Pod názvem "Obrysy evropského adventismu" se ve
dnech 23. až 26. dubna 2018 uskutečnilo třetí sympozium Institutu
adventistických studií ve Friedensau. V 21 přednáškách prezentovali své
příspěvky adventisté z různých evropských i mimoevropských zemí jako Rusko,
Gruzie, Anglie, Švédsko, Francie, USA a Německo.
Existuje něco jako evropský adventismus? Pokud ano, čím
se odlišuje v minulosti i současnosti? Jaké problémy měli adventističtí
průkopníci v Evropě a jaké jsou dnešní zápasy evropských adventistů? Těmito
otázkami se zabýval v úvodní přednášce Denis Fortin, profesor historické
teologie na Andrewsově univerzitě v Berrien Springs v USA. Načrtl přínos
evropského adventismu k celosvětové církvi. Fortin vysvětlil, že otisk
evropského adventismu je výsledkem specifických historických souvislostí, které
jsou formovány státními církvemi nebo protináboženskými náladami. Fortin
zdůraznil, že adventisté v Evropě nehrají okrajovou, ale klíčovou roli při představování
adventismu jako završení hlavního proudu křesťanské víry.
Adventismus versus Evropa?
V úterý 24. dubna se prezentace zabývaly vztahy
evropských adventistů a Evropy. Emeritní pastor a bývalý administrátor církve v
Nizozemí Reinder Bruinsma měl přednášku o napětí, které evropští adventisté
cítili ve vztahu k integraci Evropy do Evropské unie kvůli tradiční
interpretaci proroctví ve 2. kapitole knihy Daniel. Vzhledem k jejich obavám z
biblických vizí budoucnosti byli adventisté vždy kritičtí vůči všem politickým
snahám o vytvoření sjednocené Evropy. Nicméně církev a její sdělovací
prostředky vývoj posledních desetiletí ohledně EU a tzv. brexitu spíše
nekomentují. To, že Bůh předpovídá špatné věci, jako nepřátelskou a nesoudržnou
společnost, neznamená, že k nim mají adventisté přispívat. Adventisté v Evropě
jsou podle Bruinsmy v této věci stále více opatrní i s ohledem na "riziko,
že budou muset změnit své názory podle toho, co skutečně přináší čas."
Michael Pearson, penzionovaný lektor z Newbold College,
se pak s přítomnými podělil o svou úvahu o tom, jak je osobní identita
adventistů formována tím, že je zakořeněna v určitém zeměpisném místě. Vyzval k
tomu, brát vážněji a respektovat místo a zakořeněnost členů v něm, než tomu
bylo dříve v globální církvi. Z vlastní zkušenosti vyprávěl o svém pocitu
odcizení v době, kdy jako dítě v Londýně dostal americké adventistické
publikace jako "Náš malý přítel" o dětech, které byly s jejich
rodinami a původem úplně jiné než on. Důsledky rozdvojenosti mezi dominantní
americkou adventistickou kulturou a jinými kulturami shrnul do otázky ohledně
misie: "Proč by lidé v mé zemi měli považovat za důležitou mou církev,
když moje církev nerozpozná důležitost mé země?"
Srážka, nebo přijetí?
Několik řečníků zdůraznilo skutečnost, že evropští
adventisté byli vystaveni těžkému pronásledování, zejména v zemích bývalého
sovětského bloku. Účastníci diskutovali o adaptabilitě evropského adventismu.
Bylo konstatováno, že kompromis se státními orgány zabránil uzavření adventistických
církví v některých oblastech. Bylo zdůrazněno, že i dnes je v mnoha
východoevropských zemích obtížné být náboženskou menšinou.
Podle doktora Daniela Heinze, archiváře historického
archivu ve Friedensau, "má církev, která v Evropě trpí, jiné priority než
postmoderní západní adventismus". Jeho prezentace se zaměřila na
adventistické mučedníky v Německu, Rusku a Arménii, kteří prolévali i svou krev
za svou víru a kteří, i když nebyli zabiti, platili za to, že jejich krajané je
viděli jako náboženské fanatiky z Ameriky, pokutami, fyzickým zneužíváním,
šikanováním a odnětím svobody. Doktor Sergo Namoradze z Gruzie, přednášející na
adventistickém Mezinárodním institutu pokročilých studií ve filipínském
Silangu, ukázal, že ačkoli adventistická misie v Gruzii začala již před 110
lety, dnes tam i vlivem nepřátelství většinové pravoslavné církve žije pouze
368 adventistů.