středa 24. dubna 2019

Zdeněk Lukšík: My a oni

Zvláštní dělení, které v sobě může někdy ukrývat nadřazenost a odsouzení těch co jsou "oni".

Tento fenomén je typický pro sektářské projevy. Přesto se všichni v rozhovorech potýkáme s tímto vyjádřením, ale nemusíme to propracovávat do selektivního dělení lidstva. Jakmile jsi členem skupiny "My" začnou se v tobě dít zvláštní procesy. Začneš se separovat, kráčíš po hladině lidské společnosti na hlavách těch "oni", abys udržel vůdčí postavení své skupiny v daném prostředí. Máš extrémní potřebu zašlapávat hlavy těch "oni" pod hladinu. Čím více jich zašlapeš, tím sebejistěji a pevněji vidíš svou skupinu. V takové skupině to však také není jednoduché. Při separaci se stává, že již není po kom šlapat a v tom okamžiku v "My" začne proces hledání třídního nepřítele ve vlastních řadách. To přece znáte nebo jste o tom četli. Politická "sekta" vykonstruovala umělé politické procesy: Začíná to vyloučením z vládnoucí elitní skupiny a pak přichází na řadu donucovací proces pro přiznání viny ze spiknutí. V každé skupině "My" je podhoubí pro kult osobnosti, toužíte-li zůstat ve skupině, pak musíte v boji o přežití nést na ohnutých zádech myšlenkově razantně silnějšího separátora sekty "My".


Vytváření sektářských skupin "My" nutně vede k dalšímu vyseparování vládnoucí elitní jednotky v dané  skupině rozdělující svět na "My" a "oni". Většinou stojí na silném vůdci.     

Taková vedoucí složka má pak neutuchající potřebu ovládat a zasahovat co nejvíce i do drobných detailů života lidského jedince. Je to cílená aktivita podrobit si tu nižší část ve skupinovém prostředí "My". Postupem času se v takové separované skupině vytváří potřebná vládnoucí hierarchie různých výborů, které podléhají dalším výborům, až po ten vrchol pyramidy nejvyšší výbor.

Kristus založil společenství na rovnosti a učil tomu své učedníky. Určitě jste si všimli v NZ následujících myšlenek: "jedni druhé", "navzájem", "milovat jako sebe",  "kdo chce být největší, ať slouží" nebo "ne tak bude mezi vámi", a podobně. Tam, kde otevřeně zaznívá dělení na "My" a "oni", tam se nedaří přátelským sdíleným rozhovorům, aby nebyl jedinec nařčen z nedostatku loajality a nutnosti přitakání - jen "My" to víme nejlépe. Takové křesťanské společenství žije v napětí strachu místo laskavých vzájemných vztahu  a to může dusit dynamické evangelium, které září uvnitř a proniká do okolí. Kristus tomu učil v evangeliích různým způsobem: "Nerozumností stavět svíci pod vědro, kvasu prostupujícího a zvětšujícího objem, rybářské síti mající smysl jen ve vodě, nebo co chcete, aby vám lidé činili ..... ". Nikdy nejde o exhibice jedince, ale o vzájemný vztah, který je přitahujícím magnetem. Tím je láska Kristova, není to naše láska, ale ta proměňující Láska našeho Boha Stvořitele, Vykupitele a Soudce v Kristu Ježíši. Ten soud  pochopíme na jediném místě, na Golgotě.

Golgota ukazuje, že Bůh je sám k sobě nespravedlivý, aby člověka učinil spravedlivého.