čtvrtek 13. června 2019

Milan Müller: Kořeny demokratického deficitu v církvi jsou hlubší

Tomáš Kábrt napsal svůj pohled na průběh a závěry konferencí Unie i Sdružení „Čí byly konference aneb Žijeme (z vašich) nadějí“ s prorockým zápalem, tepajícím nešvary současné církve, rozuměj CASD v ČS-Unii a Sdruženích. („Prorocký zápal“ autora míním v kladném slova smyslu). Pokud jsem pozorně četl, točí se hodnocení kolem základní myšlenky: nedemokratického volebního mechanismu v církvi, a s ním spojeného neadekvátnímu vlivu zaměstnanců na chod církve, i na průběh konferencí. Jedním z důsledků je neochota měnit zaběhlé stereotypy, dalším je směřování církve k uspokojování potřeb zaměstnanců a pomíjení péče o sbory a o hlavní úkol církve-misijní a sociální působení ve společnosti. Vedlejším produktem je nesamostatnost sborů, a také neochota k ordinaci žen, resp. neochota sdružení podřídit se rozhodnutí konference Unie. Vinu za tento stav mají zaměstnanci a zejména „oportunistické“ vedení Unie a sdružení.

Na průběh a výsledky konferencí i na stav církve a jeho příčiny mám odlišný názor, na konferenci Unie jsem byl osobně a Konferenci Českého sdružení jsem bedlivě sledoval. Mám za to, že se církev potýká s řadou výzev, nejen na poli organizačním, ale také (zejména) na poli vlastní zbožnosti členů, věrohodnosti svědectví o Kristu ve vztahu k současnému myšlení i k sekulární společnosti, odpovědnosti vůči mladým lidem, vyrůstajícím ve věřících rodinách, stárnutí členů, rozdělení mezi členy a sdruženími (také) díky působení GK v celosvětovém měřítku… Má polemika se týká úlohy organizační stránky v životě církve („demokratického deficitu“) a jejího vlivu na stav církve.


Demokracie nevznikla na „zelené louce“ jako nástroj ke správě věcí veřejných, nebo církevních. Demokracie-tedy systém, ve kterém mají členové komunity rovná práva, jsou svobodní, vnímají sounáležitost práv i povinností, přenášejí část správy věcí na volené zástupce, kde existuje dialog mezi vládou a opozicí, i časově omezený mandát těch, kteří jsou u moci-to vše jsou v první řadě plody určitého způsobu přesvědčení, nebo přemýšlení, opřeného o mravní hodnoty. Může fungovat pouze v prostředí, kde lidé tyto hodnoty sdílí a z vlastní vůle se jim podřizují.

Pokud tedy existuje demokratický deficit v církvi, ukazuje to v první řadě na závažnější problémy v hodnotovém systému, teologické reflexi, sebepojetí církve a chápání  její úlohy v současné společnosti. Z toho plyne, že „pouhou změnou“ v principech správy se věci samotné nezmění. Konkrétně: I kdyby se všichni zaměstnanci církve museli ucházet o mandát na konferenci volbou, soudím, že v komunitě současné církve se příliš nezmění poměr delegátů ve prospěch ne-zaměstnanců církve, a pokud ano, nebudou výsledky rozhodování příliš odlišné od těch, kterých jsme byli svědky. Oprávněnou námitkou je-ale vždyť jsme to ani nezkusili (vždyť se o tomto tématu na konferenci ČSU ani nediskutovalo).

Demokratický způsob správy církve není jediným možným modelem. Otázky centralizace (pyramidální uspořádání moci), biskupského vedení, kongregačního uspořádání…Toto téma by si zasloužilo samostatné pojednání. Demokracie v podobě, kterou známe v současnosti, je plodem nejen křesťanské kulturního okruhu, ale také osvícenství. A s ním vstoupil do oblasti správy věcí veřejných i „nesmiřitelný“ zápas idejí, systém politických stran a jejich programy, ucházející se o přízeň voličů. Dále přesvědčení, že lidé jsou z podstaty svého založení sobečtí, korumpovatelní a moc je třeba vyvážit rozdělením do několika (tří) oddělených pilířů-moci zákonodárné, výkonné a soudní. Pokud vynecháme přímou demokracii, kdy lidé rozhodují přímým hlasováním nejen o svých zástupcích, ale i o konkrétních tématech, pak bychom měli zásadně změnit celou správu i postupy církve-rozdělit správu i moc do více pilířů, ne hierarchicky, ale horizontálně…Je to cesta, kterou se máme vydat?

Dalším aspektem je hodnotová stránka věci. Základním prvkem, nezbytným pro fungování společnosti a tím spíše církve, na principech demokracie, je ochota participovat na dobrých záměrech, při uskutečňování žádoucích cílů, bez ohledu na „stranický kabát“. K tomu patří i elementární důvěra a dobrá víra v mravní integritu souputníků i oponentů. Opět odkazuji na to, že demokracie je plodem…

Konečně, kdo je zvolen musí být nadán podílem na vlivu a moci. Kvůli fungování řádu je třeba, aby odpovědnost byla nadána potřebnou mocí k prosazování záměrů.  V demokracii platí, že rozhoduje většina. Což může být problém při střetu kvality a kvantity. Ti, kteří jsou nadání mocí a odpovědností ke správě by měli hájit právo a spravedlnost, i proti většině. Vůle většiny může být totiž také ochlokracií, vládou davu, lůzy.

A nyní několik konkrétních poznámek.

Z článku Tomáše Kábrta jako by vyplývalo, že Konference byly zmanipulovány a většina byla umlčena. Zkusme si nalít čistého vína. Body, podávané sbory na konferenci neobsahují záležitosti stejné důležitosti, nestojí za nimi stejný počet navrhovatelů a nejsou zpracovány se stejnou pečlivostí. Často se jedná o návrhy jednotlivců, často se jedná o návrhy marginální, které mohou být řešeny na jiných úrovních církevní správy a podstatně jednodušším způsobem. Velká většina z nich mířila dovnitř církve. Po mém soudu trpí návrh na nominaci volbou jedním z výše uvedených hendikepů. Ačkoli se týká důležitého principu a byl kvalitně zpracován, zdá se, že nemá dostatečnou podporu, napříč členskou základnou, bez ohledu na služební zařazení.

Body, zaslané Českému sdružení k postoupení na konferenci Unie, týkající se principu nominace delegátů na konference byly dva, jeden požadoval změnu jednacího řádu a zastoupení odrážející více poměr mezi členy a zaměstnanci, druhý návrh byl radikálnější, směřoval na změnu Ústav (správně, bez ní není možné měnit Jednací řád) a navrhoval nominaci všech delegátů pouze volbou. Na konferenci Unie byl poslán sloučený návrh, požadující změnu Ústavy, a úpravu poměru volených delegátů vůči delegátů z titulu služby tak, aby se v limitním případě rovnal 100%:0%. Faktem je, že tento návrh byl projednán nešťastným způsobem. Po představení návrhu i oponentury a krátkém dovysvětlení, před začátkem diskuze pléna, byl dán návrh, aby se nediskutovalo, ten byl schválen a vlastní návrh na úpravu nominace byl vzápětí hlasováním zamítnut téměř dvoutřetinovou většinou (62% proti, 38% pro). Čtu toto rozhodnutí tak, že mnoha voleným delegátům současný stav nominace vyhovuje, nebo nevidí dostatek důvodů pro změnu. Tvrzení, že situace vznikla manipulativním jednáním vedoucích konferenčního jednání, nebo jiným, nedemokratickým způsobem vyžaduje „notnou dávku představivosti“.

 Naskýtá se otázka, co s tím. Co znamená zachování „statu quo“ pro další činnost církve, který se rozhodující měrou odehrává ve společenství sborů? Čtou jej členové stejně jako Tomáš Kábrt? Je toto rozhodnutí opravdu devastující, demotivující, nadržující zaměstnancům? Jsou sbory plné dychtivých členů, kterým vedení a zaměstnanci hází klacky pod nohy a dávají jim najevo, že se starají  předně sami o sebe? Nebo, v „soft formě“, zaměstnanci spolupracují do té míry, do které je to neohrožuje v jejich mocenském postavení? Jsou zaměstnanci církve jednolitou skupinou, bez rozdílu životních zkušeností, postojů i pozice v organizaci církve sjednocení v antidemokratickém šiku vůči ostatním členům?  Možná stojí za to položit si otázku, zda přeháněním a paušalizací chci prokázat neudržitelnost postojů oponenta a zasadit jeho názorům „smrtící úder“. Tak jednoduché to není. Čertovo kopýtko článku Tomáše Kábrta spatřuji jinde, než v kritice deficitu demokracie, nebo paušalizaci postojů členové vs. zaměstnanci.

Autor, podle mého soudu, zaměňuje příčinu a následek. Touha po moci, pohodlnost a snaha „odfiltrovat“ nepohodlné názory, pokud se v církvi vyskytují, jsou důsledkem narušeného vztahu víry, tedy zpronevěrou Ježíšovu příkladu - kdo chce být nejvyšší, ať je služebníkem, ne pánem. Případně může být lpění na moci (křečovitou) snahou dostát odpovědnosti „ředitele zeměkoule“. Omezení demokratického rozhodování je pak pouze důsledkem, případně jednou z cest technologie moci.
Ale po mém soudu lze číst ustanovení ústavy i stávající praxi i jinak. Kazatelé mají poslání a k jeho naplnění potřebují i určitou míru podílu na rozhodování. Jsou těmi, kteří v prvé řadě slouží, zvěstují, formují, pomáhají. Nesou oběti, vydávají se všanc církvi, tedy společenství. Ne všichni, ale mnozí. 
Článek kazatele a zaměstnance církve ukazuje jak prospěcháře (nebo alespoň nečinně přihlížející), poslušné ovce, nohsledy vedení, nad kterým vyčnívá uzurpátor moci Mikuláš Pavlík. I když tuto hyperbolu vynásobíte deseti, nebo podělíte stem, stále nebude pravdivá.

Z textu na mne také dýchá pocit hořkosti nad tím, že se na konferenci nepodařilo prosadit vlastní priority.  Autor se neptá po důvodech postojů těch, které kritizuje, absolutizuje určitou část principů a připadá mi, že v demokratizaci nominace delegátů na konference (případně zastoupení ve výborech Sdružení a Unie) vidí všelék na neduhy církve. Není hanbou, zastávat menšinový názor. Není hanbou prohrát, neprosadit jej. To přece neznamená rezignovat na hodnoty. Je však čestné si přiznat neúspěch a tváří v tvář postojům ostatních nahlížet i na svůj postoj se zdravou mírou kritického odstupu. Vždyť i důvody oponentů mohou být relevantní a čestné.

Konečně, článek nenabízí cestu, jak dál. Nechce se mi věřit, že by konstatování o pasivitě a demotivaci členů bylo programovým prohlášením, výzvou k házení flinty do žita, případně vidlí do soukolí. Trpělivé vysvětlování a vlídnost mohou obrátit srdce (a změnit názory) spíš než tvrdá a zaujatá kritika. Pohled do zrcadla může být zdravou reflexí, ale také ukázkou, jak jsou „ti druzí“ oškliví a špinaví.

Dialog, tedy naslouchání druhým i tlumočení vlastních názorů, vzájemná úcta i ochota ke změně, je cestou, jak být obohacen i zbohacovat druhé, jak se posouvat dál.  


 Autor Milan Müller je starším sboru Církve adventistů sedmého dne v Praze na Smíchově