pátek 30. března 2018

Getsemane aneb Velká noc

Přišli na místo zvané Getsemane. Ježíš řekl svým učedníkům: „Počkejte tu, než se pomodlím.“ Pak vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Přepadla ho hrůza a úzkost. A řekl jim: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“ Poodešel od nich, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li možné, minula tato hodina. Řekl: „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“ Přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ (Marek 14:32-38)

Getsemane, česky "lis na olivy", oblíbené skryté místo Ježíše Nazaretského a jeho učedníků pod Olivovou horou. Sem se uchylují, když chtějí být sami spolu při návštěvě rušného Jeruzaléma. Sem se chodí spolu modlit, zpívat, rozprávět - prožívat své společenství, církev, sbor, duchovní rodinu. A právě tady prožívá Ježíš o Velké noci svou nejtěžší krizi - s Bohem, se svými nejbližšími, se sebou. Ježíš, vždy duchovně silný, opora týmu, je nyní na dně, jeho duše je „smutná až k smrti“. Tolik věnoval Božímu dílu - a všude kolem jen zmar. Jeden z jeho nejbližších mu s vůdci národa a církve ukládá o život, ostatní jej nechápou, jsou lhostejní. Čtenáře napadne: Co pak mohu čekat od svých nejbližších já?
 
  
Namísto Boha triumfuje ďábel: "Jsi snad slepý? Ne jeden, tihle všichni tě zradí, vydají krutému mučení a smrti, vše, o co se snažíš, je k ničemu a nemá to smysl. Vzdej to, Bůh tě opustil, je stejně krutý a lhostejný." Právě v této chvíli Ježíš vyhledává společenství modlitby. Neuzavírá se do sebe, nezatvrzuje vůči druhým ani vůči Bohu. Jak prožívám svou duchovní úzkost já?

Mocný Boží Syn pod tíhou hříchu světa touží po prostém lidském soucitu, sdílení. Žádá své učedníky o podporu. Jako opravdový přítel se nestydí žádat v krizi o pomoc. Umí dávat, umí i přijmout. Ví, že jeho přátelé jsou jen slabí lidé plní chyb - a přece s nimi pevně počítá. Dokážu i já takhle prožívat přátelství? Nebo se bojím obtěžovat, svěřit se, opřít o přátele?

Ježíš není masochista, nechce trpět. Modlí se o jiné řešení - aby nemusel. Může použít svou moc, může odejít, vyhnout se trápení. Může také zvolit lhostejnost. Může si to i zdůvodnit - nikdo jej nežádá, aby pro něj trpěl, zemřel, naopak. Může se vrátit k Otci a nechat zkažený svět svému osudu. A má na to plné právo. Ale Ježíše zajímá více Boží vůle. "Ne jak já chci..." Jak se v takových okamžicích rozhoduji já? Naslouchám Bohu, nebo svým pocitům, důvodům, právům...? Můžu to pochopit? Já, obhájce lidských a zvláště svých vlastních práv? Práva na sobotní klid, na ničím nerušené shromáždění, na kritiku, na uznání...

Ježíš ve skutečnosti nežádá pro sebe nic. Je "Velká noc bdění pro Hospodina" podle Tóry (Exodus 12:42), kdy Židé odedávna nespí a tráví noc modlitbami. Ne tak Ježíšovi učedníci. Najedli se a spí. Ježíš je šokován. Ani teď se od svých nejbližších nedočká ani té nejzákladnější sounáležitosti v utrpení. Té se mu musí dostat od Božího posla z nebe. Na zemi není nikdo s ním. Koho mám já? Rodinu, sbor, církev? V nejtěžších chvílích možná i mne čeká jedině Pán Bůh.

A Ježíš? Ani na samém dně utrpení nemyslí na sebe: "Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení." Přichází Velká noc.



Tomáš Kábrt