středa 20. září 2017

Vlastenectví: požehnání, nebo prokletí? Biblická perspektiva


"Vezmi shluk lidí, kteří se nezdají ničím jiní než ty nebo já, spoj je všechny dohromady a získáš ten druh šíleně běsnícího maniaka se státní hranicí a hymnou." -Terry Prachett

Náboženství a vlastenectví jsou dvěma lidskými konstrukcemi zodpovědnými za většinu obrovských tragédií, které zanechaly nesmazatelné otisky v lidských dějinách. Něco dobrého lze říci o obou. Existuje však jejich zlověstná, temnější strana, na kterou se jen málokdo odváží pomyslet, natož o ní mluvit. Pojetí vlastenectví jako prokletí spíše než požehnání si zaslouží vysvětlení.

Ve své mírnější podobě se temná stránka vlastenectví ukazuje, když hraje národní tým (ať už jde o jakýkoliv sport) proti týmu druhé země. V tu chvíli se stane něco hluboce iracionálního. Co bylo jen hrou bez nějakého hlubšího významu, se stává událostí, která vzrušuje a burcuje nacionalistické vášně a chování. Zpívání národní hymny a mávání vlajkami spojí fanoušky jakýmsi způsobem do vlastenecké horlivosti, která brání racionalitě. Není žádný důvod, proč by měla být v sázce národní čest, přesto vlastenectví změní hrací pole na válečnou zónu, čímž postaví jeden národ proti druhému. To, že si lidské bytosti prostě nemohou užívat hru, aniž by jí připisovaly vlastenecké dimenze a hodnoty, je mimo rámec rozumných vysvětlení.


V mnoha zemích je při tom fyzické násilí natolik skutečné, že musí být fanoušci odděleni řetězovými bariérami. Zajistit bezpečnost při takových událostech je složité a drahé. Proč by pro všechno na světě měla být jedna země lepší tím, že porazí národní tým jiné země?

Pak je tu ještě hrozivější strana vlastenectví - strana, která vytváří předsudky, xenofobii, ignoruje základní lidská práva a nenávidí občany vlastní země, kteří nevyznávají stejné hodnoty. Mnoho čtenářů si vzpomene, doufám, že se smutkem, jaké urážky se snesly na Muhammada Aliho, když odmítl narukovat do války ve Vietnamu. Jeden den byl národním hrdinou a šampiónem v těžké váze a druhý den byl vyvrhelem národa, protože odmítl bojovat s lidmi, s nimiž se nikdy nesetkal a kteří mu neudělali nic špatného

V současnosti se po celém světě rozšiřuje velmi znepokojivý politický trend. Jde o jakési kolektivní sebezahledění, jehož důsledkem je přehlížení práv cizinců jako lidských bytostí stvořených Bohem a patriotismus, který kvůli strachu z mezinárodního terorismu staví zdi a odmítá víza i dokonale oprávněným a nevinným žadatelům. Reinhold Niebuhr napsal, že vlastenectví, které je v zásadě sobecké, je zdrojem nesobeckosti lidí. Mohu dodat, že je to zvláště pravdivé v době války, kdy vlastenectví vyžaduje, aby lidé podstoupili obrovské nezištné oběti k ochraně jejich kolektivních osobních zájmů.

Když je ale podněcují Hitleři tohoto světa, může vlastenectví vybičovat národ k násilí, které za sebou zanechá miliony těl, utrpení a materiální devastaci, jejichž náprava bude trvat desetiletí. Žádný národ se neubrání potenciálně zlého vlastenectví, když je zaplaven  demagogy všech odstínů, kteří se k němu obracejí, aby tím sytili vlastní egoistickou potřebu slávy a popularity. V tu chvíli to není už jen neškodné šílenství, které ho ovládá.

Smutné je, že do tohoto ničivého víru se nechávají vtáhnout křesťané. Kvalifikace vlastenectví jako něčeho posvátného mu dává auru morálky a lidé na tento koncept hledí v posvátném úžasu. Přesto na něm není nic morálního, natož posvátného. Svatost je to, co je spojeno s Bohem. Nic není posvátné, pokud to nebylo posvěceno Boží přítomností (např. událost hořícího keře).

Písmo je zjevení Boha od Boha. Písmo nikde neposkytuje žádnou posvátnou hodnotu koncepci země a národa jako takových. Chrám byl posvátný, dokud tam byl přítomen Bůh. Bůh nepřebývá v určitém vymezeném prostoru, jak věřily pohanské národy. On sídlí v srdcích a myslích věřících. Neexistuje nic takového jako křesťanský národ. Existují křesťané, kteří žijí v hranicích země, ale to krajinu nečiní křesťanskou. Petr psal o tom, že církev je vyvoleným lidem, královským kněžstvem, svatým národem, ale nehovořil tím o žádných lidských a politických konstrukcích (1. List Petrův 2: 9). Když se náboženští vůdci pochválili, že jsou synové Abrahama, Kristova odpověď je omráčila: "Bůh může vzkřísit děti Abrahamovi z kamenů" (Matouš 3:9). Patřit k jednomu nebo druhému národu nemá pro Boha žádný význam. Lidské bytosti mají hodnotu pouze proto, že byly vytvořeny k Božímu obrazu. Navíc Bůh stvořil lidstvo z jednoho člověka. Tento fakt v podstatě odstraňuje veškeré odůvodnění pro umělé rozdělení, které od nepaměti lidstvo sužovalo. Rozhodně ruší pojetí vlastenectví. Božským kritériem nikdy není to, co člověk dělá pro svou zemi, ale jak se člověk chová ke svému sousedovi, ať už se jedná o stejnou nebo jinou národnost.

Bůh dal lidem svobodu. Svobodu poslouchat nebo neposlouchat. Ale také svobodu jednat podle vlastního svědomí, pokud jde o podřízení se autoritám. Písmo má mnoho co říci o respektování autorit, ale také o opaku, kdy lidská autorita vydává zákony v rozporu s Boží zjevenou vůlí. Ačkoliv jsou ustanoveny Bohem, nemusí vládnoucí autority jednat podle Božích zásad (Římanům 13:1). Petr varoval, že "člověk musí poslouchat více Boha než člověka" (Sk 5,29). Proto se dostávají někteří bohabojní lidé, ať už individuálně nebo společně, do rozporu s tím, co oficiální autority definují jako vlasteneckou věc.

Jak se dějiny neustále posouvají ke svému závěru, lidské sobectví se bude čím dál více projevovat na národní úrovni. Význam patriotismu se bude zvyšovat a křesťané, volaní k soucitu, budou muset učinit složitá rozhodnutí, protože sebestředný patriotismus soucit potlačuje, než ho nakonec zabije úplně.

Jednoduše řečeno, není možné být současně podobný Kristu a vlastenec - přinejmenším ne v tom, jak společnost definuje vlastenectví. Ale možná, že můžeme opravdové vlastenectví ukázat tím, když bude konkrétní země laskavá, vlídná, vstřícná a empatická. Nebyl právě tohle Boží plán pro Izrael? Ale jejich lidská koncepce vlastenectví zavřela dveře cizincům. Odmítli být Božím prostředníkem, skrze kterého by se dostalo požehnání okolním národům.

Smutné je, že se Západ, kde kdysi křesťanství vzkvétalo, ve jménu vlastenectví ke Kristovým principům obrací zády.


Eddy Johnson 


Eddy Johnson je ředitelem ADRA Blacktown v Novém Jižním Walesu v Austrálii; je také pastorem v důchodu.

Přeloženo z https://spectrummagazine.org