pátek 21. prosince 2018

Marc Alan Schelske: Slib, který náboženství na rozdíl od Vánoc nemůže splnit

Tento týden se kolem jídelních stolů a v obývacích pokojích po celém světě scházejí rodiny. Štědrý večer, štědrovečerní večeře, sváteční ráno, dlouhé, pomalé dny po Vánocích. Být spolu, vyprávět si příběhy, dávat dárky a mít skvělé jídlo. Vždyť tohle přece všechno chceme, ne?

Některé rodiny tohle prožívají. Některé ne. Někteří z nás si přejí být se svými blízkými. Někteří se sejdou, ale ne doopravdy, jen tráví hodiny s lidmi, se kterými je neváže nic jiného, než určitý druh povinnosti.

O Vánocích někteří prožívají radost, protože jsou s těmi nejbližšími, které mají rádi. Jiní cítí smutek, protože tu možnost nemají nebo ani mít nemůžou. V této době skoro všichni reagujeme na tu hlubokou touhu v našich srdcích. Co je tou touhou?

Být spolu. Někam patřit. Být přijat, být akceptován. Ať už to patří nebo nepatří k naší vánoční tradici, naše srdce odpovídá na tuto touhu jako střelka kompasu. Uložena hluboko v našich srdcích je potřeba společenství, zájmu a lásky.


Marný slib náboženství
Dá se říct, že v lidské historii je náboženství pokusem o odpověď na tuto hlubokou potřebu v nás. Cítíme se více uznaní a akceptovaní, když máme kmen. Náboženství bylo vždy dobré v budování kmenů, v označování, kdo je členem kmenu a kdo není. Náboženství také slíbilo to nejlepší, být spřízněný a akceptovaný Bohem, dokonce být společně s Bohem navždy.

Ale tohle je marný slib, který náboženství slibuje. V ten samý okamžik zaslíbení se vztyčují hradby. Abyste byli přijati, musíte … vložte sem celou historii náboženství.

Učiň tuto oběť. Dokonči tuto pouť. Zachovávej tuto praxi. Chovej se tímto způsobem. Věř svým vůdcům. Vyhýbej se pochybovačům a odpadlíkům. Zaplať desátky. Zúčastni se. Naslouchej. Buď poslušný.

pondělí 17. prosince 2018

Konference o spikleneckých teoriích: „Kdo už ničemu nevěří, věří nakonec všemu"

Dne 9. listopadu uspořádala v Curychu Komise pro nová náboženská hnutí při Švýcarské federaci protestantských církví konferenci o konspiračních teoriích. Téma znělo: "Teoretici spiknutí, popírači spolkové republiky a státu jako výzva pro církev a společnost". Řečníci a vedoucí diskusních skupin se zabývali tématem z psychologického, sociologického a teologického hlediska. Ačkoli podle nich teoretici spiknutí používají vědecké prostředky vyjadřování, nenechají se od svých spikleneckých přesvědčení odradit racionálními argumenty, protože jejich světový názor jim nabídl v jednom komplexním průniku perspektivu, stabilitu a jistotu. Proto také rozšiřují své teorie s horlivostí misionářů.

Náhradní náboženství?

Věřící ve spiknutí projevují v oblasti týkající se šíření jejich teorií misionářskou horlivost, uvedl Dieter Sträuli, psycholog a člen předsednictva organizace infoSekta. Vznesl otázku, zda nejsou konspirační teorie sekularizovanou formou pověry, jakýmsi náhradním náboženstvím. Sträuli vysvětlil, že konspirační teorie mají své kořeny ve struktuře osobnosti.

Ve své pracovní skupině definoval Christian Ruch, historik a sociolog, spiknutí jako akt alespoň dvou lidí, kteří tajně souhlasí s cílem, jehož lze dosáhnout pouze tajně a často má za cíl změnit společenskou strukturu moci. Teorie spiknutí nejsou fenoménem jen moderní doby, upozornil Ruch. V roce 1348 byli Židé obviněni a pronásledováni v souvislosti s morovou nákazou. "Čarodějnice" byly obviňovány ze špatné sklizně a zabíjeny. Novinkou je dnešní rychlost šíření konspiračních teorií.
Tyto konspirační teorie se podle Rucha stále více objevují jako "příznaky nejistoty a úzkosti" v době krize. Základní společenská důvěra v instituce klesá a vytváří se tak prostor pro nedůvěru. Navíc přibývání znalostí vytváří pro život a společnost velmi složitý svět, čímž se tyto stávají jen stěží přehledné. Příznivci konspiračních teorií jsou hyperaktivní, protože všude, i v náhodném dění, vidí skrytý smysl a záměr, vysvětlil sociolog. "Teoretici spiknutí neznají žádnou náhodu," řekl Ruch. Odmítají i to, že by mohla platit jiná vysvětlení a interpretace událostí.

Popírači státu odmítají jako nekalé spiknutí i státní struktury, uvedl ve své diskusní skupině nezávislý novinář Raimond Lüppken. To zdůvodňují tím, že zákony jsou vytvořeny pro "osoby", ale oni jsou "lidé". Jako příklad uvedl "Říšské občany" v Německu a "Anastasii", hnutí New Age založené v Rusku. Mnozí popírači státu odmítají být označováni jako rasisté nebo antisemité. Považují se za etnopluralisty, kteří jen prosazují kulturní zachování společnosti odmítáním míchání etnických skupin. Podle Lüppkena mnoho popíračů státu také odmítá očkování, jsou proti státním školám, bojují za klasické role mužů a žen a obávají se "otřesů", které se mají dít řízenými "toky uprchlíků".