středa 26. dubna 2017

Tom de Bruin: Čelit pochybnostem - několik metapřemítání

Magazín Spectrum mě požádal, abych recenzoval poslední knihu Reindera Bruinsmy "Čelit pochybnostem: Kniha pro adventistické věřící na okraji". Když jsem četl a přemýšlel o Bruinsmově knize, rozhodl jsem se, že některá z mých přemítání by stála za postování na blogu.

Opravdu cítím, že Bruinsma vykonal svou knihou obdivuhodné dílo. Přesto nemám pocit, že bych patřil k její cílové skupině. Zpočátku jsem nemohl přijít na to, proč. Pak jsem si uvědomil, v čem to vězí. Jak jsem napsal v recenzi:

"Za můj jediný opravdový problém s jeho knihou Bruinsma vůbec nemůže. Když jsem jí četl, neměl jsem pocit, že patřím mezi ty, pro které je určena. Ne proto, že bych neměl pochybnosti, ne proto, že by mě nenapadlo opustit církev, ale proto, že můj pohled na svět a tedy i moje důvody k pochybnostem jsou jiné. Vlastně bych odhadoval, že tato kniha odpovídá spíše na otázky poválečných "babyboomerů" a následující "generace X", než nás mladších."


Ve skutečnosti je má potíž s Bruinsmovou knihou v tom, že vidím jiné problémy církve, než ty, na které Bruinsma poukazuje. Dovolte mi, abych si trochu zapřemítal o tom, proč jsou Bruinsmovy pochybnosti pochybnostmi "babyboomera"  (kterým Bruinsma je) nebo "generace X". Ne, a to bych chtěl říci velmi jasně, ne jako kritiku Bruinsmovy knihy, ale jako příspěvek k diskusi.

Teodicea

Moje přemítání začínají hned na začátku knihy. Bruinsmův  první skutečně osobní příklad pochybností o Bohu mluví o ztrátě, nemoci a smrti. Každopádně se jedná o univerzální otázky a je těžké se s nimi vyrovnat. Bruinsma spojuje tyto hrozné věci s otázkou Boží dobroty: pokud je Bůh dobrý, proč dovoluje smrt, válku atd. Stručně řečeno, bez dobré teodicey  (ospravedlnění Boha) budeme pochybovat. Přemýšlel jsem o tom a mohu upřímně říci, že toto není důvod, proč bych někdy opustil církev nebo víru, v Bruinsmově knize ale hraje velkou roli.

Aby bylo jasno, Bruinsma tento argument nevytvořil. Teodicea  je velkým předmětem diskuse v současné ateistické debatě.  Diskuse obsahující některé další otázky, kterým se Bruinsma věnuje značně podrobně, jako jsou epistemologie a empirismus. Všechny tyto problémy se najednou staly velice populární v tak zvaném "novém ateismu", který prosadili lidé jako Richard Dawkins. Ten proslul například tímto:

"Bůh Starého zákona je patrně ta nejprotivnější postava v celé beletrii. Žárlí a ještě je na to pyšný. Je to malicherný, nespravedlivý, nemilosrdný tvor posedlý ovládáním ostatních, pomstychtivý, krvežíznivý našeptávač etnických čistek, je to rozmarný, nenávistný tyran se zálibou v misogynii, homofobii, rasismu, infanticidě, genocidě, filicidě, šíření chorob, megalomanství a sadomasochismu." (Richard Dawkins, Boží blud, New York: Houghton Mifflin, 2006, str. 31)

Zdá se celkem jasné, že Dawkins je na kordy s Bohem. Podivnější ale je, že nový ateismus najednou pozvedl hlavu  na začátku 21.století. V roce 2008 o tom docela rozpustile napsal profesor Günter Dueck:

"Těm, kteří se zabývají fenoménem zvaným ´nový ateismus´ - ať už nábožensky nebo nenábožensky - by se mělo dostat shovívavosti za to, jakým novým kosmologickým údajům nebo vhledům do lidské přirozenosti najednou dopřáli pozornosti na začátku prvního desetiletí jednadvacátého století, aby bezodkladně učinili víru v nadpřirozeno výrazně méně věrohodnou než ve všech tisíciletích, které předcházely. Není to snad právě tak, jako by lidské bytosti vrávoravě povstaly z dlouhé epistemologické hibernace, aby nyní, na úsvitu 21. století, objevily, že Bůh není empirickým souborem dat v pozorovatelném světě, nebo že ti, kteří tvrdí, že nesou jeho jméno, ne vždy žijí podle vyznávaných ideálů a etiky svých náboženských tradic?"

V tomto světě, tak zásadně a nevratně ovlivněném postmodernismem, se zdá, že jsme narazili na modernistickou debatu: Existuje Bůh, nebo ne, a jestliže Bůh má ontologicky být dobrý, jak může dovolit zlo? Diskuse, kterou podněcovali lidé, kteří jsou nyní sedmdesátníci. Debata, která se zdá zuřit mezi fundamentalisty na obou stranách: náboženskými fundamentalisty a vědeckými fundamentalisty. Tato debata je ale pro mě a pro mnohé jako já nezajímavá ze dvou a půl velmi prostých důvodů: (½) nejsem fundamentalista, (1) nemám zájem o nějaký důkaz Boha nebo proti němu, protože nic takového přímo neovlivňuje mou víru (2) co nám po desetiletí říká postmoderna, je to, že jediná věc je horší než náboženské války, a to vědecky moderní války. Vědecký racionalismus, o nějž se noví ateisté tak přou, nás nezbavil  násilných zločinů, válek ani nenávisti - naopak nás učinil  mnohem efektivnějšími v násilí, válkách a nenávisti: světové války, holocaust, Hirošima...

Jinými slovy, otázky, které Bruinsma (oprávněně) klade, jako "Proč to Bůh dovolil?" a "Proč, Bože, proč?" (str. 64) nejsou mými otázkami a nevedou mě k pochybnostem. Problém zla ve světě není náboženským problémem, je to lidský problém. Ateisté potřebují také teodiceu, potřebují také vysvětlit zlo v tomto světě. Činí tak obecně tím, že jednoduše ze zla viní chaos, tak proč totéž nemohou křesťané?

Teodicea v mé generaci

Teodicea je pro mou generaci problémem, ale ne z důvodů jmenovaných Bruinsmou. Potřebujeme teodiceu, protože zoufale potřebujeme, aby Bůh byl dobrý. Jinak jsme ve velkých potížích. Protože skutečná otázka, o níž věřím, že s ní mladší generace bojuje, není "Proč, Bože?", ale "Proč Bůh?". Snažit se pochopit, proč Bůh dovoluje zlo, není tak důležité jako snaha pochopit, proč Bohu stojí za to věřit, bez ohledu na to, jestli existuje nebo ne.

Čas je vzácný. Čas je jediným opravdu neobnovitelným zdrojem. Jsme si toho vědomi a uvědomujeme si, že jej můžeme investovat pouze do určitého množství věcí, u nichž to stojí za to. Proč Bůh stojí za můj čas? Co činí Boha okamžitě užitečným, nejen pro mě, ale pro každého kolem mě? Bůh musí být dobrý, jinak je Bůh ztrátou mého času. To je důvod, proč je teodicea důležitá.

Mladí lidé, mladá generace, jsou snílci. Řídí se „informovanou naivitou“. Nejenže mohou změnit svět, oni chtějí měnit svět (i když to nedělají). A chtějí to brzo. Pokud se mají rozhodnout pro Boha, potřebují okamžitě zjistit, jak to mění svět. Jinak existují Unicef, Červený kříž nebo start-upy v oblasti životního prostředí. To nás vede k dalšímu mému přemítání, to ale potřebuje malý úvod. Prozatím si pamatujte "mohu změnit svět!"

Církevní učení

Dalším důvodem, proč Bruinsma doporučuje nepochybovat o Bohu, ale o církvi, jsou církevní učení a rozhodnutí. Vyjmenovává mnohá, velmi aktuální i trochu zastaralá: (ne)ordinace žen, 1844, svatyně, prosté čtení Bible, stvoření, Ježíšova přirozenost, Ellen Whiteová, homosexualita.To, oč tu jde,  je  otázka, zda můžete být spojeni s církví, která má učení, s nímž nesouhlasíte. Mnozí, kteří například nemohou přijmout, že v roce 1844 se Ježíš přestěhoval z jedné místnosti do druhé, by mohli chtít opustit církev. Možná proto, že se cítí nepřijatelní kvůli jejich odlišnému myšlení, možná proto, že se cítí nepoctiví, když podporují církev, s níž nesouhlasí. Ponechám  některé z mých názorů stranou, mnohá z témat, která Bruinsma otevírá, bych sám uvedl v podobném seznamu . Jsou to horká témata. Mnohá z nich jsou stejné problémy, které zvedají mladí lidé na celém světě, jak skvěle ukázali na Twitteru při Generální konferenci v San Antoniu.

Ale myslím si, a dovedu si představit, že pro mnohé to bude znít podivně, že důvodem není to, co uvádí Bruinsma. Důvodem není to, že by mladí lidé nemohli podporovat církev učící věci, s nimiž by nutně nesouhlasili. Je to kvůli charakteru církve. Dovolte mi, abych se pokusil to vysvětlit.

Glokální církev

Církev jako celosvětové tělo už nelze oddělit od místní církve - sboru. Generaci X (narozené v letech ± 1960-1980) úplně stačilo ke štěstí, že našla kousek ráje, jako je místní sbor, a tam se realizovala. Mileniálové a generace Z takto nemohou a nebudou myslet. Globální je lokální. Je tu "glokální" církev. To je jedna část problému: nemůžeme se schovat. Druhou částí je, že církev by měla být silou pro dobro. To by opravdu měla. Měla by přinášet světu pokoj, radost, lásku a harmonii. Pokud to nedělá, je to ještě církev? Může se církev nazývat církví, pokud neztělesňuje království Boží? Mladší generace by v takové církvi neviděly žádné možnosti. To je hlavní problém a důvod, proč jsou některá témata pro mladé lidi tak důležitá a jiná nikoli.

1844 je v pořádku, ať si teologové tvrdí, co se přesně stalo. Nedokážu si představit nikoho pod třicet pět let, kdo by kvůli tomu v noci nemohl usnout. Práva gayů, velký problém. Pro mladého člověka, i když osobně nevidí biblické argumenty pro homosexualitu, je nepřijatelná církev, která vyvolává nenávist. Protože, bez ohledu na teologii, tím církev přestává být církví. Tentýž argument je za podrážděním takovými tématy, jako jsou změny základních věroučných článků církve. Není to nesouhlas s vyvozenými závěry, není to problém s tím, že musíte věřit v celosvětovou povodeň (i když jste hlasovali proti této změně na generální konferenci). Věrouka je v pořádku. Problémem je adventistická církev, která nutí členy věřit, že něco už není adventistické. Naše církev byla založena lidmi, kteří uprchli před věroučným nátlakem, a hle, pomalu se zdá, že se sami stáváme nástrojem věroučného nátlaku. Musím zde upozornit, že Bruinsma diskutuje o těchto dogmatizačních trendech v církvi.

Je to i moje církev, neničte ji

Na generální konferenci mileniálové a generace Y volali „Je to i moje církev“ zatímco sami sebe identifikovali jako „badventists“. S hashtagem  #MyChurchToo (I moje církev) začaly ženy, které se cítily nevyslyšeny v debatě o ordinaci žen, ale proměnil se v silný bojový pokřik nové generace, která ne, nevměstná se, nemůže se vměstnat do dokonalé adventistické formy osmadvacítky věroučných bodů. "Je to také naše církev a lidi, musíte ji přestat ničit," volali.  "Musíte ji přestat přeměňovat na ne-církev, na anticírkev. Protože, a to je velmi důležité, prosím, dávejte pozor, pokud je generální konference špatná, můj místní sbor je také špatný. A kam pak půjdu? Jak změním svět? V mé církvi jsem investoval příliš mnoho času, aby to teď bylo k ničemu. Je to ´I moje církev´".

Takže pokud se mě zeptáte, proč bych opustil církev, je to jednoduché: protože by církev už nestála za mě a můj čas. Protože moje schopnosti, můj talent, moje síla změnit svět by v ní byly zbytečné. Nejsem zatím tak daleko, ale viděl jsem již mnohé jiné odejít z tohoto důvodu.  Mluvil jsem s řadou mladých pastorů, kteří z tohoto důvodu plánují odchod ze služby.  Častěji slyším od vrstevníků, že nesnesou být obtěžováni "misogynní" církví (tj. takovou, která neordinuje do duchovenské služby ženy), nesnesou být obtěžováni autokratickou církví (tj. takovou, která upírá autonomii uniím). Nesnesou být obtěžováni nenávistně-engenderovou církví (tj. takovou, která nechce umožnit členství lidem s homosexuální orientací). Nesnesou být obtěžováni rasistickou církví (tj. takovou, která tleská, když tajemník generální konference oznámí pokles členství na globálním severu). Nesnesou být obtěžováni církví, která je církví pouze jménem. O problému není pochyb, je to rozčarování. Snílci potřebují snít. Dokážeme ještě snít v církvi adventistů? Alespoň já bych to rád zkusil.