pondělí 5. srpna 2019

Alvern McCrow: Půl bochníku je lepší než celý!

Na základní škole, když mi bylo asi 10 let, jsme dostali za úkol dokončit některá známá úsloví. K výroku: "Půl bochníku je lepší než ..." jsem dopsal "celý". Učitel s gustem sdělil celé třídě, že jsem docela natvrdlý, když jsem výrok dokončil „Půl bochníku je lepší než celý“ namísto „Půl bochníku je lepší než žádný“. A se všemi žáky se mi vysmál. Vysvětlil jsem tedy, že půl bochníku je lepší než celý, protože to znamená, že jsem půlku sdílel s někým, kdo měl hlad. Smích utichl.


Hlavně vlivem své matky jsem byl vychován k tomu, abych přemýšlel o potřebách druhých. K mé hanbě jsem tak vždy nečinil. Někdy byly mé myšlenky příliš ponořeny do toho, co chci, spíše než do toho, co potřebuji. Stát se sobeckým je velmi snadné. To neznamená, že se nemusíme starat také o své vlastní potřeby. Dnes však žijeme ve světě „selfie“ - alarmujícího soustředění na sebe. Depresí a sebevražd zejména mezi dospívajícími přibývá - trvalé zaměření na sebe samého způsobuje mnohým pocity osamělosti, zranitelnosti a přesvědčení, že nikdy nemohou dostát nárokům ostatních.

Jsem rád, že jsem vyrostl v jiné atmosféře. Jsem rád za výchovu, že pokud se moje pozornost soustředí na druhé, pak mě nebude znepokojovat všemocný a přehnaný smysl pro mé vlastní potřeby. Pokud jste příjemcem náhodné laskavosti, milého slova nebo nečekaného daru od někoho, koho jen stěží znáte, nemusíte za tím vždy předpokládat postranní motivy - naštěstí na světě stále existuje celá řada lidí, kterým nevadí riziko posměchu a kteří jsou spokojeni s tím, že mají jen půl bochníku, když mohli mít celý.

Převzato z FB profilu Transevropské divize CASD

středa 19. června 2019

Jared Martin: "Screenageři", sklo a evangelium

„Značkový slogan“ církve adventistů zní: „Můžeme vám pomoci porozumět Bibli, abyste našli svobodu, uzdravení a naději v Ježíši." Skvělým způsobem, jak naplnit toto očekávání, jsou biblické lekce sobotní školy. Přesto, když jsem cestoval po různých sborech na celém světě, viděl jsem, že mnoho našich dospívajících a mladých lidí nečetlo ani se neúčastnilo studijního programu lekcí sobotní školy.  Je skutečně vzácné najít v sobotu sbor, kdy by všechny třídy sobotní školy překypovaly lidmi z těchto věkových skupin. I když existuje mnoho důvodů nízké účasti, myslím, že je načase, abychom se zamysleli nad novými a tvůrčími způsoby zapojení mladých členů naší církve.


Instagram je mobilní sociální síť, která umožňuje uživatelům upravovat a sdílet fotografie a videa. Je to také jedna z nejpopulárnějších sociálních sítí na světě s 1 miliardou aktivních uživatelů měsíčně. 32 procenta všech uživatelů internetu jsou na Instagramu, přičemž půl na půl jsou zastoupeni muži a ženy. Instagram je nejoblíbenější u dospívajících a mladých mileniálů: 38 procent uživatelů je ve věku 13 až 24 léta a 31 procento uživatelů ve věku 25 až 34 léta. Pouze 14 procent uživatelů je ve věku nad 45 let. Ve Spojených státech (které mají podobnou demografii jako Austrálie) je Instagram preferovanou sociální sítí dospívajících (32 %), která porazila Twitter (6 %), Facebook (6 %) a Pinterest (1%). Uživatelé Instagramu jsou také vzdělaní: 42 procenta mají vysokoškolské vzdělání a 36 procent absolvovalo nějakou vyšší odbornou školu.

čtvrtek 13. června 2019

Milan Müller: Kořeny demokratického deficitu v církvi jsou hlubší

Tomáš Kábrt napsal svůj pohled na průběh a závěry konferencí Unie i Sdružení „Čí byly konference aneb Žijeme (z vašich) nadějí“ s prorockým zápalem, tepajícím nešvary současné církve, rozuměj CASD v ČS-Unii a Sdruženích. („Prorocký zápal“ autora míním v kladném slova smyslu). Pokud jsem pozorně četl, točí se hodnocení kolem základní myšlenky: nedemokratického volebního mechanismu v církvi, a s ním spojeného neadekvátnímu vlivu zaměstnanců na chod církve, i na průběh konferencí. Jedním z důsledků je neochota měnit zaběhlé stereotypy, dalším je směřování církve k uspokojování potřeb zaměstnanců a pomíjení péče o sbory a o hlavní úkol církve-misijní a sociální působení ve společnosti. Vedlejším produktem je nesamostatnost sborů, a také neochota k ordinaci žen, resp. neochota sdružení podřídit se rozhodnutí konference Unie. Vinu za tento stav mají zaměstnanci a zejména „oportunistické“ vedení Unie a sdružení.

Na průběh a výsledky konferencí i na stav církve a jeho příčiny mám odlišný názor, na konferenci Unie jsem byl osobně a Konferenci Českého sdružení jsem bedlivě sledoval. Mám za to, že se církev potýká s řadou výzev, nejen na poli organizačním, ale také (zejména) na poli vlastní zbožnosti členů, věrohodnosti svědectví o Kristu ve vztahu k současnému myšlení i k sekulární společnosti, odpovědnosti vůči mladým lidem, vyrůstajícím ve věřících rodinách, stárnutí členů, rozdělení mezi členy a sdruženími (také) díky působení GK v celosvětovém měřítku… Má polemika se týká úlohy organizační stránky v životě církve („demokratického deficitu“) a jejího vlivu na stav církve.


Demokracie nevznikla na „zelené louce“ jako nástroj ke správě věcí veřejných, nebo církevních. Demokracie-tedy systém, ve kterém mají členové komunity rovná práva, jsou svobodní, vnímají sounáležitost práv i povinností, přenášejí část správy věcí na volené zástupce, kde existuje dialog mezi vládou a opozicí, i časově omezený mandát těch, kteří jsou u moci-to vše jsou v první řadě plody určitého způsobu přesvědčení, nebo přemýšlení, opřeného o mravní hodnoty. Může fungovat pouze v prostředí, kde lidé tyto hodnoty sdílí a z vlastní vůle se jim podřizují.

Pokud tedy existuje demokratický deficit v církvi, ukazuje to v první řadě na závažnější problémy v hodnotovém systému, teologické reflexi, sebepojetí církve a chápání  její úlohy v současné společnosti. Z toho plyne, že „pouhou změnou“ v principech správy se věci samotné nezmění. Konkrétně: I kdyby se všichni zaměstnanci církve museli ucházet o mandát na konferenci volbou, soudím, že v komunitě současné církve se příliš nezmění poměr delegátů ve prospěch ne-zaměstnanců církve, a pokud ano, nebudou výsledky rozhodování příliš odlišné od těch, kterých jsme byli svědky. Oprávněnou námitkou je-ale vždyť jsme to ani nezkusili (vždyť se o tomto tématu na konferenci ČSU ani nediskutovalo).

pátek 7. června 2019

Tomáš Kábrt: Čí byly konference aneb Žijeme (z vašich) nadějí

Církev adventistů v České a Slovenské republice má za sebou letošní konference svých sdružení sborů v Čechách, na Moravě a Slezsku a na Slovensku pod společným názvem „Žijeme nadějí“. Co dalšího je spojovalo a o čem to svědčí? Pro mne nejnápadnějšími rysy, které měla všechna tato grémia společné, byly postupující dominance vlivu zaměstnanců v současné církvi a rezignace na osobní odpovědnost vůči sborům a řadovým členům i vůči společnosti. Do konferencí určených pro strategickou hodnotící a rozhodující činnost zástupců sborů na přelomu volebních období vnesli a nekompromisně prosadili zaměstnanci církve vlastní představy, pravidla i vlastní agendu. Řada návrhů ze sborů naopak zůstala v rovině oněch nadějí, více či méně uskutečnitelných, včetně touhy po radikálním obrácení pozornosti církve ven od sebe samé k potřebným a hledajícím lidem.

České sdružení sborů letos přišlo na konferenci Česko-Slovenské unie církve s oficiálním návrhem, vzešlým ze svých sborů, aby se při konferenčním rozhodování církve eliminoval vliv nikým nevolených zaměstnanců a posílily se tak rozhodovací vliv a také odpovědnost řádně volených zástupců sborů a tím i řadových věřících. S tímto návrhem České sdružení na konferenci unie neuspělo, když však byli na jeho vlastní konferenci nikým nezvolení zaměstnanci církve vyzváni, aby tedy dobrovolně nehlasovali a přenechali rozhodování voleným delegátům, vystoupil proti tomu předseda unie s doporučením zaměstnancům, aby naopak hlasovali, neboť sice nejsou na konferenci zvoleni, ale mají všechna práva řádných delegátů v ústavě církve, jak řekl, „z titulu své funkce“. Přítomní zaměstnanci jej většinou uposlechli. Na pokyn svého nadřízeného tedy nevyslyšeli výzvu vycházející z oficiálního návrhu svého vlastního sdružení, jímž jsou placeni a na konferenci nominováni. Účast na konferenci si přitom vykázali jako pracovní výkon pro svého zaměstnavatele – České sdružení sborů. Svými hlasy pak pomohli prosadit ještě i pro všechny své kolegy zaměstnance v důchodu, pozvané jako hosty, oprávnění hlásit se stejně jako řádní delegáti v rozpravách konference o slovo.


Na konferencích Moravskoslezského (MSS) a Slovenského (SZ) sdružení sborů navíc zaměstnanci z odstupujících vedení těchto sdružení vnesli do agend k projednání neplánovaně zablokování ordinace žen do plné duchovenské služby. Tu schválili delegáti letošní konference unie. Vedoucí zaměstnanci obou sdružení ale na „svých“ konferencích prosadili administrativní překážky rovnosti pohlaví na územích těchto sdružení. Historicky zlomové zrovnoprávnění kazatelek v církvi přijaté letošní konferencí unie pro Českou a Slovenskou republiku se tak moravskoslezským a slovenským církevním administrátorům podařilo okleštit jen na sbory v Čechách. Rozhodování o ordinaci do plné duchovenské služby přitom podle celosvětových církevních pravidel sdružením nenáleží a je v pravomoci unie. To konference uvedených sdružení z podnětu navrhovatelů obešly byrokraticky tím, že uložily výboru svého sdružení, "aby tedy nedoporučoval ordinaci žen" (MSS) nebo že "nebudou ordinaci žen na svém území uplatňovat" (SZ). Zdůvodnily to paradoxně potřebou respektování pravidel, a to celosvětové Generální konference církve, která však od rozdělení pravomocí v církvi v roce 1901 také nemá ordinaci kazatelů či kazatelek v uniích v pravomoci a ohledně ordinace žen rozhodla v roce 2015 pouze o tom, že tato nebude ani v pravomoci jejích divizí. Rovnost pohlaví v plné duchovenské službě je v církvi běžná v řadě evropských, severoamerických nebo australských unií, které se k ní rozhodly právě v rámci svých pravomocí dle celosvětových pravidel. Pro konferenci Moravskoslezského sdružení bylo projednání a prosazení administrativního zablokování rovnosti pohlaví v kazatelské službě proti rozhodnutí letošní konference Česko-Slovenské unie dokonce důležitější, než řada původně k jednání konference vybraných návrhů z vlastních sborů, které z časových důvodů ze své agendy vyškrtla a vůbec je neprojednala.

neděle 28. dubna 2019

Jakub Fraj: Natažená ruka neziskových organizací

V našem okolí je mnoho organizací, které si žádají naší pozornost a mnohdy i různé formy podpory. Jak vlastně funguje financování takových neziskových organizací? A podle čeho si vybrat tu, které svěřit svojí důvěru? Zvenku je do neziskových organizací vidět méně či více, dle toho, jak se dané organizaci líbí a také dle toho, co dárci, kteří jí podporují, vyžadují. Obecně lze nalézt několik společných znaků, které je dobré znát dříve, než se člověk do této oblasti více ponoří.

Neziskové organizace nemají mnoho pravidelných příjmů. Částečně ale můžou spoléhat na členské příspěvky (v případě organizací s větší členskou základnou) nebo na tržby (v případě organizací, které mají co prodávat – například sociální služby). Ostatní organizace mají situaci těžší a proto je mnohdy třeba tvořit rezervu, která může pokrýt případný výpadek financí v dalších letech.

Největším zdrojem příjmů neziskových organizací jsou dotace. Pokud je organizace ve své oblasti již aktivní delší dobu, má „vyšlapané“ cestičky a ví, kde žádat. Dotace jsou ale ze své povahy nenárokové a mnohdy přichází na účet organizací až ve druhém čtvrtletí kalendářního roku. Organizace tedy musí až půl roku hospodařit s jinými penězi.


Doplňkovým zdrojem příjmů neziskových organizací jsou granty či dary nadací, nadačních fondů, firem či soukromých dárců. V této oblasti již plně záleží na tom, jak se organizace umí prezentovat, zda je důvěryhodná a jak umí s potenciálními dárci komunikovat.

Mnoho neziskových organizací plní tzv. veřejný zájem. Dělají činnost, která je potřebná, která je důležitá, ale na kterou stát nestačí. Příkladem může být poskytování sociálních služeb nebo práce s dětmi a mládeží. Je to ve veřejném zájmu? Ano. Hradí stát všechny náklady? Ne. Nutno dodat, že Rada vlády pro NNO se snaží tuto problematiku řešit a hledá nástroje, jak pomáhat takto prospěšným organizacím lépe financovat svoje činnosti. Stát přímo přispívá jen na malé procento z celkových nákladů. Pomoci ale může i například to, že dárci o své dary můžou snižovat svoje daně.

středa 24. dubna 2019

Zdeněk Lukšík: My a oni

Zvláštní dělení, které v sobě může někdy ukrývat nadřazenost a odsouzení těch co jsou "oni".

Tento fenomén je typický pro sektářské projevy. Přesto se všichni v rozhovorech potýkáme s tímto vyjádřením, ale nemusíme to propracovávat do selektivního dělení lidstva. Jakmile jsi členem skupiny "My" začnou se v tobě dít zvláštní procesy. Začneš se separovat, kráčíš po hladině lidské společnosti na hlavách těch "oni", abys udržel vůdčí postavení své skupiny v daném prostředí. Máš extrémní potřebu zašlapávat hlavy těch "oni" pod hladinu. Čím více jich zašlapeš, tím sebejistěji a pevněji vidíš svou skupinu. V takové skupině to však také není jednoduché. Při separaci se stává, že již není po kom šlapat a v tom okamžiku v "My" začne proces hledání třídního nepřítele ve vlastních řadách. To přece znáte nebo jste o tom četli. Politická "sekta" vykonstruovala umělé politické procesy: Začíná to vyloučením z vládnoucí elitní skupiny a pak přichází na řadu donucovací proces pro přiznání viny ze spiknutí. V každé skupině "My" je podhoubí pro kult osobnosti, toužíte-li zůstat ve skupině, pak musíte v boji o přežití nést na ohnutých zádech myšlenkově razantně silnějšího separátora sekty "My".


Vytváření sektářských skupin "My" nutně vede k dalšímu vyseparování vládnoucí elitní jednotky v dané  skupině rozdělující svět na "My" a "oni". Většinou stojí na silném vůdci.     

Taková vedoucí složka má pak neutuchající potřebu ovládat a zasahovat co nejvíce i do drobných detailů života lidského jedince. Je to cílená aktivita podrobit si tu nižší část ve skupinovém prostředí "My". Postupem času se v takové separované skupině vytváří potřebná vládnoucí hierarchie různých výborů, které podléhají dalším výborům, až po ten vrchol pyramidy nejvyšší výbor.

Kristus založil společenství na rovnosti a učil tomu své učedníky. Určitě jste si všimli v NZ následujících myšlenek: "jedni druhé", "navzájem", "milovat jako sebe",  "kdo chce být největší, ať slouží" nebo "ne tak bude mezi vámi", a podobně. Tam, kde otevřeně zaznívá dělení na "My" a "oni", tam se nedaří přátelským sdíleným rozhovorům, aby nebyl jedinec nařčen z nedostatku loajality a nutnosti přitakání - jen "My" to víme nejlépe. Takové křesťanské společenství žije v napětí strachu místo laskavých vzájemných vztahu  a to může dusit dynamické evangelium, které září uvnitř a proniká do okolí. Kristus tomu učil v evangeliích různým způsobem: "Nerozumností stavět svíci pod vědro, kvasu prostupujícího a zvětšujícího objem, rybářské síti mající smysl jen ve vodě, nebo co chcete, aby vám lidé činili ..... ". Nikdy nejde o exhibice jedince, ale o vzájemný vztah, který je přitahujícím magnetem. Tím je láska Kristova, není to naše láska, ale ta proměňující Láska našeho Boha Stvořitele, Vykupitele a Soudce v Kristu Ježíši. Ten soud  pochopíme na jediném místě, na Golgotě.

Golgota ukazuje, že Bůh je sám k sobě nespravedlivý, aby člověka učinil spravedlivého.

pondělí 8. dubna 2019

Daniel Zwiker: Předpokladem náboženského zneužívání jsou mocenské sklony

V Adventním domě ve švýcarské Basileji přednášel Daniel Zwiker, psychoterapeut a teolog, na téma "Víra s riziky a vedlejšími účinky - O náboženském  zneužívání ve zbožném hávu". Akce byla organizována basilejskou pobočkou Ligy Život a zdraví (LLG) v rámci její přednáškové a seminární činnosti. Spolek byl založen v roce 1954 Církví adventistů sedmého dne s cílem holistické podpory zdraví.

Definice zdraví podle Světové zdravotnické organizace WHO je holistická a vnímá lidi jako tělesné, duševní, společenské a duchovní bytosti, řekl Zwiker. Ve všech těchto oblastech může dojít k překročení mezí, což je škodlivé. Platí to i pro duchovní nebo náboženskou oblast.

Psychoterapeut poukázal na řadu příkladů náboženského  zneužívání zaznamenaných v životě církve a popsaných v knize Davida Johnsona a Jeffa van Vonderena "Ničivá moc duchovního zneužívání": Kdo upozorní na problém, je sám označen jako problém. Kdo kritizuje vedoucí, je označen jako ten, kdo má potíže s autoritou. Duchovenská služba bývá zneužívána k manipulaci a mocenskému zasahování do soukromého života. Při tom  bývá člověku zpochybňována jeho víra, bývá označován jako psychicky postižený nebo jako nástroj satana.


Daniel Zwiker preferuje v této problematice pojem „náboženské“ zneužití, namísto obvykle používaného termínu „duchovní“ zneužívání. Skutečně "duchovní" je pro něj u křesťana vliv Ducha svatého, který působí  konstruktivně, pozitivně a nikoli zneužíváním. Zneužívání přichází v církevnickém, náboženském plášti, proto používá raději pojem „náboženské“ zneužívání. Problém je však znám i v esoterice nebo ideologiích, v nichž se člověk podřizuje něčemu nadlidskému proto, aby legitimizoval své vlastní cíle nebo potřeby.

Předpokladem náboženského zneužívání jsou mocenské  sklony projevované pachatelem nebo obětí pachateli legitimizované. Může být ovlivněn růzností intelektuální úrovně nebo postavení v církevním prostředí. Moc je zde zneužívána k omezování svobody ostatních. Oběti náboženského zneužívání jsou navíc často vydány pachatelům na milost. Zneužívaní jsou ovládáni strachem z důsledků vzepření se, jako jsou vina, trest, hanba, vyloučení, ztráta spásy. Podle Zwikera jde o náboženské zneužívání i tehdy, pokud je  zneužívané osoby tak nevnímají a samy přiznávají pachateli tuto hranice překračující autoritu nad sebou.

pátek 29. března 2019

Jakub Fraj: Skutečně otevřená církev?

Čtyřdenní konference Česko-slovenské unie Církve adventistů sedmého dne proběhla během minulého týdne v malenovickém hotelu Petr Bezruč za účasti 214 (resp. 215) delegátů a několika dalších hostů a pozorovatelů. Celkem bylo na konferenci nahlášeno 230 delegátů. Z nich bylo 122 volených zástupců sborů a 108 ostatních. Ze 122 volených delegátů sborů bylo 17 kazatelů. 108 ostatních delegátů tvořilo 86 ordinovaných kazatelů z celé unie, 8 zástupců institucí církve, 12 členů výboru unie a 2 zástupci divize. V součtu mělo být přítomno 117 nezaměstnanců církve a 113 zaměstnanců církve. 

Když jsem vyrážel na konferenci ČSU, nebyl jsem si jistý, co vlastně očekávat. Uvažoval jsem nad tím, jestli je vůbec možné, aby mělo naše setkání jiný přínos než volbu nového vedení a potvrzení zajetého směru. Nedávno jsem zahlédl rozhovor s nadpisem „Církev má vítat i toho, kdo ještě neuvěřil, nebo kdo jí dokonce kritizuje“, který mě vedl k zamyšlení, jestli dokážeme vůbec na jednání otevřít naší mysl jiným názorům, argumentům a pohledům na věc.


Nakonec jsem ale byl mile překvapený. Asi v půlce konferenčního jednání jsem se potkal s předsedou unie Mikulášem Pavlíkem, který se mě zeptal, jak zatím hodnotím jednání konference a zdůraznil, ať se nebojím být upřímný. Nebyl čas ze sebe vypravit dlouhou studii na téma konference, a tak jsem odpověděl jen něco ve smyslu, že i když diskuze vypadají, že máme různé názory, které mnohdy vypadají neslučitelně, usnesení, která jsou hlasována, jsou překvapivě otevřená, moderní a možná až liberální. Také jsem dodal, že jsem čekal, že touhle dobou už budou vzduchem létat židle a ono se tak zatím neděje. Přišlo mi, že i přes různé procedurální nedostatky, se diskuze držela ve věcné rovině a nepřeskakovala k osobním útokům. 

Ještě než se pustím do představení průběhu samotného jednání, chtěl bych se vyjádřit k argumentu, že jednotlivec nemůže změnit z hola nic. Já jsem byl mým sborem zvolený delegátem na konferenci Českého sdružení CASD, takže jsem na konferenci unie neměl vůbec být. Ústava CASD ale umožňuje v případě zájmu každému členovi, aby se na vlastní náklady účastnil konference v pozici pozorovatele, který nesmí diskutovat ani hlasovat, ale po celou dobu jednání může být přítomný. Toho jsem jako jeden z mála využil i já a rozhodně toho nelituji. Kromě toho, že jsem mohl vést mnoho rozhovorů se zajímavými lidmi, jsem se také zúčastnil setkání s hospodářem unie Markem Škrlou ohledně hospodaření církve, měl jsem tu možnost podílet se na tvorbě několika návrhů na změnu Ústavy CASD a také jsem připravoval pozměňující návrh k moravskému návrhu k bodu ordinace žen pro případ, že by ordinace nebyla schválena. Z konference si odnáším nejen pocit, že jsem nejen „byl u toho“, ale i to, že jsem svojí přítomností dokázal, že jakýkoliv člen naší církve, který má zájem, může přispět k vývoji naší církve kupředu.

Během vedení konference se střídalo velké množství předsedajících, a to zejména proto, že byli zároveň předsedy výborů a pracovních skupin. To vedlo k tomu, že byl předsedající ne vždy v obraze a jednání se tak protahovalo. Důsledkem účasti administrátorů církvi na jednání výborů a pracovních skupin bylo i to, že se zásadní body agendy stále odročovaly na později a později, aby se k nim mohli vyjádřit příslušní zpravodajové. Paradoxně se tak za pátek, což byl jediný celý den určený k probírání agendy, vyřešilo mnoho bodů z konce agendy, ale skoro žádný ze začátku. Na důležité body agendy pak nebylo dost času a někdy tak delegáti přišli o možnosti diskutovat nebo se kvůli tomu musela konference prodlužovat.

pondělí 25. března 2019

Úřady církve adventistů v ČR a SR se (možná) zredukují. Ženy zrovnoprávněny

Delegáti konference Česko-Slovenské unie církve adventistů v Malenovicích potvrdili ve funkcích dosavadní vedoucí unie Mikuláše Pavlíka, Petera Číka a Marka Škrlu a zároveň je požádali, aby do dvou let uskutečnili změnu organizace církve v Česku a na Slovensku z dosavadních čtyř ústředí na efektivnější model, například na unii sborů s jediným ústředím nebo po vzoru Švýcarské unie bez vlastního ústředí, kdy by se ve vedení unie střídala vedení jednotlivých sdružení. Církev v Česku a na Slovensku by tak ročně ušetřila asi 6 milionů korun za provoz ústředí unie v Praze na Vinohradech a získala další prostředky za případný pronájem jeho bytových a kancelářských prostor. Při schvalování zápisu však staronový předseda unie Mikuláš Pavlík náhle nechal změnit formulaci o zvolení vedoucích na "další období", obvyklou ze zápisů předchozích konferencí, na "další pětileté období", čímž uvedené zefektivnění podle švýcarského vzoru "do dvou let" prakticky popřel a změnit to může jen svolání další, mimořádné konference, které je nejisté.

Po delší vypjaté rozpravě delegáti poměrem 93 ku 82 hlasům schválili ordinaci žen do plné duchovenské služby v České a Slovenské republice, což byla poslední překážka plné rovnoprávnosti žen v církvi a její službě na tomto území. Ke schválení přispěly v rozpravě také přítomné ženy. Například pražská kazatelka Soňa Sílová, která se k této věci dosud odmítala vyjádřit, na požádání popsala své těžkosti: "Pán Bůh mne používá k přivádění lidí k sobě, a když mě pak jako duchovní požádají o křest, musím jim odpovědět, že je pokřtít nemohu. Na jejich otázku  proč, tak musím popravdě odpovědět, že nevím."


O návrhu změnit ústavu církve tak, aby v jejím  demokratickém zastupitelském uspořádání hromadně nerozhodovali lidé bez zastupitelského mandátu, tedy nikým nezvolení kazatelé tvořící z titulu své funkce více než třetinu delegátů na konferencích, bylo naopak delegátům jakkoli diskutovat znemožněno a byl okamžitě bez rozpravy zamítnut, a to právě i mnohými kazateli. Hned po představení návrhu jeho předkladatelem z největšího českého sboru v Praze na Smíchově a zpravodajem návrhu se přihlásil delegát ze sboru Kyjov a požádal o "ukončení rozpravy" delegátů, ačkoli žádná ještě nezačala. Jakákoli diskuse o návrhu byla hlasováním pod vedením předsedajícího kazatele a tajemníka unie Petera Číka a s velkou podporou právě kazatelů bez mandátu, o kterých měla být řeč, ostatním delegátům znemožněna a stejným způsobem byl vzápětí zamítnut návrh na změnu ústavy. Námitky na neslučitelnost delegátských práv nevolených kazatelů s demokratickými ustanoveními ústavy, církevního řádu a pracovních předpisů církve o rovnosti všech členů při její zastupitelské správě zamítl i konferenční výbor pro změnu ústavy, složený většinou opět z kazatelů.

pondělí 4. března 2019

Jakou zprávou o církvi je chystaná česko-slovenská konference adventistů?

Církev adventistů sedmého dne v České a Slovenské republice se po pěti letech připravuje na řádnou konferenci své Česko-Slovenské unie. Více než dvě stovky účastníků z Českého, Moravskoslezského a Slovenského sdružení sborů naplní na čtyři dny od 21. do 24. března hotel Petr Bezruč v Malenovicích u Frýdlantu nad Ostravicí. Podle ústavy církve (čl. 29) má konference unie hodnotit činnost církve a jejích orgánů za uplynulé období, rozhodovat o programech, cílech a vedoucích na budoucí období, o základních finančních a majetkových otázkách, přijímat a měnit ústavu církve, organizovat sdružení a jejich působnost, přijímat opatření k zajištění jednoty, čistoty víry, ke zvyšování duchovní, morální a odborné úrovně pracovníků církve a efektivity jejich služby. Co vlastně o činnosti církve v Česku a na Slovensku v uplynulém období, o jejích plánech do budoucna, hospodaření, organizaci, transparentnosti rozhodování, jednotě a úrovni jejích pracovníků vypovídají zprávy a agenda nastávající konference?

Leccos napovídá již předkonferenční (ne)debata v církvi o návrzích ze sborů. S návrhy přijatými na členských shromážděních sborů, které neprošly do agendy unijní konference přes výbory sdružení nebo v nich doznaly zásadních změn, nebyly ostatní sbory seznámeny a jejich vyřazení zpravidla nebylo nijak vysvětleno ani samotným navrhujícím členským shromážděním, v lepším případě byla pouze formálně zpravena, že jejich návrhy prostě nezískaly potřebný počet hlasů. Například sbor Liberec takto neuspěl s návrhem na změnu pravidel (ústavy), která by omezila ve výboru unie podíl zaměstnanců církve vůči laickým zástupcům ze sborů maximálně na polovinu – v současném výboru unie je podíl zaměstnanců dvoutřetinový. Dosavadní výbor unie sice navrhl složení svého nástupnického výboru jako osmnáctičlenného s devíti zaměstnanci a devíti laiky, nikoli však jako změnu pravidel i pro další výbory unie v budoucnu. A na konferenci už liberecký ani žádný jiný delegát nemá mít možnost to změnit, protože výbor unie zároveň doplnil do jednacího řádu konference, že „Všechny návrhy předložené výboru pro změnu ústavy musejí být odsouhlaseny výborem sdružení nebo výborem unie“. Z procesu navrhování změn ústavy tak výbor unie prakticky vyloučil řádně zvolené delegáty na konferenci, která má změny ústavy v kompetenci. Z návrhu největšího slovenského sboru Bratislava 1 "Zrušit praxi investování finančních prostředků CASD do různých investičních fondů nebo akcií různých výnosných firem" se zase v návrhu agendy konference stalo toto: "Žádáme zástupce EUD, aby vysvětlil delegátům konference ČSU principy a filozofii práce investičního oddělení při GK a způsob investování do investičních fondů." Sbor, který z etických důvodů žádá zrušení podnikatelských aktivit církve, se z návrhu agendy konference dozvídá, že jeho sdružení na základě jeho návrhu žádá naopak obhajobu těchto aktivit. Návrhy sborů, které se do agendy konference dostaly, jsou nyní konzultovány na uzavřených okrskových setkáních delegátů a zástupců sborů, v elektronických ani tištěných médiích církve určených pro řadové členy se však ani ty neobjevily. Řada sborů přitom do přípravy konference ve svých sdruženích vstoupila právě s požadavkem lepšího informování řadových členů o dění a rozhodování v církvi.


Hodnocení uplynulého pětiletého působení církve v České a Slovenské republice a z něho vycházejícímu vytýčení vize unie pro další pětileté období věnuje rozeslaný program konference polovinu prvního konferenčního dne. Zpráva "o stavu unie" z pera jejího předsedy Mikuláše Pavlíka, nadepsaná a podepsaná jako zpráva "předsedy výboru" unie, se skutečně zabývá téměř výhradně jen administrativními procesy ve výboru unie, krátce i ve výborech Interevropské divize a Generální konference církve, kde adventisty z České a Slovenské republiky předseda zastupoval. Jen zcela obecně shrnuje, že "máme za sebou pět dynamických roků života církve se všemi výzvami a radostmi, které přinesly", a že "ne vždy jsme měli dostatek odvahy pro uskutečnění potřebných a očekávaných změn". Pokud se předseda nechystá svou úřední zprávu ještě osobně komentovat, ponechává zřejmě skutečné zhodnocení, jak a proč se (ne)daří naplňovat ambiciózní strategickou vizi unie vytýčenou minulou konferencí pod názvem "Horlivá, otevřená a rostoucí církev" na ostatních delegátech. A navržený orientační program poskytuje plenární diskusi o jeho zprávě asi 15 minut.

Uvedená vize unie na léta 2014 až 2019 s takovými praktickými doporučeními, jako vyhledávat, vychovávat a povzbuzovat vůdce pro konkrétní činnosti církve v různých oblastech formou systematického vzdělávání a motivačních setkávání, podpořit přípravu učitelů, studentů pedagogiky a dalších dobrovolníků, členů církve, kteří by vyučovali – lektorovali na školách v oblasti seznamování s Biblí, etické výchovy a podobně, nově se zabývat aktuálním „Evangeliem pro dnešek“ zaměřeným na jednotlivé věkové a sociální skupiny, zaměřit se na službu mezi romskou populací, národnostními menšinami a různými subkulturami nebo prakticky zapojit misijní prvek do tříd sobotní školy, ukládá výslovně výboru unie, "aby průběžně kontroloval a jednou ročně při příležitosti výročního setkání vyhodnotil praktické naplňování této vize schválené konferencí na dané konferenční období a případně korigoval další směřování oddělení či instituce ve smyslu této vize". O takové činnosti výboru unie a jejích výsledcích se rozeslaná zpráva předsedy nezmiňuje.

pondělí 21. ledna 2019

Marvi Kalmusová: Pro mé přátele je modlitba, jako když dáte “lajk”

Jsem člověk, který si chrání své soukromí. Určitě nejsem jedním z těch lidí, kteří na Facebooku neustále posílají gospelové písně nebo zprávy typu “Ježíš tě miluje”. Hlasité rozhlašování mého přesvědčení a mých životních situací není něco, co by mi bylo blízké. Na druhé straně jsem oddanou následovnicí Ježíše, která spadá pod jurisdikci Jeho velkého pověření. A to nevyhnutelně vede k okamžiku, kdy se tyto dva aspekty mého života střetávají.

V září minulého roku jsem cítila, že se jeden z těchto střetů blíží. Už nějakou dobu jsem ve svém srdci cítila, že bych měla nabídnout svým kamarádům možnost se za ně modlit. Ale má druhá, introvertnější, soukromá tvář mého já si pomyslela, že bych s tím neměla spěchat. Možná ta celá myšlenka mohla odejít, kdybych zůstala dostatečně dlouhou dobu v klidu.

Ale ona neodešla. Musela jsem sebrat odvahu a rozhodnout se jednat.

Bylo to v pátek odpoledne. Seděla jsem ve vlaku směřujícím z Londýna do Newbold a konečně jsem se rozhodla, že ten vnitřní hlas už nemohu dál ignorovat. Nějak mi pomohlo, že jsem měla zrovna dovolenou a byla jsem pryč z Estonska, daleko od domova a od těch, které jsem chtěla oslovit a jejichž kritika by mě mohla zastrašit nebo mi dokonce ublížit.


Zatímco jsem seděla ve vlaku, otevřela jsem svůj Facebook a napsala všem mým estonským kamarádům. Sdělila jsem jim, že si další den vyhradím speciální čas na modlitbu. Že pokud by někdo z nich chtěl, abych se za něj osobně modlila, stačí, když dá “like” mému příspěvku. A že pokud má nějaké speciální přání, za co bych se měla modlit, může mi to napsat v soukromé zprávě. Hned poté jsem vypnula telefon.

Měla jsem trochu obavy, protože jsem nevěděla, co čekat a jaký z toho mám mít pocit. Ale to, co se potom všechno stalo, jsem zcela určitě nečekala.

Desítky a desítky lidí dávaly “lajk” a komentovaly můj příspěvek, někteří z nich mi psali soukromé zprávy a vylévali mi svá srdce. A jaký to byl průřez společností: mladí i staří, křesťané i ateisté, blízcí přátelé i vzdálení známí, s většinovou sexuální orientací i s menšinovou, ženy v domácnosti i kazatelé, kdokoliv od studentů až po jednoho z nejuznávanějších koncertních klavíristů v mé zemi.

Lidé, kteří se rozhodli mi napsat, vyprávěli o svých zápasech. Sdíleli se se zdravotními problémy a těžkostmi samoty, s obavami o své blízké nebo s touhou sloužit Bohu a jeho církvi a otázkami, jak to udělat.