pátek 6. dubna 2018

John Pavlovitz: Ježíšova mafie aneb křesťanská netolerance ke kritice



„Fredo, jsi můj starší bratr a já tě mám rád. Ale už nikdy se nestav proti své rodině. Nikdy.“
                                         
Michael Corleone


Mluvit o věcech, které jsou skutečně důležité, vždy něco stojí a platí to dvojnásob, pokud se tak děje na veřejnosti. Velmi rychle se naučíte, že ať už řeknete cokoli, vždy se najdou lidé, kterým se to nebude líbit. Někteří z nich vás kvůli tomu odmítnou, jiní napadnou vaše motivy nebo se dokonce budou navážet do vašich rodičů. Jako přirozeně tvrdohlavý člověk, který říká to, co si myslí, opravdu nemám problém s konflikty. (Bylo mi dokonce řečeno, že mám duchovní dar přesvědčování.)  Vždycky jsem věřil, že upřímná a otevřená diskuse pojatá s respektem přináší nečekaný užitek, a to i tehdy, když obě strany, jak na začátku, tak i na konci diskuse, vyznávají opačná přesvědčení.

Opravdová diskuse nás vždycky formuje. Nutí nás podívat se na věci z nových úhlů, pomáhá nám lépe porozumět problému a odhaluje slabá místa našeho vlastního přesvědčení. Zkoumání odlišných názorů a oponování mocným bylo vždy znakem rodící se proměny; a to jak v podnikání, tak v politice, sociálních otázkách i v náboženství. Na druhé straně, absence této diskuse byla často živnou půdou pro útisk, nerovnost a děsivé zneužívání moci. Je smutné, že až příliš mnoho Ježíšových následovníků je, zdá se, přesvědčeno, že kritika církve je téměř smrtelným hříchem. Pokud dojde na otevřenou a veřejnou kritiku sborů, kazatelů nebo jejich praktik, drží se striktně pravidla „Nikdy se nestav proti své rodině. Nikdy“.

Takto smýšlející lidé by se dali označit jako „Ježíšova mafie“. Kdykoli křesťan veřejně pojmenuje jakýkoli problém, kterému církev čelí, lze hlasitě slyšet odmítavý hlas „Ježíšovy mafie“. Pro silná slova nechodí daleko, a to především na sociálních sítích. Mnoho z nás se jistě setkalo s reakcemi „Ježíšovy mafie“, kterými se ohání, kdykoli má pocit, že někdo není dostatečně loajální. Je to sebeospravedlňující kombinace předstíraného šoku a smutku z toho, že si někdo dovolí způsobovat rozbroje mezi Božím lidem, že takto rozděluje Boží církev a v důsledku vytváří špatný obraz Ježíše ve společnosti.

Jsou to pohádky ovčí babičky. Skutečností je, že aby církev přežila posledních 2000 let, musela neustále znovu objevovat a proměňovat sama sebe, především skrze vášnivé námitky z vlastních řad. Věřící lidé měli odvahu zpochybňovat to, čím se církev v průběhu času stala, ptát se sami sebe, jestli se nevzdálili příliš daleko od svého poslání a měli sílu vyžadovat to nejlepší od těch, kteří je vedli. Zkuste ale kritizovat církev dnes a „Ježíšova mafie“ se obrazně postará o to, abyste v posteli našli hlavu mrtvého koně nebo aby vám někdo obul cementové polobotky a hodil vás do nejbližší přehrady.

Věřící lidé naslouchající svému svědomí nemohou a nikdy by se neměli vyhýbat příležitostem mluvit o problémech: ukazovat na korupci, upozorňovat na nefunkční systémy nebo se zastat těch, kteří bývají zlehčováni v jakémkoli směru, a to bez ohledu na to, kde se to děje. Jako křesťané jsme z definice toho slova povoláni k tomu, abychom se zastali těch, kterým je ubližováno nebo kteří jsou znevýhodněni, abychom štědře milovali opomíjené a zastavovali tyrany, kdekoli je najdeme, dokonce i když jsou v našem vlastním domě.

„Ježíšova mafie“ s takovým přístupem vehementně nesouhlasí. Vymáhá jednotu a soulad za jakoukoli cenu. Očekává poslušnost, poddajnost a mlčení. Když je nedostane, pokusí se potížistů zbavit. Příslušníci „Ježíšovy mafie“ neustále napadají, často texty Bible vytrženými z kontextu, když někoho peskují na veřejnosti za to, že si nevzal jejich stížnosti k srdci. Tyto texty jsou Kristovými instrukcemi pro jeho první učedníky, jak se vypořádat se špatným chováním uvnitř jejich komunit. Jako komunita je zde myšlena malá skupina lidí, kteří již mezi sebou mají úzké vztahy - lidí, kteří tvoří malou rozšířenou rodinu a velmi jim vzájemně záleží na jejich životech.

Tyto verše nebyly zamýšleny k použití u něčeho tak velkého, jako je celosvětová církev dnes. Nemají odkazovat na mohutné a rozmanité církevní komunity s vyčnívajícími „superstar“ - kazateli a rozhodně nehovoří do situace, kdy věřící mají možnost oslovit lidi napříč celým světem, a která od prvního století prošla tak zásadní proměnou.

Asi nejsmutnější skutečností, která se týká „Ježíšovy mafie“, je snaha jejích členů zastavit kritiku, s odůvodněním, že odrazuje sympatizanty a poškozuje Ježíšův obraz v nevěřícím světě.  „Ježíšova mafie“ si neuvědomuje, že toto naopak svým chováním způsobuje ona.

Lidé z mimokřesťanského prostředí nejsou hloupí ani prostoduší. Chtějí více než pocukrované pozlátko, které jsme dali do výlohy. Vyhledávají podstatu, sílu a náboženství, které dokáže obstát ve zkoušce. Soustředěně sledují naši víru - pokládají chytré náročné otázky a pozorně nás sledují, aby viděli, jak se naše vlastní víra zachová právě tehdy, když se něco pokazí. Nechtějí homogenní, falešné „halelujácké“ křesťanství, kde nikdo neklade odpor a nikdo nevyvolává napětí, protože vědí, kam takové přemýšlení vede, bez ohledu na to, kde se vyskytuje. Lidé z mimokřesťanského prostředí si zaslouží vidět nás, jak spolu nesouhlasíme, stejně tak, jako vidět nás, jak se milujeme.

Když my, kteří tvrdíme, že Kristus dokáže vést naše vnitřní spory se slušností a respektem k těm, kteří nám oponují, dokážeme debatovat o věcech víry bez toho, abychom se navzájem pozabíjeli, dáváme tak  světu jedno z nejsilnějších svědectví. Pokračujte v námitkách, přátelé, pokud v sobě cítíte dostatečně silné přesvědčení, že to tak má být. Modlete se, promýšlejte, požádejte o radu, studujte a samozřejmě nepředpokládejte, že to vše musí vyústit v ticho. Občas je potřeba postavit se proti „Ježíšově mafii“, i když se vás pokusí umlčet a obrazně vás „dostat pod kytičky“.

Občas musíte milovat Boha natolik, abyste se, jako Jeho Syn, s laskavostí a grácií postavili rodině.


John Pavlovitz je pastorem nedenominačního sboru North Raleigh Community Church v USA. Text je přeložen z jeho blogu Johnpavlovitz.com