pondělí 14. května 2018

Sympozium ve Friedensau: Obrysy evropského adventismu

Pod názvem "Obrysy evropského adventismu" se ve dnech 23. až 26. dubna 2018 uskutečnilo třetí sympozium Institutu adventistických studií ve Friedensau. V 21 přednáškách prezentovali své příspěvky adventisté z různých evropských i mimoevropských zemí jako Rusko, Gruzie, Anglie, Švédsko, Francie, USA a Německo.

Existuje něco jako evropský adventismus? Pokud ano, čím se odlišuje v minulosti i současnosti? Jaké problémy měli adventističtí průkopníci v Evropě a jaké jsou dnešní zápasy evropských adventistů? Těmito otázkami se zabýval v úvodní přednášce Denis Fortin, profesor historické teologie na Andrewsově univerzitě v Berrien Springs v USA. Načrtl přínos evropského adventismu k celosvětové církvi. Fortin vysvětlil, že otisk evropského adventismu je výsledkem specifických historických souvislostí, které jsou formovány státními církvemi nebo protináboženskými náladami. Fortin zdůraznil, že adventisté v Evropě nehrají okrajovou, ale klíčovou roli při představování adventismu jako završení hlavního proudu křesťanské víry.

Adventismus versus Evropa?

V úterý 24. dubna se prezentace zabývaly vztahy evropských adventistů a Evropy. Emeritní pastor a bývalý administrátor církve v Nizozemí Reinder Bruinsma měl přednášku o napětí, které evropští adventisté cítili ve vztahu k integraci Evropy do Evropské unie kvůli tradiční interpretaci proroctví ve 2. kapitole knihy Daniel. Vzhledem k jejich obavám z biblických vizí budoucnosti byli adventisté vždy kritičtí vůči všem politickým snahám o vytvoření sjednocené Evropy. Nicméně církev a její sdělovací prostředky vývoj posledních desetiletí ohledně EU a tzv. brexitu spíše nekomentují. To, že Bůh předpovídá špatné věci, jako nepřátelskou a nesoudržnou společnost, neznamená, že k nim mají adventisté přispívat. Adventisté v Evropě jsou podle Bruinsmy v této věci stále více opatrní i s ohledem na "riziko, že budou muset změnit své názory podle toho, co skutečně přináší čas."


Michael Pearson, penzionovaný lektor z Newbold College, se pak s přítomnými podělil o svou úvahu o tom, jak je osobní identita adventistů formována tím, že je zakořeněna v určitém zeměpisném místě. Vyzval k tomu, brát vážněji a respektovat místo a zakořeněnost členů v něm, než tomu bylo dříve v globální církvi. Z vlastní zkušenosti vyprávěl o svém pocitu odcizení v době, kdy jako dítě v Londýně dostal americké adventistické publikace jako "Náš malý přítel" o dětech, které byly s jejich rodinami a původem úplně jiné než on. Důsledky rozdvojenosti mezi dominantní americkou adventistickou kulturou a jinými kulturami shrnul do otázky ohledně misie: "Proč by lidé v mé zemi měli považovat za důležitou mou církev, když moje církev nerozpozná důležitost mé země?"

Srážka, nebo přijetí?

Několik řečníků zdůraznilo skutečnost, že evropští adventisté byli vystaveni těžkému pronásledování, zejména v zemích bývalého sovětského bloku. Účastníci diskutovali o adaptabilitě evropského adventismu. Bylo konstatováno, že kompromis se státními orgány zabránil uzavření adventistických církví v některých oblastech. Bylo zdůrazněno, že i dnes je v mnoha východoevropských zemích obtížné být náboženskou menšinou.

Podle doktora Daniela Heinze, archiváře historického archivu ve Friedensau, "má církev, která v Evropě trpí, jiné priority než postmoderní západní adventismus". Jeho prezentace se zaměřila na adventistické mučedníky v Německu, Rusku a Arménii, kteří prolévali i svou krev za svou víru a kteří, i když nebyli zabiti, platili za to, že jejich krajané je viděli jako náboženské fanatiky z Ameriky, pokutami, fyzickým zneužíváním, šikanováním a odnětím svobody. Doktor Sergo Namoradze z Gruzie, přednášející na adventistickém Mezinárodním institutu pokročilých studií ve filipínském Silangu, ukázal, že ačkoli adventistická misie v Gruzii začala již před 110 lety, dnes tam i vlivem nepřátelství většinové pravoslavné církve žije pouze 368 adventistů.

S podobnou přednáškou následoval Jevgenij Zajcev z adventistické vysoké školy v Zaokském v Rusku. Popsal historii adventistů sedmého dne v Sovětském svazu v letech 1939-45, kdy církev zažila ideologický tlak státu nejprve pod komunistickými a později pod okupantskými německými úřady, které se snažily podkopat předchozí vládu tím, že nabízely svobodu náboženství. Nakonec popsal, jak sovětská vláda poslala do sibiřských pracovních táborů - gulagů mnoho adventistů za to, že prý "pomáhali" okupujícím německým jednotkám.

K těmto dvěma příspěvkům účastníci drželi minutu ticha jako vzpomínku na naše bratry a sestry, kteří se různými způsoby střetli se státní mocí v boji o to, aby mohli zůstat věrní svému svědomí, svým občanským povinnostem a svému Bohu.

Protestanty proti establishmentu

Odpoledne se účastníci rozdělili, aby diskutovali. V jedné skupině se diskutovalo o vztazích s adventisty k jiným církvím. Někdy byly tyto vztahy plodné, například v práci pro biblické společnosti v různých zemích. Na jiných místech, zejména tam, kde je dominantní státní církev, byly vztahy mnohem složitější. Ve druhé skupině byly projednány vztahy církve k někdejšímu socialistickému Československu a Rumunsku a adventistické reakce na státní pokusy podkopávat vliv všech církví.

Večer představila Marianne Thiemeová, vůdkyně politické Strany pro zvířata v holandském parlamentu, její vizi moderní formy evropského adventismu. Prohlásila, že uctívání Boha jako Stvořitele se týká všeho stvoření a že ochrana veškerého života a země je konzistentním pokračováním hnutí za občanská práva. Marianne jasně nachází v učení adventistické církve velkou rezonanci s vlastními důrazy na osobní svobodu a odpovědnost, správcovství Božího stvoření, soucit a udržitelnost. Na otázku, jaké poučení by si mohla evropská adventistická církev vzít z jejího úspěchu jako političky, opustila účastníky s optimistickou myšlenkou na konec dne: "Být skutečnými protestanty - proti establishmentu..." řekla a dodala: "Můžeme být reformačním hnutím 21. století."

Současné evropské aspekty adventistické misie

Středeční dopoledne zahájily fascinující vhledy od adventistického historika, doktora Gilberta Valentina, do napětí mezi J. N. Andrewsem, misionářem vyslaným do Evropy, a vůdci generální konference církve v Americe. Valentinův výzkum pro jeho chystaný životopis Andrewse odkrývá institucionální a osobní napětí mezi Andrewsem a Whiteovými. Andrewsova služba založená na vydávání a distribuci knih a její "selhání" při používání "amerického modelu" se stanovými kampaněmi byly hodně kritizovány. Valentine odhalil, že pozitivní hodnocení vyplývající z následného "auditu" Andrewsovy služby v Evropě zpracované administrátory Generální konference, je ve striktním kontrastu s kritickým dopisem Ellen Whiteové Andrewsovi na toto téma.

Doktor Petr Činčala, odborný asistent Institutu světové misie na Andrewsově univerzitě, uvedl, že misijní úspěchy nelze dnes měřit především počtem křtů, ale všemi, kteří přišli do kontaktu s evangeliem. Na základě evropských zkušeností s hnutím zakládání sborů v různých evropských zemích v letech 1995 až do současnosti konstatoval, že současná misie zaměřená na potřeby lidí závisí na předpokladu, že "evangelizace není událost, ale vztahový proces." Je zaměřena na vnímání potřeb lidí i celých komunit a prezentována v kulturně přijatelných formách: domácích církvích, kavárnách a kulturních  centrech. Takto se začali lidé opět přidávat k církvi v evropských zemích, kde adventismus stagnoval nebo upadal. Petr Činčala informoval o důvodech úspěšnosti této biblicky založené alternativní misie.

Ronald Lawson, emeritní profesor sociologie na Queens College v New Yorku, přednesl své zkušenosti s rychlými změnami adventismu způsobenými imigrací, zejména v Anglii, Francii a Nizozemsku. Lawson varoval, že adventismus by se neměl stát sociálně irelevantní prostřednictvím obnoveného přílišného důrazu na adventistické doktríny. Spolu se soustředěním na otevřeně, vstřícně orientované a přijímající administrativní struktury upozornil na nezbytnou potřebu, aby se takové změny uskutečňovaly i v misii a službě sborů.

Z Islandu přijel Jon Stefánson, aby prezentoval sympoziu výsledky svého výzkumu adventistických zpěvníků v Evropě. Stefánsson zjistil, že v zemích, kde je vlastní silný protestantský vliv, jsou adventisté více nakloněni přebírat písně své země. Různí hudebníci v Rumunsku a Francii věnovali spoustu času vytvoření vlastních písní, ale ve většině případů se adventističtí hudebníci v převážně katolických a ortodoxních zemích odklonili od svých národních tradic v duchovních písních. V tamních sborech zní písně z amerického adventistického zpěvníku. Stefánsson si posteskl nad tím, že nemáme společný evropský zpěvník obsahující místní "drahokamy" duchovní hudby - klasické i současné.

Odpoledne ve středu patřilo vojenské službě a misii v evropském adventismu. V jedné skupině historici Johannes Hartlapp a Tiziano Rimoldie překvapili různými postoji adventistů na povinnou vojenskou službu v Německu a v Itálii. V Německu, před první světovou válkou, problémy se zachováváním soboty v armádě znamenaly, že adventisté měli na výběr mezi trestem a emigrací. V letech 1946-86 se situace zlepšovala s rostoucím uznáním svobody svědomí, prosazování práva na náboženský pacifismus a výkon náhradní státní služby. V druhé skupině švédská historička Yvonne Osterová sdílela svůj výzkum historie a charakteristik skandinávských misionářek, z nichž některé se financovaly samy. Mnohé z nich jsou v Číně, Etiopii, Finsku, Islandu, Íránu a Kamerunu. Skandinávské ženy jsou nadané kazatelky, spisovatelky a administrátorky. Nigerijský doktorand Chigemezi Wogu dokončil odpoledne svým příspěvkem o pokusech evropských adventistických misionářů rozvíjet různé modely misie a učit se z chyb předchůdců uvnitř i mimo Evropu. Jeho práce zkoumala napětí mezi potřebou být pravdivý vůči Písmu, kontextu a tradici.

Požehnání nebo výstřednost?

Závěrečnou přednášku ve čtvrtek přednesl doktor Rolf Pöhler, profesor systematické teologie a vedoucí Institutu adventistických studií na hostitelské Vysoké teologické škole v německém Friedensau. Zdůraznil, že zkušenost evropských adventistů v jejich zemích má rozhodující vliv na místní adventismus. Pöhler zdůraznil mnohostrannou prozřetelnost Boha a jeho požehnání pro evropský adventismus. Předpověděl, že v budoucnu bude existovat více diferencovaný evropský adventismus, který jediný může pomoci zajistit pokračování adventismu v Evropě. Upozornil na význam otevřenosti a křesťanské etikety v diskusi, rozmanitosti metodologie a na význam historie adventistů jako inspirace pro následující generaci.

Ve své přednášce se ujal úkolu, který jeho kolega Stefan Höschele nazval "sestavením kusů mozaiky z předchozích dvou dnů". Jmenovala se "Přinášení pokladů do města Božího." Rozvíjel obraz z knihy Zjevení 21:23-26 s národy, které všechny přinášejí svůj poklad do Nového Jeruzaléma, Pöhler položil dvě základní otázky: 1) Jaký přínos by mohla evropská církev, tvořící méně než 2 % světové populace adventistů, nabídnout globální církvi, zejména když se globální těžiště přesouvá na jižní polokouli, 2) Je-li něco takového, jako evropský adventismus, je vůbec žádoucí pro vedení celosvětové církve a jiných světových regionů?  Nebo jsou evropští adventisté "příliš bezvýznamní a výstřední, aby byli považováni za požehnání pro globální církev?"

Podle Pöhlera je i z tohoto sympozia jasné, že v globální církvi existují různé "adventismy". Jak řekl, "právě zaujaté a trvalé úsilí celosvětového vedení dosáhnout jednoty církve uniformitou věrouky a předpisů v celosvětovém měřítku svědčí nejlépe o zřejmé existenci takových odlišností." Je však koncept evropského adventismu nevhodný a skutečně zavádějící? Pöhler konstatoval, že na administrativní úrovni evropští adventisté nemají "sdílenou vizi a společný cíl", protože "Evropa je neomezitelně a nevratně heterogenní."

Zároveň zdůraznil, že Evropané sdílejí mnohé: "Společnou historii, kulturní výrazivo, ekonomické systémy, politické instituce a právní tradice ... více než jakýkoli jiný kontinent kromě Austrálie, je Evropa je charakterizována sekularismem a postmodernismem." Postmoderní realita, kterou čelí evropští adventisté, může být "svědectvím o tom, čemu zítra bude čelit církev v jiných částech světa." Evropští adventisté, argumentoval Pöhler, mohou v tomto být průkopníky.

Čtyři "poklady", kterými podle jeho názoru mohou evropští adventisté obohatit světovou církev, jsou kulturní citlivost, protestantská identita, svědomitá adaptabilita a kritická loajalita.

Kulturní citlivost

Aby vysvětlil, co tím myslí, připomněl doktor Pöhler misijní přístup raného německého vedoucího církve adventistů Conradiho, který v Německu představoval adventismus nikoliv jako americké hnutí, ale jako evropský jev, zakořeněný v Evropě dlouho před Williamem Millerem. Podle jeho přístupu "adventisté v Německu dávají přednost tomu, aby sami sebe vnímali ne jako národní pobočku amerického hnutí, ale jako národní svobodnou církev formovanou evropským kontextem a kulturou", řekl Pöhler.

Protestantská identita

Navzdory důrazům na Velký spor, je konzistentní aplikace protestantských důrazů Sola gratia, Sola fide, Solus Christus a Sola scriptura mezi globálními adventisty "více touhou než skutečností". Pokud jde o odklon od těchto důrazů, mají evropští adventisté s reformačním otiskem co nabídnout. Jsou jako "seismografy, které zaznamenají otřes dříve, než si jej ostatní všimnou."

Přizpůsobivost svědomí

Evropští adventisté, zvláště ti, kteří žijí na místech, kde se potlačuje svoboda projevu, se naučili "ukázat svoji loajalitu vůči státu, aniž by popírali svůj závazek vůči Bohu". V západní Evropě, vyznačující se rozšířenou sekularizací a výrazným individualizmem, se adventisté zase naučili různým schopnostem přizpůsobivosti svědomí novým kulturním kontextům, aniž by zradili svou loajalitu vůči Kristu. Odvaha a odhodlání a obezřetnost a uvážlivost, které to vyžaduje, jsou dary věrných evropských učedníků.

Kritická loajalita

Pokud jde znovu o německého vedoucího Conradiho a jeho historii založení "Evropské generální konference", Pöhler poznamenal, že v americkém adventismu zůstává podezření, že evropský adventismus - a zejména německý adventismus - je založen na nezávislém kurzu. Kritické otázky Evropanů ohledně učení církve a rozhodnutí o předpisech posílily dojem o "vzpurném" evropském adventismu. Evropská historie renesance, reformace a osvícenství se vyvinula u sekulárních Evropanů a jejich adventistických protějšků ve schopnost klást otázky, kritizovat a nesouhlasit. Tento přístup, prohlásil Pöhler, cituje německého adventistického historika Daniela Heinze, "může plodným způsobem přispět k vyjasnění adventistického výkladu víry." Kritická loajalita, zdůraznil, volá po loajální kritice. Institucionální církev potřebuje takový přístup.

Doktor Pöhler uvedl, že tyto dary nejsou výlučným vlastnictvím evropských adventistů nebo dokonce jen adventistů, prostě proto, že jsou typicky evropské. Neučinil si žádný nárok na evropskou adventistickou nadřazenost nebo zvláštnost. Spíše poděkoval Bohu za bohatou, různorodou historii a zkušenosti evropských adventistů.

Různé perspektivy

Závěrem se doktor Pöhler krátce obrátil na budoucnost a na trvalé změny evropského adventismu s přílivem adventistických imigrantů. Sociální soudržnost, odhodlání a nadšení, to jsou dary, které mnozí tito lidé přinášejí, a adventisté starého kontinentu se musí s těmito vztahy naučit vést dialog s respektem - kriticky, ale také s velkorysostí. A nejen s nimi, ale také s evropskou společností, globálním adventismem a samotným evropským adventismem.

Poslední slovo patřilo mimoevropskému adventistovi, který pracuje v Evropě, peruánskému teologovi a filozofovi, doktoru Hanzi Gutierrezovi, vedoucímu katedry Systematické teologie na Italské adventistické teologické fakultě ve Villa Aurora: "Zatímco od-evropštění evropského adventismu prostřednictvím demografických (etnických) změn může zajistit jeho přežití, ohrožuje jeho jedinečnost tím, že se mísí s globalizovanou formou adventismu." Pro některé posluchače se tato slova zdála prorocká.

Přítomný "neadventista", doktor Lothar Triebel, lektor pro svobodný rozvoj církví (na národní i mezinárodní úrovni) z německého Institutu ekumenických studií a výzkumu, k sympoziu uvedl: "Jsem ohromen akademickou úrovní, na které se zde prezentovalo a diskutovalo. Současně jsem spokojen s ušlechtilým a přátelským, dokonce milým způsobem, jakým jsme tu spolu jednali. Zapůsobila na mne bohatost historie adventistů a současný stav denominace, vyjádřené v mnoha přednáškách a diskusích. Obdivuji kritickou reflexi tradice a současné situace. Pluralita adventistické teologie, etiky, církevní teorie a praxe, která zde byla prezentována, ve mně vyvolává zvědavost na další vývoj."


Podle APD, Spectrum a Adventist Today