Sbor Sokolov: Vraťme do církve osobní odpovědnost

Sbor Církve adventistů sedmého dne v Sokolově přijal na svém členském shromáždění v sobotu 10.11.2018 návrh pro konferenci Česko-Slovenské unie církve v květnu příštího roku  nazvaný „Vraťme do církve osobní odpovědnost“. Sbor navrhuje změnit ústavu církve tak, aby dávala „právo hlasovat na konferencích jen delegátům se stejným mandátem od členů jako všichni ostatní“, nikoli tedy i všem ordinovaným duchovním bez mandátu sborů a osobní odpovědnosti vůči nim, jak je tomu nyní. Sbor se odvolává na historickou zkušenost „zkostnatělého institucionalismu“ tradičních církví, na biblické a reformační zásady osobní odpovědnosti, rovnosti a všeobecného kněžství všech věřících a na zastupitelský systém správy církve a její celosvětové předpisy. Návrh přinášíme v kompletním znění:   

V oběžníku pro sbory k modlitebnímu týdnu 2018 píší vedoucí Česko-Slovenské unie Církve adventistů sedmého dne o "pohledu do poloprázdných lavic mnoha sborů a čtvrtletních statistických zpráv, které vypovídají o stagnaci naší církve" a o naléhavé potřebě "oživení našeho duchovního života." Taková je tedy situace církve adventistů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku v posledním roce pětiletého konferenčního období, pro které delegáti poslední konference unie přijali strategickou vizi pod názvem "Horlivá, otevřená a rostoucí církev". 

Jde o trend známý ze všech tak zvaných tradičních církví, ve kterých institucionální zkostnatělost a placený rozhodovací vliv zaměstnanců fakticky převážil nad dobrovolnickým vlivem laických členů na sborech. Tento jev není v křesťanské církvi nový a v minulosti vždy vedl k degradaci církve, která pak musela být těžce reformována, obnovována "zdola". Neosobní instituce církve má totiž sklon kvasit a kynout, žít si vlastním životem, vytvářet si vlastní, laikům uzavřený oběh informací, interní systém zájmů a výhod, vymykat se stále více kontrole "zdola" a naopak stále více sama přebírat kontrolu nad církví. Tím zákonitě "instituce" přebírá stále více odpovědnosti za vývoj církve na úkor laiků a sborů. Mnohým z nich to žel vyhovuje, vzniká pocit, že se nemusíme osobně v rozhodování a směrování v církvi nijak dobrovolnicky angažovat, že placení zaměstnanci to stejně zařídí po svém a jistě lépe, "více do toho vidí" atd. Výsledkem je stále více pasivní církev lidí zdánlivě osvobozených od osobní odpovědnosti za poslání církve a očekávajících stále komplexnější servis od "svých" zaměstnanců. Tato "tichá dohoda" (vy se nestarejte o rozhodování a my od vás nebudeme očekávat osobní angažovanost) je podstatou každé totalitní ideologie, každého sektářství a je smrtelnou nemocí křesťanské církve. Kristus totiž nikdy nezbavuje člověka osobní odpovědnosti, ale právě naopak důsledně k ní každého volá. Bez osobní odpovědnosti totiž není ve společnosti ani v církvi svoboda a bez svobody není možná láska, jen bezduchý, postupně odumírající náboženský provoz.

Kam směřuje adventismus po San Antoniu podle Williama Johnssona

William G. Johnsson vydal knihu "Kam směřujeme? Adventismus po San Antoniu" jako přímo podanou ruku: "Zasedání Generální konference v San Antoniu v roce 2015 bylo zlomovým bodem v dějinách Církve adventistů sedmého dne. Odhalil se tu a otevřel pohled na problémy, které se dlouho vyvíjely. Po čase bude tato konference srovnávána se zasedáním v Minneapolis v roce 1888, kde se střetly tváří v tvář dva církevní postoje."

Zasedání nebylo pro Johnssona odtažitou teoretickou záležitostí, i když se jej osobně neúčastnil. V kontextu svého dlouhodobého zaměstnání v církvi jej to, co sledoval z živých přenosů a vyprávění účastníků "hluboce zasáhlo", jak píše, zvláště způsob, jakým bylo jednáno ve věci ordinace žen do plné duchovenské služby. "Od konference uběhla řada týdnů a já jsem se právě zabýval jakousi obyčejnou prací pro moji milou manželku, když mě najednou napadlo: Nebudu se rozčilovat. Nejlepší bude, když sednu a všechno, co mě trápí, napíšu. A tak jsem i učinil.”

A tak tu máme toto stručné a živé pojednání uvádějící následujících deset výrazných způsobů, jak pohlédnout sami na sebe v adventismu sedmého dne a v Johnssonově naději na překonání konfliktů zesilujících rozdílností:

1. Ordinace žen: Boj skončil
2. Vyvolení: Exkluzivní, nebo inkluzivní
3. Čekání na Ježíše: Kdy, nebo kdo?
4. Poselství: Zůstane pro nás to podstatné opravdu podstatným?
5. Organizace: Uvažování o nepředstavitelném
6. Adventisté a stvoření: Jásot, nebo konflikt?
7. Misie: Neuvěřitelné počítání hlav
8. Výklady Písma: Bude mít Ellen poslední slovo?
9. Adventismus, hnutí stojící na zaslíbení
10. Jednota: Hlavou dolů, nebo vzhůru nohama?

Budu se snažit nekazit potenciálním čtenářům dobré čtení o víc než o trochu zdůraznění potřebných k tomu, aby pochopili autorův přístup v obhajobě směru, o kterém věří, že právě jím by měli vedoucí představitelé církve a členové pokračovat.

Marcos Torres: Proč nechci být “historickým” adventistou

“Stýská se mi po starých časech této církve.”

“Kéž bychom se mohli vrátit k tomu, jak to tehdy fungovalo.”

“Chci svou církev zpět.”

 
Pokud jste adventista, asi jste na takové fráze narazil. Možná jste je dokonce říkal. Někdy po dvacítce jsem si prošel touto fází “církev je ztracena”, kdy jsem hleděl na cokoliv nového, jiného a inovativního s podezřením. V mé mysli to šlo se všemi sbory z kopce, do zatracení: Kéž bychom se dokázali zformovat a vrátit se zpět tam, kde jsme byli dříve - do dnů, kdy církev byla pevná, oddaná a ctnostná!

Myslel jsem si, že tyto pocity v mé hlavě jsou důkazem mé věrnosti Bohu. Vykládal jsem si svůj závazek k minulosti církve jako znamení mé oddanosti všemu, co je svaté a dobré. Ti, co nesouhlasili, žili … no … v klamu. Neuvědomoval jsem si, že to já jsem byl ve skutečnosti lapen do hříchu modlářství.

V knize Numeri se setkáváme s Izraelem, který cestuje pouští. Ale z této cesty nemáme žádné instagramové “stories”. Místo toho je zde spousta naříkání, protestů a kritizování Boha i Mojžíše. Důsledek jejich reptání ukazuje příběh z Numeri 21,6: “Hospodin tedy na lid poslal jedovaté hady. Na jejich uštknutí mnoho lidí v Izraeli zemřelo.”

Když lidé umírali, Bůh poslal Mojžíšovi tyto instrukce (8. verš): “Udělej si jedovatého hada a připevni ho na kůl. Každý, kdo se na něj podívá, bude žít.”

Příběh je to prostý. Lidé umírají na hadí uštknutí. Bůh jim poskytuje řešení. Tím řešením je bronzový had (verš 9) upevněný na tyči. Kdo se na něj podívá, bude žít. Ten had nebyl kouzelný. Uzdravoval jen díky zázračné moci Boha. Takže v širším smyslu had reprezentoval Boží neustávající požehnání a přítomnost s jeho rebelujícím lidem.

 Augustus John: Mojžíš a bronzový had (1898)

 
Posuňme se rychle dopředu o 700 let, kde izraelský král Ezechijáš vede kampaň za vyčištění země od modlářství. Když spustil tuto spravedlivou křížovou výpravu, něco zajímavého se stalo. Ve 2. Královské 18,4 nacházíme tento příběh: “To on odstranil obětní výšiny, rozbil posvátné sloupy a rozřezal Ašeřiny kůly. Roztloukl i bronzového hada, kterého kdysi zhotovil Mojžíš; až do té doby mu totiž synové Izraele pálili kadidlo. Říkalo se mu Nechuštan, Bronzovec.“

Moment. Chápeme to? Ezechijáš zničil “hada, kterého kdysi zhotovil Mojžíš.” To vyvolává otázku, “Jak se opovážil?" Copak Ezechijáš nevěděl, že ten bronzový had představuje Boží neustávající požehnání a přítomnost s jeho lidem? Nečetl si svou Bibli? Že prostřednictvím tohoto hada Bůh uzdravil vzpurné Izraelity a dal jim druhou šanci? To neměl Ezechijáš žádnou úctu k historii svého lidu? Nebral ohled na to, jak Bůh se svým vyvoleným národem jednal? Proč by Ezechijáš znesvěcoval tak cennou část historie? Proč by znevažoval tak vzácnou ikonu, která byla přes 700 let stará, která byla svědkem Božích činů v minulosti?

Odpověď je velmi jednoduchá. Stačí číst text:

“Od té doby mu totiž synové Izraele pálili kadidlo. Říkalo se mu Nechuštan, Bronzovec.”

Jinými slovy, co bylo kdysi symbolem Božího pokračujícího požehnání a přítomnosti s jeho lidem, se stalo modlou, objektem pohanského modlářství a falešného uctívání. Důsledek je jasný - dokonce i dobré věci, které Bůh v našich dějinách učinil, se mohou zvrátit v objekt uctívání. Dokonce i požehnání se může obrátit v prokletí.