pondělí 23. července 2018

Matthew Quartey: "Velké drama věků" spoutává adventistickou teologii

Velké drama věků od E. G. Whiteové je podle všeho nejvlivnější adventistickou publikací. A ze stejného důvodu se stává pro církev vážným problémem, pokud se nezabýváme tím, jaké jsou meze tohoto vlivu. Naše církev vynakládá více prostředků na vydávání a rozšiřování této knihy, než kterékoli jiné, protože je v ní působivě obhajována řada adventistických pozic. Například vysvětlení velkého zklamání z roku 1844, Kristovy služby v nebeské svatyni, přeadventního vyšetřovacího soudu, univerzálního nedělního zákona jako znamení šelmy atd.

Jako "kosmický" příběh o tom, jak začal spor mezi Kristem a satanem a jak skončí, můžeme Velké drama věků rozdělit do dvou velkých sekcí. První část je "historický" přehled o tom, jak Bůh vedl své věrné následovníky, počínaje ranou křesťanskou církví přes protestantskou reformaci po adventní hnutí následující po roce 1844 ze zkušenosti Ellen Whiteové. Druhá část je předpovídáním toho, jak Bůh povede své vyvolené, ostatek, skrze různé doby zkoušek, které vyvrcholí Parúsií, doslovným zjevením Ježíše v oblacích při jeho druhém příchodu.

Za svého života spatřila E. G. Whiteová tuto knihu ve čtyřech vydáních a třech revizích. Nejprve byl publikována v roce 1858 s přibližným počtem 48.000 slov, každá následující revize (kromě verze 1888) trvala asi 26 let. Vydání roku 1884, druhé, ztrojnásobilo počet slov svého předchůdce na téměř 137.000 slov. Poslední revize, k níž došlo v roce 1911, čtyři roky před smrtí E. G. Whiteové, má 241.000 slov. Tyto informace o datech revizí a počtu slov nám ukazují dvě důležité věci: Za prvé E. G. Whiteová nikdy nepovažovala tuto knihu za hotový produkt. Pracovala na ní průběžně a za 57 let ji čtyřikrát změnila. Za druhé, zatímco třeba vynechala některý materiál z předchozích vydání, vždy přidala více. Rozdíl mezi prvním a posledním vydáním byl ohromujících 193.000 slov, takže původní vydání tvoří jen 20% současného textu knihy.


Od vydání z roku 1911 před více než stoletím nebyla kniha žádným způsobem aktualizována. Kniha, která historicky určovala tempo pro adventistickou teologii, se tak stala spící, což v důsledku účinně zmrazilo i adventistickou teologii. Tato situace způsobuje v církvi přetrvávání a v některých případech kodifikaci takového porozumění světa, jaké měla E. G. Whteová na přelomu 19. a 20. století. O tomto porozumění světa a našeho místa v něm přitom někteří věří, že by nemělo být "narušováno". Naneštěstí, nebo možná naštěstí, sám předmět knihy a její náhledy vyžadují osobní zapojení, a to jak uvnitř církve, tak mimo ni. Vyvstává tak řada otázek nad touto knihou, které se vzepřely a nadále se vzpírají přehlížení v církvi a pravidelně vybuchují do otevřených konfliktů.

Jednou z takových otázek je náš apokalyptický datovací systém, který nás dostává do roku 1844. Neklid v této oblasti se jako vrcholek ponořeného ledovce objevil v roce 1980 během předsednictví Neala Wilsona. Desmond Ford se odvážil zpochybnit naše učení o Kristově službě v nebeské svatyni a předadventním vyšetřovacím soudu a nakonec přišel o své místo učitele, stejně jako o svou kazatelskou licenci. Jednou z mnoha Fordových námitek byla ta k naší interpretaci knihy Daniel 8:14. Výpočet roku 1844 podle knihy Daniel 8:14 byl mezi adventistickými teology vždy vystaven zdravému skepticismu, protože se opírá pouze o anglický překlad Krále Jakuba (KJV). V žádném jiném uznávaném anglickém překladu - ani v NIV, RSV, NJB, NEB - není doba uvedená jako 2300 "dnů" jako v překladu KJV. Všechny ostatní překlady používají správnější "2300 večerů a jiter", analogicky k "večerní a jitřní" frazeologii v rané Genesis. Rušivým faktem je, že "2300 večerů a jiter" doslovně neodpovídá překladu KJV "2300 dní", stejně jako "večery a jitra", které rozdělují po sobě jdoucí dny týdne stvoření, neznamenají 14 dní. V Danielovi 8:14 je suma dnů 1150, což je číslo, které neodpovídá našemu výkladu o roce 1844 - a tím ani ničemu, co je s ním spojené. Takže i nadále vyvozujeme, že kromě KJV jsou všechny ostatní překlady tohoto "exkluzivního adventistického" verše nesprávné. Ale tato pozice je velmi riskantní, například v tom, že naše mládež, budoucnost církve, nečte překlad KJV.

Další spornou věcí, kterou prezentuje Velké drama věků, je naše současná věrouka o "nedávném stvoření" Země nacházející se v základním věroučném článku naší církve č. 6. Tato věrouka tvrdí, že Země byla vytvořena teprve před šesti tisíci let. E. G. Whiteová, stejně jako mnozí z jejích současníků, převzali tuto dnes již překonanou chronologii z výpočtů biskupa Usshera, který používal doslovné čtení Tóry. Jeho metodika byla použita také k závěru, že se Kristus vrátí v roce 2000.

Ve svých rozsáhlých spisech E. G. Whiteová učinila podle potvrzených původních zdrojů dvaačtyřicet známých prohlášení o 6000 letech. Následující citace je typická. Když uzavírá příběh Velkého dramatu věků, uvádí jako hotovou věc tuto chronologii připomínající satanovo působení: "Po šest tisíc let prováděl své záměry; země kvůli němu trpěla a celý vesmír prožíval zármutek... Nyní však budou stvořené bytosti navždy zbaveny jeho přítomnosti a jeho pokušení." (VDV str. 433). Toto je nejpřesnější časová předpověď o návratu Krista od předpovědi z roku 1844 - a přináší církvi rozpaky, protože čas jde dál za 6000 let a Kristus nepřišel. (Podle Ussherovy chronologie ze 17. století byl svět stvořen 23. října 4004 před Kristem - pozn. překl.)

Jako základní věroučný článek č. 6 je tento bod nedávným přírůstkem. Po dobu 50 let, od roku 1931, kdy bylo publikováno našich původních 22 věroučných článků, až do roku 1980 církev neměla oficiální věroučné stanovisko ke "Stvoření". Až na zasedání Generální konference v roce 1980 církev při schválení seznamu 27 věroučných článků poprvé představila svou věrouku o stvoření. Tento věroučný článek úmyslně nebyl úzce specifikován, díky výboru Teologického semináře Andrewsovy univerzity, který byl pověřen finální úpravou. Právě s vědomím různorodého původu a porozumění lidí v církvi ohledně datování stvoření, obzvláště v akademické vědecké komunitě, výbor vypracoval znění podle zásady "velkého deštníku" pro všechny.

Tato tvárná formulace těmto všem dobře sloužila po 30 let, až do roku 2010, kdy nově zvolený prezident generální konference Ted Wilson podal návrh na revizi zaměřenou na zúžení věroučného článku 6. Aby tento krok zdůvodnili, použili předseda Wilson a jeho příznivci právě výše zmíněné citace z Velkého dramatu věků a podobné, které E. G. Whiteová uvedla. Od roku 2010 se tedy slovo "nedávné" a spojení "doslovné šestidenní stvoření" staly oficiální součástí učení adventistů o nedávném stvoření nebe a Země.

Mezitím naše církevní školy nadále vychovávají mladé mysli, které jsou přesvědčovány od mateřské školy, že celý vesmír je velmi mladý, pouhých 6000 let. Pak, jakmile vstoupí na střední školu, jim převrátíme šablonu. Od střední školy, kde chceme, aby naši mladí studenti uspěli na nesmlouvavě vědecko-empirickém trhu, je zbavujeme zátěže zaštiťujících denominačních učebnic. A ty nové jim představují úžasné nové poznatky o stáří Země, řádově odlišné od jejich bývalé žákovské kotvy s 6000 let. To způsobuje rašící krizi toho, v co věřit: empirickým údajům nebo věroučným bodům?

Použijeme-li věrnost v příslušnosti k církvi jako měřítko úspěchu, nezdá se, že si počínáme dobře. I když jsou mladí lidé vychováváni v adventistických domovech a vzděláváni výhradně v adventistických školách, čím vyšší je jejich vzdělání, tím větší je pravděpodobnost, že opustí církev. Problémem není vzdělávání samo o sobě, ale mnohem spíše neschopnost nebo neochota církve aktualizovat své "pravdy".

Největším omezením, které vnímám ve Velkém dramatu věků, je zúžení cílového čtenáře. Současní lidé si všimnou, že předpokládaný historický "kosmický" příběh v první části knihy není ničím jiným než ospravedlňujícím převyprávěním známých katolicko-reformačních dějin, které se odehrály v Evropě a Americe. Jenže úroda věrných Božích následovníků není omezena na Evropu a Ameriku. Ti, kteří mají odlišné historické dědictví a čtou tuto knihu, jsou zvědaví, kde se najdou ve Velkém dramatu věků. Kde je například na těchto stránkách nějaké místo o mé rodné Africe, pokud je to skutečně "kosmický" příběh? Kde je Čína? Indie? Latinská Amerika? Jsou-li celé kapitoly věnovány tomu, co se v pozdějším pohledu zdá být obyčejnou událostí v jedné nebo jiné evropské zemi - Belgii, Británii, Německu, Francii, Švédsku - nezdá se snad příliš triviální zajímat se o věrné Boží služebníky i v jiných dalekých zemích. Rovněž snad není nijak choulostivé klást si otázku téměř úplné nepřítomnosti komentářů k jiným světovým náboženstvím, jako jsou islám a hinduismus, která společně mají více přívrženců než křesťanství a jsou v dnešním světě tak vlivná.

Rizikem pro důvěryhodnost Velkého dramatu věků je nejen to, že je příliš sžíravý vůči katolicismu nebo příliš euro-amerikocentrický. Skutečné riziko spočívá v tom, že je ve svém zaměření příliš vylučující. Tím, že vypráví údajně univerzální příběh a při tom prorokuje většinou úzkým úhlem jen svého známého světa, se E. G. Whiteová nevědomky "odcizuje" velké části světa, která, ve snaze číst tuto knihu, okamžitě pozná, že je ignorována.

Během sta let od poslední revize Velkého dramatu věků došlo v širém světě k mnoha pozoruhodným událostem. Například jsme prodělali dvě světové války, které společně silně ovlivnily naše chápání toho, kdo jsme jako lidé. Tyto války odhalily naši schopnost být nehumánní k sobě navzájem v dosud nepředstavitelném měřítku. Toto bezpříkladné barbarství, které rozpoutaly evropské křesťanské národy, nám pomáhá chápat, proč Evropa ustoupila od křesťanství a spíše přijímá sekularismus. Evropa, o které píše E. G. Whiteová ve Velkém dramatu věků, se jen velmi málo podobá tomuto kontinentu v současnosti.

Takže co můžeme dělat s touto knihou, aby byla lepší a relevantnější? Revidovat ji - tak často, jak bude potřeba. A v našich revizích bychom se nikdy neměli bát opravit ji tam, kde předchozí vydání obsahují náhledy chybné nebo nevhodné. Především by budoucí revize měly "roztahovat deštník". Obávám se však, že jsou to jen sny, protože právě toto je věc, o které nebudeme ochotni uvažovat, rozhodně ne s naším současným vedením.

Ale proč ne?

Součástí našich nesnází, jak vidíme, je naše neochota (nebo je to zbabělost?) přezkoumávat dříve přijaté postoje. Kořeny tohoto nastavení sahají až do doby vzniku naší církve, kdy jsme odmítli připustit, že jsme se mýlili v naší předpovědi, že se Ježíš vrátí v říjnu 1844. Namísto toho jsme znovu počítali a našli novou aplikaci naší předpovědi v doktrínách nebeské svatyně a vyšetřovacího soudu.

Dochází na to, zda si dokážeme představit odpoutání církve od prokazatelných omylů, když tyto chyby byly v určitém období naší minulosti schváleny Ellen Whiteovou. Má skutečnost, že "víra" se stala dogmatem a má podporu prorokyně, znamenat, že je nedotknutelná, dokonce i když je konfrontovaná s prokazatelnou chybou?

Žádné učení - uznáváme-li, že všechna biblická učení jsou založená na textuálních interpretacích - by nemělo být pokládáno za nedotknutelné navždy, pokud v něm byla zjištěna chyba. Měli bychom neustále ověřovat všechna naše učení ("všechno zkoumejte", je Pavlovo napomenutí). Pokud v procesu zjistíme, že některá nemají opodstatnění, měli bychom je odložit a přijmout lepší, správnější. Právě takovými přehodnocováními naši předchůdci odmítli otroctví, i když se zdálo, že Písmo je potvrzuje a v praxi se tomu tehdy pevně věřilo. Katolická inkvizice odsoudila Galilea za to, že vyvrátil dogma o stvoření, že "Bůh upevnil Zemi na jejích základech, aby byla navždy nepohnutelná." Byl nucen odvolat své empirické poznatky, že Země se pohybuje kolem Slunce. Trvalo 350 let, než církev nakonec připustila, že měl pravdu. Neměli bychom dělat stejnou chybu při podpoře našich omylů a určitě bychom neměli čekat tak dlouho s tím, abychom si je připustili.

Matthew Quartey je adventista z africké Ghany

Spectrum Magazine