pondělí 21. ledna 2019

Marvi Kalmusová: Pro mé přátele je modlitba, jako když dáte “lajk”

Jsem člověk, který si chrání své soukromí. Určitě nejsem jedním z těch lidí, kteří na Facebooku neustále posílají gospelové písně nebo zprávy typu “Ježíš tě miluje”. Hlasité rozhlašování mého přesvědčení a mých životních situací není něco, co by mi bylo blízké. Na druhé straně jsem oddanou následovnicí Ježíše, která spadá pod jurisdikci Jeho velkého pověření. A to nevyhnutelně vede k okamžiku, kdy se tyto dva aspekty mého života střetávají.

V září minulého roku jsem cítila, že se jeden z těchto střetů blíží. Už nějakou dobu jsem ve svém srdci cítila, že bych měla nabídnout svým kamarádům možnost se za ně modlit. Ale má druhá, introvertnější, soukromá tvář mého já si pomyslela, že bych s tím neměla spěchat. Možná ta celá myšlenka mohla odejít, kdybych zůstala dostatečně dlouhou dobu v klidu.

Ale ona neodešla. Musela jsem sebrat odvahu a rozhodnout se jednat.

Bylo to v pátek odpoledne. Seděla jsem ve vlaku směřujícím z Londýna do Newbold a konečně jsem se rozhodla, že ten vnitřní hlas už nemohu dál ignorovat. Nějak mi pomohlo, že jsem měla zrovna dovolenou a byla jsem pryč z Estonska, daleko od domova a od těch, které jsem chtěla oslovit a jejichž kritika by mě mohla zastrašit nebo mi dokonce ublížit.


Zatímco jsem seděla ve vlaku, otevřela jsem svůj Facebook a napsala všem mým estonským kamarádům. Sdělila jsem jim, že si další den vyhradím speciální čas na modlitbu. Že pokud by někdo z nich chtěl, abych se za něj osobně modlila, stačí, když dá “like” mému příspěvku. A že pokud má nějaké speciální přání, za co bych se měla modlit, může mi to napsat v soukromé zprávě. Hned poté jsem vypnula telefon.

Měla jsem trochu obavy, protože jsem nevěděla, co čekat a jaký z toho mám mít pocit. Ale to, co se potom všechno stalo, jsem zcela určitě nečekala.

Desítky a desítky lidí dávaly “lajk” a komentovaly můj příspěvek, někteří z nich mi psali soukromé zprávy a vylévali mi svá srdce. A jaký to byl průřez společností: mladí i staří, křesťané i ateisté, blízcí přátelé i vzdálení známí, s většinovou sexuální orientací i s menšinovou, ženy v domácnosti i kazatelé, kdokoliv od studentů až po jednoho z nejuznávanějších koncertních klavíristů v mé zemi.

Lidé, kteří se rozhodli mi napsat, vyprávěli o svých zápasech. Sdíleli se se zdravotními problémy a těžkostmi samoty, s obavami o své blízké nebo s touhou sloužit Bohu a jeho církvi a otázkami, jak to udělat.