pátek 2. listopadu 2018

Marcos Torres: Proč nechci být “historickým” adventistou


“Stýská se mi po starých časech této církve.”

“Kéž bychom se mohli vrátit k tomu, jak to tehdy fungovalo.”

“Chci svou církev zpět.”

 
Pokud jste adventista, asi jste na takové fráze narazil. Možná jste je dokonce říkal. Někdy po dvacítce jsem si prošel touto fází “církev je ztracena”, kdy jsem hleděl na cokoliv nového, jiného a inovativního s podezřením. V mé mysli to šlo se všemi sbory z kopce, do zatracení: Kéž bychom se dokázali zformovat a vrátit se zpět tam, kde jsme byli dříve - do dnů, kdy církev byla pevná, oddaná a ctnostná!

Myslel jsem si, že tyto pocity v mé hlavě jsou důkazem mé věrnosti Bohu. Vykládal jsem si svůj závazek k minulosti církve jako znamení mé oddanosti všemu, co je svaté a dobré. Ti, co nesouhlasili, žili … no … v klamu. Neuvědomoval jsem si, že to já jsem byl ve skutečnosti lapen do hříchu modlářství.

V knize Numeri se setkáváme s Izraelem, který cestuje pouští. Ale z této cesty nemáme žádné instagramové “stories”. Místo toho je zde spousta naříkání, protestů a kritizování Boha i Mojžíše. Důsledek jejich reptání ukazuje příběh z Numeri 21,6: “Hospodin tedy na lid poslal jedovaté hady. Na jejich uštknutí mnoho lidí v Izraeli zemřelo.”

Když lidé umírali, Bůh poslal Mojžíšovi tyto instrukce (8. verš): “Udělej si jedovatého hada a připevni ho na kůl. Každý, kdo se na něj podívá, bude žít.”

Příběh je to prostý. Lidé umírají na hadí uštknutí. Bůh jim poskytuje řešení. Tím řešením je bronzový had (verš 9) upevněný na tyči. Kdo se na něj podívá, bude žít. Ten had nebyl kouzelný. Uzdravoval jen díky zázračné moci Boha. Takže v širším smyslu had reprezentoval Boží neustávající požehnání a přítomnost s jeho rebelujícím lidem.

 Augustus John: Mojžíš a bronzový had (1898)
 
Posuňme se rychle dopředu o 700 let, kde izraelský král Ezechijáš vede kampaň za vyčištění země od modlářství. Když spustil tuto spravedlivou křížovou výpravu, něco zajímavého se stalo. Ve 2. Královské 18,4 nacházíme tento příběh: “To on odstranil obětní výšiny, rozbil posvátné sloupy a rozřezal Ašeřiny kůly. Roztloukl i bronzového hada, kterého kdysi zhotovil Mojžíš; až do té doby mu totiž synové Izraele pálili kadidlo. Říkalo se mu Nechuštan, Bronzovec.“

Moment. Chápeme to? Ezechijáš zničil “hada, kterého kdysi zhotovil Mojžíš.” To vyvolává otázku, “Jak se opovážil?" Copak Ezechijáš nevěděl, že ten bronzový had představuje Boží neustávající požehnání a přítomnost s jeho lidem? Nečetl si svou Bibli? Že prostřednictvím tohoto hada Bůh uzdravil vzpurné Izraelity a dal jim druhou šanci? To neměl Ezechijáš žádnou úctu k historii svého lidu? Nebral ohled na to, jak Bůh se svým vyvoleným národem jednal? Proč by Ezechijáš znesvěcoval tak cennou část historie? Proč by znevažoval tak vzácnou ikonu, která byla přes 700 let stará, která byla svědkem Božích činů v minulosti?

Odpověď je velmi jednoduchá. Stačí číst text:

“Od té doby mu totiž synové Izraele pálili kadidlo. Říkalo se mu Nechuštan, Bronzovec.”

Jinými slovy, co bylo kdysi symbolem Božího pokračujícího požehnání a přítomnosti s jeho lidem, se stalo modlou, objektem pohanského modlářství a falešného uctívání. Důsledek je jasný - dokonce i dobré věci, které Bůh v našich dějinách učinil, se mohou zvrátit v objekt uctívání. Dokonce i požehnání se může obrátit v prokletí.

Nejsem ten typ člověka, který si myslí, že by církev měla slepě přijímat každou novotu jen kvůli tomu, že je to něco nového. Nejsem ani anti-tradicionalista. Myslím si, že tradice jsou dobré, smysluplné a důležité. Nicméně, nebudu je uctívat, jako kdyby byly samy Bohem. A abych byl upřímný, myslím, že někteří z nás to dělají. Bojím se, že zatímco někteří se snaží a obhajují svou oddanost k tradici pláštěm věrnosti Bohu, je za naším odmítáním se posunout a adaptovat právě zakořenění ve zbožňování minulé éry. Uctíváme církev minulosti, jako by nás měla spasit. Hledíme zbožně na cesty našich předků, jako na měřítko standardu. Uctíváme, obdivujeme a vyvyšujeme staré způsoby, jako by dnes Bůh nebyl, jako by nebyl právě teď, jako by v této nové generaci nemohl udělat nové věci. Stejně jako Izraelci si bereme to, co bylo kdysi Božím požehnáním a změnilo se v prokletí.

Asi před čtyřmi lety jsme byli se svou ženou káráni za to, že jsme si dovolili navrhnout, kvůli životnímu stylu současné generace, zda by nebylo dobré přesunout bohoslužbu z dopoledne na odpoledne. Člověk, který nás káral, používal ty samé argumenty. “Takhle jsme to dělali vždycky.“ “Církev nepotřebuje změnu.” “Vedete církev špatným směrem.” A tak dále a tak dále. Jemně jsme tuto myšlenku hájili tím, že jsme argumentovali dvěma fakty: Za prvé, dopolední shromáždění není nařízením v Bibli. Je to jen něco, co jsme vždy takhle dělali. Za druhé, neměníme nic jiného, jen hodinu shromáždění. Na 11. hodině dopoledne není nic svatějšího, než na 3. hodině odpoledne a pozdější bohoslužba může být otevřenými dveřmi pro lidi, kteří by nikdy nepřišli na dopolední shromáždění. Například je nyní o mnoho více lidí, kteří pracují v nočních směnách, než kdy dříve, což znamená, že jsou zde miliony lidí, kteří nejsou v době dopolední bohoslužby ani vzhůru, protože teprve v 6 nebo 7 ráno šli do postele. Velká část populace je proto vyloučena, kvůli naši neochotě se přizpůsobit. Ranní bohoslužby mohly být v minulosti požehnáním, ale když lpíme na náboženství, můžou se stát modlou a misijním prokletím současnosti.[1]

Ed Stetzer to řekl nejlépe: “Pokud tvoje církev miluje minulou éru více, než současnou misii, pak miluje tu nepravou.” Nemohu nic, než naprosto souhlasit. Možná to je trochu drsné, ale dovolte mi mluvit otevřeně a s pokorou. Často narážím na myšlenku, že “historický adventismus” je něco jako ryzí adventismus, který můžeme nalézt, když se podíváme na určitou éru (pro některé jsou to zakladatelé, pro jiné padesátá léta dvacátého století). Je to myšlenka, že tehdejší církev byla nejlepší, jakou jsme kdy měli, a pokud chceme být znovu ryzí, musíme se tam vrátit zpět. Ale upřímně, já jsem vždy zmatený z lidi, kteří říkají, že jsou “historickými adventisty”, držícími se minulosti jako znamením věrnosti Bohu. Nemám zájem být historickým adventistou. Nemám zájem být ani současným adventistou. Chci být biblickým adventistou.

Být biblickým znamená být tady a teď, působit ve světě, ve kterém žiji, sloužit ostatním, a přitom být stále zajedno s Ježíšem. Soustředím se na úkol, ke kterému mě povolal, místo toho, abych snil s otevřenýma očima o minulosti nebo nostalgicky fantazíroval o předcházející generaci. Vám, kteří to takhle cítíte, ještě připomenu, že církev je živý organismus, ne muzeum.

A tak zde předkládám výzvu.

Nevzývejme předešlé generace. Bůh nás v minulosti vedl, ano. Žehnal našemu úsilí v minulosti, ano. Dělal skrze nás skvělé věci v minulosti, ano. A my se toho můžeme z naší minulosti spoustu naučit. Ale nesmíme to uctívat. Bůh je dnes tady, uprostřed nás a dělá velké věci. Buďme toho součástí. Přidávejme k odkazu, který naši otcové začali. Prokážeme jim čest, když budeme stavět na tom, co nám zanechali, místo abychom je zkoušeli napodobovat. Náš Bůh je živý Bůh. Bůh, který je tady. Bůh, který je teď. A pokud minulost uctíváme, stejně jako Ezechijáš bronzového hada rozbijme tyto modly, ať už jsou jakkoliv krásné.

Převzato z TheStoryChurchProject.com

Marcos Torres je mileniálský adventistický pastor se zaujetím pro Ježíše a adventismus s důrazem na sbory. Je kazatelem v západní Austrálii, kde žije se svou ženou a dětmi.


_____
[1] Výzkum ve Velké Británii "zjistil, že mezi lety 2007 a 2017, počet pracovníků maloobchodu v nočních směnách stoupl o 50 %" Viz. https://www.bbc.com/news/business-44938829.
[2] Termín historický adventista znamená pro každého něco jiného a často se používá pejorativně. Pro tento účel jsem definoval tento kulturní termín jako myšlenku, že v adventismu byla zlatá éra, kdy byla církev více ryzí a svatá, než je dnes. Neužil jsem tento termín v pejorativním smyslu. Více o definici historického adventismu:
https://www.ministrymagazine.org/archive/1993/10/essential-adventism-or-historic-adventism