čtvrtek 21. prosince 2017

Tom de Bruin: Jsou Vánoce jen mýtus?

Všichni máme více či méně rádi magický vánoční příběh, který od dětství slýcháme každý rok. Vždy o Vánocích jsme zaplaveni mnoha statickými i pohyblivými obrazy, čtenými, veršovanými i zpívanými slovy o tom, jak to tehdy bylo. Odpovídá ale toto nejtradičnější z tradičních vyprávění historické skutečnosti? A mělo původně stejný význam jako dnes? Co o tom vlastně víme? Co to slavíme?

Vánoční příběh, jak jej známe dnes, vypráví, že v prvním roce našeho letopočtu žili Josef a Marie, kteří byli spolu zasnoubeni. Ještě spolu nikdy nespali, nebyli ještě manželé. Marie byla panna. Ale byla už těhotná a čekala dítě, které nebylo Josefovo, ale od Boha. Naštěstí ji Josef na pokyn z nebes neopustil. Kvůli sčítání lidu pod římským správcem Quriniem musela Marie s Josefem cestovat do místa jménem Betlém, odkud pocházela jeho rodina. Putovali z Nazareta, Josef pěšky, Marie na oslu, protože byla těhotná. Při příchodu do cíle Marie dostala porodní bolesti, ale v Betlémě bylo veškeré ubytování již obsazeno. Josefovi s Marií se v této nouzi dostalo přístřeší jen kdesi ve chlévě. Tam nebylo žádné lůžko a Marie proto porodila dítě do jesliček na seno pro zvířata. Mezitím nedaleko zástup andělů navštívil z nebe pastýře a zpíval jim o narození Spasitele. Pastýři se šli dítěti poklonit. Přišli také tři králové od Východu, které sem dovedlo putování za novou hvězdou na nebi. A přinesli dítěti tři dary: zlato, kadidlo a myrhu. Čteme-li ale tento příběh ve starověkém biblickém Evangeliu podle Lukáše pozorně a s dnešní znalostí tehdejších reálií, uvidíme jej poněkud jinýma očima.


Král Herodes, který podle pokračování tohoto příběhu nařídil narozeného Spasitele zabít, zemřel v roce 4 před naším letopočtem. Ježíš se tedy musel narodit nejméně o 5 let dříve, než v roce 1. Quirinius se stal správcem v Sýrii a Judsku v roce 6 našeho letopočtu, deset let po Herodově smrti. Muselo tedy jít o jiné, dřívější sčítání. Na dnešních vyobrazeních bývá Josef s plnovousem, ale v době, o které mluvíme, lidé umírali mnohem dříve a také se mnohem dříve zasnubovali a měli děti. Josefovi mohlo být 14, Marii 12 let. Je také velmi pravděpodobné, že těhotná Marie šla s Josefem pěšky a nejela na oslovi, protože osli se používali k přepravě nákladu, zavazadel, ne lidí. Když čteme, že se pro ně nenašlo v Betlémě "místo pod střechou", jde o překlad řeckého slova "kataluma". My si představujeme nějaký pokoj pro hosty, ale Josef šel do Betléma ke svým příbuzným a v tak malém místě lidé neměli žádné zvláštní pokoje pro hosty. Bydleli v uvnitř otevřených obydlích společně se zvířaty, lidé v horní části domu - pod střechou (kataluma), a zvířata v dolní části. Ježíš se tedy narodil dole mezi zvířaty, do jeslí na seno, ale zřejmě uprostřed lidského obydlí plného příbuzných. Pastýři jsou v příběhu opravdu zvláštní volbou pro přivítání budoucího krále. Byli těmi nejnižšími z nejnižších, nejhoršími z nejhorších. Žili venku se zvířaty, byli nečistí, nevítaní. A právě tito byli řízením nebes první návštěvou u právě narozeného Krista. A asi dva týdny po nich, po obřízce dítěte osmý den, podle Matoušova evangelia přišli k dítěti se svými dary "mudrci od Východu", nikoli tedy králové a nikoli nezbytně právě tři.

Je to ještě ten náš známý vánoční příběh? Co teď? Můžeme odložit celé to dojemné vyprávění z Betléma jako nevěrohodné, nevýznamné. Ale můžeme také těma novýma očima, kterýma jsme se na příběh podívali, pohlédnout hlouběji, pod mýtické nánosy staletí. A spatřit něco významnějšího, podstatnějšího, krásnějšího než dosud. Snad původní smysl tohoto posvátného starověkého vyprávění. Můžeme tak najednou prožít, jak do života těch nejnižších z nejnižších vstupuje ten nejvyšší z nejvyšších. A jaké to je, s těmito nejbezvýznamnějšími světa slavit bezprostřední blízkost toho, kdo je tak významný, jak jen to je možné. A co to znamená, že jen ti nejnižší a nejbezvýznamnější jsou hodni se setkat s tím nejvyšším a nejvýznamnějším a uctít ho. A porozumět, co nám vyprávění těchto v očích světa nejbezcennějších lidí přes tisíce let předává: "Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán".

To je ona skrytá dobrá zpráva a i pro nás vpravdě "veliká radost". Zpráva o ryzím Bohu, který přijímá padlého člověka, který se dokonce sám člověkem stává a s člověkem ztotožňuje. Dobrá zpráva zvaná evangelium: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." Tohle jsou Vánoce.     
             
Dr. Tom de Bruin přednáší exegezi a starověkou křesťanskou literaturu na adventistické vysoké škole Newbold College ve Velké Británii.
Přeloženo z http://www.tomdebruin.com

pondělí 18. prosince 2017

Marcos Torres: Co mě nejvíc štve na adventistických sborech

Rád bych se s vámi podělil o svou největší frustraci z adventistické církve. Nemluvím jen jako pastor, ale jako celoživotní adventista. I když existuje mnoho oblastí, ve kterých by se mohla církev zlepšit, tohle je moje osobní číslo jedna:

Adventistická církev „jenom mluví“.

OK, určitě ne všichni její členové, ale mnoho z nich. Rád bych teď popsal, co mám tím na mysli.

Adventisté mluví hodně o šíření evangelia a oslovování naší společnosti. Ale z velké části jsou to jen řeči. Když se na to podíváme upřímně, pak společnost oslovit nechceme. Chceme oslovit pouze ty části společnosti, které budou reagovat na naše úzce vyhraněné metody evangelizace. Netrávíme čas zkoumáním jiných kulturních prostředí. Neinvestujeme do poznávání jejich pohledu na svět, jejich umění, jazyka i hodnotových žebříčků. Nevěnujeme se budování mostů k nim, ani se s jejich světem neseznamujeme. Nepřizpůsobujeme naše snahy o pomoc a službu, abychom se s nimi spojili, neměníme náš vlastní osobní život tak, abychom je efektivně oslovili. Místo toho si v našich vlastních hlavách nevědomky (nebo možná ne?) načrtneme jakousi „kulturní představu“ a rozhodneme se oslovit pouze ty lidi, kteří se do naší představy vejdou.


Nevěříte mi? Dovolte, abych se vás zeptal, co by se ve vašem sboru dělo, kdyby se tam příští víkend objevila parta „feťáků“? Nebo pár kriminálníků? A co třeba parta zvědavých studentů z místní univerzity, kteří se hlásí k LGBT+ komunitě nebo skeptický, postmoderně přemýšlející kamarád, kterého přivedl někdo z mládeže? Samozřejmě, šance, že se tito lidé ve sboru objeví, jsou minimální. Ale předpokládejme na okamžik, že by přišli. Co bychom udělali? Víme, jak s nimi máme mluvit, jak s nimi máme komunikovat a jak je provázet, pokud by se rozhodli sbor dál navštěvovat? Podle mých zkušeností většina adventistů, které jsem potkal, je natolik odtržená od kontaktu s prostředím kolem nich, že prakticky nemají schopnost navázat vztah s kýmkoli, kdo se nehodí do jejich „kulturních představ“.