čtvrtek 12. dubna 2018

Extrémismus - iluze jistoty na úkor kritického myšlení

Svět se pro lidi stává čím dál složitější, a tak všichni přirozeně hledají jistotu a bezpečí. Rádi jsme v blízkosti lidí, kteří vědí, co se děje. Právě proto je zajímavé, že se v dnešní době objevuje stále více lidí, kteří mají ve všem jasno a všemu rozumí. Když jsem byl mladší, dostal jsem cennou radu: „Dávej si pozor na lidi, kteří mají jasnou odpověď na jakoukoli otázku.” Lidé, kteří jsou si až nepřirozeně jistí sami sebou, v nás vzbuzují otazníky. Pravděpodobně každý z nás někdy zapochyboval nad tím, jestli to čemu věří nebo to co si myslí, je pravda. Je to tak v pořádku. Každý se přeci čas od času mýlí a je potřeba abychom svoje názory uměli upravit. Umění korigovat skrze reflexi svůj vlastní názor je cenná, ale ze společnosti pomalu se vytrácející vlastnost.

Hodně se dnes mluví o rozdělení, o tom, že lidé spolu už nejsou schopni debatovat. Mluvíme o názorových táborech nebo sociálních bublinách. Každý jako by byl součástí svého tábora a jakákoli byť i rozumná kritika nás jen a jen utvrzuje v tom, že náš oponent je hlupák a my máme pravdu. Stává se, že lidé spolu nejsou ochotni mluvit a dokonce se nevybíravě slovně napadají, jakmile se ukáže, že jsou z opačných táborů. Jak je to možné? Vždyť to přece není tak, že jedni jsou absolutně dobří a druží absolutně špatní.


Znám 2 muže, oba jsou v důchodovém věku a vidění světa obou je silně konzervativní. Jejich názory jsou téměř identické. Ani s jedním z nich se názorově příliš neshodnu. I přesto je jeden z nich mým přítelem, zatímco u druhého počítám minuty do konce každého setkání. Čím to je?

Není to o tom, co si ti 2 muži myslí, je to o tom, jaký mají přístup. Rozdíl mezi nimi je ten, že jeden z nich je „srdcař” a druhý je „extrémista”. Jeden dokáže uznat, že i druhá strana dává smysl a hlavně je pro něj vždy důležitější vztah, než jeho osobní pravda. Ten druhý rozhodně nikdy neudělá kompromis. První z nich často pochybuje, ten druhý nepochybuje nikdy. První z nich se ptá na názory ostatních, ten druhý chce, aby bylo vše podle něho.

Nemám problém s jiným názorem, mám problém s extrémismem. Mám problém s lidmi, kteří mi ještě dřív než jsem domluvil, už nadávají za můj, v jejích očích, hloupý názor. Mám problém s lidmi, kteří na jakoukoli racionální námitku odpovídají podpásovými útoky a argumentačními fauly. Mám problém s lidmi, kteří si ani na chvíli neřeknou: „A nemůže mít můj oponent pravdu?”

Extrémismus není názor - extrémismus je absolutní neochota jakkoli svůj názor korigovat. Extrémismus je přesvědčení, že nikdo dané problematice nerozumí lépe než já. Extrémismus je mylná představa, že jsou všichni hloupí, dokud neuznají, že mám pravdu. Extrémisté jsou si vždy absolutně jistí. Ale za tuto iluzi jistoty platí krutou daň, ztratí schopnost kriticky myslet. Mnoho lidí vnímá dnes změnu názoru jako slabost. Uznat, že i někdo jiný může mít pravdu, se považuje za zradu vlastního tábora.

Extrémismus je lákavá nabídka zdánlivé jistoty - ale stojí taková „jistota” za to?

Marek Jonáš