Čtyřdenní konference Česko-slovenské unie Církve adventistů sedmého dne proběhla během minulého týdne v malenovickém hotelu Petr Bezruč za účasti 214 (resp. 215) delegátů a několika dalších hostů a pozorovatelů. Celkem bylo na konferenci nahlášeno 230 delegátů. Z nich bylo 122 volených zástupců sborů a 108 ostatních. Ze 122 volených delegátů sborů bylo 17 kazatelů. 108 ostatních delegátů tvořilo 86 ordinovaných kazatelů z celé unie, 8 zástupců institucí církve, 12 členů výboru unie a 2 zástupci divize. V součtu mělo být přítomno 117 nezaměstnanců církve a 113 zaměstnanců církve.
Když jsem vyrážel na konferenci ČSU, nebyl jsem si jistý, co vlastně očekávat. Uvažoval jsem nad tím, jestli je vůbec možné, aby mělo naše setkání jiný přínos než volbu nového vedení a potvrzení zajetého směru. Nedávno jsem zahlédl rozhovor s nadpisem „Církev má vítat i toho, kdo ještě neuvěřil, nebo kdo jí dokonce kritizuje“, který mě vedl k zamyšlení, jestli dokážeme vůbec na jednání otevřít naší mysl jiným názorům, argumentům a pohledům na věc.
Nakonec jsem ale byl mile překvapený. Asi v půlce konferenčního jednání jsem se potkal s předsedou unie Mikulášem Pavlíkem, který se mě zeptal, jak zatím hodnotím jednání konference a zdůraznil, ať se nebojím být upřímný. Nebyl čas ze sebe vypravit dlouhou studii na téma konference, a tak jsem odpověděl jen něco ve smyslu, že i když diskuze vypadají, že máme různé názory, které mnohdy vypadají neslučitelně, usnesení, která jsou hlasována, jsou překvapivě otevřená, moderní a možná až liberální. Také jsem dodal, že jsem čekal, že touhle dobou už budou vzduchem létat židle a ono se tak zatím neděje. Přišlo mi, že i přes různé procedurální nedostatky, se diskuze držela ve věcné rovině a nepřeskakovala k osobním útokům.
Ještě než se pustím do představení průběhu samotného jednání, chtěl bych se vyjádřit k argumentu, že jednotlivec nemůže změnit z hola nic. Já jsem byl mým sborem zvolený delegátem na konferenci Českého sdružení CASD, takže jsem na konferenci unie neměl vůbec být. Ústava CASD ale umožňuje v případě zájmu každému členovi, aby se na vlastní náklady účastnil konference v pozici pozorovatele, který nesmí diskutovat ani hlasovat, ale po celou dobu jednání může být přítomný. Toho jsem jako jeden z mála využil i já a rozhodně toho nelituji. Kromě toho, že jsem mohl vést mnoho rozhovorů se zajímavými lidmi, jsem se také zúčastnil setkání s hospodářem unie Markem Škrlou ohledně hospodaření církve, měl jsem tu možnost podílet se na tvorbě několika návrhů na změnu Ústavy CASD a také jsem připravoval pozměňující návrh k moravskému návrhu k bodu ordinace žen pro případ, že by ordinace nebyla schválena. Z konference si odnáším nejen pocit, že jsem nejen „byl u toho“, ale i to, že jsem svojí přítomností dokázal, že jakýkoliv člen naší církve, který má zájem, může přispět k vývoji naší církve kupředu.
Během vedení konference se střídalo velké množství předsedajících, a to zejména proto, že byli zároveň předsedy výborů a pracovních skupin. To vedlo k tomu, že byl předsedající ne vždy v obraze a jednání se tak protahovalo. Důsledkem účasti administrátorů církvi na jednání výborů a pracovních skupin bylo i to, že se zásadní body agendy stále odročovaly na později a později, aby se k nim mohli vyjádřit příslušní zpravodajové. Paradoxně se tak za pátek, což byl jediný celý den určený k probírání agendy, vyřešilo mnoho bodů z konce agendy, ale skoro žádný ze začátku. Na důležité body agendy pak nebylo dost času a někdy tak delegáti přišli o možnosti diskutovat nebo se kvůli tomu musela konference prodlužovat.
