Velké drama věků od E. G. Whiteové je podle všeho
nejvlivnější adventistickou publikací. A ze stejného důvodu se stává pro církev
vážným problémem, pokud se nezabýváme tím, jaké jsou meze tohoto vlivu. Naše
církev vynakládá více prostředků na vydávání a rozšiřování této knihy, než kterékoli
jiné, protože je v ní působivě obhajována řada adventistických pozic. Například
vysvětlení velkého zklamání z roku 1844, Kristovy služby v nebeské svatyni,
přeadventního vyšetřovacího soudu, univerzálního nedělního zákona jako znamení šelmy
atd.
Jako "kosmický" příběh o tom, jak začal spor mezi
Kristem a satanem a jak skončí, můžeme Velké drama věků rozdělit do dvou
velkých sekcí. První část je "historický" přehled o tom, jak Bůh vedl
své věrné následovníky, počínaje ranou křesťanskou církví přes protestantskou
reformaci po adventní hnutí následující po roce 1844 ze zkušenosti Ellen
Whiteové. Druhá část je předpovídáním toho, jak Bůh povede své vyvolené,
ostatek, skrze různé doby zkoušek, které vyvrcholí Parúsií, doslovným zjevením
Ježíše v oblacích při jeho druhém příchodu.
Za svého života spatřila E. G. Whiteová tuto knihu ve
čtyřech vydáních a třech revizích. Nejprve byl publikována v roce 1858 s
přibližným počtem 48.000 slov, každá následující revize (kromě verze 1888)
trvala asi 26 let. Vydání roku 1884, druhé, ztrojnásobilo počet slov svého
předchůdce na téměř 137.000 slov. Poslední revize, k níž došlo v roce 1911,
čtyři roky před smrtí E. G. Whiteové, má 241.000 slov. Tyto informace o datech
revizí a počtu slov nám ukazují dvě důležité věci: Za prvé E. G. Whiteová nikdy
nepovažovala tuto knihu za hotový produkt. Pracovala na ní průběžně a za 57 let
ji čtyřikrát změnila. Za druhé, zatímco třeba vynechala některý materiál z
předchozích vydání, vždy přidala více. Rozdíl mezi prvním a posledním vydáním
byl ohromujících 193.000 slov, takže původní vydání tvoří jen 20% současného textu knihy.
Od vydání z roku 1911 před více než stoletím nebyla kniha
žádným způsobem aktualizována. Kniha, která historicky určovala tempo pro
adventistickou teologii, se tak stala spící, což v důsledku účinně zmrazilo i
adventistickou teologii. Tato situace způsobuje v církvi přetrvávání a v
některých případech kodifikaci takového porozumění světa, jaké měla E. G.
Whteová na přelomu 19. a 20. století. O tomto porozumění světa a našeho místa v
něm přitom někteří věří, že by nemělo být "narušováno". Naneštěstí,
nebo možná naštěstí, sám předmět knihy a její náhledy vyžadují osobní zapojení,
a to jak uvnitř církve, tak mimo ni. Vyvstává tak řada otázek nad touto knihou,
které se vzepřely a nadále se vzpírají přehlížení v církvi a pravidelně
vybuchují do otevřených konfliktů.
Jednou z takových otázek je náš apokalyptický datovací
systém, který nás dostává do roku 1844. Neklid v této oblasti se jako vrcholek
ponořeného ledovce objevil v roce 1980 během předsednictví Neala Wilsona.
Desmond Ford se odvážil zpochybnit naše učení o Kristově službě v nebeské
svatyni a předadventním vyšetřovacím soudu a nakonec přišel o své místo
učitele, stejně jako o svou kazatelskou licenci. Jednou z mnoha Fordových
námitek byla ta k naší interpretaci knihy Daniel 8:14. Výpočet roku 1844 podle
knihy Daniel 8:14 byl mezi adventistickými teology vždy vystaven zdravému
skepticismu, protože se opírá pouze o anglický překlad Krále Jakuba (KJV). V
žádném jiném uznávaném anglickém překladu - ani v NIV, RSV, NJB, NEB - není
doba uvedená jako 2300 "dnů" jako v překladu KJV. Všechny ostatní
překlady používají správnější "2300 večerů a jiter", analogicky k
"večerní a jitřní" frazeologii v rané Genesis. Rušivým faktem je, že
"2300 večerů a jiter" doslovně neodpovídá překladu KJV "2300
dní", stejně jako "večery a jitra", které rozdělují po sobě
jdoucí dny týdne stvoření, neznamenají 14 dní. V Danielovi 8:14 je suma dnů
1150, což je číslo, které neodpovídá našemu výkladu o roce 1844 - a tím ani
ničemu, co je s ním spojené. Takže i nadále vyvozujeme, že kromě KJV jsou
všechny ostatní překlady tohoto "exkluzivního adventistického" verše
nesprávné. Ale tato pozice je velmi riskantní, například v tom, že naše mládež,
budoucnost církve, nečte překlad KJV.
Další spornou věcí, kterou prezentuje Velké drama věků, je
naše současná věrouka o "nedávném stvoření" Země nacházející se v
základním věroučném článku naší církve č. 6. Tato věrouka tvrdí, že Země byla
vytvořena teprve před šesti tisíci let. E. G. Whiteová, stejně jako mnozí z
jejích současníků, převzali tuto dnes již překonanou chronologii z výpočtů
biskupa Usshera, který používal doslovné čtení Tóry. Jeho metodika byla použita
také k závěru, že se Kristus vrátí v roce 2000.
Ve svých rozsáhlých spisech E. G. Whiteová učinila podle
potvrzených původních zdrojů dvaačtyřicet známých prohlášení o 6000 letech.
Následující citace je typická. Když uzavírá příběh Velkého dramatu věků, uvádí
jako hotovou věc tuto chronologii připomínající satanovo působení: "Po
šest tisíc let prováděl své záměry; země kvůli němu trpěla a celý vesmír
prožíval zármutek... Nyní však budou stvořené bytosti navždy zbaveny jeho
přítomnosti a jeho pokušení." (VDV str. 433). Toto je nejpřesnější časová
předpověď o návratu Krista od předpovědi z roku 1844 - a přináší církvi
rozpaky, protože čas jde dál za 6000 let a Kristus nepřišel. (Podle Ussherovy
chronologie ze 17. století byl svět stvořen 23. října 4004 před Kristem - pozn.
překl.)
Jako základní věroučný článek č. 6 je tento bod nedávným
přírůstkem. Po dobu 50 let, od roku 1931, kdy bylo publikováno našich původních
22 věroučných článků, až do roku 1980 církev neměla oficiální věroučné
stanovisko ke "Stvoření". Až na zasedání Generální konference v roce
1980 církev při schválení seznamu 27 věroučných článků poprvé představila svou
věrouku o stvoření. Tento věroučný článek úmyslně nebyl úzce specifikován, díky
výboru Teologického semináře Andrewsovy univerzity, který byl pověřen finální
úpravou. Právě s vědomím různorodého původu a porozumění lidí v církvi ohledně
datování stvoření, obzvláště v akademické vědecké komunitě, výbor vypracoval
znění podle zásady "velkého deštníku" pro všechny.
Tato tvárná formulace těmto všem dobře sloužila po 30 let,
až do roku 2010, kdy nově zvolený prezident generální konference Ted Wilson
podal návrh na revizi zaměřenou na zúžení věroučného článku 6. Aby tento krok
zdůvodnili, použili předseda Wilson a jeho příznivci právě výše zmíněné citace
z Velkého dramatu věků a podobné, které E. G. Whiteová uvedla. Od roku 2010 se
tedy slovo "nedávné" a spojení "doslovné šestidenní
stvoření" staly oficiální součástí učení adventistů o nedávném stvoření
nebe a Země.
Mezitím naše církevní školy nadále vychovávají mladé mysli,
které jsou přesvědčovány od mateřské školy, že celý vesmír je velmi mladý,
pouhých 6000 let. Pak, jakmile vstoupí na střední školu, jim převrátíme
šablonu. Od střední školy, kde chceme, aby naši mladí studenti uspěli na
nesmlouvavě vědecko-empirickém trhu, je zbavujeme zátěže zaštiťujících
denominačních učebnic. A ty nové jim představují úžasné nové poznatky o stáří
Země, řádově odlišné od jejich bývalé žákovské kotvy s 6000 let. To způsobuje
rašící krizi toho, v co věřit: empirickým údajům nebo věroučným bodům?
Použijeme-li věrnost v příslušnosti k církvi jako měřítko
úspěchu, nezdá se, že si počínáme dobře. I když jsou mladí lidé vychováváni v
adventistických domovech a vzděláváni výhradně v adventistických školách, čím
vyšší je jejich vzdělání, tím větší je pravděpodobnost, že opustí církev.
Problémem není vzdělávání samo o sobě, ale mnohem spíše neschopnost nebo
neochota církve aktualizovat své "pravdy".
Největším omezením, které vnímám ve Velkém dramatu věků, je
zúžení cílového čtenáře. Současní lidé si všimnou, že předpokládaný historický
"kosmický" příběh v první části knihy není ničím jiným než
ospravedlňujícím převyprávěním známých katolicko-reformačních dějin, které se
odehrály v Evropě a Americe. Jenže úroda věrných Božích následovníků není
omezena na Evropu a Ameriku. Ti, kteří mají odlišné historické dědictví a čtou
tuto knihu, jsou zvědaví, kde se najdou ve Velkém dramatu věků. Kde je
například na těchto stránkách nějaké místo o mé rodné Africe, pokud je to
skutečně "kosmický" příběh? Kde je Čína? Indie? Latinská Amerika?
Jsou-li celé kapitoly věnovány tomu, co se v pozdějším pohledu zdá být
obyčejnou událostí v jedné nebo jiné evropské zemi - Belgii, Británii, Německu,
Francii, Švédsku - nezdá se snad příliš triviální zajímat se o věrné Boží
služebníky i v jiných dalekých zemích. Rovněž snad není nijak choulostivé klást
si otázku téměř úplné nepřítomnosti komentářů k jiným světovým náboženstvím,
jako jsou islám a hinduismus, která společně mají více přívrženců než
křesťanství a jsou v dnešním světě tak vlivná.
Rizikem pro důvěryhodnost Velkého dramatu věků je nejen to,
že je příliš sžíravý vůči katolicismu nebo příliš euro-amerikocentrický.
Skutečné riziko spočívá v tom, že je ve svém zaměření příliš vylučující. Tím,
že vypráví údajně univerzální příběh a při tom prorokuje většinou úzkým úhlem
jen svého známého světa, se E. G. Whiteová nevědomky "odcizuje" velké
části světa, která, ve snaze číst tuto knihu, okamžitě pozná, že je ignorována.
Během sta let od poslední revize Velkého dramatu věků došlo
v širém světě k mnoha pozoruhodným událostem. Například jsme prodělali dvě
světové války, které společně silně ovlivnily naše chápání toho, kdo jsme jako
lidé. Tyto války odhalily naši schopnost být nehumánní k sobě navzájem v dosud
nepředstavitelném měřítku. Toto bezpříkladné barbarství, které rozpoutaly
evropské křesťanské národy, nám pomáhá chápat, proč Evropa ustoupila od
křesťanství a spíše přijímá sekularismus. Evropa, o které píše E. G. Whiteová
ve Velkém dramatu věků, se jen velmi málo podobá tomuto kontinentu v
současnosti.
Takže co můžeme dělat s touto knihou, aby byla lepší a
relevantnější? Revidovat ji - tak často, jak bude potřeba. A v našich revizích
bychom se nikdy neměli bát opravit ji tam, kde předchozí vydání obsahují
náhledy chybné nebo nevhodné. Především by budoucí revize měly "roztahovat
deštník". Obávám se však, že jsou to jen sny, protože právě toto je věc, o
které nebudeme ochotni uvažovat, rozhodně ne s naším současným vedením.
Ale proč ne?
Součástí našich nesnází, jak vidíme, je naše neochota (nebo
je to zbabělost?) přezkoumávat dříve přijaté postoje. Kořeny tohoto nastavení
sahají až do doby vzniku naší církve, kdy jsme odmítli připustit, že jsme se
mýlili v naší předpovědi, že se Ježíš vrátí v říjnu 1844. Namísto toho jsme
znovu počítali a našli novou aplikaci naší předpovědi v doktrínách nebeské
svatyně a vyšetřovacího soudu.
Dochází na to, zda si dokážeme představit odpoutání církve
od prokazatelných omylů, když tyto chyby byly v určitém období naší minulosti
schváleny Ellen Whiteovou. Má skutečnost, že "víra" se stala dogmatem
a má podporu prorokyně, znamenat, že je nedotknutelná, dokonce i když je
konfrontovaná s prokazatelnou chybou?
Žádné učení - uznáváme-li, že všechna biblická učení jsou
založená na textuálních interpretacích - by nemělo být pokládáno za
nedotknutelné navždy, pokud v něm byla zjištěna chyba. Měli bychom neustále
ověřovat všechna naše učení ("všechno zkoumejte", je Pavlovo
napomenutí). Pokud v procesu zjistíme, že některá nemají opodstatnění, měli
bychom je odložit a přijmout lepší, správnější. Právě takovými přehodnocováními
naši předchůdci odmítli otroctví, i když se zdálo, že Písmo je potvrzuje a v
praxi se tomu tehdy pevně věřilo. Katolická inkvizice odsoudila Galilea za to,
že vyvrátil dogma o stvoření, že "Bůh upevnil Zemi na jejích základech,
aby byla navždy nepohnutelná." Byl nucen odvolat své empirické poznatky,
že Země se pohybuje kolem Slunce. Trvalo 350 let, než církev nakonec
připustila, že měl pravdu. Neměli bychom dělat stejnou chybu při podpoře našich
omylů a určitě bychom neměli čekat tak dlouho s tím, abychom si je připustili.
Matthew Quartey je adventista z africké Ghany
Spectrum Magazine