pondělí 21. ledna 2019

Marvi Kalmusová: Pro mé přátele je modlitba, jako když dáte “lajk”

Jsem člověk, který si chrání své soukromí. Určitě nejsem jedním z těch lidí, kteří na Facebooku neustále posílají gospelové písně nebo zprávy typu “Ježíš tě miluje”. Hlasité rozhlašování mého přesvědčení a mých životních situací není něco, co by mi bylo blízké. Na druhé straně jsem oddanou následovnicí Ježíše, která spadá pod jurisdikci Jeho velkého pověření. A to nevyhnutelně vede k okamžiku, kdy se tyto dva aspekty mého života střetávají.

V září minulého roku jsem cítila, že se jeden z těchto střetů blíží. Už nějakou dobu jsem ve svém srdci cítila, že bych měla nabídnout svým kamarádům možnost se za ně modlit. Ale má druhá, introvertnější, soukromá tvář mého já si pomyslela, že bych s tím neměla spěchat. Možná ta celá myšlenka mohla odejít, kdybych zůstala dostatečně dlouhou dobu v klidu.

Ale ona neodešla. Musela jsem sebrat odvahu a rozhodnout se jednat.

Bylo to v pátek odpoledne. Seděla jsem ve vlaku směřujícím z Londýna do Newbold a konečně jsem se rozhodla, že ten vnitřní hlas už nemohu dál ignorovat. Nějak mi pomohlo, že jsem měla zrovna dovolenou a byla jsem pryč z Estonska, daleko od domova a od těch, které jsem chtěla oslovit a jejichž kritika by mě mohla zastrašit nebo mi dokonce ublížit.


Zatímco jsem seděla ve vlaku, otevřela jsem svůj Facebook a napsala všem mým estonským kamarádům. Sdělila jsem jim, že si další den vyhradím speciální čas na modlitbu. Že pokud by někdo z nich chtěl, abych se za něj osobně modlila, stačí, když dá “like” mému příspěvku. A že pokud má nějaké speciální přání, za co bych se měla modlit, může mi to napsat v soukromé zprávě. Hned poté jsem vypnula telefon.

Měla jsem trochu obavy, protože jsem nevěděla, co čekat a jaký z toho mám mít pocit. Ale to, co se potom všechno stalo, jsem zcela určitě nečekala.

Desítky a desítky lidí dávaly “lajk” a komentovaly můj příspěvek, někteří z nich mi psali soukromé zprávy a vylévali mi svá srdce. A jaký to byl průřez společností: mladí i staří, křesťané i ateisté, blízcí přátelé i vzdálení známí, s většinovou sexuální orientací i s menšinovou, ženy v domácnosti i kazatelé, kdokoliv od studentů až po jednoho z nejuznávanějších koncertních klavíristů v mé zemi.

Lidé, kteří se rozhodli mi napsat, vyprávěli o svých zápasech. Sdíleli se se zdravotními problémy a těžkostmi samoty, s obavami o své blízké nebo s touhou sloužit Bohu a jeho církvi a otázkami, jak to udělat.

Četla jsem tyto zprávy pozdě v noci a plakala. Následujícího rána jsem poslušně napsala všech 76 jmen a modlila se za každé z nich. Naštěstí jsem měla volnou sobotu, luxus, který mám jako pastorka málokdy, protože vyhrazený čas na modlitby nakonec trval půl dne.

Už se blížil sobotní večer, když jsem končila (vyčerpaná) se svým modlitebním shromážděním. Chtěla jsem smazat svůj příspěvek z předchozího dne, když v tom přišel ten nejdůležitější komentář ze všech. Pocházel od jedné známé z dětství, kterou jsem už 20 let neviděla. Ptala se mě, zda mám ještě místo ve svém modlitebním seznamu a řekla mi, že by byla ráda za mé modlitby pro jejího jednoročního syna, který čeká na operaci srdce.

Protože neví, jak se modlit, přála by si, abych jí s tím pomohla. “Ano, samozřejmě,” odepsala  jsem. “Budu se modlit.”

Ach! Ukázalo se, že to byla jedna z nejtěžších modlitebních bitev v mém životě. Modlila jsem se několik týdnů za toho malého chlapíka, který musel vydržet ne jednu, ale dvě operace srdce a téměř to nedal. Až do dnešního dne mi jeho matka posílá fotky a videa z jeho zotavování a “bezstarostných radostí”, které mohou mít jen děti. Skoro o něm přemýšlím, jako by to byl můj vlastní syn. Zatím jsem jeho rodinu nemohla navštívit a podívat se tomu chlapci do tváře, ale bude to něco, až ten den přijde a já se s ním konečně setkám!

Tento “modlitební experiment”, který jsem později několikrát opakovala (s mnohem menší úzkostí a s mnohem větší jistotou), mi dal několik důležitých ponaučení.

Za prvé, uviděla jsem v našich srdcích tu touhu po někom, kdo by se o nás zajímal natolik, že by se za nás modlil. Ať už věřící či nevěřící, máme tuto touhu opravdu v sobě a jako křesťané uděláme dobře, když na to nezapomeneme.

Také mě to naučilo něco o potenciálu a síle sociálních médií. Facebook věci tak zjednodušil, jen si představte, osobní modlitba za to, že dáte “lajk”. Neexistuje už nižší práh, než právě tohle. Znám mnoho z těch lidí, za které se modlím, kteří by nikdy nevkročili do kostela, ale dali “lajk”. Je to jednoduché. Jde to.

Dozvěděla jsem se také více než kdy dříve o síle modlitby. Během týdnů a měsíců mého modlitebního dobrodružství jsem dostala mnoho šťastných a povzbudivých zpráv nebo hovorů: “Ano, diagnóza byla lepší, než jsem se obávala,” “ta situace se vyřešila,“ ”o problém bylo postaráno,” “děkuju, děkuju.”

Samozřejmě existuje mnoho lidí, kteří se už neozvali. A jsou to právě oni, kteří mně dali tu nejdůležitější lekci ze všech - být vytrvalý v modlitbách, ať už vidím nebo nevidím výsledky a slyším nebo neslyším šťastné zprávy. Bůh nepůsobí tak okázale, jako spíše tiše a neviditelně v lidských srdcích. A když lidé nic neříkají, učí mě to být trpělivou a pokračovat v modlitbách.

Cením si seznamu modliteb, které mám od minulého roku. Miluji příběhy, které slyším. Miluji to zapojení do životů mých přátel po tom, co jsem se za ně začala modlit. Teď mi na nich víc záleží. Je skvělé být na koncertě a poslouchat oblíbeného pianistu jinýma ušima (možná byste mohli říct jiným srdcem), protože se za něj pravidelně modlím.

Také jsem musela ocenit krásná slova spoluzakladatelky církve adventistů Ellen Whiteové: “Viděla jsem, že každou modlitbu poslanou vzhůru vírou upřímného srdce Bůh slyší a odpoví na ni, a tomu, který tuto prosbu vyslal, bude požehnáno ve chvíli, kdy to bude nejvíce potřebovat a tak často, že to překročí jeho očekávání. Žádná modlitba pravých svatých není ztracená, když je poslána z upřímného srdce” (Svědectví pro církev, díl 1, s. 121).

Marvi Kalmusová je adventistickou pastorkou v Estonsku, která otevírá své srdce a vystupuje ze své komfortní zóny, aby změnila životy svých přátel.