úterý 24. dubna 2018

Církev se zbaví investic do zbrojního průmyslu

Na žádosti Norské unie, Transevropské a Interevropské divize církve a Adventistické mírové společnosti (APF) rozhodl v březnu Výbor Generální konference (GK) církve adventistů pro řízení investic, že církev přestane investovat své volné finanční prostředky do podílů v podnicích vyrábějících zbraně a do fondů rovněž spojených s touto výrobou. Dubnové jarní zasedání celosvětového Výkonného výboru Generální konference církve se věcí nezabývalo.

V únoru zaslalo vedení Norské unie Generální konferenci církve dopis, ve kterém požádalo, aby církev zastavila své investování do podílů ve zbrojním průmyslu. Takové investice jsou podle norských adventistů v rozporu s hodnotami a učením církve a Ježíše Krista. Zatímco například někteří představitelé církve začali jménem církve její investiční podporu zbrojnímu průmyslu "rozhodně" popírat a dokonce nepravdivě osočovat ty, kteří o norské žádosti informovali, 2. března se k žádosti Norské unie o zastavení investic církve do zbrojního průmyslu oficiálně připojila i vedení Transevropské a Interevropské divize církve.


Celosvětová Generální konference již dříve vyloučila možnost investovat do průmyslových odvětví, která jsou v rozporu s hodnotami adventistů - výroby tabáku, alkoholu, výherních  automatů, pornografie, masa a kofeinových nápojů. V reakci na opakované žádosti z Evropy a Austrálie investiční manažer celosvětového ústředí církve Tim Aka oznámil, že církev přehodnocuje své investice a vyloučí (prodá) z nich své podíly ve společnostech vyrábějících zbraně, znečišťujících životní prostředí, zneužívajících levnou pracovní sílu v rozvojových zemích a také ve společnostech se špatnou pověstí.

Představitelé Transevropské a Interevropské divize vyzvali celosvětové vedení církve, aby přesunulo veškeré stávající investice církve v oblasti „leteckého a obranného průmyslu“ do "oblastí, které jsou více v souladu s etikou církve adventistů sedmého dne." Podle zdroje z Interevropské divize šlo  například o účast církve adventistů ve fondu zahrnujícím podíl v největším evropském výrobci zbraní British Aerospace (BAE). Ten mimo jiné zásobuje bojovými stíhacími a bombardovacími letouny Eurofighter Typhoon (na snímku) Saúdskou Arábii podnikající v posledních letech letecké útoky na Jemen. Tato letadla se aktuálně používají i ve válečných konfliktech v Libyi nebo Afghánistánu. 

pátek 20. dubna 2018

Zdeněk Lukšík: Karetní hazard v církvi

Hra v karty není v naši církvi přijata pozitivně a je zařazena mezi nežádoucí praktiky. Určitě je zde nebezpečí propadnout peněžnímu hazardu a pak stojí na místě varování.

Žel vždy se stane, že se od něčeho distancujeme a k něčemu jinému přilneme. Člověk je už takový. Ve snaze o dokonalost nakonec spadne do bahna jinde, jinak a hůře. Dokonce se to může jevit svatě.

Nejsem odborník na karetní hry. Jen vím, že jsou tam nějaké karty, které mají různou přebíjející hodnotu. Viděl jsem ten zápal, jak hráči "mastí" karty a vyhrává ten, kdo s patřičnou dávkou energie mrskne na hromádku trumf. Je to strhující a vtahující, něco co pohltí celou osobnost.


Proč to zde vzpomínám? 

Všiml jsem si, že sám jsem provozoval karetní hru s Biblí. Díky Bohu jsem ji opustil. Tento trend je zajímavý v tom, že vypadá jako posvátný postoj obhájce pravdy. Nejvíce se tento fenomen projevuje v diskuzi s jinak smýšlejícími a praktikujícími lidmi. Každý diskutér se snaží z hromádky veršů v Bibli vytáhnout tu nejvyšší kartu a tak zvítězit nad protivníkem. I v evangelizaci se tento jev objevuje. Utlouci posluchače pomoci karetních veršů z balíčku zvaného Bible. Text Bible byl od začátku souvislý, neveršovaný posvátný text. Nebyl určen pro hádavou diskuzi, ale k předčítání, naslouchání. Objevme opět tu krásu celých příběhů, pasáží, dopisů a nebo proroctví. Určitě jako doplněk patří v dnešní době také exegetický vhled na text, který to Slovo uvádí do porozumění pro dnešní způsob myšlení. Zavrhněme karetní biblickou hru. Je to hazard s lidskými životy. Vyhrát s veršovým esem muže znamenat pokřivit budoucího kandidáta nebes. Jsi hráč, nebo ten kdo naslouchá Božímu Hlasu prostřednictvím Bible, měnícím se působením Ducha Svatého? Nastal čas na změnu v používání posvátného textu.

Zdeněk Lukšík

čtvrtek 12. dubna 2018

Extrémismus - iluze jistoty na úkor kritického myšlení

Svět se pro lidi stává čím dál složitější, a tak všichni přirozeně hledají jistotu a bezpečí. Rádi jsme v blízkosti lidí, kteří vědí, co se děje. Právě proto je zajímavé, že se v dnešní době objevuje stále více lidí, kteří mají ve všem jasno a všemu rozumí. Když jsem byl mladší, dostal jsem cennou radu: „Dávej si pozor na lidi, kteří mají jasnou odpověď na jakoukoli otázku.” Lidé, kteří jsou si až nepřirozeně jistí sami sebou, v nás vzbuzují otazníky. Pravděpodobně každý z nás někdy zapochyboval nad tím, jestli to čemu věří nebo to co si myslí, je pravda. Je to tak v pořádku. Každý se přeci čas od času mýlí a je potřeba abychom svoje názory uměli upravit. Umění korigovat skrze reflexi svůj vlastní názor je cenná, ale ze společnosti pomalu se vytrácející vlastnost.

Hodně se dnes mluví o rozdělení, o tom, že lidé spolu už nejsou schopni debatovat. Mluvíme o názorových táborech nebo sociálních bublinách. Každý jako by byl součástí svého tábora a jakákoli byť i rozumná kritika nás jen a jen utvrzuje v tom, že náš oponent je hlupák a my máme pravdu. Stává se, že lidé spolu nejsou ochotni mluvit a dokonce se nevybíravě slovně napadají, jakmile se ukáže, že jsou z opačných táborů. Jak je to možné? Vždyť to přece není tak, že jedni jsou absolutně dobří a druží absolutně špatní.


Znám 2 muže, oba jsou v důchodovém věku a vidění světa obou je silně konzervativní. Jejich názory jsou téměř identické. Ani s jedním z nich se názorově příliš neshodnu. I přesto je jeden z nich mým přítelem, zatímco u druhého počítám minuty do konce každého setkání. Čím to je?

Není to o tom, co si ti 2 muži myslí, je to o tom, jaký mají přístup. Rozdíl mezi nimi je ten, že jeden z nich je „srdcař” a druhý je „extrémista”. Jeden dokáže uznat, že i druhá strana dává smysl a hlavně je pro něj vždy důležitější vztah, než jeho osobní pravda. Ten druhý rozhodně nikdy neudělá kompromis. První z nich často pochybuje, ten druhý nepochybuje nikdy. První z nich se ptá na názory ostatních, ten druhý chce, aby bylo vše podle něho.

Nemám problém s jiným názorem, mám problém s extrémismem. Mám problém s lidmi, kteří mi ještě dřív než jsem domluvil, už nadávají za můj, v jejích očích, hloupý názor. Mám problém s lidmi, kteří na jakoukoli racionální námitku odpovídají podpásovými útoky a argumentačními fauly. Mám problém s lidmi, kteří si ani na chvíli neřeknou: „A nemůže mít můj oponent pravdu?”

Extrémismus není názor - extrémismus je absolutní neochota jakkoli svůj názor korigovat. Extrémismus je přesvědčení, že nikdo dané problematice nerozumí lépe než já. Extrémismus je mylná představa, že jsou všichni hloupí, dokud neuznají, že mám pravdu. Extrémisté jsou si vždy absolutně jistí. Ale za tuto iluzi jistoty platí krutou daň, ztratí schopnost kriticky myslet. Mnoho lidí vnímá dnes změnu názoru jako slabost. Uznat, že i někdo jiný může mít pravdu, se považuje za zradu vlastního tábora.

Extrémismus je lákavá nabídka zdánlivé jistoty - ale stojí taková „jistota” za to?

Marek Jonáš

pátek 6. dubna 2018

John Pavlovitz: Ježíšova mafie aneb křesťanská netolerance ke kritice



„Fredo, jsi můj starší bratr a já tě mám rád. Ale už nikdy se nestav proti své rodině. Nikdy.“
                                         
Michael Corleone


Mluvit o věcech, které jsou skutečně důležité, vždy něco stojí a platí to dvojnásob, pokud se tak děje na veřejnosti. Velmi rychle se naučíte, že ať už řeknete cokoli, vždy se najdou lidé, kterým se to nebude líbit. Někteří z nich vás kvůli tomu odmítnou, jiní napadnou vaše motivy nebo se dokonce budou navážet do vašich rodičů. Jako přirozeně tvrdohlavý člověk, který říká to, co si myslí, opravdu nemám problém s konflikty. (Bylo mi dokonce řečeno, že mám duchovní dar přesvědčování.)  Vždycky jsem věřil, že upřímná a otevřená diskuse pojatá s respektem přináší nečekaný užitek, a to i tehdy, když obě strany, jak na začátku, tak i na konci diskuse, vyznávají opačná přesvědčení.

Opravdová diskuse nás vždycky formuje. Nutí nás podívat se na věci z nových úhlů, pomáhá nám lépe porozumět problému a odhaluje slabá místa našeho vlastního přesvědčení. Zkoumání odlišných názorů a oponování mocným bylo vždy znakem rodící se proměny; a to jak v podnikání, tak v politice, sociálních otázkách i v náboženství. Na druhé straně, absence této diskuse byla často živnou půdou pro útisk, nerovnost a děsivé zneužívání moci. Je smutné, že až příliš mnoho Ježíšových následovníků je, zdá se, přesvědčeno, že kritika církve je téměř smrtelným hříchem. Pokud dojde na otevřenou a veřejnou kritiku sborů, kazatelů nebo jejich praktik, drží se striktně pravidla „Nikdy se nestav proti své rodině. Nikdy“.

Takto smýšlející lidé by se dali označit jako „Ježíšova mafie“. Kdykoli křesťan veřejně pojmenuje jakýkoli problém, kterému církev čelí, lze hlasitě slyšet odmítavý hlas „Ježíšovy mafie“. Pro silná slova nechodí daleko, a to především na sociálních sítích. Mnoho z nás se jistě setkalo s reakcemi „Ježíšovy mafie“, kterými se ohání, kdykoli má pocit, že někdo není dostatečně loajální. Je to sebeospravedlňující kombinace předstíraného šoku a smutku z toho, že si někdo dovolí způsobovat rozbroje mezi Božím lidem, že takto rozděluje Boží církev a v důsledku vytváří špatný obraz Ježíše ve společnosti.

Jsou to pohádky ovčí babičky. Skutečností je, že aby církev přežila posledních 2000 let, musela neustále znovu objevovat a proměňovat sama sebe, především skrze vášnivé námitky z vlastních řad. Věřící lidé měli odvahu zpochybňovat to, čím se církev v průběhu času stala, ptát se sami sebe, jestli se nevzdálili příliš daleko od svého poslání a měli sílu vyžadovat to nejlepší od těch, kteří je vedli. Zkuste ale kritizovat církev dnes a „Ježíšova mafie“ se obrazně postará o to, abyste v posteli našli hlavu mrtvého koně nebo aby vám někdo obul cementové polobotky a hodil vás do nejbližší přehrady.

neděle 1. dubna 2018

Není zde, byl vzkříšen

1 Korinstkým 15:1

1 Rád bych vám, bratři, připomněl, že i dnes hlásám totéž radostné poselství jako na začátku, jak jste je i vy přijali a na něm založili svou víru.
2 V něm je vaše záchrana, pokud se ho pevně držíte v té podobě, jak jsem vám je předal. Stojí-li vaše víra na něčem jiném, není víc než pouhou iluzí.
3 Učil jsem vás tomu, k čemu jsem byl sám přiveden: že Kristus zemřel za naše viny,
4 byl pohřben, ale třetí den vstal z mrtvých, jak to vše Bůh už dávno předtím nechal zapsat do starých Písem.
5 Pak se ukázal Petrovi, potom všem zbývajícím dvanácti.
6 Později ho vidělo přes pět set svědků společně; někteří z nich už nežijí, ale většina dosud ano.
7 Pak ho uviděl Jakub a ostatní apoštolové
8 a docela nakonec se ukázal i mně, ač jsem toho nejméně hoden.



Právě jste si přečetli možná nejstarší písemné svědectví o víře prvních křesťanů. Jde o formulaci starší, než jaká je v evangeliích. Od počátku byla křesťanská víra vírou velikonoční! Ježíš vstal z mrtvých! Žije! Porazil smrt!

Co se tenkrát vlastně stalo? Musel to být velmi silný zážitek, když se o něm rybáři z Galileje rozhodli vyprávět po celém světě. Navzdory věznění, mučení a zabíjení, které jim hrozilo. Svému poselství začali říkat „Dobrá zpráva“ = řecky euangelion = my řekneme evangelium!


Ježíšovo vzkříšení nebylo oživením mrtvoly. Že by se mu v hrobě zatáhly rány, on otevřel oči a vyskočil. Učedníci zažili, že byl po zmrtvýchvstání nějak jiný – proměněný. Byl to on, ale nejdříve jej nemohli poznat, jeho podoba se změnila. Poznali ho ve chvíli, když mluvil, když jim lámal chléb a podával rybu, když na ně volal, když Tomáš viděl jeho rány. Vzkříšený byl křížem poznamenán, ale nepřemožen. Tento Ježíš už nezemře, je předobrazem vzkříšení svých následovníků.

Vzkříšení je událost víry. Bylo by pošetilé si myslet, že pokud by na Kristově hrobě byla kamera a křesťané by měli v ruce důkaz, existovalo by dnes více věřících. Ne. Pro lidi by to byl třeba jen další kouzelnický kousek Davida Copperfielda. Vzkříšení je událost víry – to znamená, že je to poselství, vzkaz od Boha. Má širší souvislosti – zapadá do mozaiky Ježíšových slov a činů. Promlouvá jen k tomu, kdo chce slyšet víc.

Lidé před dvěma tisíci lety nebyli hloupí. Věděli také, že se to nestává, že to není normální, že existují podvodníci a klam. Nebyli bezhlaví fanatikové, kteří ze všeho nejvíc touží, stát se mučedníky pro absurdní víru. Vždyť Bůh nežádá krvavé oběti, nýbrž oběť lásky. Bylo jim dáno pochopit něco mnohem hlubšího – Velikonoce žádají odpověď každého z nás. Stát se Ježíšovým učedníkem nebo zůstat Božímu hlasu lhostejný. Kristova smrt není zvláštní přírodní úkaz či samoúčelný zázrak. Zemřel za naše hříchy. Ukázal nám, že neznáme Boha, nic o něm nevíme. Nabídl, že nám ho ukáže, že nás k němu dovede. Jak s touto výzvou naložíme?

Velikonoce jsou ale hlavně svátky radosti! Smrt byla přemožena. Zvu vás, radujme se společně!


Petr Adame

Převzato z www.adventistecb.cz