středa 30. srpna 2017

Matthew Quartey: Vedení církve v Africe a předseda GK - nezdravý vztah

Ted Wilson, předseda generální konference církve adventistů, chce převzít unie církve, které pokračují v ordinaci žen do plné duchovenské služby. Během loňského výročního zasedání výboru generální konference neochotně souhlasil s jednoročním odkladem, který měl umožnit tzv. nezávislým uniím modlit se za svou nápravu. Rok je pryč a předseda Wilson chce splnit svou hrozbu a podřídit si ty unie, jejichž praxi považuje za neslučitelnou s rozhodnutím z posledního zasedání generální konference v San Antoniu. V San Antoniu mistrovsky usměrňoval hlasování, o kterém si myslel, že usadí otázku ordinace žen navždy dle jeho představ. Jenže od té doby je stále více zřejmé, že San Antonio bylo Pyrrhovým vítězstvím.

Ale nepotřebovali jsme věštce, aby nám předpověděli, že severoamerické a evropské unie, které si odhlasovaly ordinaci žen před San Antoniem, nezruší svá rozhodnutí. Boj proti ordinaci žen je z podstaty marný. Bojuje za nerovnost a upírání práv, o čemž už spory proběhly dříve a bylo to odmítnuto a co se jeví mládeži, budoucnosti církve, zcela cizí.

Předseda Wilson může mít dobré úmysly a upřímně věřit ve svou věc, ale takových dobrých úmyslů a upřímných obětí, které pluly proti přílivu egalitarismu a sociální spravedlnosti, bylo již mnoho. Je hodně důvodů ke zklamání z Wilsonova vedení v této vzedmuté krizi, ale mé největší rozčarování je vyhrazeno pro vůdce tří afrických divizí, kteří bez rozdílu, a dá se říci slepě, podpořili Wilsona v jeho křížové výpravě proti ordinaci žen.



Aby bylo jasno, tři africké divize nejsou jedinými světovými církevními regiony, jejichž vedení zradilo svou zodpovědnost za generační transformaci. Vedoucí mnoha dalších divizí se provinili stejně. Rozhodl jsem se ale zdůraznit nedostatky našich afrických vůdců, protože jsem synem tohoto kontinentu a proto jsem zvlášť nešťastný z toho, jak nás spojenectví našich vedoucích s předsedou GK dostalo do rozšířeného hloupého povědomí, že s africkými vedoucími lze snadno manipulovat. Nechť si ti z jiných divizí volají své vůdce k zodpovědnosti, jak uznají sami za vhodné. Mojí povinností, jako afrického adventisty, je volat k vyššímu standardu naše vedoucí v naší domovině.

Nelze to nijak obejít: vedoucí ze tří afrických divizí jsou nejsilnějšími podporovateli předsedy Wilsona v jeho kampani proti ordinaci žen. Bez téměř jednomyslného afrického "Ne" při hlasování v San Antoniu bychom nebyli, kde jsme. Vzpomeňte si na tajemné mlčení našich vůdců, když afričtí delegáti bučeli na bývalého předsedu GK Jana Paulsena. Na toho Jana Paulsena, který byl učitelem misionářů v Africe dávno předtím, než zde církev měla klimatizované kanceláře a auta pro administrátory s šoférem jako normu. Bučeli na něj, protože se odvážil obhajovat hlasování pro "Ano".


Byl to nechutný pohled. Jan Paulsen byl vysmíván na veřejném fóru našimi přehorlivými výpravami a ani jediný z vedoucích našich delegací se nepostavil tomuto hanebnému chování. Naši vedoucí umožnili, aby se v našem kolektivním vědomí zabydlela tato hrozivá podívaná, a tak zabezpečili, že v něm bude trvat dlouho. Nikdy by mě nenapadlo, že žádný vedoucí ve shromáždění - ani současný předseda GK ani kdokoli z jejích vedoucích představitelů - se neozve proti této nejsmutnější rezignaci na křesťanskou slušnost. Měli jsme je znát lépe. Z našeho pohledu je to, co se stalo, špatné na mnoha úrovních. Africká společnost ctí dlouhověkost, moudrost a postavení - v tomto pořadí. Jan Paulsen měl všechny tři, přesto jsme jej zneuctili, v rozporu s naší kulturní výchovou. Proč? Protože jsme se dostali do takového šílenství, že jsme zapomněli na křesťanskou zdvořilost, což je právě ten velký nedostatek, ze kterého často obviňujeme Západ.

Od tohoto hanebného incidentu uplynuly dva roky, a pokud vím, žádný z našich vedoucích se dosud neomluvil v tisku nebo na otevřeném fóru dr. Paulsenovi. Nejsem oficiálním vedoucím v africké církvi, ale chtěl bych nabídnout prezidentovi Paulsenovi opožděnou omluvu za miliony obyčejných adventistů na mém kontinentu za to, co se dělo v našem jménu.

Otázka zní: Proč naši afričtí vůdci pochodují takto v zákrytu s předsedou Wilsonem, a to nejen proti ordinaci žen, ale také ve prospěch jeho uniformního přístupu ke správě církve? Církev vždy projevovala dobrou vůli pro regionální specifické "problémy". Zvažte dva případy, kdy se západní církev a divize z jiných teritorií přizpůsobují, aby vyšly vstříc africkým specifickým problémům.

Mnoho lidí na Západě si neuvědomuje, že když církev rozšířila svých 27 základních článků víry na 28, bylo to kvůli skutečnému problému, se kterým se opakovaně setkávali ve své službě afričtí pastoři. Základní myšlenka nového článku 11 "Růst v Kristu" se zabývá "mocnostmi zla" a "démony", "kteří se nás snaží ovládat" a jistotou, že Kristus tyto síly překonal. Neexistoval žádný západní pastorační důvod pro tak významné vyjádření k tomuto tématu v zájmu členů, kteří žili ve smrtelném strachu z takových temných sil. Přesto, když jsme o to požádali, byl zřízen výbor, jehož výsledkem je nový věroučný článek, který slouží dobře především africké církvi.

Druhým příkladem je tichý souhlas zbytku světové církve s naším současným přístupem k řešení polygamie u nových konvertitů. Na rozdíl od mnoha západních společností se zavedeným zákazem polygamie je tato praxe v mnoha subsaharských zemích legální a běžná. Když se raní adventističtí misionáři v západní Africe setkali s konverzí z polygamních rodin, jejich původním řešením bylo usměrňovat muže, aby si ponechali jen svou první manželku a s ostatními se rozešel. Časem afričtí pastoři zjistili, že toto řešení je v lepším případě příliš zjednodušující a v horším škodlivé, zejména pro děti, které zůstaly bez přítomnosti a péče obou rodičů.

Zatímco původní směrnice zůstává v předpisech, existuje dnes několik afrických "experimentů", které se snaží minimalizovat škodlivé následky propuštění manželek. Některé unie podporují přijetí manželek do společenství bez muže. Jiné se řídí čestným systémem, kde žije dál pohromadě celá rodina a je přijata do společenství církve s příslibem, že mezi mužem a pozdějšími manželkami nebude žádný manželský vztah. Tyto pokusy, i když nedokonalé, ukazují, že mnoho vedoucích církve v Africe není proti kompromisu, když jde o to, aby církev v místě fungovala lépe.

A my nejsme jediné území církve s jedinečnými potřebami. Západní církev stárne a současně ztrácí své mladé lidi. To je smrtelná kombinace, pokud bude ponechána bez reakce. I když ordinace žen není jediným důvodem, proč mladí lidé opouštějí západní církev, jejich vnímání, že naše církev podporuje diskriminaci, nijak nepomáhá zastavit jejich odliv. Pro Západ je tedy náprava tohoto dlouho neřešeného pochybení otázkou přežití a etickým imperativem.

Takže pokud afričtí vedoucí chápou důležitost řešení místních problémů, které jim brání ve službě a jejich řešení platí jen na jejich územích, proč v případě ordinace žen pochodují jen tak, jak bubnuje předseda GK a upírají ostatním stejnou příležitost? Když se v této otázce obracím na africké vedoucí divizí, stále znovu se setkávám s naznačováním, že západní církev, jak to vyjádřil jeden africký akademik, "se pokouší navléci ordinaci žen na naše neochotné krky". Mám pocit, že naši vedoucí mají negativní postoj k ordinaci žen ani ne kvůli nějakým jejím nedostatkům, ale protože mají zášť proti Západu pro pár špatně definovaných drobností. Hlasovat "Ne" byla jejich příležitost ukázat moc, kterou ve vysoké církevní politice dostávají jen zřídka.

Žijeme ve světě, kde alternativní realita a falešná pravda jsou v módě, ale myšlenka, že se Západ pokouší vnutit světové církvi ordinaci žen, je neuvěřitelná. Oč v San Antoniu šlo, nebylo povolit ordinaci žen všude. Klíčovou otázkou bylo toto: "Je přípustné, aby výkonné výbory divizí, pokud to považují za vhodné na jejich územích, umožnily ordinaci žen ke službě evangelia, ano, nebo ne?"

Jak je zřejmé z formulace otázky, naše církev se snaží vyjít vstříc geografickým zvláštnostem. Otázka poskytovala každé divizi velký prostor pro ordinaci žen do služby evangeliu svým vlastním tempem nebo vůbec. Neexistovalo žádné naléhání na to, aby každý výkonný výbor dovolil ženám být ordinovány.

Proto naopak ti, kteří hlasovali "Ne", jsou těmi, kteří vyžadují přístup svěrací kazajky a vnucují uniformitu každému území. Všechny tři africké divize hlasovaly naprostou většinou, že je nepřijatelné, aby jiné divize zvažovaly alternativy. A přesto, dva roky po tomto nešťastném hlasování, se naši vedoucí ospravedlňují a roní slzy nad tím, že to byl a je Západ, kdo je diktátorský ve věci ordinace žen. Musíme opravit tuto účelovou dezinterpretaci faktů; Západ nám nevnucuje své názory na ordinaci žen. Pokud někdo, tak jsme to my, kdo vnucujeme svou pozici jim.

Předseda Wilson učinil svým náboženským posláním zabránit ženám, aby byly ordinovány ke službě evangelia. Dějiny nebudou v této věci laskavé k jeho předsednictví, stejně jako historie není laskavá k vůdcům z amerického Jihu, kteří se postavili proti Martinu Lutheru Kingovi Jr. bojujícímu za rovnost. Naše církev se neúčastnila, když šlo o to postavit se proti rasistickému režimu apartheidu v Jihoafrické republice. Měli jsme se z toho poučit. Zachovávání nerovnosti nebo nespravedlnosti v jakékoliv formě, bez ohledu na jejich zdroj, by nikdy nemělo být normou.

Nezapomeňme, že otázka ordinace žen není věroučným článkem. Není nikde mezi 28, ale někteří v našem vedení s ní zacházejí, jako by se týkala naší spásy. Předseda Wilson své pozice proti ordinaci žen drží a má v úmyslu riskovat církevní schisma. Ale ve větším plánu věcí je opozice vůči tomuto vývoji časově omezená. Je příliš svázána s osobností stárnoucího předsedy Wilsona, a až opustí úřad, ať už za tři roky nebo za osm, tato opozice nejspíše odejde s ním.

Jedno by mělo být jasné našim africkým vedoucím: ve věci ordinace žen není cesty zpět. I když to může trvat trochu déle, než věci na kontinentu dostanou větší tah, mladší generace to dokáže. Jsou to nositelé zaslíbení. A až dospějí a budou psát dějiny jalových postojů svých předků o ordinaci žen, jejich verdikt bude po zásluze ostrý. Nastávající podzimní setkání výkonného výboru GK je další příležitostí to ještě změnit. Zda se probudí z Wilsonovy hypnózy, můžeme jen hádat.

Matthew Quartey (Ghana)

Přeloženo z magazínu Spectrum.org