pátek 29. března 2019

Jakub Fraj: Skutečně otevřená církev?

Čtyřdenní konference Česko-slovenské unie Církve adventistů sedmého dne proběhla během minulého týdne v malenovickém hotelu Petr Bezruč za účasti 214 (resp. 215) delegátů a několika dalších hostů a pozorovatelů. Celkem bylo na konferenci nahlášeno 230 delegátů. Z nich bylo 122 volených zástupců sborů a 108 ostatních. Ze 122 volených delegátů sborů bylo 17 kazatelů. 108 ostatních delegátů tvořilo 86 ordinovaných kazatelů z celé unie, 8 zástupců institucí církve, 12 členů výboru unie a 2 zástupci divize. V součtu mělo být přítomno 117 nezaměstnanců církve a 113 zaměstnanců církve. 

Když jsem vyrážel na konferenci ČSU, nebyl jsem si jistý, co vlastně očekávat. Uvažoval jsem nad tím, jestli je vůbec možné, aby mělo naše setkání jiný přínos než volbu nového vedení a potvrzení zajetého směru. Nedávno jsem zahlédl rozhovor s nadpisem „Církev má vítat i toho, kdo ještě neuvěřil, nebo kdo jí dokonce kritizuje“, který mě vedl k zamyšlení, jestli dokážeme vůbec na jednání otevřít naší mysl jiným názorům, argumentům a pohledům na věc.


Nakonec jsem ale byl mile překvapený. Asi v půlce konferenčního jednání jsem se potkal s předsedou unie Mikulášem Pavlíkem, který se mě zeptal, jak zatím hodnotím jednání konference a zdůraznil, ať se nebojím být upřímný. Nebyl čas ze sebe vypravit dlouhou studii na téma konference, a tak jsem odpověděl jen něco ve smyslu, že i když diskuze vypadají, že máme různé názory, které mnohdy vypadají neslučitelně, usnesení, která jsou hlasována, jsou překvapivě otevřená, moderní a možná až liberální. Také jsem dodal, že jsem čekal, že touhle dobou už budou vzduchem létat židle a ono se tak zatím neděje. Přišlo mi, že i přes různé procedurální nedostatky, se diskuze držela ve věcné rovině a nepřeskakovala k osobním útokům. 

Ještě než se pustím do představení průběhu samotného jednání, chtěl bych se vyjádřit k argumentu, že jednotlivec nemůže změnit z hola nic. Já jsem byl mým sborem zvolený delegátem na konferenci Českého sdružení CASD, takže jsem na konferenci unie neměl vůbec být. Ústava CASD ale umožňuje v případě zájmu každému členovi, aby se na vlastní náklady účastnil konference v pozici pozorovatele, který nesmí diskutovat ani hlasovat, ale po celou dobu jednání může být přítomný. Toho jsem jako jeden z mála využil i já a rozhodně toho nelituji. Kromě toho, že jsem mohl vést mnoho rozhovorů se zajímavými lidmi, jsem se také zúčastnil setkání s hospodářem unie Markem Škrlou ohledně hospodaření církve, měl jsem tu možnost podílet se na tvorbě několika návrhů na změnu Ústavy CASD a také jsem připravoval pozměňující návrh k moravskému návrhu k bodu ordinace žen pro případ, že by ordinace nebyla schválena. Z konference si odnáším nejen pocit, že jsem nejen „byl u toho“, ale i to, že jsem svojí přítomností dokázal, že jakýkoliv člen naší církve, který má zájem, může přispět k vývoji naší církve kupředu.

Během vedení konference se střídalo velké množství předsedajících, a to zejména proto, že byli zároveň předsedy výborů a pracovních skupin. To vedlo k tomu, že byl předsedající ne vždy v obraze a jednání se tak protahovalo. Důsledkem účasti administrátorů církvi na jednání výborů a pracovních skupin bylo i to, že se zásadní body agendy stále odročovaly na později a později, aby se k nim mohli vyjádřit příslušní zpravodajové. Paradoxně se tak za pátek, což byl jediný celý den určený k probírání agendy, vyřešilo mnoho bodů z konce agendy, ale skoro žádný ze začátku. Na důležité body agendy pak nebylo dost času a někdy tak delegáti přišli o možnosti diskutovat nebo se kvůli tomu musela konference prodlužovat.



Výbor pro plány a programy představil vizi s názvem „Církev každodenně otevřená Bohu a lidem“, kterou konference schválila. Zaujal mě zejména jeden z popsaných projevů této vize – reflexe a ochota ke změně. Když jsem odjížděl na konferenci, nebyl jsem si úplně jistý, jestli jako církev dokážeme přijímat změny a vyvíjet se dostatečně rychle. Na konci jednání jsem cítil, že jsem nás možná trochu podcenil. Vize mi tedy přijde rozumná a vystihující to, co možná nejen mě v současné církvi chybí.

 
Na žádost delegátů nepřednášeli administrátoři unie celé zprávy (které byly přiložené v materiálech pro delegáty), ale jen to nejdůležitější z nich. Tím jsme ušetřili nějaký ten čas, který jsme mohli věnovat například diskuzi s hospodářem unie Markem Škrlou o tom, zda přijímat uzávěrku, která nebyla v materiálech pro delegáty. Podstata problému byla v tom, že v materiálech pro delegáty chyběly některé z hospodářských podkladů s poznámkou, že budou dodány. Navíc Marek Škrla v rámci své zprávy navrhl přijmout i účetní uzávěrku a další podobné dokumenty. Některým delegátům se tak nelíbilo, že si vše nemohli prostudovat dopředu a že mají hlasovat o něčem, co nevidí. Řešením by bylo promítnout příslušné dokumenty na plátno, delegátům je rozdat vytištěné nebo před tímto bodem uspořádat setkání pro případné dotazy. Za dobré považuji to, že nikdo nepodezříval vedení církve z nehospodárnosti, ale spíše šlo o princip, že by konference takové dokumenty měla mít možnost prostudovat. Delegáti se hlasováním vyjádřili tak, že zprávu včetně hospodářských dokumentů přijali a Marek Škrla pro zájemce následně uspořádal setkání, kde bylo možné vše prostudovat a prodiskutovat. V rámci tohoto setkání se také diskutovalo o zřízení revizní komise podle čl. 45 odst. 4 Ústavy CASD, která by měla být kontrolním a poradním grémiem pro oblast hospodaření. Delegáti tento návrh podpořili a nový výbor unie vybere členy tohoto kontrolního orgánu. Existence nezávislé revizní komise považuji za velký krok vpřed v naší církevní kultuře a myslím si, že přispěje ke zvýšení důvěryhodnosti našeho hospodaření. Také oceňuji setkání s hospodářem, kde jsme dostali vyčerpávající vhled do hospodaření unie.

Když jsem se díval do zápisu z minulé konference, jmenovací výbor navrhl jména administrátorů církve velmi rychle – vlastně již první večer. My jsme si na návrh jména předsedy unie museli počkat až na páteční dopoledne. Návrh jména tajemníka unie pak přišel relativně rychle, ale na návrh jména hospodáře unie jsme museli čekat několik hodin. Podle toho, že jmenovací výbor navrhl vyměnit v zásadě celý unijní výbor, je možné, že to samé chtěl udělat i s administrátory. Vypadá to, že ale na pozice administrátorů unie není nijak dlouhá fronta, a tak jsme se vrátili zpátky k osvědčeným jménům – Mikuláš Pavlík, Peter Čík a Marek Škrla.

Jedním z mnoha překvapení této konference bylo i přijetí návrhu na zefektivnění činnosti unie. Záměrně nebyl přijat žádný konkrétní návrh, takže bude na sdruženích, aby spolu s unií do dvou let připravila model, který současnou situaci změní k větší efektivitě. V přijatém návrhu je formulace, která hovoří o „přechodném období dvou let, které budou určeny k realizaci případného rozhodnutí konference,“ jejíž výklad nyní dělá lidem obtíže. Někdo z textu přijatého usnesení oprávněně vyvozuje, že by se do dvou let mělo přejít na nový efektivnější model řízení. Jiní si zase myslí, že za dva roky má být mimořádná konference, která tyto změny potvrdí. Další se zase kloní k tomu, že do dvou let má dojít ke shodě na dalším postupu, pak by měla začít příprava realizace a teprve na další řádné konferenci by mělo dojít k definitivnímu odmávnutí řešení. I když přijaté usnesení jasně hovoří o nějaké změně do dvou let, myslím si, že do dvou let dojde maximálně k tomu, že sdružení spolu s unií přijdou s něčím, co jsou ochotná realizovat. Pokud by to bylo proveditelné, je v moci výboru unie to i realizovat. Pokud by to byl větší zásah do fungování církve, nebránil bych se svolání mimořádné konference, aby tento postup potvrdila. Realisticky ale musím říci, že do dvou let k přechodu na nový model fungování církve pravděpodobně nedojde.

Potěšilo mě, že konference nejen navrhnula vyšším organizačním jednotkám, aby byl dokument o jednotě církve zrušen, ale také podpořila vyhlášení výboru unie a rozhodla, že tento dokument nebude v naší unii aplikován. Ukazuje to, že si jsme vědomi, že GK není neomylná a že pokud věci kolem nás překročí určitou mez, jsme ochotni se proti tomu vymezit.

Výbor Českého sdružení CASD na základě podnětu našeho smíchovského sboru podal návrh na to, aby konference promyslela, zda neupravit poměr volených a nevolených delegátů na konferenci směrem k těm voleným. Nepřišlo mi úplně správné, že po představení návrhu ještě před formálním otevřením diskuze, přišel jeden delegát s návrhem diskuzi ukončit a přejít k hlasování. Plénum tento návrh odhlasovalo a následně v hlasování předložený návrh o způsobu nominace delegátů zamítnulo. Není mi to líto jen kvůli tomu, že byla diskuze zamítnuta. Procedurálně by bylo asi vhodnější nejdříve diskuzi nechat otevřít, ale pokud delegáti diskuzi nechtěli, odhlasovali by její ukončení nehledě na to, jestli by předsedající řekl, že otevírá diskuzi nebo ne. Spíš mi je proti srsti to, že na konferenci jsou delegáti, kteří si nechtějí vyslechnout důvody, proč daný návrh podpořit či nepodpořit, ale rovnou chtějí „ať už je to za námi, nemusíme se s tím zdržovat a můžeme jet domů“. Zaráží mě to, že na takto důležité setkání přijede někdo, kdo není ochoten přijmout kulturu demokratické diskuze a setkání si jen odsedí, odhlasuje a diskuzi počítá za část, kterou jen „přetrpí“.

Ohledně způsobu nominace zazněl jeden argument, který bych rád vyvrátil. Pokud bychom prý zvýšili počet těch, které volí sbory a snížili počet těch, kteří jedou z titulu své funkce (např. vysvěcení kazatelé), sbory by kvůli nedostatku ochotných laiků vysílali jako volené delegáty kazatele, takže by se reálně počet laiků na konferencích snížil. Moje první poznámka je taková, že tento návrh neříká, že je třeba více laiků a méně kazatelů. Tento návrh říká, že je třeba, aby bylo na konferenci více lidí, kteří mají přímou důvěru sborů. A pokud sbory vyšlou své kazatele, protože k nim mají důvěru, je to správné. Na druhou stranu dnes sbor nemá možnost svého kazatele nevyslat, pokud by k tomu měl důvod. Druhou poznámkou je to, že počet kazatelů je omezený. Tedy pokud bychom zrušili možnost pro kazatele jet na konference automaticky, ale zachovali jsme celkový počet delegátů konferencí stejný, tak by i za předpokladu, že všechny sbory vyšlou všechny svoje kazatele, bylo možné mít na konferencích dostatečné množství laiků. Teoreticky by složení konference mohlo vypadat úplně stejně. Jen by sbory měly možnost u každého, který by na konference jel, říci, jestli chtějí, aby tam jel nebo ne. Považuji za smutné, že právě takovéto argumenty v diskuzi nemohly zaznít kvůli tomu, že byla předčasně ukončena.


Dojem z konference mi také trochu narušilo hektické přijímání změn Ústavy CASD. Uvědomuji si, že nebylo moc času, ale abychom na setkání, které je jednou za pět let, přijímali změny v tak zásadním dokumentu jako je Ústava CASD, formou klikání mezi navrhovanými změnami, aniž bychom znali kontext, to mi nepřijde správné. Zdůvodnění změn mělo být rozhodně širší. I když byl prostor pro vznesení připomínek (kterých podle mě nebylo úplně málo), Výbor pro změnu ústavy nakonec zapracoval jen dvě drobnosti. Kdyby bylo více času, třeba by těch připomínek mohlo být zapracováno více.

To, že delegáti konference na závěr svého jednání těsným poměrem 93:82 podpořili ordinaci žen v naší unii, pravděpodobně většina z vás ví. Chtěl bych se s vámi podělit o ten okamžik, kdy se tak stalo. Vizuálně to totiž pro většinu vypadalo, že tento návrh neprojde a v hlavách mnohých včetně mě se už formulovaly pozměňující návrhy k dalším návrhům, abychom se v této oblasti alespoň posunuli, když už ordinace neprojde. Sčítači sčítali hlasy, já jsem zrovna odeslal sms s textem návrhu a v tu chvíli předsedající oznámil, že návrh prošel. Celý sál utichl a překvapení delegáti několik vteřin zpracovávali překvapivé rozhodnutí. „Vítězové“ nijak neslavili, ale všem nám došlo, že jsme se nevratně posunuli ku předu. Došel jsem k tomu, že je to spíš symbolické rozhodnutí, protože pravděpodobně k první ordinaci nedojde v dohledné době, ale o to větší to pro mě má hodnotu.

Kromě výše uvedených bodů konference řešila i mnoho dalších „drobností“, o kterých se můžete dočíst na webu www.casd.cz. Došlo na diskuzi o délce funkčního období, o výši odvodů části desátků na divizi, o zřízení pozice tiskového mluvčího či historika, o informování o investičních fondech GK či o změnách v církevním řádu. Zbytek bodů včetně návrhu na „prodiskutování a zvážení setrvání CASD v roli pozorovatele v Ekumenické radě církvi“ byl předán k rozhodnutí novému unijnímu výboru. 

Nikdo nečekal, že se tak ostře vymezíme vůči GK, že podpoříme efektivnější chod církve nebo že schválíme ordinaci žen. Ale stalo se tak. Odnáším si z toho to, že slova nově schválené vize nebudou jen na papíru, ale že se skutečně posouváme kupředu. Původně jsem si myslel, že konference bude hodně rozdělená podle sdružení, odkud přijedou delegáti, ale nijak mi nepřišlo. Delegáti hlasovali nehledě na svojí příslušnost – je jedno, jestli byli delegáti muži či ženy, kazatelé či laici, mladí či starší nebo Česi, Moravané (a Slezané) či Slováci.

Úroveň celého jednání trochu kazil přístup některých delegátů, kteří vnímali diskuzi jako zbytečnou a na místo vyslechnutí názorů a argumentů diskutujících chtěli rovnou hlasovat. Podle nich lze názor vyjádřit lépe pozvednutím hlasovacího lístku než diskuzí i mikrofonu. S takovým přístupem nemůžu souhlasit, protože to podrývá celou podstatu konference. Pro mě má konferenční setkání přidanou hodnotu v tom, že se pokoušíme najít společnou cestu kupředu. Pokud nám nejde o to vyslechnout si i jiné názory, pak bychom mohli dělat konferenci elektronicky a ještě bychom církvi ušetřili peníze.

I přes to, že se konference v bodu ohledně srozumitelné komunikace ven i dovnitř neusnesla, je tu prostor, který by stálo za to naplnit. Kdyby návrh Slovenského sdružení CASD po odmazání informování o investičních fondech nestáhlo, konference by velmi pravděpodobně odhlasovala alespoň to, aby se na webu CASD objevovaly informace o jednání EUD a GK a případně aby byly zveřejňovány i články ne jen oficiální ale i z pera našich zástupců v těchto grémiích. Myslím si, že i když k tomu konference nepřijala usnesení, takový způsob informování by mohl leckdo ocenit. 

Z konference jsem odjížděl mile překvapený. Dokázali jsme posunout více věcí, než jsem předpokládal. Samozřejmě ne všechno bylo ideální a myslím si, že je ještě hodně práce před námi. Ale už jen ten signál, že tu je ochota církev otevírat a věci posouvat, stál za to tam jet. Potěšilo mě závěrečné slovo předsedy unie Mikuláše Pavlíka, který mimo jiné nabádal k tomu, abychom se vzájemně nevzdalovali a vyjádřil se i k otázce laiků, což bych rád s jeho souhlasem ocitoval: „Vím, že názory laiků nás můžou někdy rušit, být proti srsti, narušovat náš zažitý systém, ale potřebujeme jich vedle sebe. Potřebujeme vaší otevřenost, nápady a ochotu k dialogu a spolupráci na společném projektu, kterým je boží království.“

Během jednání jsem si uvědomil jednu důležitou věc. Na papíře je počet našich členů okolo 9 tisíc a člověku to přijde jen jako nějaká statistika. Na konferenci jsem ale viděl, kolik máme ochotných členů, kteří jsou ochotní kázat, podílet se na sborovém životě, být součástí různých výborů, grémií, konferencí či administrativy. Je důležité si takových lidí vážit, protože právě na nich je závislá naše každodenní činnost. Uzavírám s díkem všem těm, kteří jsou i přes různé názory a pohledy na věci kolem nás ochotní věnovat svůj čas a energii naší církvi.


Jakub Fraj