pondělí 17. prosince 2018

Konference o spikleneckých teoriích: „Kdo už ničemu nevěří, věří nakonec všemu"

Dne 9. listopadu uspořádala v Curychu Komise pro nová náboženská hnutí při Švýcarské federaci protestantských církví konferenci o konspiračních teoriích. Téma znělo: "Teoretici spiknutí, popírači spolkové republiky a státu jako výzva pro církev a společnost". Řečníci a vedoucí diskusních skupin se zabývali tématem z psychologického, sociologického a teologického hlediska. Ačkoli podle nich teoretici spiknutí používají vědecké prostředky vyjadřování, nenechají se od svých spikleneckých přesvědčení odradit racionálními argumenty, protože jejich světový názor jim nabídl v jednom komplexním průniku perspektivu, stabilitu a jistotu. Proto také rozšiřují své teorie s horlivostí misionářů.

Náhradní náboženství?

Věřící ve spiknutí projevují v oblasti týkající se šíření jejich teorií misionářskou horlivost, uvedl Dieter Sträuli, psycholog a člen předsednictva organizace infoSekta. Vznesl otázku, zda nejsou konspirační teorie sekularizovanou formou pověry, jakýmsi náhradním náboženstvím. Sträuli vysvětlil, že konspirační teorie mají své kořeny ve struktuře osobnosti.

Ve své pracovní skupině definoval Christian Ruch, historik a sociolog, spiknutí jako akt alespoň dvou lidí, kteří tajně souhlasí s cílem, jehož lze dosáhnout pouze tajně a často má za cíl změnit společenskou strukturu moci. Teorie spiknutí nejsou fenoménem jen moderní doby, upozornil Ruch. V roce 1348 byli Židé obviněni a pronásledováni v souvislosti s morovou nákazou. "Čarodějnice" byly obviňovány ze špatné sklizně a zabíjeny. Novinkou je dnešní rychlost šíření konspiračních teorií.
Tyto konspirační teorie se podle Rucha stále více objevují jako "příznaky nejistoty a úzkosti" v době krize. Základní společenská důvěra v instituce klesá a vytváří se tak prostor pro nedůvěru. Navíc přibývání znalostí vytváří pro život a společnost velmi složitý svět, čímž se tyto stávají jen stěží přehledné. Příznivci konspiračních teorií jsou hyperaktivní, protože všude, i v náhodném dění, vidí skrytý smysl a záměr, vysvětlil sociolog. "Teoretici spiknutí neznají žádnou náhodu," řekl Ruch. Odmítají i to, že by mohla platit jiná vysvětlení a interpretace událostí.

Popírači státu odmítají jako nekalé spiknutí i státní struktury, uvedl ve své diskusní skupině nezávislý novinář Raimond Lüppken. To zdůvodňují tím, že zákony jsou vytvořeny pro "osoby", ale oni jsou "lidé". Jako příklad uvedl "Říšské občany" v Německu a "Anastasii", hnutí New Age založené v Rusku. Mnozí popírači státu odmítají být označováni jako rasisté nebo antisemité. Považují se za etnopluralisty, kteří jen prosazují kulturní zachování společnosti odmítáním míchání etnických skupin. Podle Lüppkena mnoho popíračů státu také odmítá očkování, jsou proti státním školám, bojují za klasické role mužů a žen a obávají se "otřesů", které se mají dít řízenými "toky uprchlíků".

Najít smysl v nesmyslu

Dr. Matthias Pöhlmann, teolog a předseda Konference církevních zástupců pro otázky sekt a světových názorů při Evangelické církvi v Německu, se ve své prezentaci zabýval teologickými rozlišovacími znaky konspiračních teorií. Pro Pöhlmanna je konspirační víra globalizovanou verzí náboženství. Nahodilost a chaotičnost světa vytvářejí nevysvětlitelné věci, které věřící ve spiknutí odmítají takto přijmout a žádají viníky, respektive smysluplné vysvětlení světa a zákonitosti všeho dění.

Jedná se o sekularizaci pověrčivosti a teorie spiknutí se stává ideologií, míní Pöhlmann. Hovoří se o "novém světovém řádu" s ustanovením globální elity. Mýty spiknutí se objevují, když lidé již necítí žádnou účast v rozhodovacích procesech, nebo když se ti, kteří vládnou, a ti, kterým je vládnuto, navzájem od sebe distancují. Spříznění věřící se podle Pöhlmanna  považují za osvícené a probuzené, zatímco většinu obyvatelstva je nevědomá. Vzhledem k tomu, že pro ně neexistuje v ničem žádná náhoda, vysvětlují zlo bezohlednými spiklenci. Teorie spiknutí jsou sebe-vyviňující, zobecňující a nebezpečné, protože hledají obětní beránky.

Teolog označil víru ve spiknutí za "špatně sekularizovanou teologii". Teodicea, tedy otázka spravedlnosti resp.  ospravedlnění Boha tváří v tvář zlu ve světě, se mění a označuje za původce zla lidi. Už se neptá, proč to Bůh dovoluje, ale "Proč se to děje mně?" A pak se hledá obětní beránek. Věřící ve spiknutí se považují za zachránce podvedeného obyvatelstva, agitují navýsost misionářsky, přičemž internet se jim nabízí jako ideální nástroj šíření, říká teolog.

Z toho vzniká pro křesťany ve vztahu k věřícím ve spiknutí dvojí úkol. Je třeba hledat dialog a "rozlišovat duchy". To vyžaduje jak náboženské a světonázorové vzdělávání, tak i pastorační péči, míní Pöhlmann. Potřebujeme "odhalovat modloslužbu" této sekularizované ideologie, jelikož konspirační víra je "zbožštění světského" a tedy přestoupení prvního přikázání. Jedná se o "zesektářštění víry ve spiknutí", založené na podvodu a vedoucí k rozčarování. Jde při tom vždy o to, pohlédnout obavám a motivům konspirační víry do očí, doprovázet lidi a umožnit jim vyjití, řekl Pöhlmann. Možnost proměny spikleneckých teorií u jistých lidí v "náhradní víru" shrnul Matthias Pöhlmann následovně: "Kdo už ničemu nevěří, věří nakonec všemu".


Převzato z APD Schweiz - Adventistické tiskové služby ve Švýcarsku