pondělí 18. prosince 2017

Marcos Torres: Co mě nejvíc štve na adventistických sborech

Rád bych se s vámi podělil o svou největší frustraci z adventistické církve. Nemluvím jen jako pastor, ale jako celoživotní adventista. I když existuje mnoho oblastí, ve kterých by se mohla církev zlepšit, tohle je moje osobní číslo jedna:

Adventistická církev „jenom mluví“.

OK, určitě ne všichni její členové, ale mnoho z nich. Rád bych teď popsal, co mám tím na mysli.

Adventisté mluví hodně o šíření evangelia a oslovování naší společnosti. Ale z velké části jsou to jen řeči. Když se na to podíváme upřímně, pak společnost oslovit nechceme. Chceme oslovit pouze ty části společnosti, které budou reagovat na naše úzce vyhraněné metody evangelizace. Netrávíme čas zkoumáním jiných kulturních prostředí. Neinvestujeme do poznávání jejich pohledu na svět, jejich umění, jazyka i hodnotových žebříčků. Nevěnujeme se budování mostů k nim, ani se s jejich světem neseznamujeme. Nepřizpůsobujeme naše snahy o pomoc a službu, abychom se s nimi spojili, neměníme náš vlastní osobní život tak, abychom je efektivně oslovili. Místo toho si v našich vlastních hlavách nevědomky (nebo možná ne?) načrtneme jakousi „kulturní představu“ a rozhodneme se oslovit pouze ty lidi, kteří se do naší představy vejdou.


Nevěříte mi? Dovolte, abych se vás zeptal, co by se ve vašem sboru dělo, kdyby se tam příští víkend objevila parta „feťáků“? Nebo pár kriminálníků? A co třeba parta zvědavých studentů z místní univerzity, kteří se hlásí k LGBT+ komunitě nebo skeptický, postmoderně přemýšlející kamarád, kterého přivedl někdo z mládeže? Samozřejmě, šance, že se tito lidé ve sboru objeví, jsou minimální. Ale předpokládejme na okamžik, že by přišli. Co bychom udělali? Víme, jak s nimi máme mluvit, jak s nimi máme komunikovat a jak je provázet, pokud by se rozhodli sbor dál navštěvovat? Podle mých zkušeností většina adventistů, které jsem potkal, je natolik odtržená od kontaktu s prostředím kolem nich, že prakticky nemají schopnost navázat vztah s kýmkoli, kdo se nehodí do jejich „kulturních představ“.

Někteří by odpověděli slovy: „Prostě bych je měl rád.“ To je skvělý start. Ale prosté „mít rád“ nestačí, když to není provázeno činy, kterými láska komunikuje. A takové činy jsou definovány kulturou. Například můj kamarád, který byl před několika lety pokřtěn, se mi nedávno svěřil, že prožívá ve své víře velký zápas a bojí se odpadnutí. Pochází z prostředí pouličních gangů a přesto, že chce následovat Boha, se mu nikdy nepovedlo nahradit své kamarády z ulice, protože církev mu neposkytla žádnou alternativu. Lidé v církvi jsou na něj milí a podporují ho. Ale nerozumí mu. A protože mu nerozumí, nemají tušení, jak mu projevit lásku způsobem, který potřebuje.

A proč mu nerozumí? Protože si na to nikdo z nich neudělal čas. Nikdo si nesehnal knížku, ze které by pochopil jeho prostředí a mohl se k němu přiblížit. Oni prostě předpokládají, že zapadne do jejich představ a bude v pořádku. Zkuste tuto historku vynásobit tisíckrát a dostanete obrázek toho, co se děje v našich sborech po celém světě.

Přiznejme si to. Náš způsob budování církve, evangelizace a způsob oslovování je navržen tak, aby oslovoval lidi střední třídy, kteří nemají příliš problémů a jsou tak nějak evropsky starosvětští. Mluvíme o oslovení lidí. Mluvíme o evangelizaci. Mluvíme o velkém poslání. Ale jsou to stále jen řeči. Obtížná láska, která volá k přizpůsobování, učení, růstu, přemýšlení, vynalézavosti a pronikání do jiných vrstev společnosti v našich adventistických sborech chybí. A to je přesně to, co mě na našich sborech štve úplně nejvíce.

A jaké je řešení? Věřím, že tím hlavním je přiznat si to. Ale po tomto přiznání musí následovat pokání. A pak, začátek v jednoduchých a snadných krocích, jako třeba vypůjčení knížky, sledování YouTube videa nebo čtení několika článků o tom, jak společnost kolem nás myslí, mluví a funguje. Tady se ale nesmí zastavit. Vystupte z představ, které jste si vytvořili, z těch, ve kterých můžete pohodlně žít se všemi, kteří vidí svět stejně jako vy, a začněte budovat vztahy s lidmi mimo tuto bublinu. Pokud bychom to udělali všichni, mohli bychom změnit prostředí našich adventistických sborů a být připraveni ke službě společnosti.


Zde jsou tři zdroje, kterými můžete začít (knihy v angličtině – pozn. překladatele):

Kniha unChristian: What a New Generation Really Thinks about Christianity . . . and Why It Matters od Davida Kinnamana and Gabe Lyonsové

World Religions Podcast od J. R. Forasterose

Kniha How to Get Along with Others by Ellen G. White




Marcos Torres je mileniálský adventistický pastor se zaujetím pro Ježíše a adventismus s důrazem na sbory. Je kazatelem v západní Austrálii, kde žije se svou ženou a dětmi. Můžete ho sledovat na Facebooku i Instagramu. Toto zamyšlení se původně objevilo na jeho blogu Pomopastor.com.