neděle 28. dubna 2019

Jakub Fraj: Natažená ruka neziskových organizací

V našem okolí je mnoho organizací, které si žádají naší pozornost a mnohdy i různé formy podpory. Jak vlastně funguje financování takových neziskových organizací? A podle čeho si vybrat tu, které svěřit svojí důvěru? Zvenku je do neziskových organizací vidět méně či více, dle toho, jak se dané organizaci líbí a také dle toho, co dárci, kteří jí podporují, vyžadují. Obecně lze nalézt několik společných znaků, které je dobré znát dříve, než se člověk do této oblasti více ponoří.

Neziskové organizace nemají mnoho pravidelných příjmů. Částečně ale můžou spoléhat na členské příspěvky (v případě organizací s větší členskou základnou) nebo na tržby (v případě organizací, které mají co prodávat – například sociální služby). Ostatní organizace mají situaci těžší a proto je mnohdy třeba tvořit rezervu, která může pokrýt případný výpadek financí v dalších letech.

Největším zdrojem příjmů neziskových organizací jsou dotace. Pokud je organizace ve své oblasti již aktivní delší dobu, má „vyšlapané“ cestičky a ví, kde žádat. Dotace jsou ale ze své povahy nenárokové a mnohdy přichází na účet organizací až ve druhém čtvrtletí kalendářního roku. Organizace tedy musí až půl roku hospodařit s jinými penězi.


Doplňkovým zdrojem příjmů neziskových organizací jsou granty či dary nadací, nadačních fondů, firem či soukromých dárců. V této oblasti již plně záleží na tom, jak se organizace umí prezentovat, zda je důvěryhodná a jak umí s potenciálními dárci komunikovat.

Mnoho neziskových organizací plní tzv. veřejný zájem. Dělají činnost, která je potřebná, která je důležitá, ale na kterou stát nestačí. Příkladem může být poskytování sociálních služeb nebo práce s dětmi a mládeží. Je to ve veřejném zájmu? Ano. Hradí stát všechny náklady? Ne. Nutno dodat, že Rada vlády pro NNO se snaží tuto problematiku řešit a hledá nástroje, jak pomáhat takto prospěšným organizacím lépe financovat svoje činnosti. Stát přímo přispívá jen na malé procento z celkových nákladů. Pomoci ale může i například to, že dárci o své dary můžou snižovat svoje daně.

středa 24. dubna 2019

Zdeněk Lukšík: My a oni

Zvláštní dělení, které v sobě může někdy ukrývat nadřazenost a odsouzení těch co jsou "oni".

Tento fenomén je typický pro sektářské projevy. Přesto se všichni v rozhovorech potýkáme s tímto vyjádřením, ale nemusíme to propracovávat do selektivního dělení lidstva. Jakmile jsi členem skupiny "My" začnou se v tobě dít zvláštní procesy. Začneš se separovat, kráčíš po hladině lidské společnosti na hlavách těch "oni", abys udržel vůdčí postavení své skupiny v daném prostředí. Máš extrémní potřebu zašlapávat hlavy těch "oni" pod hladinu. Čím více jich zašlapeš, tím sebejistěji a pevněji vidíš svou skupinu. V takové skupině to však také není jednoduché. Při separaci se stává, že již není po kom šlapat a v tom okamžiku v "My" začne proces hledání třídního nepřítele ve vlastních řadách. To přece znáte nebo jste o tom četli. Politická "sekta" vykonstruovala umělé politické procesy: Začíná to vyloučením z vládnoucí elitní skupiny a pak přichází na řadu donucovací proces pro přiznání viny ze spiknutí. V každé skupině "My" je podhoubí pro kult osobnosti, toužíte-li zůstat ve skupině, pak musíte v boji o přežití nést na ohnutých zádech myšlenkově razantně silnějšího separátora sekty "My".


Vytváření sektářských skupin "My" nutně vede k dalšímu vyseparování vládnoucí elitní jednotky v dané  skupině rozdělující svět na "My" a "oni". Většinou stojí na silném vůdci.     

Taková vedoucí složka má pak neutuchající potřebu ovládat a zasahovat co nejvíce i do drobných detailů života lidského jedince. Je to cílená aktivita podrobit si tu nižší část ve skupinovém prostředí "My". Postupem času se v takové separované skupině vytváří potřebná vládnoucí hierarchie různých výborů, které podléhají dalším výborům, až po ten vrchol pyramidy nejvyšší výbor.

Kristus založil společenství na rovnosti a učil tomu své učedníky. Určitě jste si všimli v NZ následujících myšlenek: "jedni druhé", "navzájem", "milovat jako sebe",  "kdo chce být největší, ať slouží" nebo "ne tak bude mezi vámi", a podobně. Tam, kde otevřeně zaznívá dělení na "My" a "oni", tam se nedaří přátelským sdíleným rozhovorům, aby nebyl jedinec nařčen z nedostatku loajality a nutnosti přitakání - jen "My" to víme nejlépe. Takové křesťanské společenství žije v napětí strachu místo laskavých vzájemných vztahu  a to může dusit dynamické evangelium, které září uvnitř a proniká do okolí. Kristus tomu učil v evangeliích různým způsobem: "Nerozumností stavět svíci pod vědro, kvasu prostupujícího a zvětšujícího objem, rybářské síti mající smysl jen ve vodě, nebo co chcete, aby vám lidé činili ..... ". Nikdy nejde o exhibice jedince, ale o vzájemný vztah, který je přitahujícím magnetem. Tím je láska Kristova, není to naše láska, ale ta proměňující Láska našeho Boha Stvořitele, Vykupitele a Soudce v Kristu Ježíši. Ten soud  pochopíme na jediném místě, na Golgotě.

Golgota ukazuje, že Bůh je sám k sobě nespravedlivý, aby člověka učinil spravedlivého.

pondělí 8. dubna 2019

Daniel Zwiker: Předpokladem náboženského zneužívání jsou mocenské sklony

V Adventním domě ve švýcarské Basileji přednášel Daniel Zwiker, psychoterapeut a teolog, na téma "Víra s riziky a vedlejšími účinky - O náboženském  zneužívání ve zbožném hávu". Akce byla organizována basilejskou pobočkou Ligy Život a zdraví (LLG) v rámci její přednáškové a seminární činnosti. Spolek byl založen v roce 1954 Církví adventistů sedmého dne s cílem holistické podpory zdraví.

Definice zdraví podle Světové zdravotnické organizace WHO je holistická a vnímá lidi jako tělesné, duševní, společenské a duchovní bytosti, řekl Zwiker. Ve všech těchto oblastech může dojít k překročení mezí, což je škodlivé. Platí to i pro duchovní nebo náboženskou oblast.

Psychoterapeut poukázal na řadu příkladů náboženského  zneužívání zaznamenaných v životě církve a popsaných v knize Davida Johnsona a Jeffa van Vonderena "Ničivá moc duchovního zneužívání": Kdo upozorní na problém, je sám označen jako problém. Kdo kritizuje vedoucí, je označen jako ten, kdo má potíže s autoritou. Duchovenská služba bývá zneužívána k manipulaci a mocenskému zasahování do soukromého života. Při tom  bývá člověku zpochybňována jeho víra, bývá označován jako psychicky postižený nebo jako nástroj satana.


Daniel Zwiker preferuje v této problematice pojem „náboženské“ zneužití, namísto obvykle používaného termínu „duchovní“ zneužívání. Skutečně "duchovní" je pro něj u křesťana vliv Ducha svatého, který působí  konstruktivně, pozitivně a nikoli zneužíváním. Zneužívání přichází v církevnickém, náboženském plášti, proto používá raději pojem „náboženské“ zneužívání. Problém je však znám i v esoterice nebo ideologiích, v nichž se člověk podřizuje něčemu nadlidskému proto, aby legitimizoval své vlastní cíle nebo potřeby.

Předpokladem náboženského zneužívání jsou mocenské  sklony projevované pachatelem nebo obětí pachateli legitimizované. Může být ovlivněn růzností intelektuální úrovně nebo postavení v církevním prostředí. Moc je zde zneužívána k omezování svobody ostatních. Oběti náboženského zneužívání jsou navíc často vydány pachatelům na milost. Zneužívaní jsou ovládáni strachem z důsledků vzepření se, jako jsou vina, trest, hanba, vyloučení, ztráta spásy. Podle Zwikera jde o náboženské zneužívání i tehdy, pokud je  zneužívané osoby tak nevnímají a samy přiznávají pachateli tuto hranice překračující autoritu nad sebou.