pondělí 8. dubna 2019

Daniel Zwiker: Předpokladem náboženského zneužívání jsou mocenské sklony

V Adventním domě ve švýcarské Basileji přednášel Daniel Zwiker, psychoterapeut a teolog, na téma "Víra s riziky a vedlejšími účinky - O náboženském  zneužívání ve zbožném hávu". Akce byla organizována basilejskou pobočkou Ligy Život a zdraví (LLG) v rámci její přednáškové a seminární činnosti. Spolek byl založen v roce 1954 Církví adventistů sedmého dne s cílem holistické podpory zdraví.

Definice zdraví podle Světové zdravotnické organizace WHO je holistická a vnímá lidi jako tělesné, duševní, společenské a duchovní bytosti, řekl Zwiker. Ve všech těchto oblastech může dojít k překročení mezí, což je škodlivé. Platí to i pro duchovní nebo náboženskou oblast.

Psychoterapeut poukázal na řadu příkladů náboženského  zneužívání zaznamenaných v životě církve a popsaných v knize Davida Johnsona a Jeffa van Vonderena "Ničivá moc duchovního zneužívání": Kdo upozorní na problém, je sám označen jako problém. Kdo kritizuje vedoucí, je označen jako ten, kdo má potíže s autoritou. Duchovenská služba bývá zneužívána k manipulaci a mocenskému zasahování do soukromého života. Při tom  bývá člověku zpochybňována jeho víra, bývá označován jako psychicky postižený nebo jako nástroj satana.


Daniel Zwiker preferuje v této problematice pojem „náboženské“ zneužití, namísto obvykle používaného termínu „duchovní“ zneužívání. Skutečně "duchovní" je pro něj u křesťana vliv Ducha svatého, který působí  konstruktivně, pozitivně a nikoli zneužíváním. Zneužívání přichází v církevnickém, náboženském plášti, proto používá raději pojem „náboženské“ zneužívání. Problém je však znám i v esoterice nebo ideologiích, v nichž se člověk podřizuje něčemu nadlidskému proto, aby legitimizoval své vlastní cíle nebo potřeby.

Předpokladem náboženského zneužívání jsou mocenské  sklony projevované pachatelem nebo obětí pachateli legitimizované. Může být ovlivněn růzností intelektuální úrovně nebo postavení v církevním prostředí. Moc je zde zneužívána k omezování svobody ostatních. Oběti náboženského zneužívání jsou navíc často vydány pachatelům na milost. Zneužívaní jsou ovládáni strachem z důsledků vzepření se, jako jsou vina, trest, hanba, vyloučení, ztráta spásy. Podle Zwikera jde o náboženské zneužívání i tehdy, pokud je  zneužívané osoby tak nevnímají a samy přiznávají pachateli tuto hranice překračující autoritu nad sebou.

Podle Zwikera jde při náboženském zneužívání o kontrolu myšlení a psychiky jiné osoby: její vlastní hodnoty, názory, pocity a potřeby neplatí a jsou „odteologizovány“ nebo „odracionalizovány“. Často pak žije v nezdravé spiritualitě, ve které nejsou podporovány vlastní myšlení, vnímání a pocity. Jako důsledky lze pozorovat hluboké znejistění, vývoj rysů osobnostní závislosti, obraz Boží zatemněný strachem, život a víra v komplexech bez zdravé sebeúcty.

O náboženském zneužívání lze hovořit, když jsou hranice, které Bůh dal každému člověku, překročeny z náboženských důvodů a je tím zneužívanému nebo zneužívané zužován životní prostor. To se děje vůči osobám bez jejich souhlasu nebo je tento získáván nábožensky krytou manipulací.

Daniel Zwiker poukázal i na jemné formy náboženského zneužívání, když jsou nevysvětlitelné nebo nepochopitelné věci posuzovány nábožensky: například, že kdo se modlí správně a věří, nemá deprese nebo je vyléčen z nemoci, nebo že špatné myšlenky jsou výrazem posedlosti. Často bývá také vlastní intuice zneužívajícího představována jako „Bůh mi ukázal“. Mezi jemné formy náboženského zneužívání patří i představa, že ten, kdo věří, je šťastný.

Jako teolog zná Daniel Zwiker zodpovědnost pastora v kázání: "Je  mnohem snazší generovat v posluchačích pocity viny, než je - bez růžových brýlí - vzchopit a povzbudit". Ježíš nikdy nikoho nezahanboval, řekl Zwiker. Jde tedy také o to kázat eticky. Každý kázající či pastorující by si při tom měl být vědom svých vlastních narcistních slabin a pokušení.

Podle Zwikera se i pozitivní věci mohou stát chorobnými, což rozhodně platí i pro náboženství. Dochází pak k vyhýbání se skutečným problémům, jejich omlouvání nebo manipulování skutečného života skrze náboženství. "Nábožensky chorobní lidé nežijí svůj život ze vztahu s Bohem a v pravdě se sebou, ale především ze zavedených rituálů, principů a dogmat," řekl Zwiker. Jejich víra není vnitřní, motivovaná z vlastního popudu, ale vnější - ovládaná zvenčí.

V procesu uzdravování z náboženského zneužívání, který vyžaduje čas, jde především o stabilizaci, ve které je vybudován nový vztah k sobě a Bohu. Očistné zpracování minulosti se nejlépe daří na místě  chráněném před manipulátory a se zdravými hranicemi. Prožité musí být pojmenováno, včetně podílu pachatele a oběti. Pocity hněvu, úzkosti, smutku a bolesti, které se v procesu vyskytují, by měly být podle psychoterapeuta povoleny.

V následující debatě došlo i na výchovu dětí v církvi a jak se při ní vyhnout manipulaci a náboženskému zneužívání. Daniel Zwiker poukázal na to, že toto téma prezentoval také v rámci vzdělávání dětí a učitelů náboženství na Adventistickém institutu náboženského vzdělávání RPI.



Adventistická tisková služba APD Švýcarsko