pátek 21. prosince 2018

Marc Alan Schelske: Slib, který náboženství na rozdíl od Vánoc nemůže splnit

Tento týden se kolem jídelních stolů a v obývacích pokojích po celém světě scházejí rodiny. Štědrý večer, štědrovečerní večeře, sváteční ráno, dlouhé, pomalé dny po Vánocích. Být spolu, vyprávět si příběhy, dávat dárky a mít skvělé jídlo. Vždyť tohle přece všechno chceme, ne?

Některé rodiny tohle prožívají. Některé ne. Někteří z nás si přejí být se svými blízkými. Někteří se sejdou, ale ne doopravdy, jen tráví hodiny s lidmi, se kterými je neváže nic jiného, než určitý druh povinnosti.

O Vánocích někteří prožívají radost, protože jsou s těmi nejbližšími, které mají rádi. Jiní cítí smutek, protože tu možnost nemají nebo ani mít nemůžou. V této době skoro všichni reagujeme na tu hlubokou touhu v našich srdcích. Co je tou touhou?

Být spolu. Někam patřit. Být přijat, být akceptován. Ať už to patří nebo nepatří k naší vánoční tradici, naše srdce odpovídá na tuto touhu jako střelka kompasu. Uložena hluboko v našich srdcích je potřeba společenství, zájmu a lásky.


Marný slib náboženství
Dá se říct, že v lidské historii je náboženství pokusem o odpověď na tuto hlubokou potřebu v nás. Cítíme se více uznaní a akceptovaní, když máme kmen. Náboženství bylo vždy dobré v budování kmenů, v označování, kdo je členem kmenu a kdo není. Náboženství také slíbilo to nejlepší, být spřízněný a akceptovaný Bohem, dokonce být společně s Bohem navždy.

Ale tohle je marný slib, který náboženství slibuje. V ten samý okamžik zaslíbení se vztyčují hradby. Abyste byli přijati, musíte … vložte sem celou historii náboženství.

Učiň tuto oběť. Dokonči tuto pouť. Zachovávej tuto praxi. Chovej se tímto způsobem. Věř svým vůdcům. Vyhýbej se pochybovačům a odpadlíkům. Zaplať desátky. Zúčastni se. Naslouchej. Buď poslušný.

pondělí 17. prosince 2018

Konference o spikleneckých teoriích: „Kdo už ničemu nevěří, věří nakonec všemu"

Dne 9. listopadu uspořádala v Curychu Komise pro nová náboženská hnutí při Švýcarské federaci protestantských církví konferenci o konspiračních teoriích. Téma znělo: "Teoretici spiknutí, popírači spolkové republiky a státu jako výzva pro církev a společnost". Řečníci a vedoucí diskusních skupin se zabývali tématem z psychologického, sociologického a teologického hlediska. Ačkoli podle nich teoretici spiknutí používají vědecké prostředky vyjadřování, nenechají se od svých spikleneckých přesvědčení odradit racionálními argumenty, protože jejich světový názor jim nabídl v jednom komplexním průniku perspektivu, stabilitu a jistotu. Proto také rozšiřují své teorie s horlivostí misionářů.

Náhradní náboženství?

Věřící ve spiknutí projevují v oblasti týkající se šíření jejich teorií misionářskou horlivost, uvedl Dieter Sträuli, psycholog a člen předsednictva organizace infoSekta. Vznesl otázku, zda nejsou konspirační teorie sekularizovanou formou pověry, jakýmsi náhradním náboženstvím. Sträuli vysvětlil, že konspirační teorie mají své kořeny ve struktuře osobnosti.

Ve své pracovní skupině definoval Christian Ruch, historik a sociolog, spiknutí jako akt alespoň dvou lidí, kteří tajně souhlasí s cílem, jehož lze dosáhnout pouze tajně a často má za cíl změnit společenskou strukturu moci. Teorie spiknutí nejsou fenoménem jen moderní doby, upozornil Ruch. V roce 1348 byli Židé obviněni a pronásledováni v souvislosti s morovou nákazou. "Čarodějnice" byly obviňovány ze špatné sklizně a zabíjeny. Novinkou je dnešní rychlost šíření konspiračních teorií.
Tyto konspirační teorie se podle Rucha stále více objevují jako "příznaky nejistoty a úzkosti" v době krize. Základní společenská důvěra v instituce klesá a vytváří se tak prostor pro nedůvěru. Navíc přibývání znalostí vytváří pro život a společnost velmi složitý svět, čímž se tyto stávají jen stěží přehledné. Příznivci konspiračních teorií jsou hyperaktivní, protože všude, i v náhodném dění, vidí skrytý smysl a záměr, vysvětlil sociolog. "Teoretici spiknutí neznají žádnou náhodu," řekl Ruch. Odmítají i to, že by mohla platit jiná vysvětlení a interpretace událostí.

Popírači státu odmítají jako nekalé spiknutí i státní struktury, uvedl ve své diskusní skupině nezávislý novinář Raimond Lüppken. To zdůvodňují tím, že zákony jsou vytvořeny pro "osoby", ale oni jsou "lidé". Jako příklad uvedl "Říšské občany" v Německu a "Anastasii", hnutí New Age založené v Rusku. Mnozí popírači státu odmítají být označováni jako rasisté nebo antisemité. Považují se za etnopluralisty, kteří jen prosazují kulturní zachování společnosti odmítáním míchání etnických skupin. Podle Lüppkena mnoho popíračů státu také odmítá očkování, jsou proti státním školám, bojují za klasické role mužů a žen a obávají se "otřesů", které se mají dít řízenými "toky uprchlíků".

pondělí 12. listopadu 2018

Sbor Sokolov: Vraťme do církve osobní odpovědnost

Sbor Církve adventistů sedmého dne v Sokolově přijal na svém členském shromáždění v sobotu 10.11.2018 návrh pro konferenci Česko-Slovenské unie církve v květnu příštího roku  nazvaný „Vraťme do církve osobní odpovědnost“. Sbor navrhuje změnit ústavu církve tak, aby dávala „právo hlasovat na konferencích jen delegátům se stejným mandátem od členů jako všichni ostatní“, nikoli tedy i všem ordinovaným duchovním bez mandátu sborů a osobní odpovědnosti vůči nim, jak je tomu nyní. Sbor se odvolává na historickou zkušenost „zkostnatělého institucionalismu“ tradičních církví, na biblické a reformační zásady osobní odpovědnosti, rovnosti a všeobecného kněžství všech věřících a na zastupitelský systém správy církve a její celosvětové předpisy. Návrh přinášíme v kompletním znění:   

V oběžníku pro sbory k modlitebnímu týdnu 2018 píší vedoucí Česko-Slovenské unie Církve adventistů sedmého dne o "pohledu do poloprázdných lavic mnoha sborů a čtvrtletních statistických zpráv, které vypovídají o stagnaci naší církve" a o naléhavé potřebě "oživení našeho duchovního života." Taková je tedy situace církve adventistů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku v posledním roce pětiletého konferenčního období, pro které delegáti poslední konference unie přijali strategickou vizi pod názvem "Horlivá, otevřená a rostoucí církev". 


Jde o trend známý ze všech tak zvaných tradičních církví, ve kterých institucionální zkostnatělost a placený rozhodovací vliv zaměstnanců fakticky převážil nad dobrovolnickým vlivem laických členů na sborech. Tento jev není v křesťanské církvi nový a v minulosti vždy vedl k degradaci církve, která pak musela být těžce reformována, obnovována "zdola". Neosobní instituce církve má totiž sklon kvasit a kynout, žít si vlastním životem, vytvářet si vlastní, laikům uzavřený oběh informací, interní systém zájmů a výhod, vymykat se stále více kontrole "zdola" a naopak stále více sama přebírat kontrolu nad církví. Tím zákonitě "instituce" přebírá stále více odpovědnosti za vývoj církve na úkor laiků a sborů. Mnohým z nich to žel vyhovuje, vzniká pocit, že se nemusíme osobně v rozhodování a směrování v církvi nijak dobrovolnicky angažovat, že placení zaměstnanci to stejně zařídí po svém a jistě lépe, "více do toho vidí" atd. Výsledkem je stále více pasivní církev lidí zdánlivě osvobozených od osobní odpovědnosti za poslání církve a očekávajících stále komplexnější servis od "svých" zaměstnanců. Tato "tichá dohoda" (vy se nestarejte o rozhodování a my od vás nebudeme očekávat osobní angažovanost) je podstatou každé totalitní ideologie, každého sektářství a je smrtelnou nemocí křesťanské církve. Kristus totiž nikdy nezbavuje člověka osobní odpovědnosti, ale právě naopak důsledně k ní každého volá. Bez osobní odpovědnosti totiž není ve společnosti ani v církvi svoboda a bez svobody není možná láska, jen bezduchý, postupně odumírající náboženský provoz.

pondělí 5. listopadu 2018

Kam směřuje adventismus po San Antoniu podle Williama Johnssona

William G. Johnsson vydal knihu "Kam směřujeme? Adventismus po San Antoniu" jako přímo podanou ruku: "Zasedání Generální konference v San Antoniu v roce 2015 bylo zlomovým bodem v dějinách Církve adventistů sedmého dne. Odhalil se tu a otevřel pohled na problémy, které se dlouho vyvíjely. Po čase bude tato konference srovnávána se zasedáním v Minneapolis v roce 1888, kde se střetly tváří v tvář dva církevní postoje."

Zasedání nebylo pro Johnssona odtažitou teoretickou záležitostí, i když se jej osobně neúčastnil. V kontextu svého dlouhodobého zaměstnání v církvi jej to, co sledoval z živých přenosů a vyprávění účastníků "hluboce zasáhlo", jak píše, zvláště způsob, jakým bylo jednáno ve věci ordinace žen do plné duchovenské služby. "Od konference uběhla řada týdnů a já jsem se právě zabýval jakousi obyčejnou prací pro moji milou manželku, když mě najednou napadlo: Nebudu se rozčilovat. Nejlepší bude, když sednu a všechno, co mě trápí, napíšu. A tak jsem i učinil.”


A tak tu máme toto stručné a živé pojednání uvádějící následujících deset výrazných způsobů, jak pohlédnout sami na sebe v adventismu sedmého dne a v Johnssonově naději na překonání konfliktů zesilujících rozdílností:

1. Ordinace žen: Boj skončil
2. Vyvolení: Exkluzivní, nebo inkluzivní
3. Čekání na Ježíše: Kdy, nebo kdo?
4. Poselství: Zůstane pro nás to podstatné opravdu podstatným?
5. Organizace: Uvažování o nepředstavitelném
6. Adventisté a stvoření: Jásot, nebo konflikt?
7. Misie: Neuvěřitelné počítání hlav
8. Výklady Písma: Bude mít Ellen poslední slovo?
9. Adventismus, hnutí stojící na zaslíbení
10. Jednota: Hlavou dolů, nebo vzhůru nohama?

Budu se snažit nekazit potenciálním čtenářům dobré čtení o víc než o trochu zdůraznění potřebných k tomu, aby pochopili autorův přístup v obhajobě směru, o kterém věří, že právě jím by měli vedoucí představitelé církve a členové pokračovat.

pátek 2. listopadu 2018

Marcos Torres: Proč nechci být “historickým” adventistou


“Stýská se mi po starých časech této církve.”

“Kéž bychom se mohli vrátit k tomu, jak to tehdy fungovalo.”

“Chci svou církev zpět.”

 
Pokud jste adventista, asi jste na takové fráze narazil. Možná jste je dokonce říkal. Někdy po dvacítce jsem si prošel touto fází “církev je ztracena”, kdy jsem hleděl na cokoliv nového, jiného a inovativního s podezřením. V mé mysli to šlo se všemi sbory z kopce, do zatracení: Kéž bychom se dokázali zformovat a vrátit se zpět tam, kde jsme byli dříve - do dnů, kdy církev byla pevná, oddaná a ctnostná!

Myslel jsem si, že tyto pocity v mé hlavě jsou důkazem mé věrnosti Bohu. Vykládal jsem si svůj závazek k minulosti církve jako znamení mé oddanosti všemu, co je svaté a dobré. Ti, co nesouhlasili, žili … no … v klamu. Neuvědomoval jsem si, že to já jsem byl ve skutečnosti lapen do hříchu modlářství.

V knize Numeri se setkáváme s Izraelem, který cestuje pouští. Ale z této cesty nemáme žádné instagramové “stories”. Místo toho je zde spousta naříkání, protestů a kritizování Boha i Mojžíše. Důsledek jejich reptání ukazuje příběh z Numeri 21,6: “Hospodin tedy na lid poslal jedovaté hady. Na jejich uštknutí mnoho lidí v Izraeli zemřelo.”

Když lidé umírali, Bůh poslal Mojžíšovi tyto instrukce (8. verš): “Udělej si jedovatého hada a připevni ho na kůl. Každý, kdo se na něj podívá, bude žít.”

Příběh je to prostý. Lidé umírají na hadí uštknutí. Bůh jim poskytuje řešení. Tím řešením je bronzový had (verš 9) upevněný na tyči. Kdo se na něj podívá, bude žít. Ten had nebyl kouzelný. Uzdravoval jen díky zázračné moci Boha. Takže v širším smyslu had reprezentoval Boží neustávající požehnání a přítomnost s jeho rebelujícím lidem.

 Augustus John: Mojžíš a bronzový had (1898)
 
Posuňme se rychle dopředu o 700 let, kde izraelský král Ezechijáš vede kampaň za vyčištění země od modlářství. Když spustil tuto spravedlivou křížovou výpravu, něco zajímavého se stalo. Ve 2. Královské 18,4 nacházíme tento příběh: “To on odstranil obětní výšiny, rozbil posvátné sloupy a rozřezal Ašeřiny kůly. Roztloukl i bronzového hada, kterého kdysi zhotovil Mojžíš; až do té doby mu totiž synové Izraele pálili kadidlo. Říkalo se mu Nechuštan, Bronzovec.“

Moment. Chápeme to? Ezechijáš zničil “hada, kterého kdysi zhotovil Mojžíš.” To vyvolává otázku, “Jak se opovážil?" Copak Ezechijáš nevěděl, že ten bronzový had představuje Boží neustávající požehnání a přítomnost s jeho lidem? Nečetl si svou Bibli? Že prostřednictvím tohoto hada Bůh uzdravil vzpurné Izraelity a dal jim druhou šanci? To neměl Ezechijáš žádnou úctu k historii svého lidu? Nebral ohled na to, jak Bůh se svým vyvoleným národem jednal? Proč by Ezechijáš znesvěcoval tak cennou část historie? Proč by znevažoval tak vzácnou ikonu, která byla přes 700 let stará, která byla svědkem Božích činů v minulosti?

Odpověď je velmi jednoduchá. Stačí číst text:

“Od té doby mu totiž synové Izraele pálili kadidlo. Říkalo se mu Nechuštan, Bronzovec.”

Jinými slovy, co bylo kdysi symbolem Božího pokračujícího požehnání a přítomnosti s jeho lidem, se stalo modlou, objektem pohanského modlářství a falešného uctívání. Důsledek je jasný - dokonce i dobré věci, které Bůh v našich dějinách učinil, se mohou zvrátit v objekt uctívání. Dokonce i požehnání se může obrátit v prokletí.

úterý 23. října 2018

Jakub Fraj: Generální konference posiluje

O co vlastně jde?

Spor v naší celosvětové církvi ohledně autority Generální konference, který tento týden během jednání Výkonného výboru Generální konference vyústil ve schválení dokumentu s názvem „Dokument o respektování a praktickém uplatnění rozhodnutí Výkonného výboru Generální konference a zasedání Generální konference“, je dle mého názoru důsledkem dlouhodobějšího problému. I když to mnoho řečníků během zasedání popíralo, jde o reakci na nesouhlas některých unií (zejména unií ze severní Ameriky, Evropy a Austrálie) s rozhodnutím GK ohledně ordinace žen  z roku 2015.
Ordinace žen byla předmětem diskuze už na zasedání GK v roce 1995 v Utrechtu. Liberální křídlo v té chvíli chtělo získat svolení pro to, aby si každá divize mohla v této věci rozhodnout sama. Ale bez úspěchu. Zajímavé je, že konzervativní křídlo (které má většinu), usiluje o to, aby jejich názor byl názorem všech, ale liberální křídlo chce docílit jen toho, aby bylo možné tuto věc rozhodovat na lokální úrovni dle lokálních potřeb.
Od roku 1995 do roku 2015 většina unií vyčkávala a snad doufala v to, že mohlo dojít k rozhodnutí, které by ordinaci žen umožnilo. Nakonec k tomu nedošlo, a tak několik „neposlušných“ unií začalo rozhodnutí kritizovat a v nějakých případech v nějaké formě ženy ordinovat. Reakcí na tento stav je výše zmíněný dokument, který popisuje kroky, jak naložit s takovou unií, která by jednala v rozporu s rozhodnutím GK.

Jakub Fraj

Dokument velmi podrobně popisuje proces, kdy v případě, že vyšší organizační složka církve zjistí, že její podřízená složka jedná v rozporu s rozhodnutím GK, musí zasáhnout. V případě, že by nezasáhla, stejný postup má být uplatněný na další složku v hierarchii. Od nástrojů jako modlitba či dialog je možné dopracovat se až k odebrání hlasovacích práv zástupců těchto „neposlušných“ církevních složek na jednání orgánů církve. Konečným nástrojem je pak rozpuštění a reorganizace „neposlušné“ církevní složky (což není nový nástroj zaváděný přímo tímto dokumentem, ale již v minulosti schválený nástroj GK). Poslední věta dokumentu říká, že tento postup je možné uplatnit na všech úrovních církve – klidně i na sborech. Zkusí tedy někdo někomu odebrat právo hlasovat na členském shromáždění?
Když tak nad celou situací přemýšlím, zaráží mě dvě věci. První věc je ordinace žen. Žiji v moderní době a ve státě, kde jsou ženy na stejné úrovni jako muži, ale moje církev mi tvrdí opak. A to i přes to, že z Bible mi vyplývá, že žena není podřadná bytost. Druhou věcí je to, že už od malička jsem byl vychovávaný v tom, že naše církev je speciální v tom, že je řízená zespodu. Že tedy nehrozí žádné zneužití moci, že všechno pochází od členů. Že jsme taková rodina – jaké si to uděláme, takové to máme. A pak přijde takové rozhodnutí, které říká, že když nějaká skupina na GK rozhodne, že budeme světit neděli, tak jí buď začneme světit nebo nás rozpustí.

Diskuze během zasedání

Zasedání Výkonného výboru GK jsem ze zájmu sledoval v živém přenosu na YouTube a zaujalo mě tam několik řečníků. Jeden z nich pocházel ze Severoamerické divize a velmi emotivně povídal svůj příběh. Když byl mladší, musel se dostavit k odvodům do armády kvůli válce ve Vietnamu. Přišel před komisi, která byla složená z válečných veteránů, kteří bojovali v Koreji a neměli pochopení pro nikoho, kdo by nechtěl jít bojovat. V zásadě tato komise nikomu nedovolila nenastoupit. Tento adventistický kazatel jim ale začal vysvětlovat, kdo je, čemu věří a proč nechce nastoupit do armády. Pro něj to byla věc svědomí. Po delší diskuzi tito veteráni pokývali hlavami a rozhodli, že do armády nemusí nastoupit, že chápou, co říká. A byl to jediný člověk, kterého tato komise uvolnila z povinnosti narukovat. Připodobnil tuto situaci k aktuálnímu jednání, kdy jeho vlastní církev odmítá vzít v potaz jeho svobodu svědomí. Že nechtějí pochopit, že pro něj je důležité zodpovídat se lokální církvi a svému svědomí. Někdo „cizí“ ho v minulosti pochopil a respektoval a jeho vlastní církev toho schopna není.
Dalším diskutujícím, který mě zaujal, byl kazatel z Afriky. Ten celou situaci viděl velmi jednoduše. Je třeba respektovat rozhodnutí celosvětové církve. Kdo rozhodnutí nerespektuje, musí čelit důsledkům. Situaci připodobňoval k domácnosti, kde také vyžaduje pořádek. Bylo mi trochu líto, že na místo snahy pochopit potřebu vzájemné tolerance, se tento delegát rozhodl situaci zjednodušit. Takových delegátů ale byla dle výsledného hlasování většina.
Jiří Moskala, děkan Teologického semináře Andrewsovy univerzity, v diskuzi mimo jiné uvedl: „To je poprvé v historii naší církve, že trestáme naše oddané a odhodlané vedoucí na nebiblickém základu.“ Dokument byl i přes to nakonec přijatý poměrem hlasů 185 pro a 124 proti.

neděle 21. října 2018

V Severní Americe chtějí raději závislost na Bohu, než na Generální konferenci

V Kanadě a Spojených státech amerických, kolébce adventismu, začala debata o osvobození tisíců sborů v Severoamerické divizi Církve adventistů sedmého dne z podřízenosti celosvětovému vedení, například jako podpůrné organizace s vlastními pravidly a také hospodařením. Důvodem jsou nová rozhodnutí celosvětového vedení církve represivně postihovat vedoucí v severoamerických, evropských, australských a dalších národních uniích za stejný přístup k mužům i ženám při ordinaci do plné duchovenské služby. 

"Nastal čas, aby Severní Amerika změnila svůj vztah ke Generální konferenci z podřízenosti na podpůrnou nezávislost," uvádí například John Brunt, mezi adventisty v USA populární autor řady knih a emeritní akademický děkan adventistické Univerzity Walla Walla na severozápadě země. Jako rozhodnutí, které "nenásleduje biblické hodnoty hlásané protestantskými reformátory a zakladateli církve adventistů" označili hned v pondělí 15. 10. dokument přijatý den předtím na letošním výročním zasedání Výkonného výboru Generální konference ve svém oficiálním stanovisku samotní vedoucí Severoamerické divize církve. S tím, že nyní "ve společném úsilí vedoucí v Severoamerické divizi diskutují, jak dál s církví v Severní Americe." Představitelé dvou největších severoamerických unií - Tichomořské a Kolumbijské v reakci na represívní rozhodnutí Výkonného výboru GK oznámili, že je považují za "nešťastné" a ujistili svá sdružení s bezmála dvěma tisíci sborů, která je zvolila, aby je zastupovali, že rozhodnutí výboru Generální konference "v žádném případě" nezmění jejich dosavadní praxi ohledně rovnoprávné účasti žen v duchovenské službě.


Vedoucí Severoamerické divize církve ve svém stanovisku k rozhodnutí Výkonného výboru Generální konference konstatují, že přijatý dokument "umožnil centralizovat moc a vytvořit hierarchický systém správy církve". Pro svůj další postup oznamují, že se svěřují s důvěrou Ježíši. "On je náš Vůdce a bude to naše víra v Něho, co nám osvětlí další cestu. Misie, práce církve, musí a bude pokračovat vpřed. Nejsou to předpisy, co nás drží pospolu. Spojuje nás Duch Boží. Žádáme vás, abyste se modlili za církev; modlete se, abychom dovolili Duchu svatému konat Jeho dílo, aby nás Duch svatý sjednocoval." Obrátili se také zvláštním dopisem na všechny ženské členky kazatelského sboru divize s ujištěním, že s nimi nadále plně počítají a pokračovat bude plán na získání tisíce kazatelek v Severní Americe. "Vaše služba je nedocenitelná," píší divizní vedoucí kazatelkám.  Dan Jackson, předseda Severoamerické divize církve, napsal otevřený dopis všem mladým lidem ve Spojených státech a Kanadě, kteří se po sledování přenosu ze zasedání Výkonného výboru Generální konference rozhodli opustit církev. Píše v něm mimo jiné: „Církev je jako rodina a jako každá rodina se někdy neshodneme. Někdy nám naše neshody všem vadí a chci, abyste věděli, že si vaše rozčarování uvědomuji. Také se tak cítím.“

úterý 16. října 2018

Světové vedení církve adventistů chce dosáhnout jednoty represemi

Podle mnohých pozorovatelů zlomový okamžik v dějinách Církve adventistů sedmého dne - v pondělí 15. října 2018 v 1 hodinu po půlnoci středoevropského času schválili vedoucí církve z celého světa shromáždění na výročním zasedání Výkonného výboru Generální konference církve v tajné volbě 185 proti 124 hlasům nařízení navržené administrátory z ústředí církve zavádějící do různých oblastí života církve vzájemné sledování a hlášení všech odchylek při dodržování mnoha pracovních, organizačních, vzdělávacích a věroučných předpisů všemi složkami církve a určující nové způsoby nátlaku a sankce ze strany Generální konference a jejích k tomu nedávno zřízených pěti dozorčích výborů. Nová direktiva je namířena především proti vedoucím kontinentálních divizí, národních unií a sdružení sborů v Severní Americe, Evropě, Austrálii a Novém Zélandu, které přistupují nebo chtějí přistupovat stejně k mužům i ženám při ordinaci do plné duchovenské služby, tedy i proti vedoucím Česko-Slovenské unie církve.


 Vedoucí z uvedených regionů reprezentující vůli sborů na jim svěřených územích na zasedání marně varovali před tím, že svěření tak bezprecedentních represívních nástrojů Generální konferenci církve povede zákonitě k proměně dosavadního horizontálního zastupitelsko-demokratického systému správy církve, s rozdělením mandátů a pravomocí podle regionální působnosti, na vertikální hierarchický systém podobný římsko-katolickému papežství. S tím, že na biblickém vzoru novozákonní církve, na působení Ducha svatého a reformačním principu všeobecného kněžství je založen ten první. Argumentovali svobodou svědomí, tradiční významnou hodnotou adventistického hnutí, a praktickou misijní dělbou pravomocí mezi celosvětovým ústředím a národními uniemi zavedenou zasedáním Generální konference církve v roce 1901. Marně upozorňovali na to, že nové nařízení povede k úplně nové atmosféře v církvi a zejména mezi jejími zaměstnanci, která se bude vyznačovat sledováním, podezíráním, nedůvěrou a strachem z možných osobních následků, což ve skutečnosti brání působení Ducha svatého na svědomí jednotlivců.

čtvrtek 11. října 2018

Tor Tjeransen: Je rozdělení církve adventistů nevyhnutelné?

Navzdory tomu, že Církev adventistů sedmého dne nyní odmítá stejný přístup k ženám jako k mužům při ordinaci do plné duchovenské služby, stane se tato rovnost normou. Je to jednoduše jen otázka času. Ale mezitím zní první otázka: Kolik bolesti a škody tento proces církvi způsobí? A druhá otázka: Může zůstat církev jednotná, než se stane rovný přístup k ženám jako k mužům v otázce ordinace normou?

Myslím, že ne.

Vysvětlím důvody svého pesimistického výhledu, ale nejdříve se podívám na pozadí celé věci.


Není důvod pochybovat o motivech Generální konference

Motivy vedení Generální konference jsou jasné. Chce, aby se současná krize vyřešila a chce si být jisté, že církev zůstane “sjednocená” kolem určitého souboru doktrinálních pozic. Současný návrh na dosažení této “jednoty” je založen na optimistickém pohledu těchto tří předpokladů:
  1. Že návrh bude odhlasován na výročním zasedání Výkonného výboru 2018.
  2. Že každé rozhodnutí Generální konference je správné a mělo by se dodržovat.
  3. Že unie, které takzvaně “nejsou v souladu se světovým vedením” se pod dostatečným tlakem podvolí.
Optimismus ohledně prvního bodu může být opodstatněný. Optimismus ohledně dalších dvou ne. 
 

 Návrh bude odhlasován

Vedení Generální konference je optimistické ve věci hlasování o návrhu uvedeném v dokumentu “Náhled a postupy zasedání Generální konference a akcí Výkonného výboru Generální konference". A zde jsou alespoň tři důvody pro tento optimismus:

  1. Demografie globální rodiny adventistů

    Vedení Generální konference si může být jisto podporou velkého množství globálního členstva. Početní síla adventistů v USA, Austrálii a Evropě představuje jen 10 % celkového počtu členů církve (podle statistické zprávy z roku 2017 dvě evropské divize, Jihoasijsko-tichomořskou divizi a Severoamerickou  divizi tvořilo k 31. prosinci 2016 1 992 830 členů. Celkově má církev 20 008 779 členů.) Unie, které zastávají rovnoprávnost žen, reprezentují jen malý zlomek členů. Zbylí členové na celém světě jsou buď proti rovnosti nebo je toto téma nezajímá.

  2. Výsledky celosvětového dotazníkového šetření ohledně zajištění souladu

    Výsledky celosvětového průzkumu týkajícího se dodržování výsledků hlasování Generální konference ukazují silnou podporu určitému způsobu vypořádání se s těmi, kteří nejsou v souladu. Tyto výsledky poskytují vedení Generální konference důvod k tomu, aby věřilo v podporu současného návrhu.

  3. Poučení z administrativních chyb výročního zasedání Výkonného výboru 2017

    Tento rok si vedení Generální konference dává pozor, aby se vyhnulo administrativním chybám, které předcházely diskuzi o zajištění shody na výročním zasedání Výkonného výboru 2017. Neobvyklý způsob, kterým byl loňský dokument zařazen do agendy, a fakt, že delegáti neměli možnost si ho přečíst a přemýšlet nad ním dřív, než o něm měli hlasovat, rozzlobil dokonce i ty, kteří by možná za jiných okolností tento návrh podpořili.

    Takže mohou existovat dobré důvody pro to, aby byla Generální konference optimistická, že její návrhy budou odhlasovány.

středa 3. října 2018

George Knight: Adventistická FBI a houští co nepouští

Církev adventistů sedmého dne prochází zajímavým i obtížným obdobím. Během posledních tří let byla většina energie nejvyššího vedení církve vyčerpána na záležitost souladu církve jako cesty k jednotě. Než se začtete do tohoto článku, rád bych předestřel několik myšlenek, které by měly být od začátku zjevné.

1.        Pravá křesťanská církev je organizace složená z dobrovolníků. Lidé se k ní přidávají a dokonce pro ni pracují, protože po tom touží a cítí povolání od Boha.
2.       Jedinými základy skutečné křesťanské jednoty jsou čisté učení Bible, vzájemná důvěra a láska k Bohu.
3.       Jednota a soulad nejsou stejné věci. Soulad lze vynutit, ale skutečné jednoty nelze nikdy docílit donucováním.
4.       Křesťanská jednota není nikdy založena na nedůvěře, strachu, výhružkách, trestech nebo ponižování.
5.       Ellen Whiteová měla pravdu, když napsala, že: „Počátkem papežství bylo nahrazení Boží autority autoritou církve.”
6.       Napříč historií musela církev používat sílu nebo výhrůžky silou k dosažení jednoty pouze tehdy, kdy jí chybělo jasné poselství od Pána.
7.       To je nešťastný případ Církve adventistů sedmého dne v roce 2018.
8.      Výsledkem toho je, že se cítím nucen, se smutkem, napsat další článek o současné krizi adventismu. Jako církev si musíme nejen přiznat vážnost problémů, ve kterých vězíme, ale naši vedoucí budou potřebovat odvahu proroků a apoštolů, aby těmto problémům dokázali čelit.

Mimochodem, měly by zaznít i 2 pozitivní body. První z nich se týká Thomase Lemona. Jako místopředseda Generální konference církve předsedal Výboru pro dohled nad jednotou až do zasedání Výboru Generální konference v roce 2017 a referoval tomuto výboru, že součástí jeho zodpovědnosti bylo navštívit administrátory 3 divizí, u kterých se předpokládá, že nejsou v souladu s církví v otázce ordinace žen. Lemon popsal svoje návštěvy takto: „Nebyl tam ani jeden člověk, který by byť jen naznačil, že se bouří. Jsou znepokojení, ale nikoli ve vzpouře. Jsme Boží děti a čelíme tomuto problému společně. Byl jsem svědkem takového porozumění pro misii a takového odhodlání k jejímu uskutečňování, že by vás to zahřálo u srdce. Odhodlání k misii je tam velmi silné.” Těmito slovy Lemon popsal setkání s těmi, co jsou označováni jako ti, kteří nejsou v souladu s církví v otázce ordinace žen. Druhý pozitivní bod, kterého si můžeme všimnout, zatímco se církev blíží k výročnímu zasedání Výboru Generální konference 2018, je, že všechny proudy v současném adventismu pevně věří v nutnost církevní autority ve světové církvi. Pokračující debata se ovšem vede o tom, jaké použití autority na různých administrativních úrovních církve je vhodné a jaké je již za hranou.

Adventistická FBI

  
Tato část článku se věnuje následujícímu: „Pokud to okolnosti vyžadují, tento proces může být použit ostatními úrovněmi církevní administrativy.” Tato citace pochází z „Dokumentu o respektování a praktickém uplatnění rozhodnutí Výboru Generální konference a zasedání Generální konference”, který na svém jednání 17. července 2018 schválil Administrativní výbor Generální konference (ADCOM) a bude se o něm hlasovat na letošním výročním zasedání Výboru Generální konference. Tomuto dokumentu předcházelo vydání jiného dokumentu vedení Generální konference a předsedů divizí z 11. dubna, nazvaného „Pozvání k vyvýšení Ježíše”. Dubnový dokument toho říká velmi málo o vyvyšování Ježíše (pokud ovšem „vyvyšování Ježíše” není interpretováno jako vyvyšování velmi zřetelných předsudků autorů dokumentu), ale vypovídá naopak mnoho o tom, co je hereze, podle přesvědčení světového ústředí církve. I když byl zaměřen na nezávislé podpůrné organizace, dává najevo těm, kteří nejsou ve vybraných problémech v souladu s interpretacemi a předpoklady tohoto dokumentu, že nemohou očekávat souhlas církve. Signalizuje to agresivní postoj vůči těm, které světové ústředí považuje za teologicky „neloajální”, a tím připravuje půdu pro dokument ze 17. července, který popisuje postupy, kterých má být použito k přivedení „neloajálních” církevních vedoucích do souladu. Přestože začíná „administrativní úrovní, která je nejblíže danému problému”, případy trvající neposlušnosti mají podle něj skončit u „příslušného dozorčího výboru Generální konference”, který může varovat, udělit důtku nebo eventuálně doporučit odvolání daného církevního vedoucího.

Dokument ze 17. července, který nastavil tyto mechanismy, byl následován 14. srpna zasedáním Administrativního výboru Generální konference (ADCOM), který zřídil 5 dozorčích výborů Generální konference a udělil jim odpovědnost za dohlížení nad přestupky proti:

1.        Pracovním předpisům Generální konference
2.       Učením, zásadám, prohlášením a směrnicím pro církevní organizace a instituce, které učí o stvoření a původu člověka
3.       Učením, zásadám, prohlášením a směrnicím týkajícím se homosexuality
4.       Základním věroučným bodům Církve adventistů sedmého dne
5.       Učením, zásadám, prohlášením a směrnicím týkajícím se problematiky ordinace

To nejmenší, čeho si může člověk všimnout, je, že říjnový dokument představuje obří množství vyšetřovací mašinérie a umísťuje administrátory ústředí církve do role připomínající FBI (Federální úřad pro vyšetřování v USA - pozn. překl.) Člověk musí jen žasnout nad tím, jak církev bez těchto mechanizmů zvládla žít v relativní shodě po více jak 150 let. Ještě více může jeden žasnout nad tím, proč bylo vybráno právě těchto 5 oblastí (především body 2,3 a 5 - přičemž poslední z nich není dokonce ani biblický problém), když je tu nejméně tucet dalších excelentních témat, která by si zasloužila vlastní dozorčí výbory. Zdá se, že pro skutečné dosažení souladu by každá forma nesouladu měla mít svůj vlastní dozorčí výbor. Popravdě, věřím, že bych si i já osobně přišel na své s celou řadou nápadů na další oblasti, které volají po vyšetřování těch, kteří nejsou v souladu s pracovními předpisy církve (a pravděpodobně i s Biblí). Poté, hádám, by musel přijít nějaký můj nadřízený a vybrat z nich ta opravdu důležitá témata, v nichž je třeba vymáhat soulad. Zdá se, že tím hlavním je mít především něco, co můžeme vymáhat.

Když jsem četl dokument ze 17. července, několik vět na mě z textu doslova vyskočilo. První z nich byla: „Veškerý pozorovaný nesoulad s církví by měl být oficiálně rozpoznán a nahlášen postupně výborem sdružení a/nebo unie a/nebo divize vyšší organizační složce.”  Nejsem si úplně jistý, co všechno to znamená, ale zdá se, že to předpokládá, že bychom se měli všichni navzájem sledovat a hlásit vše nepatřičné, co uvidíme. Tato věta se nijak neomezuje ve svém zacílení. Píše se tu černé na bílém, že: „Veškerý pozorovaný nesoulad s církví” má být „rozpoznán a nahlášen.” To by mělo dokonale zaměstnat „policejní typy” lidí. Možná by měla církev dokonce najmout nějaké další pozorovatele, aby naplnili tento příkaz. Protože nenahlásit „vše” je samo o sobě činem nesouladu.

Druhá věta, na které utkvěla moje pozornost, byla ta v úplném závěru: „Pokud to okolnosti vyžadují, tento proces může být použit ostatními úrovněmi církevní administrativy.” Leží před námi myšlenka, která jednoho vede k tomu, aby se zamyslel nad jejími důsledky. Konec konců jde o představu, že tento kontrolní systém založený v Silver Spring by rovněž mohl být nápomocný v jednotlivých divizích. Ale pokud je vhodný pro divize, tak je jen logickým důsledkem, že tato mašinérie by měla být zřízena v každé unii, v každém sdružení a pravděpodobně i v každém místním sboru. Nejsem si jistý, jestli by všech 5 dozorčích výborů mělo být zřízeno na každé administrativní úrovni církve, ale zdá se, že dokument ze 17. července to předpokládá.

Výsledek toho všeho lze vidět pozitivně jako změnu poslání a zaměření Církve adventistů sedmého dne. Se vší tou mašinérií nám nezbude čas na nic jiného, než se navzájem sledovat a hlásit naše poznatky o druhých vyšší administrativní složce. To zajisté potlačí nesoulad a nastolí „jednotu”. To mě přivádí k houští co nepouští.

čtvrtek 27. září 2018

Unie, sdružení i sbory odmítají nová direktivní opatření ústředí církve

Stupňující se jednostranná direktivní opatření světového administrativního ústředí církve adventistů v USA před nastávajícím říjnovým výročním zasedáním vedoucích církve z celého světa - Výkonného výboru Generální konference církve vyvolávají v církvi stále silnější protesty. Opatření namířená proti národním uniím a sdružením praktikujícím stejný přístup k ženám jako k mužům při ordinaci do plné duchovenské služby a nově i proti dosavadnímu zastupitelsko-demokratickému modelu správy církve oficiálně odmítli společným písemným prohlášením předsedové Severoněmecké a Jihoněmecké unie církve Werner Dullinger a Johannes Naether. Výbor Berlínsko-středoněmeckého sdružení církve vznesl ve svém protestu otázku, zda lze ještě světovému vedení církve vůbec důvěřovat. Ve Švýcarsku adventisté sbírají podpisy pod petici na podporu svých volených národních vedoucích, k odmítnutí nedávno ústředím jmenovaných pěti direktivních výborů "pro dohled nad souladem" vyzývá ve svém stanovisku Výbor Tichomořské unie tvořený sdruženími sborů na západě USA, vedení sousední Severotichomořské unie vyzvalo v této souvislosti k modlitbám a půstu. V neděli 23. 9. 2018 se na svém zasedání v Brně k odmítavým reakcím připojil i Výbor Česko-Slovenské unie církve. Ozývají se i jednotlivé sbory, například sbor adventistů ve švédském Linköpingin, který ve svém otevřeném dopisu ústředí církve píše: "S rozčarováním a obavami sledujeme proměnu toho, co se původně nazývalo Jednotou v misii, v poslední době v pětinásobný Výbor pro dohled nad souladem."


"Dokumenty a práce výborů pro dohled nad souladem“ podporují ducha nedůvěry, kritiky, ponižování a odsuzování. To je v rozporu s duchem evangelia," napsali ve svém stanovisku předsedové Severoněmecké a Jihoněmecké unie církve Werner Dullinger a Johannes Naether s tím, že na nastávajícím výročním zasedání Výboru Generální konference církve se budou jako delegáti za Německo zasazovat o zrušení uvedených nových dokumentů a výborů celosvětového ústředí. "Církev adventistů sedmého dne je celosvětová protestantská církev, jejímž základem jsou místní sbory. K jejímu celosvětovému vedení jsme jí proto dali zastupitelský systém, aby mohla být vedena jako organizace a zároveň jako společenství věřících. V nejnovější iniciativě světového vedení církve rozpoznáváme ohrožující vývoj směrem k hierarchické struktuře církve, které jsme se rozhodli být protikladem," píší předsedové německých unií.

pátek 31. srpna 2018

Ústředí církve adventistů vytváří direktivní systém dozorčích výborů

Z toho, co začalo jedním "Výborem pro dohled nad jednotou misie", zřízeným pro potlačení ordinace žen do plné duchovenské služby praktikované v řadě evropských a severoamerických národních unií, vytvořili nyní administrátoři celosvětové Generální konference církve adventistů síť dalších čtyř dozorčích výborů, každého pro jinou oblast dohledu. Kromě (ne)ordinace žen do plné duchovenské služby jde nyní i o centrální kontrolu zachovávání všech pracovních předpisů církve, výuky Božího stvoření, postojů k homosexualitě a 28 základních věroučných bodů církve. Celosvětové vedení tak mění dosavadní zastupitelsko-demokratickou povahu správy církve adventistů a posouvá všechnu rozhodovací moc, dosud vyvažovanou národními uniemi, do administrativního centra církve v USA. Před tímto vývojem důrazně varují různé autority v církvi. Například známý adventistický církevní historik George Knight přirovnal novou mocenskou vrstvu v denominaci k Papežské kurii Římskokatolické církve ve Vatikánu.

"Zatímco římští biskupové potřebovali k ovládnutí celosvětové církve papežstvím 600 let, Silver Spring (sídlo ústředí církve adventistů - pozn. překl.) je na nejlepší cestě dokázat to za něco přes 150 let," uvedl George Knight. Podle profesora historické teologie na Andrewsově univerzitě Denise Fortina žijí laičtí členové církve v představě, že jsou součástí společenství s presbyteriánským, zastupitelským systémem správy, ale administrátoři církve již ve skutečnosti zcela uplatňují episkopální, autoritativní systém. Emeritní redaktor celosvětového adventistického časopisu  "Adventist Review" William G. Johnsson prohlásil, že jde o duchovní odpojení od Ježíšovy svrchovanosti, jako jediné hlavy církve, s vážnými důsledky. Podle šéfredaktora německého církevního časopisu "Adventisten heute" Thomase Lobitze činí  celosvětové vedení z praktických, zástupných otázek základní otázky víry, což silně ohrožuje duchovní jednotu církve.

Zadání pro vytvoření výborů bylo schváleno v červnu na zasedání administrativního vedení Generální konference církve, kde byl současně schválen dokument "Náhled a postupy zasedání Generální konference a akcí Výkonného výboru Generální konference" určený do agendy letošního říjnového výročního zasedání celosvětového Výkonného výboru Generální konference církve. V srpnu administrativní vedení specifikovalo témata pro pět výborů, které vytvořilo, a poté je obsadilo jmény více než 40 zaměstnanců Generální konference jako jejich členů. Ačkoli ve výborech je zahrnuto i několik laiků, nejsou do nich jmenováni žádní pastoři nebo administrátoři z jiných úrovní církve jako jsou unie nebo národní sdružení. Říjnové výroční zasedání Výkonného výboru Generální konference má také hlasovat o návrzích světového vedení na odebrání hlasovacího práva ve Výkonném výboru a možnosti zasedat v jeho podvýborech těm jeho členům, kteří zastupují kontinentální divize a národní unie v  "nesouladu" se světovým vedením, tedy podporující ordinaci žen do plné duchovenské služby. 

 
V průzkumech a konzultacích ve světových regionech, které Generální konference uskutečnila v uplynulém roce, byly projednány různé dokumenty a postupy. Nikoli ale tato celá nová vrstva dozorčích výborů, tu vytvořilo světové administrativní vedení zcela bez ohledu na ostatní organizační složky církve. A tyto nátlakové výbory byly zřízeny dříve, než byl vůbec celosvětovým Výkonným výborem Generální konference schválen dokument opodstatňující jejich vznik a působení.

pondělí 23. července 2018

Matthew Quartey: "Velké drama věků" spoutává adventistickou teologii

Velké drama věků od E. G. Whiteové je podle všeho nejvlivnější adventistickou publikací. A ze stejného důvodu se stává pro církev vážným problémem, pokud se nezabýváme tím, jaké jsou meze tohoto vlivu. Naše církev vynakládá více prostředků na vydávání a rozšiřování této knihy, než kterékoli jiné, protože je v ní působivě obhajována řada adventistických pozic. Například vysvětlení velkého zklamání z roku 1844, Kristovy služby v nebeské svatyni, přeadventního vyšetřovacího soudu, univerzálního nedělního zákona jako znamení šelmy atd.

Jako "kosmický" příběh o tom, jak začal spor mezi Kristem a satanem a jak skončí, můžeme Velké drama věků rozdělit do dvou velkých sekcí. První část je "historický" přehled o tom, jak Bůh vedl své věrné následovníky, počínaje ranou křesťanskou církví přes protestantskou reformaci po adventní hnutí následující po roce 1844 ze zkušenosti Ellen Whiteové. Druhá část je předpovídáním toho, jak Bůh povede své vyvolené, ostatek, skrze různé doby zkoušek, které vyvrcholí Parúsií, doslovným zjevením Ježíše v oblacích při jeho druhém příchodu.

Za svého života spatřila E. G. Whiteová tuto knihu ve čtyřech vydáních a třech revizích. Nejprve byl publikována v roce 1858 s přibližným počtem 48.000 slov, každá následující revize (kromě verze 1888) trvala asi 26 let. Vydání roku 1884, druhé, ztrojnásobilo počet slov svého předchůdce na téměř 137.000 slov. Poslední revize, k níž došlo v roce 1911, čtyři roky před smrtí E. G. Whiteové, má 241.000 slov. Tyto informace o datech revizí a počtu slov nám ukazují dvě důležité věci: Za prvé E. G. Whiteová nikdy nepovažovala tuto knihu za hotový produkt. Pracovala na ní průběžně a za 57 let ji čtyřikrát změnila. Za druhé, zatímco třeba vynechala některý materiál z předchozích vydání, vždy přidala více. Rozdíl mezi prvním a posledním vydáním byl ohromujících 193.000 slov, takže původní vydání tvoří jen 20% současného textu knihy.


Od vydání z roku 1911 před více než stoletím nebyla kniha žádným způsobem aktualizována. Kniha, která historicky určovala tempo pro adventistickou teologii, se tak stala spící, což v důsledku účinně zmrazilo i adventistickou teologii. Tato situace způsobuje v církvi přetrvávání a v některých případech kodifikaci takového porozumění světa, jaké měla E. G. Whteová na přelomu 19. a 20. století. O tomto porozumění světa a našeho místa v něm přitom někteří věří, že by nemělo být "narušováno". Naneštěstí, nebo možná naštěstí, sám předmět knihy a její náhledy vyžadují osobní zapojení, a to jak uvnitř církve, tak mimo ni. Vyvstává tak řada otázek nad touto knihou, které se vzepřely a nadále se vzpírají přehlížení v církvi a pravidelně vybuchují do otevřených konfliktů.

Jednou z takových otázek je náš apokalyptický datovací systém, který nás dostává do roku 1844. Neklid v této oblasti se jako vrcholek ponořeného ledovce objevil v roce 1980 během předsednictví Neala Wilsona. Desmond Ford se odvážil zpochybnit naše učení o Kristově službě v nebeské svatyni a předadventním vyšetřovacím soudu a nakonec přišel o své místo učitele, stejně jako o svou kazatelskou licenci. Jednou z mnoha Fordových námitek byla ta k naší interpretaci knihy Daniel 8:14. Výpočet roku 1844 podle knihy Daniel 8:14 byl mezi adventistickými teology vždy vystaven zdravému skepticismu, protože se opírá pouze o anglický překlad Krále Jakuba (KJV). V žádném jiném uznávaném anglickém překladu - ani v NIV, RSV, NJB, NEB - není doba uvedená jako 2300 "dnů" jako v překladu KJV. Všechny ostatní překlady používají správnější "2300 večerů a jiter", analogicky k "večerní a jitřní" frazeologii v rané Genesis. Rušivým faktem je, že "2300 večerů a jiter" doslovně neodpovídá překladu KJV "2300 dní", stejně jako "večery a jitra", které rozdělují po sobě jdoucí dny týdne stvoření, neznamenají 14 dní. V Danielovi 8:14 je suma dnů 1150, což je číslo, které neodpovídá našemu výkladu o roce 1844 - a tím ani ničemu, co je s ním spojené. Takže i nadále vyvozujeme, že kromě KJV jsou všechny ostatní překlady tohoto "exkluzivního adventistického" verše nesprávné. Ale tato pozice je velmi riskantní, například v tom, že naše mládež, budoucnost církve, nečte překlad KJV.

Další spornou věcí, kterou prezentuje Velké drama věků, je naše současná věrouka o "nedávném stvoření" Země nacházející se v základním věroučném článku naší církve č. 6. Tato věrouka tvrdí, že Země byla vytvořena teprve před šesti tisíci let. E. G. Whiteová, stejně jako mnozí z jejích současníků, převzali tuto dnes již překonanou chronologii z výpočtů biskupa Usshera, který používal doslovné čtení Tóry. Jeho metodika byla použita také k závěru, že se Kristus vrátí v roce 2000.

pátek 8. června 2018

Marcos Torres: Proč je sbor takový… blé

Měli jste někdy pocit, že je vlastně jedno, zda půjdete do sboru? Já vím, je to správné tam chodit a tak dále. Nebylo to tím, že byste byli naštvaní na sbor nebo na někoho, kdo tam chodí. Prostě to vypadá, že když byste přestali chodit do sboru, jedinou změnou by bylo prostě trávit sobotní dopoledne jinak, než často tak… blé.

Jestli se někdy takhle cítíte, nepovažujte se za někoho divného. Mnoho lidí, a zvlášť dnešní generace, to cítí stejně. Ve skutečnosti i mnoho pastorů to cítí stejně a já jsem stoprocentně jedním z nich. Nejsem velkým fanouškem „církve”, a tak je jasné, že v mnohém nezapadám.

Nicméně, něco mi zde nesedí. Kdykoliv čtu o církvi v Novém zákoně, jsem nadšený. Zvlášť mám rád knihu Skutků, která popisuje cestu rané církve. Ale z nějakého důvodu se mé nadšení nepřenáší do mých vlastních podmínek. Pokaždé je tu velký rozdíl mezi sbory ze Skutků a sborem v mém městě. To první je naprosto super. To druhé je… blé.


Ale proč to takhle cítíme? Protože sbory ve Skutcích byly dokonalé? Ani náhodou. Byl tam  svinčík. Ve skutečnosti Nový zákon svědčí o tom, v jak velkých průšvizích raná církve byla (Jeden sbor řešil případ chlápka, který se dal dohromady se svou nevlastní matkou!). Raná církev byla daleko od toho, abychom ji mohli nazývat dokonalou. Je to tedy tím, že církev ze Skutků šla více s dobou? Ne. Nebyli tam přece žádní hipsteři. Dokonce neměli ani účet na Snapchatu.

Když ale čtu o církvi ze Skutků, jedna věc je jasná. Oni žili a umírali pro Boží království. Ovlivňovali svět kolem sebe. Byli silou, se kterou bylo třeba počítat. Když jste odešli ze sboru, nezměnilo se jen vaše sobotní ráno, změnil se váš každodenní život. Sbor prostě nebyl jen rituál, který se přidal k týdnu. Sbor byl hnutí, způsob života, identita, smysl a síla, která byla zodpovědná za představování Božího království. Možná se to dá říct tak, jak to vyjádřil Francis Chan:

“Dnešní církev se stala předvídatelnou. Máte budovu, někdo vám dá zpravodaj (bulletin, program), posadíte se, zazpíváte několik písní, chlapík vám dodá možná vybroušené poselství, možná nedodá, někdo zazpívá sólo píseň, jdete domů.

Je to opravdu to, co pro nás Bůh zamýšlel?”

pondělí 14. května 2018

Sympozium ve Friedensau: Obrysy evropského adventismu

Pod názvem "Obrysy evropského adventismu" se ve dnech 23. až 26. dubna 2018 uskutečnilo třetí sympozium Institutu adventistických studií ve Friedensau. V 21 přednáškách prezentovali své příspěvky adventisté z různých evropských i mimoevropských zemí jako Rusko, Gruzie, Anglie, Švédsko, Francie, USA a Německo.

Existuje něco jako evropský adventismus? Pokud ano, čím se odlišuje v minulosti i současnosti? Jaké problémy měli adventističtí průkopníci v Evropě a jaké jsou dnešní zápasy evropských adventistů? Těmito otázkami se zabýval v úvodní přednášce Denis Fortin, profesor historické teologie na Andrewsově univerzitě v Berrien Springs v USA. Načrtl přínos evropského adventismu k celosvětové církvi. Fortin vysvětlil, že otisk evropského adventismu je výsledkem specifických historických souvislostí, které jsou formovány státními církvemi nebo protináboženskými náladami. Fortin zdůraznil, že adventisté v Evropě nehrají okrajovou, ale klíčovou roli při představování adventismu jako završení hlavního proudu křesťanské víry.

Adventismus versus Evropa?

V úterý 24. dubna se prezentace zabývaly vztahy evropských adventistů a Evropy. Emeritní pastor a bývalý administrátor církve v Nizozemí Reinder Bruinsma měl přednášku o napětí, které evropští adventisté cítili ve vztahu k integraci Evropy do Evropské unie kvůli tradiční interpretaci proroctví ve 2. kapitole knihy Daniel. Vzhledem k jejich obavám z biblických vizí budoucnosti byli adventisté vždy kritičtí vůči všem politickým snahám o vytvoření sjednocené Evropy. Nicméně církev a její sdělovací prostředky vývoj posledních desetiletí ohledně EU a tzv. brexitu spíše nekomentují. To, že Bůh předpovídá špatné věci, jako nepřátelskou a nesoudržnou společnost, neznamená, že k nim mají adventisté přispívat. Adventisté v Evropě jsou podle Bruinsmy v této věci stále více opatrní i s ohledem na "riziko, že budou muset změnit své názory podle toho, co skutečně přináší čas."


Michael Pearson, penzionovaný lektor z Newbold College, se pak s přítomnými podělil o svou úvahu o tom, jak je osobní identita adventistů formována tím, že je zakořeněna v určitém zeměpisném místě. Vyzval k tomu, brát vážněji a respektovat místo a zakořeněnost členů v něm, než tomu bylo dříve v globální církvi. Z vlastní zkušenosti vyprávěl o svém pocitu odcizení v době, kdy jako dítě v Londýně dostal americké adventistické publikace jako "Náš malý přítel" o dětech, které byly s jejich rodinami a původem úplně jiné než on. Důsledky rozdvojenosti mezi dominantní americkou adventistickou kulturou a jinými kulturami shrnul do otázky ohledně misie: "Proč by lidé v mé zemi měli považovat za důležitou mou církev, když moje církev nerozpozná důležitost mé země?"

Srážka, nebo přijetí?

Několik řečníků zdůraznilo skutečnost, že evropští adventisté byli vystaveni těžkému pronásledování, zejména v zemích bývalého sovětského bloku. Účastníci diskutovali o adaptabilitě evropského adventismu. Bylo konstatováno, že kompromis se státními orgány zabránil uzavření adventistických církví v některých oblastech. Bylo zdůrazněno, že i dnes je v mnoha východoevropských zemích obtížné být náboženskou menšinou.

Podle doktora Daniela Heinze, archiváře historického archivu ve Friedensau, "má církev, která v Evropě trpí, jiné priority než postmoderní západní adventismus". Jeho prezentace se zaměřila na adventistické mučedníky v Německu, Rusku a Arménii, kteří prolévali i svou krev za svou víru a kteří, i když nebyli zabiti, platili za to, že jejich krajané je viděli jako náboženské fanatiky z Ameriky, pokutami, fyzickým zneužíváním, šikanováním a odnětím svobody. Doktor Sergo Namoradze z Gruzie, přednášející na adventistickém Mezinárodním institutu pokročilých studií ve filipínském Silangu, ukázal, že ačkoli adventistická misie v Gruzii začala již před 110 lety, dnes tam i vlivem nepřátelství většinové pravoslavné církve žije pouze 368 adventistů.

úterý 24. dubna 2018

Církev se zbaví investic do zbrojního průmyslu

Na žádosti Norské unie, Transevropské a Interevropské divize církve a Adventistické mírové společnosti (APF) rozhodl v březnu Výbor Generální konference (GK) církve adventistů pro řízení investic, že církev přestane investovat své volné finanční prostředky do podílů v podnicích vyrábějících zbraně a do fondů rovněž spojených s touto výrobou. Dubnové jarní zasedání celosvětového Výkonného výboru Generální konference církve se věcí nezabývalo.

V únoru zaslalo vedení Norské unie Generální konferenci církve dopis, ve kterém požádalo, aby církev zastavila své investování do podílů ve zbrojním průmyslu. Takové investice jsou podle norských adventistů v rozporu s hodnotami a učením církve a Ježíše Krista. Zatímco například někteří představitelé církve začali jménem církve její investiční podporu zbrojnímu průmyslu "rozhodně" popírat a dokonce nepravdivě osočovat ty, kteří o norské žádosti informovali, 2. března se k žádosti Norské unie o zastavení investic církve do zbrojního průmyslu oficiálně připojila i vedení Transevropské a Interevropské divize církve.


Celosvětová Generální konference již dříve vyloučila možnost investovat do průmyslových odvětví, která jsou v rozporu s hodnotami adventistů - výroby tabáku, alkoholu, výherních  automatů, pornografie, masa a kofeinových nápojů. V reakci na opakované žádosti z Evropy a Austrálie investiční manažer celosvětového ústředí církve Tim Aka oznámil, že církev přehodnocuje své investice a vyloučí (prodá) z nich své podíly ve společnostech vyrábějících zbraně, znečišťujících životní prostředí, zneužívajících levnou pracovní sílu v rozvojových zemích a také ve společnostech se špatnou pověstí.

Představitelé Transevropské a Interevropské divize vyzvali celosvětové vedení církve, aby přesunulo veškeré stávající investice církve v oblasti „leteckého a obranného průmyslu“ do "oblastí, které jsou více v souladu s etikou církve adventistů sedmého dne." Podle zdroje z Interevropské divize šlo  například o účast církve adventistů ve fondu zahrnujícím podíl v největším evropském výrobci zbraní British Aerospace (BAE). Ten mimo jiné zásobuje bojovými stíhacími a bombardovacími letouny Eurofighter Typhoon (na snímku) Saúdskou Arábii podnikající v posledních letech letecké útoky na Jemen. Tato letadla se aktuálně používají i ve válečných konfliktech v Libyi nebo Afghánistánu. 

pátek 20. dubna 2018

Zdeněk Lukšík: Karetní hazard v církvi

Hra v karty není v naši církvi přijata pozitivně a je zařazena mezi nežádoucí praktiky. Určitě je zde nebezpečí propadnout peněžnímu hazardu a pak stojí na místě varování.

Žel vždy se stane, že se od něčeho distancujeme a k něčemu jinému přilneme. Člověk je už takový. Ve snaze o dokonalost nakonec spadne do bahna jinde, jinak a hůře. Dokonce se to může jevit svatě.

Nejsem odborník na karetní hry. Jen vím, že jsou tam nějaké karty, které mají různou přebíjející hodnotu. Viděl jsem ten zápal, jak hráči "mastí" karty a vyhrává ten, kdo s patřičnou dávkou energie mrskne na hromádku trumf. Je to strhující a vtahující, něco co pohltí celou osobnost.


Proč to zde vzpomínám? 

Všiml jsem si, že sám jsem provozoval karetní hru s Biblí. Díky Bohu jsem ji opustil. Tento trend je zajímavý v tom, že vypadá jako posvátný postoj obhájce pravdy. Nejvíce se tento fenomen projevuje v diskuzi s jinak smýšlejícími a praktikujícími lidmi. Každý diskutér se snaží z hromádky veršů v Bibli vytáhnout tu nejvyšší kartu a tak zvítězit nad protivníkem. I v evangelizaci se tento jev objevuje. Utlouci posluchače pomoci karetních veršů z balíčku zvaného Bible. Text Bible byl od začátku souvislý, neveršovaný posvátný text. Nebyl určen pro hádavou diskuzi, ale k předčítání, naslouchání. Objevme opět tu krásu celých příběhů, pasáží, dopisů a nebo proroctví. Určitě jako doplněk patří v dnešní době také exegetický vhled na text, který to Slovo uvádí do porozumění pro dnešní způsob myšlení. Zavrhněme karetní biblickou hru. Je to hazard s lidskými životy. Vyhrát s veršovým esem muže znamenat pokřivit budoucího kandidáta nebes. Jsi hráč, nebo ten kdo naslouchá Božímu Hlasu prostřednictvím Bible, měnícím se působením Ducha Svatého? Nastal čas na změnu v používání posvátného textu.

Zdeněk Lukšík

čtvrtek 12. dubna 2018

Extrémismus - iluze jistoty na úkor kritického myšlení

Svět se pro lidi stává čím dál složitější, a tak všichni přirozeně hledají jistotu a bezpečí. Rádi jsme v blízkosti lidí, kteří vědí, co se děje. Právě proto je zajímavé, že se v dnešní době objevuje stále více lidí, kteří mají ve všem jasno a všemu rozumí. Když jsem byl mladší, dostal jsem cennou radu: „Dávej si pozor na lidi, kteří mají jasnou odpověď na jakoukoli otázku.” Lidé, kteří jsou si až nepřirozeně jistí sami sebou, v nás vzbuzují otazníky. Pravděpodobně každý z nás někdy zapochyboval nad tím, jestli to čemu věří nebo to co si myslí, je pravda. Je to tak v pořádku. Každý se přeci čas od času mýlí a je potřeba abychom svoje názory uměli upravit. Umění korigovat skrze reflexi svůj vlastní názor je cenná, ale ze společnosti pomalu se vytrácející vlastnost.

Hodně se dnes mluví o rozdělení, o tom, že lidé spolu už nejsou schopni debatovat. Mluvíme o názorových táborech nebo sociálních bublinách. Každý jako by byl součástí svého tábora a jakákoli byť i rozumná kritika nás jen a jen utvrzuje v tom, že náš oponent je hlupák a my máme pravdu. Stává se, že lidé spolu nejsou ochotni mluvit a dokonce se nevybíravě slovně napadají, jakmile se ukáže, že jsou z opačných táborů. Jak je to možné? Vždyť to přece není tak, že jedni jsou absolutně dobří a druží absolutně špatní.


Znám 2 muže, oba jsou v důchodovém věku a vidění světa obou je silně konzervativní. Jejich názory jsou téměř identické. Ani s jedním z nich se názorově příliš neshodnu. I přesto je jeden z nich mým přítelem, zatímco u druhého počítám minuty do konce každého setkání. Čím to je?

Není to o tom, co si ti 2 muži myslí, je to o tom, jaký mají přístup. Rozdíl mezi nimi je ten, že jeden z nich je „srdcař” a druhý je „extrémista”. Jeden dokáže uznat, že i druhá strana dává smysl a hlavně je pro něj vždy důležitější vztah, než jeho osobní pravda. Ten druhý rozhodně nikdy neudělá kompromis. První z nich často pochybuje, ten druhý nepochybuje nikdy. První z nich se ptá na názory ostatních, ten druhý chce, aby bylo vše podle něho.

Nemám problém s jiným názorem, mám problém s extrémismem. Mám problém s lidmi, kteří mi ještě dřív než jsem domluvil, už nadávají za můj, v jejích očích, hloupý názor. Mám problém s lidmi, kteří na jakoukoli racionální námitku odpovídají podpásovými útoky a argumentačními fauly. Mám problém s lidmi, kteří si ani na chvíli neřeknou: „A nemůže mít můj oponent pravdu?”

Extrémismus není názor - extrémismus je absolutní neochota jakkoli svůj názor korigovat. Extrémismus je přesvědčení, že nikdo dané problematice nerozumí lépe než já. Extrémismus je mylná představa, že jsou všichni hloupí, dokud neuznají, že mám pravdu. Extrémisté jsou si vždy absolutně jistí. Ale za tuto iluzi jistoty platí krutou daň, ztratí schopnost kriticky myslet. Mnoho lidí vnímá dnes změnu názoru jako slabost. Uznat, že i někdo jiný může mít pravdu, se považuje za zradu vlastního tábora.

Extrémismus je lákavá nabídka zdánlivé jistoty - ale stojí taková „jistota” za to?

Marek Jonáš

pátek 6. dubna 2018

John Pavlovitz: Ježíšova mafie aneb křesťanská netolerance ke kritice



„Fredo, jsi můj starší bratr a já tě mám rád. Ale už nikdy se nestav proti své rodině. Nikdy.“
                                         
Michael Corleone


Mluvit o věcech, které jsou skutečně důležité, vždy něco stojí a platí to dvojnásob, pokud se tak děje na veřejnosti. Velmi rychle se naučíte, že ať už řeknete cokoli, vždy se najdou lidé, kterým se to nebude líbit. Někteří z nich vás kvůli tomu odmítnou, jiní napadnou vaše motivy nebo se dokonce budou navážet do vašich rodičů. Jako přirozeně tvrdohlavý člověk, který říká to, co si myslí, opravdu nemám problém s konflikty. (Bylo mi dokonce řečeno, že mám duchovní dar přesvědčování.)  Vždycky jsem věřil, že upřímná a otevřená diskuse pojatá s respektem přináší nečekaný užitek, a to i tehdy, když obě strany, jak na začátku, tak i na konci diskuse, vyznávají opačná přesvědčení.

Opravdová diskuse nás vždycky formuje. Nutí nás podívat se na věci z nových úhlů, pomáhá nám lépe porozumět problému a odhaluje slabá místa našeho vlastního přesvědčení. Zkoumání odlišných názorů a oponování mocným bylo vždy znakem rodící se proměny; a to jak v podnikání, tak v politice, sociálních otázkách i v náboženství. Na druhé straně, absence této diskuse byla často živnou půdou pro útisk, nerovnost a děsivé zneužívání moci. Je smutné, že až příliš mnoho Ježíšových následovníků je, zdá se, přesvědčeno, že kritika církve je téměř smrtelným hříchem. Pokud dojde na otevřenou a veřejnou kritiku sborů, kazatelů nebo jejich praktik, drží se striktně pravidla „Nikdy se nestav proti své rodině. Nikdy“.

Takto smýšlející lidé by se dali označit jako „Ježíšova mafie“. Kdykoli křesťan veřejně pojmenuje jakýkoli problém, kterému církev čelí, lze hlasitě slyšet odmítavý hlas „Ježíšovy mafie“. Pro silná slova nechodí daleko, a to především na sociálních sítích. Mnoho z nás se jistě setkalo s reakcemi „Ježíšovy mafie“, kterými se ohání, kdykoli má pocit, že někdo není dostatečně loajální. Je to sebeospravedlňující kombinace předstíraného šoku a smutku z toho, že si někdo dovolí způsobovat rozbroje mezi Božím lidem, že takto rozděluje Boží církev a v důsledku vytváří špatný obraz Ježíše ve společnosti.

Jsou to pohádky ovčí babičky. Skutečností je, že aby církev přežila posledních 2000 let, musela neustále znovu objevovat a proměňovat sama sebe, především skrze vášnivé námitky z vlastních řad. Věřící lidé měli odvahu zpochybňovat to, čím se církev v průběhu času stala, ptát se sami sebe, jestli se nevzdálili příliš daleko od svého poslání a měli sílu vyžadovat to nejlepší od těch, kteří je vedli. Zkuste ale kritizovat církev dnes a „Ježíšova mafie“ se obrazně postará o to, abyste v posteli našli hlavu mrtvého koně nebo aby vám někdo obul cementové polobotky a hodil vás do nejbližší přehrady.

neděle 1. dubna 2018

Není zde, byl vzkříšen

1 Korinstkým 15:1

1 Rád bych vám, bratři, připomněl, že i dnes hlásám totéž radostné poselství jako na začátku, jak jste je i vy přijali a na něm založili svou víru.
2 V něm je vaše záchrana, pokud se ho pevně držíte v té podobě, jak jsem vám je předal. Stojí-li vaše víra na něčem jiném, není víc než pouhou iluzí.
3 Učil jsem vás tomu, k čemu jsem byl sám přiveden: že Kristus zemřel za naše viny,
4 byl pohřben, ale třetí den vstal z mrtvých, jak to vše Bůh už dávno předtím nechal zapsat do starých Písem.
5 Pak se ukázal Petrovi, potom všem zbývajícím dvanácti.
6 Později ho vidělo přes pět set svědků společně; někteří z nich už nežijí, ale většina dosud ano.
7 Pak ho uviděl Jakub a ostatní apoštolové
8 a docela nakonec se ukázal i mně, ač jsem toho nejméně hoden.



Právě jste si přečetli možná nejstarší písemné svědectví o víře prvních křesťanů. Jde o formulaci starší, než jaká je v evangeliích. Od počátku byla křesťanská víra vírou velikonoční! Ježíš vstal z mrtvých! Žije! Porazil smrt!

Co se tenkrát vlastně stalo? Musel to být velmi silný zážitek, když se o něm rybáři z Galileje rozhodli vyprávět po celém světě. Navzdory věznění, mučení a zabíjení, které jim hrozilo. Svému poselství začali říkat „Dobrá zpráva“ = řecky euangelion = my řekneme evangelium!


Ježíšovo vzkříšení nebylo oživením mrtvoly. Že by se mu v hrobě zatáhly rány, on otevřel oči a vyskočil. Učedníci zažili, že byl po zmrtvýchvstání nějak jiný – proměněný. Byl to on, ale nejdříve jej nemohli poznat, jeho podoba se změnila. Poznali ho ve chvíli, když mluvil, když jim lámal chléb a podával rybu, když na ně volal, když Tomáš viděl jeho rány. Vzkříšený byl křížem poznamenán, ale nepřemožen. Tento Ježíš už nezemře, je předobrazem vzkříšení svých následovníků.

Vzkříšení je událost víry. Bylo by pošetilé si myslet, že pokud by na Kristově hrobě byla kamera a křesťané by měli v ruce důkaz, existovalo by dnes více věřících. Ne. Pro lidi by to byl třeba jen další kouzelnický kousek Davida Copperfielda. Vzkříšení je událost víry – to znamená, že je to poselství, vzkaz od Boha. Má širší souvislosti – zapadá do mozaiky Ježíšových slov a činů. Promlouvá jen k tomu, kdo chce slyšet víc.

Lidé před dvěma tisíci lety nebyli hloupí. Věděli také, že se to nestává, že to není normální, že existují podvodníci a klam. Nebyli bezhlaví fanatikové, kteří ze všeho nejvíc touží, stát se mučedníky pro absurdní víru. Vždyť Bůh nežádá krvavé oběti, nýbrž oběť lásky. Bylo jim dáno pochopit něco mnohem hlubšího – Velikonoce žádají odpověď každého z nás. Stát se Ježíšovým učedníkem nebo zůstat Božímu hlasu lhostejný. Kristova smrt není zvláštní přírodní úkaz či samoúčelný zázrak. Zemřel za naše hříchy. Ukázal nám, že neznáme Boha, nic o něm nevíme. Nabídl, že nám ho ukáže, že nás k němu dovede. Jak s touto výzvou naložíme?

Velikonoce jsou ale hlavně svátky radosti! Smrt byla přemožena. Zvu vás, radujme se společně!


Petr Adame

Převzato z www.adventistecb.cz

pátek 30. března 2018

Getsemane aneb Velká noc

Přišli na místo zvané Getsemane. Ježíš řekl svým učedníkům: „Počkejte tu, než se pomodlím.“ Pak vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Přepadla ho hrůza a úzkost. A řekl jim: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“ Poodešel od nich, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li možné, minula tato hodina. Řekl: „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“ Přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ (Marek 14:32-38)

Getsemane, česky "lis na olivy", oblíbené skryté místo Ježíše Nazaretského a jeho učedníků pod Olivovou horou. Sem se uchylují, když chtějí být sami spolu při návštěvě rušného Jeruzaléma. Sem se chodí spolu modlit, zpívat, rozprávět - prožívat své společenství, církev, sbor, duchovní rodinu. A právě tady prožívá Ježíš o Velké noci svou nejtěžší krizi - s Bohem, se svými nejbližšími, se sebou. Ježíš, vždy duchovně silný, opora týmu, je nyní na dně, jeho duše je „smutná až k smrti“. Tolik věnoval Božímu dílu - a všude kolem jen zmar. Jeden z jeho nejbližších mu s vůdci národa a církve ukládá o život, ostatní jej nechápou, jsou lhostejní. Čtenáře napadne: Co pak mohu čekat od svých nejbližších já?
 
  
Namísto Boha triumfuje ďábel: "Jsi snad slepý? Ne jeden, tihle všichni tě zradí, vydají krutému mučení a smrti, vše, o co se snažíš, je k ničemu a nemá to smysl. Vzdej to, Bůh tě opustil, je stejně krutý a lhostejný." Právě v této chvíli Ježíš vyhledává společenství modlitby. Neuzavírá se do sebe, nezatvrzuje vůči druhým ani vůči Bohu. Jak prožívám svou duchovní úzkost já?

Mocný Boží Syn pod tíhou hříchu světa touží po prostém lidském soucitu, sdílení. Žádá své učedníky o podporu. Jako opravdový přítel se nestydí žádat v krizi o pomoc. Umí dávat, umí i přijmout. Ví, že jeho přátelé jsou jen slabí lidé plní chyb - a přece s nimi pevně počítá. Dokážu i já takhle prožívat přátelství? Nebo se bojím obtěžovat, svěřit se, opřít o přátele?

Ježíš není masochista, nechce trpět. Modlí se o jiné řešení - aby nemusel. Může použít svou moc, může odejít, vyhnout se trápení. Může také zvolit lhostejnost. Může si to i zdůvodnit - nikdo jej nežádá, aby pro něj trpěl, zemřel, naopak. Může se vrátit k Otci a nechat zkažený svět svému osudu. A má na to plné právo. Ale Ježíše zajímá více Boží vůle. "Ne jak já chci..." Jak se v takových okamžicích rozhoduji já? Naslouchám Bohu, nebo svým pocitům, důvodům, právům...? Můžu to pochopit? Já, obhájce lidských a zvláště svých vlastních práv? Práva na sobotní klid, na ničím nerušené shromáždění, na kritiku, na uznání...

Ježíš ve skutečnosti nežádá pro sebe nic. Je "Velká noc bdění pro Hospodina" podle Tóry (Exodus 12:42), kdy Židé odedávna nespí a tráví noc modlitbami. Ne tak Ježíšovi učedníci. Najedli se a spí. Ježíš je šokován. Ani teď se od svých nejbližších nedočká ani té nejzákladnější sounáležitosti v utrpení. Té se mu musí dostat od Božího posla z nebe. Na zemi není nikdo s ním. Koho mám já? Rodinu, sbor, církev? V nejtěžších chvílích možná i mne čeká jedině Pán Bůh.

A Ježíš? Ani na samém dně utrpení nemyslí na sebe: "Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení." Přichází Velká noc.



Tomáš Kábrt

pondělí 26. března 2018

V celosvětovém vedení církve adventistů si chtějí bránit v hlasování

Pnutí v celosvětovém Výkonném výboru Generální konference (GK) Církve adventistů sedmého dne stupňované předsedou GK Tedem Wilsonem a jeho nejbližšími spolupracovníky kvůli tomu, že část unií církve v Evropě, Severní Americe, Austrálii a Novém Zélandu přistupuje ve věci duchovenské služby stejně k ženám jako k mužům, výrazně vzrostlo. V právě skončeném korespondenčním dotazníkovém šetření se nadpoloviční většina dotazovaných členů Výkonného výboru GK vyslovila pro to, aby jejich kolegům z uvedených unií bylo ve výboru odňato hlasovací právo a znemožněna účast v pracovních podvýborech. Většina dotázaných také souhlasí s tím, že by církev vůči těmto uniím měla "vyvodit organizační důsledky".

Výsledky šetření projednal a následně zveřejnil v úterý 20. 3. 2018 v americkém Silver Spring "Výbor pro dohled nad jednotou v misii" vytvořený předloni Výkonným výborem GK k tomu, aby se zabýval případnými odlišnostmi mezi postupy jednotlivých organizačních složek církve ve světě a celosvětovými předpisy církve. Ty nyní podle celosvětového vedení církve neumožňují ordinovat ženy do plné duchovenské služby, řada unií, které mají vlastní mandát od členů ve svých regionech, se však rozhodla v této věci pro rovnoprávnost žen a mužů a praktikuje ji. 


V dotazníkovém šetření měli předsedové všech 137 národních unií, 13 kontinentálních divizí celosvětové církve a Středovýchodní a  Severoafrické unie spravované GK vyjádřit nikoli názory své, ale názory, o nichž si myslí, že je zastává většina členů církve na jim svěřených územích. Výsledky u jednotlivých dotazů jsou následující:

1. Měl by Výbor pro dohled nad jednotou misie jmenovat tým, který by citlivě naslouchal, radil se a modlil s předsedy unií, které nejsou v souladu s celosvětovými předpisy Generální konference a Výkonného výboru Generální konference?

Ano - 139 hlasů, Ne - 10 hlasů, Bez odpovědi - 2.

2. Měla by církev vyvodit organizační důsledky pro unie, které nejsou v souladu s celosvětovými předpisy Generální konference a Výkonného výboru Generální konference?

Ano - 108 hlasů, Ne - 34 hlasy, Bez odpovědi - 9.

čtvrtek 15. března 2018

Maritza Bruntová: Proč už nechodím do sboru

Rozhodla jsem se letos přestat chodit do sboru. Trochu šokující prohlášení, zvlášť když jsem vyrůstala jako adventistka a jsem v současné době zaměstnankyní této církve. Ale rok 2017 byl pro mě rokem objevování a posunu a já si uvědomila, že chození do sboru nepomáhá mému duchovnímu, emocionálnímu, duševnímu ani fyzickému zdraví.

Toto zjištění se může přihodit i těm nejlepším z nás. V sobotu ráno sami sebe vyháníme z postele a mumláme si, jak rádi bychom ještě dospali. Ukážeme se ve sboru - možná ještě stihneme sobotní školu, pokud máme štěstí - posloucháme, zpíváme, přispějeme do sbírky a skloníme hlavu k modlitbě. Potřeseme pastorovou rukou, možná zůstaneme na jakýsi oběd a jdeme domů. A pak to všechno zopakujeme znovu za týden.

 
Říká se, že opakování je matkou moudrosti, ale tu mou to drtilo. Spolu s břemenem očekávání, že se stanu novomanželkou pastora, byly dny, kdy bych plakala jenom z pomyšlení, že mám jít do sboru. Bylo to se mnou tak špatné, že jsem dokonce začala pochybovat o potřebnosti církve.

V procesu duševního hledání jsem narazila na citát od Charlese Swindolla, který mě utvrdil v rozhodnutí přestat chodit do sboru: "Může vás to šokovat, ale věřím, že skutečně nejdůležitějším rozhodnutím, které mohu učinit každý den, je moje volba postoje. Je důležitější než moje minulost, mé vzdělání, moje úspěchy či neúspěchy, co si o mně myslí nebo říkají jiní lidé, důležitější než má životní situace nebo postavení. Postoj je tím jediným, co podporuje nebo ochromuje můj vývoj. Sám zapaluje můj oheň nebo ničí moje naděje. Když jsou mé postoje správné, není pro mě žádná překážka příliš vysoká, žádný příkop příliš hluboký, žádný sen příliš nesplnitelný, žádná výzva příliš velká."

Tohle změnilo vše. Víte, přestala jsem chodit do sboru a místo toho jsem začala být sborem (nebo se alespoň snažím).

čtvrtek 1. března 2018

Norská unie vyzývá ústředí církve, aby přestalo investovat do výroby zbraní

Norská unie církve adventistů vyzvala ústředí celosvětové Generální konference církve, aby přestalo investovat značné volné prostředky od členů do korporací, které vyrábějí zbraně a zásobují jimi i válečná ohniska na světě. Výzvu učinil formou prohlášení předseda Norské unie Victor Marley. Vychází z nedávného zjištění, že ústředí Generální konference Církve adventistů sedmého dne nakupuje již řadu let vlastnické podíly v řadě podniků zbrojního průmyslu. Církev na celém světě se v tomto čtvrtletí při svých sobotních bohoslužbách zabývá „křesťanským správcovstvím“, v minulém roce se také mediálně přihlásila k výpravnému hollywoodskému filmu o Desmondu Dossovi, adventistovi, který jako voják Spojených států ve druhé světové válce odmítl přijmout zbraň a jako zdravotník zachránil na frontě mnoho životů.

Podle předsedy Norské unie Victora Marleye "je zcela nepřijatelné, aby adventistická církev vlastnila akcie ve společnostech přímo nebo nepřímo spojených se zbrojním průmyslem“. Norská unie požaduje od Generální konference církve úplnou transparentnost ohledně investičních aktivit celosvětového ústředí a zbavení se investic, které jsou v rozporu s věroukou, učením a hodnotami církve adventistů.


Investiční oddělení Generální konference v reakci uvedlo, že "obecně usiluje o pečlivý přístup" s tím, že "má vysoce diverzifikované investiční portfolio s různými investičními strategiemi založenými na nejlepších radách, které může církev dostat". Správce akciových investic Generální konference církve Timothy Aka uvedl, že "církev neinvestuje do společností, které produkují tabák, alkohol, hazardní hry, pornografii, maso nebo kofeinové nápoje, protože nejsou v souladu s hodnotami adventistické církve". Rozhodlo o tom výroční zasedání Výkonného výboru Generální konference v roce 2004.  Timothy Aka pak na naléhání evropských vedoucích církve před rokem avizoval, že "je v procesu vyloučení řady dalších společností z investičního portfolia církve, jako výrobců zbraní, znečišťovatelů životního prostředí a dokonce i společnosti, které nepřípustně zneužívají své zaměstnance ve třetím světě nebo mají pochybnou správu". "Je naší touhou dát dobrý příklad všem našim členům a institucím, protože jde o investování prostředků, které nám Pán svěřil," říkal investiční manažer ústředí církve Timothy Aka začátkem roku 2017. K ničemu takovému však dosud nedošlo a investice i zisky církve z jejích podílů na výrobě a prodeji zbraní, ničení životního prostředí a vykořisťování třetího světa pokračují.

neděle 25. února 2018

Marcos Torres: Co mě o evangelizaci naučil Bruce Lee?

Vyrůstal jsem v devadesátých letech, kdy byly akční hvězdy jako Chuck Norris, Jackie Chan nebo Steven Seagal hrdiny každého chlapce (tedy každého trochu pošetilého chlapce). Sedávali jsme a mluvili dlouhé hodiny o jejich bojových schopnostech a pokaždé, bezpochyby, proběhla debata, který z oněch hrdinů by vyhrál v opravdovém boji. Mohl by Samo Hung sejmout Jeana Claude Van Dammeho? Co kdyby si to rozdal Jackie Chan s Bolem? A takhle jsme mluvili dál a dál, když v tom jeden z nás s jistotou zašeptal jedno jméno. Jméno tak uctívané, že v okamžiku, kdy bylo zmíněno, skončil veškerý hovor. Skončila diskuze. Nebylo co srovnávat. To jméno znělo “Bruce Lee.”

Za celá ta léta jsem nikdy neslyšel, že by někdo řekl: “Tenhle chlap může porazit Bruce Leeho”. V našich myslích byl na zcela jiné úrovni. Byli tu skvělí bojovníci a pak tu byl Bruce Lee. Byl neporazitelný.

Jestli bylo naše kvazi-uctívání Bruce Leeho zasloužené nebo ne, patří do jiné konverzace. Ale bez ohledu na to, jak přesné bylo hodnocení jeho bojových schopností, jedna věc byla pravdivá - Bruce Lee je nejvýznamnější ikona bojových umění, která kdy žila. Nejen že byl skvělým bojovníkem, ale také skvělým filozofem a někým, kdo obrátil svět bojových sportů vzhůru nohama.

Bruce Lee měl víru a také to jako něco takového fungovalo. Kung Fu, bojové umění, kterého se každý obával, nakonec nebylo vůbec tak děsivé. Důvodem bylo to, že Kung Fu fungovalo pouze tehdy, kdy spolu bojovali bojovníci podle stejných pravidel. V okamžiku, kdy jste bojovali s někým, kdo se řídil jinými pravidly boje, vaše bojové umění Kung Fu přestalo fungovat. Uvedu příklad, Kung Fu je sport založení především na úderech. Stojíte a rozdáváte údery a kopy. Jiu-Jitsu je především o chvatech. Povalíte někoho na zem a chvatem ho přemůžete. Pokud by Jiu-Jitsu bojovník povalil Kung-Fu bojovníka na zem, byl by Kung Fu bojovník bezmocný. Všechny roky výcviku ho připravovaly na soupeře se stejnými pravidly boje. V momentě, kdy byla tato pravidla obcházena, mu byl jeho černý pásek k ničemu.


 Ale takhle k tomu Bruce Lee nepřistupoval. Místo toho kritizoval každé bojové umění, které bylo užitečné pouze v případě, že před vámi stál někdo nezkušený nebo někdo, kdo bojoval podle stejných pravidel. V momentě, kdy jste čelili zkušenému protivníkovi, který bojoval jinými pravidly, vaše šance na vítězství se zmenšily. Jako řešení Bruce Lee obhajoval něco, co je známé pod zkratkou MMA - smíšená bojová umění. Jeho cílem bylo, aby se bojovník zaměřil na zvládnutí různých bojových stylů a jejich kombinaci do jednoho. V důsledku toho by byl bojovník schopen dobře bojovat i tehdy, když soupeř změnil pravidla boje.

Jako adventista nadšený pro evangelizaci jsem zjistil, že je pro mě Bruce Lee výzvou. Chápejte, náš způsob evangelizace je stejný jako Kung Fu. Funguje pouze tehdy, když lidé, které oslovuje, jsou naprosto nezkušení v jejich představách o víře nebo pokud hrají podle pravidel, které jsme nastavili. Ale v okamžiku, kdy narazíme na někoho, kdo je zkušený v tom, jak hrát podle jiných pravidel, naše evangelizační taktika přestane dávat smysl.

Například, pokud byste přednášeli nějakou evangelizační sérii a přišlo by na téma soboty, staly by se dvě věci. Pokud by byli vaši posluchači klasičtí protestanté, pak by mohla být přednáška o tom, jak byl sedmý den přesunut na neděli, přesvědčivá. Nakonec, oni přece ví o sedmém dni. To jediné je ukázat jim, že sedmým dnem je sobota a ne neděle. Avšak jestli budou posluchači postmodernisté, pak se celá přednáška může jevit jako zbytečná a elitářská a všechny vaše argumenty jsou bezvýznamné.