O co vlastně jde?
Spor v naší celosvětové církvi ohledně autority Generální konference, který tento týden během jednání Výkonného výboru Generální konference vyústil ve schválení dokumentu s názvem „Dokument o respektování a praktickém uplatnění rozhodnutí Výkonného výboru Generální konference a zasedání Generální konference“, je dle mého názoru důsledkem dlouhodobějšího problému. I když to mnoho řečníků během zasedání popíralo, jde o reakci na nesouhlas některých unií (zejména unií ze severní Ameriky, Evropy a Austrálie) s rozhodnutím GK ohledně ordinace žen z roku 2015.
Ordinace žen byla předmětem diskuze už na zasedání GK v roce 1995 v Utrechtu. Liberální křídlo v té chvíli chtělo získat svolení pro to, aby si každá divize mohla v této věci rozhodnout sama. Ale bez úspěchu. Zajímavé je, že konzervativní křídlo (které má většinu), usiluje o to, aby jejich názor byl názorem všech, ale liberální křídlo chce docílit jen toho, aby bylo možné tuto věc rozhodovat na lokální úrovni dle lokálních potřeb.
Od roku 1995 do roku 2015 většina unií vyčkávala a snad doufala v to, že mohlo dojít k rozhodnutí, které by ordinaci žen umožnilo. Nakonec k tomu nedošlo, a tak několik „neposlušných“ unií začalo rozhodnutí kritizovat a v nějakých případech v nějaké formě ženy ordinovat. Reakcí na tento stav je výše zmíněný dokument, který popisuje kroky, jak naložit s takovou unií, která by jednala v rozporu s rozhodnutím GK.
Spor v naší celosvětové církvi ohledně autority Generální konference, který tento týden během jednání Výkonného výboru Generální konference vyústil ve schválení dokumentu s názvem „Dokument o respektování a praktickém uplatnění rozhodnutí Výkonného výboru Generální konference a zasedání Generální konference“, je dle mého názoru důsledkem dlouhodobějšího problému. I když to mnoho řečníků během zasedání popíralo, jde o reakci na nesouhlas některých unií (zejména unií ze severní Ameriky, Evropy a Austrálie) s rozhodnutím GK ohledně ordinace žen z roku 2015.
Ordinace žen byla předmětem diskuze už na zasedání GK v roce 1995 v Utrechtu. Liberální křídlo v té chvíli chtělo získat svolení pro to, aby si každá divize mohla v této věci rozhodnout sama. Ale bez úspěchu. Zajímavé je, že konzervativní křídlo (které má většinu), usiluje o to, aby jejich názor byl názorem všech, ale liberální křídlo chce docílit jen toho, aby bylo možné tuto věc rozhodovat na lokální úrovni dle lokálních potřeb.
Od roku 1995 do roku 2015 většina unií vyčkávala a snad doufala v to, že mohlo dojít k rozhodnutí, které by ordinaci žen umožnilo. Nakonec k tomu nedošlo, a tak několik „neposlušných“ unií začalo rozhodnutí kritizovat a v nějakých případech v nějaké formě ženy ordinovat. Reakcí na tento stav je výše zmíněný dokument, který popisuje kroky, jak naložit s takovou unií, která by jednala v rozporu s rozhodnutím GK.
Jakub Fraj
Dokument velmi podrobně popisuje proces, kdy v případě, že vyšší organizační složka církve zjistí, že její podřízená složka jedná v rozporu s rozhodnutím GK, musí zasáhnout. V případě, že by nezasáhla, stejný postup má být uplatněný na další složku v hierarchii. Od nástrojů jako modlitba či dialog je možné dopracovat se až k odebrání hlasovacích práv zástupců těchto „neposlušných“ církevních složek na jednání orgánů církve. Konečným nástrojem je pak rozpuštění a reorganizace „neposlušné“ církevní složky (což není nový nástroj zaváděný přímo tímto dokumentem, ale již v minulosti schválený nástroj GK). Poslední věta dokumentu říká, že tento postup je možné uplatnit na všech úrovních církve – klidně i na sborech. Zkusí tedy někdo někomu odebrat právo hlasovat na členském shromáždění?
Když tak nad celou situací přemýšlím, zaráží mě dvě věci. První věc je ordinace žen. Žiji v moderní době a ve státě, kde jsou ženy na stejné úrovni jako muži, ale moje církev mi tvrdí opak. A to i přes to, že z Bible mi vyplývá, že žena není podřadná bytost. Druhou věcí je to, že už od malička jsem byl vychovávaný v tom, že naše církev je speciální v tom, že je řízená zespodu. Že tedy nehrozí žádné zneužití moci, že všechno pochází od členů. Že jsme taková rodina – jaké si to uděláme, takové to máme. A pak přijde takové rozhodnutí, které říká, že když nějaká skupina na GK rozhodne, že budeme světit neděli, tak jí buď začneme světit nebo nás rozpustí.
Diskuze během zasedání
Zasedání Výkonného výboru GK jsem ze zájmu sledoval v živém přenosu na YouTube a zaujalo mě tam několik řečníků. Jeden z nich pocházel ze Severoamerické divize a velmi emotivně povídal svůj příběh. Když byl mladší, musel se dostavit k odvodům do armády kvůli válce ve Vietnamu. Přišel před komisi, která byla složená z válečných veteránů, kteří bojovali v Koreji a neměli pochopení pro nikoho, kdo by nechtěl jít bojovat. V zásadě tato komise nikomu nedovolila nenastoupit. Tento adventistický kazatel jim ale začal vysvětlovat, kdo je, čemu věří a proč nechce nastoupit do armády. Pro něj to byla věc svědomí. Po delší diskuzi tito veteráni pokývali hlavami a rozhodli, že do armády nemusí nastoupit, že chápou, co říká. A byl to jediný člověk, kterého tato komise uvolnila z povinnosti narukovat. Připodobnil tuto situaci k aktuálnímu jednání, kdy jeho vlastní církev odmítá vzít v potaz jeho svobodu svědomí. Že nechtějí pochopit, že pro něj je důležité zodpovídat se lokální církvi a svému svědomí. Někdo „cizí“ ho v minulosti pochopil a respektoval a jeho vlastní církev toho schopna není.
Dalším diskutujícím, který mě zaujal, byl kazatel z Afriky. Ten celou situaci viděl velmi jednoduše. Je třeba respektovat rozhodnutí celosvětové církve. Kdo rozhodnutí nerespektuje, musí čelit důsledkům. Situaci připodobňoval k domácnosti, kde také vyžaduje pořádek. Bylo mi trochu líto, že na místo snahy pochopit potřebu vzájemné tolerance, se tento delegát rozhodl situaci zjednodušit. Takových delegátů ale byla dle výsledného hlasování většina.
Jiří Moskala, děkan Teologického semináře Andrewsovy univerzity, v diskuzi mimo jiné uvedl: „To je poprvé v historii naší církve, že trestáme naše oddané a odhodlané vedoucí na nebiblickém základu.“ Dokument byl i přes to nakonec přijatý poměrem hlasů 185 pro a 124 proti.
Když tak nad celou situací přemýšlím, zaráží mě dvě věci. První věc je ordinace žen. Žiji v moderní době a ve státě, kde jsou ženy na stejné úrovni jako muži, ale moje církev mi tvrdí opak. A to i přes to, že z Bible mi vyplývá, že žena není podřadná bytost. Druhou věcí je to, že už od malička jsem byl vychovávaný v tom, že naše církev je speciální v tom, že je řízená zespodu. Že tedy nehrozí žádné zneužití moci, že všechno pochází od členů. Že jsme taková rodina – jaké si to uděláme, takové to máme. A pak přijde takové rozhodnutí, které říká, že když nějaká skupina na GK rozhodne, že budeme světit neděli, tak jí buď začneme světit nebo nás rozpustí.
Diskuze během zasedání
Zasedání Výkonného výboru GK jsem ze zájmu sledoval v živém přenosu na YouTube a zaujalo mě tam několik řečníků. Jeden z nich pocházel ze Severoamerické divize a velmi emotivně povídal svůj příběh. Když byl mladší, musel se dostavit k odvodům do armády kvůli válce ve Vietnamu. Přišel před komisi, která byla složená z válečných veteránů, kteří bojovali v Koreji a neměli pochopení pro nikoho, kdo by nechtěl jít bojovat. V zásadě tato komise nikomu nedovolila nenastoupit. Tento adventistický kazatel jim ale začal vysvětlovat, kdo je, čemu věří a proč nechce nastoupit do armády. Pro něj to byla věc svědomí. Po delší diskuzi tito veteráni pokývali hlavami a rozhodli, že do armády nemusí nastoupit, že chápou, co říká. A byl to jediný člověk, kterého tato komise uvolnila z povinnosti narukovat. Připodobnil tuto situaci k aktuálnímu jednání, kdy jeho vlastní církev odmítá vzít v potaz jeho svobodu svědomí. Že nechtějí pochopit, že pro něj je důležité zodpovídat se lokální církvi a svému svědomí. Někdo „cizí“ ho v minulosti pochopil a respektoval a jeho vlastní církev toho schopna není.
Dalším diskutujícím, který mě zaujal, byl kazatel z Afriky. Ten celou situaci viděl velmi jednoduše. Je třeba respektovat rozhodnutí celosvětové církve. Kdo rozhodnutí nerespektuje, musí čelit důsledkům. Situaci připodobňoval k domácnosti, kde také vyžaduje pořádek. Bylo mi trochu líto, že na místo snahy pochopit potřebu vzájemné tolerance, se tento delegát rozhodl situaci zjednodušit. Takových delegátů ale byla dle výsledného hlasování většina.
Jiří Moskala, děkan Teologického semináře Andrewsovy univerzity, v diskuzi mimo jiné uvedl: „To je poprvé v historii naší církve, že trestáme naše oddané a odhodlané vedoucí na nebiblickém základu.“ Dokument byl i přes to nakonec přijatý poměrem hlasů 185 pro a 124 proti.