Sbor Církve adventistů sedmého dne v Sokolově přijal na svém členském shromáždění v sobotu 10.11.2018 návrh pro konferenci Česko-Slovenské unie církve v květnu příštího roku nazvaný „Vraťme do církve osobní odpovědnost“. Sbor navrhuje změnit ústavu církve tak, aby dávala „právo hlasovat na konferencích jen delegátům se stejným mandátem od členů jako všichni ostatní“, nikoli tedy i všem ordinovaným duchovním bez mandátu sborů a osobní odpovědnosti vůči nim, jak je tomu nyní. Sbor se odvolává na historickou zkušenost „zkostnatělého institucionalismu“ tradičních církví, na biblické a reformační zásady osobní odpovědnosti, rovnosti a všeobecného kněžství všech věřících a na zastupitelský systém správy církve a její celosvětové předpisy. Návrh přinášíme v kompletním znění:
V oběžníku pro sbory k modlitebnímu týdnu 2018 píší vedoucí Česko-Slovenské unie Církve adventistů sedmého dne o "pohledu do poloprázdných lavic mnoha sborů a čtvrtletních statistických zpráv, které vypovídají o stagnaci naší církve" a o naléhavé potřebě "oživení našeho duchovního života." Taková je tedy situace církve adventistů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku v posledním roce pětiletého konferenčního období, pro které delegáti poslední konference unie přijali strategickou vizi pod názvem "Horlivá, otevřená a rostoucí církev".
V oběžníku pro sbory k modlitebnímu týdnu 2018 píší vedoucí Česko-Slovenské unie Církve adventistů sedmého dne o "pohledu do poloprázdných lavic mnoha sborů a čtvrtletních statistických zpráv, které vypovídají o stagnaci naší církve" a o naléhavé potřebě "oživení našeho duchovního života." Taková je tedy situace církve adventistů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku v posledním roce pětiletého konferenčního období, pro které delegáti poslední konference unie přijali strategickou vizi pod názvem "Horlivá, otevřená a rostoucí církev".
Jde o trend známý ze všech tak zvaných tradičních církví, ve kterých institucionální zkostnatělost a placený rozhodovací vliv zaměstnanců fakticky převážil nad dobrovolnickým vlivem laických členů na sborech. Tento jev není v křesťanské církvi nový a v minulosti vždy vedl k degradaci církve, která pak musela být těžce reformována, obnovována "zdola". Neosobní instituce církve má totiž sklon kvasit a kynout, žít si vlastním životem, vytvářet si vlastní, laikům uzavřený oběh informací, interní systém zájmů a výhod, vymykat se stále více kontrole "zdola" a naopak stále více sama přebírat kontrolu nad církví. Tím zákonitě "instituce" přebírá stále více odpovědnosti za vývoj církve na úkor laiků a sborů. Mnohým z nich to žel vyhovuje, vzniká pocit, že se nemusíme osobně v rozhodování a směrování v církvi nijak dobrovolnicky angažovat, že placení zaměstnanci to stejně zařídí po svém a jistě lépe, "více do toho vidí" atd. Výsledkem je stále více pasivní církev lidí zdánlivě osvobozených od osobní odpovědnosti za poslání církve a očekávajících stále komplexnější servis od "svých" zaměstnanců. Tato "tichá dohoda" (vy se nestarejte o rozhodování a my od vás nebudeme očekávat osobní angažovanost) je podstatou každé totalitní ideologie, každého sektářství a je smrtelnou nemocí křesťanské církve. Kristus totiž nikdy nezbavuje člověka osobní odpovědnosti, ale právě naopak důsledně k ní každého volá. Bez osobní odpovědnosti totiž není ve společnosti ani v církvi svoboda a bez svobody není možná láska, jen bezduchý, postupně odumírající náboženský provoz.