spolukřesťany?

Dávno nadšeně věřím, že musíme opustit naši tradiční mentalitu "my" a "oni" a že už nesmíme podporovat kulturu církve, v níž jsme my "dobří", a všichni ostatní jsou, přinejmenším v důsledku, "špatní". Myšlenka, že adventisté sedmého dne jsou "lidem ostatku", který se dostane do Božího království, zatímco všichni ostatní jsou součástí "Babylonu", už pro velké skupiny členů naší církve pozbylo přesvědčivosti. Pokud se podíváme do naší historie, můžeme pochopit, proč se objevila tato tradiční perspektiva, která se projevovala zejména silným protikatolicismem. Adventističtí  věřící nebyli v tomto způsobu myšlení jediní. Jiné protestantské denominace byly často ještě více protikatolické než adventisté a slova Ellen Whiteové o římském katolicismu byla často mírnější než slova mnoha dalších amerických protestantských autorů konce 19. století. Adventisté však nedokázali změnit své protipapežské naladění poté, co Ellen Whiteová uvedla antikatolickou rétoriku do kontextu v její knize Velký spor. Často jsem navrhoval, že se musíme naučit číst její spisy - včetně Velkého sporu - na pozadí jejích časů, spíše než jako recept na náš přístup v době více než o celé století později.

Křesťanství je v našem současném světě v krizi. Rychle ztrácí vliv. To platí i pro římsko-katolickou církev v mnoha částech světa. Dnes největší nebezpečí pro adventismus nepochází od spolukřesťanů, ačkoliv s nimi v mnoha bodech nesouhlasíme. Největší výzva dnes přichází z růstu a šíření nekřesťanských náboženství a - zejména v západním světě - z nekončící sekularizace.

To neznamená, že nikdy nemůžeme kritizovat jiné křesťany za to, v co věří - ale měli bychom to udělat jen poté, co jsme se upřímně snažili skutečně pochopit, čemu věří. A musíme založit náš názor na tom, co říkají a dělají dnes - a nikoliv hlavně na staletích starých zdrojích. Navíc musíme zajistit, abychom věděli, jak se my, jako adventističtí křesťané, dokážeme učit od druhých a přispět k lepšímu porozumění Božímu Slovu spolu s našimi důležitými důrazy při sdílení evangelia. A musíme toho mnohem lépe dosahovat v takovém jazyce, kterému dnes lidé rozumějí a se kterým souznějí.

Plně přijímám, že tu bude "věrný ostatek". Ale spíše než arogantně prohlašovat, že má církev je ten ostatek, se musím soustředit na to, jak si mohu být jist, že patřím k těmto věrným  a jak mohu žít a mluvit tak, že ostatní kolem mě budou přitahováni k následování mého Pána takovým způsobem, aby je Bůh poznal také jako součást tohoto ostatku.

V současné době provádíte výzkum ke knize o druhu perfekcionimu nazývanému "teologie poslední generace" - myšlence rozvíjené M. L. Andreasenem, že vykoupení země je drženo jako rukojmí adventisty, kteří nedokáží dosáhnout Boží úrovně svatosti. Co vás vedlo k tomu, abyste se zajímali o tuto oblast teologie?

LGT (teologie poslední generace) není něco nového. Jak jste uvedl ve své otázce, byla vyvinuta M. L. Andreasenem, i když si půjčil myšlenky od dřívějších autorů adventistů. Dnes se LGT se stává více populární než kdykoli předtím a je přijímána mnohými z našich předních mluvčích a vedoucích, často bez toho, aby je nazývali tímto jménem. Je založena na několika premisách, které jsou podle mého názoru nebiblické a škodlivé pro náš individuální duchovní život i pro církev. Jedním z těchto premis je, že Kristus na sebe vzal, když byl inkarnován, přirozenost padlého člověka. Byl jako Adam, když naši první rodiče propadli hříchu. Kristus však uspěl tam, kde Adam selhal. Se všemi špatnými sklony a "náchylnostmi", kterým jsou lidé vystaveni, byl schopen žít bezhříšný život. To je argument pro to, že nemáme žádnou omluvu pro pokračování v hříchu. Mělo by být možné, abychom dospěli k bodu, kdy jsme získali úplné vítězství nad hříchem. To se může zdát velmi nepravděpodobné, ale zastánci LGT věří, že ti, kteří žijí těsně před Kristovým druhým příchodem, dosáhnou tohoto bodu. To se musí stát, tvrdí - většinou na základě několika účelově vybraných výroků Ellen Whiteové - protože je to podmínka Kristova návratu. Nevrátí se, dokud se "jeho charakter nebude dokonale odrážet" v lidu ostatku z poslední generace.

Já (a mnoho lidí se mnou) věřím, že tato teorie je založena na velmi selektivním čtení biblických textů a prohlášení Ellen Whiteové a že má mnoho nedostatků. Zdůrazňuje skutečnost, že načasování Kristova návratu závisí na našem úsilí. To nás staví na pranýř za vinu: my jsme důvod, proč Kristus ještě nepřišel! Moje čtení Bible mi říká, že se jedná o mnoho faktorů, ale že načasování této významné události je plně v Božích rukou. Navíc moje studia teologie mi říkají, že mám být velmi zdrženlivý ve vymezování Kristovy lidské přirozenosti. Co se stalo v Kristu - Bůh se stal člověkem - je a zůstává mimo naše chápání. Kristus byl - a je - nějakým způsobem Bůh a člověk. Je jedinečný a nikdo jiný s ním nemůže být srovnáván. Mé znalosti o historii adventistů mě informují o tom, že když lidé naznačují, že dokonalost je v dosahu, naše lidská role v naší spáse je obvykle zdůrazňována na úkor základní zásady spásy skrze milost a víru samotnou a že to nevyhnutelně vede k legalizmu.

Bart Ehrman v USA a Harry Kuitert v Nizozemí jsou křiklavými příklady teologů, kteří po desetiletích v akademické sféře ztratili víru, ale jejich důvody, kterým se dostává velké pozornosti, nejsou důvody, proč tolik křesťanů opouští víru. Jak jste zdůraznil, je to hlavně ztráta relevance, které čelí křesťanské náboženství, přinejmenším v západním světě. Lidé neopouštějí církev, protože ztrácejí víru v doktríny církve, ale protože nevidí, jak by mohly tyto doktríny smysluplně přispět k jejich životu. Jak se vyrovnáváte s tímto problémem?

Je pravda, že nesouhlas s doktrínami není hlavním důvodem, proč lidé opouštějí adventismus. Jsem však přesvědčen, že často hraje roli. Proč se lidé rozhodnou, že adventismus již pro ně není důležitý, je obvykle poměrně obtížné určit. Důležitou roli mohou často hrát trendy v jejich místní církvi, nedostatek prostoru k tomu, kým jsou, a přístup k věcem jejich vlastním způsobem. Poznání, že už se nemůžeme cítit jako doma ve sboru, ke kterému patříme, nebo neshody se spoluvěřícími mohou být také důležitými faktory. Ale doktríny jsou často také součástí rovnice.

Víra není stejná jako souhlas se seznamem doktrín. Víra je důvěra v objekt naší víry - Pána našeho života. Víra je ochota stát se Kristovými učedníky a mít vztah s Jediným, kterého chceme následovat. Teologie a doktríny nám musí pomáhat, když se snažíme porozumět tomu, co je spojeno s vírou a růstem ve víře. Doktríny jsou pro víru jako gramatika pro jazyk. Ale doktríny musí vždy zůstat jen nástrojem pro to, abychom řekli, čemu věříme o Bohu a jeho vztahu ke světu a k nám.

Teologie - doktrinální pravda - je vždy nedokončená práce. Vzhledem k tomu, že se časy mění a musíme brát v úvahu i různé kultury, je třeba se ptát nové otázky a hledat odpovědi, které jsou pro nás důležité dnes. To je to, co vidím jako snahu o "přítomnou pravdu". Musíme si vždycky uvědomit, že stojíme na ramenou mužů a žen minulosti, ale že musíme i rozvinout vlastní novou základnu a uvědomit si, že nikdy nevíme celou pravdu. Všechno, co říkáme o Bohu, je provizorní a předběžné. Jakmile jsme něco řekli o Bohu, musíme udělat krok zpět a přiznat: Takhle to v současné době chápu, ale vím, že je to jen můj omezený, lidský pohled, který nikdy nemůže pochopit, jak to skutečně je.

Problém s lidmi, jako je Harry Kuitert (znám ho lépe než Barta Ehrmana) je, že postupně došel do pozice, že všechno, co říkáme výše, pochází zespoda. Ve svém stáří dospěl k bodu, kdy ztratil koncept zjevení.

Právě jsem četl vynikající biografii Harryho Kuiterta a četl jsem řadu jeho knih. Mám mnoho zkušeností, které jsou podobné těm jeho. Nejsem tak starý jako on. Myslím, že je nyní ve věku 92 let a já jsem v 74 letech mnohem mladší. Kuitert pokračoval v psaní knih až do nedávné doby, a doufám, že budu i já moci dostat ještě řadu let, abych mohl napsat další knihy. Ale, stejně jako on, i já jsem revidoval mnohé z mých předchozích myšlenek. Stejně jako on jsem se postupně odklonil od mých poněkud fundamentalistických počátků a musím přiznat, že existuje mnoho otázek, na které už nemám odpovědi. Nesouhlasím však s myšlenkou, že vše, co říkáme o Bohu, vychází z naší lidské představivosti. I nadále věřím, že velký Bůh, náš Stvořitel (netvrdím, že vím, jak to udělal), milostivě rozhodl, že chce s námi komunikovat. Na rozdíl od Kuiterta věřím v božské zjevení. To pro mě neznamená, že z nebe spadla kniha, že je neomylná a že všechno v ní je historicky přesné. Musí být čtena jako božsko-lidské úsilí o sdělování podstatných informací o Bohu a o jeho odhodlání nás zachránit z pozemského smetiště, v němž se nacházíme. Navzdory mnoha otázkám, na které mám za to, že nenajdeme hotové odpovědi, ale věřím, že to, co Bůh zjevil, nám stačí k tomu  žít život víry, a že nabízí dostatek prostoru pro to, abych pokračoval ve své cestě víry "adventistickým způsobem".