čtvrtek 17. října 2019

Lowel C. Cooper: Politika v církvi

Politiku máme obvykle spojenou s negativní konotací. O politické činnosti se obvykle uvažuje tak, že obsahuje etické kompromisy, zkreslování pravdy, účelové protežování určitých zájmových skupin a intenzivní kritiku názorů a charakteru jejich odpůrců. Pokud jste označeni za „politického představitele“, pravděpodobně byste to  neměli považovat za kompliment. Mluvit o „politice v církvi“ navozuje dojem, že v organizaci existuje cizí prvek, který podkopává očekávanou čistotu procesu a jednoznačné zaměření na misii. Mnozí si myslí, že církev je a musí být nepolitická. Tato esej tvrdí, že politika je nezbytnou součástí života společenství - dokonce i církve - a že uplatňování moci musí být formováno duchovními principy.

Všechny společnosti, které nejsou diktaturami, používají politiku.  Každá organizace potřebuje systém struktury a autority. Politika je proces zajišťující distribuci moci a rámce pro hodnotovou kontrolu ve společnosti. Jinak se život ve společenství stává bojem o přežití brutální silou. V civilizované společnosti je politika nezbytným prvkem soužití s ostatními. Politika získala poněkud negativní pověst kvůli pochybnému chování a praktikám, které používají osoby nebo skupiny hájící specifické zájmy a ideologie. Kladivo lze použít k zatlučení hřebíku, který spojuje dva kusy dřeva dohromady, nebo lze kladivo použít k rozbití okna pro usnadnění vstupu do domu, krádeži nebo k zranění soupeře. I politiku lze použít pro dobré nebo pochybné účely.

I církev používá politické postupy, aby určila, kdo má mít autoritu a jak bude organizace fungovat. Církev je dynamická, nikoli statická organizace. Žije v prostředí změn a využívá politické procesy, aby zůstala relevantní. V církvi je politika nezbytná! Je naléhavě nutné, aby členové a vedoucí církve věděli, jak používat politiku eticky a moudře; jak se vyhnout jejímu úmyslnému nebo nechtěnému zneužití a jak zajistit, aby politické procesy vedly k prospěchu celé církve. Tento přístup okamžitě vyvolává morální a etické otázky. Jako křesťané prostě nemůžeme ignorovat spiritualitu, když přemýšlíme o politice. Eugene Peterson vznáší důležité postřehy o politických okolnostech vedení: „Protože vedení je nutně výkon autority, snadno se překlápí do výkonu moci. Ale v okamžiku, kdy se to stane, začne škodit vedoucímu i vedeným.“ 1)

Politika je nezbytným a žádoucím prvkem církevního života. Ale církevní politika musí být strukturována na velmi odlišné etické platformě, než je ta, která obecně převládá ve společnosti.


Politika v akci: Příklady z Bible


V Bibli je řada příkladů politiky činné v náboženské komunitě. Tyto příklady ilustrují řádné i nesprávné užívání moci, informací a politické nástroje použité k dosažení požadovaných, i když ne vždy příkladných výsledků.

Genesis 11: 4 popisuje touhy obyvatelstva vybudovat "si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi": "Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ 2) Strach je obvyklým motivem politické akce a v tomto případě způsobuje kolektivní akci k vytvoření domněle bezpečného prostředí.

Miriam a Aaron dali průchod svým předsudkům a žárlivosti, když „mluvili proti Mojžíšovi kvůli kúšské ženě, kterou si vzal; pojal totiž za ženu Kúšanku. Říkali: ,Což Hospodin mluví jenom prostřednictvím Mojžíše? Což nemluví i naším prostřednictvím?´“ (4. Mojžíšova 12:1-2). Etnické předsudky, vůdcovská žárlivost a sourozenecká rivalita se spojily s otrávenými postoji a vztahy ve vedoucím týmu. Soudržnost vedení a rodiny byly ohroženy vlastními zájmy a pýchou. Jak je příhodné, že tato pasáž Bible končí slovy: „Hospodin to slyšel.“

Na začátku své vlády byl král Rechabeám požádán o uvolnění daňového zatížení svých občanů. Konzultoval to se staršími, kteří měli zkušenosti ze Šalomounova království. Poradili mu, aby zaujal postoj ve prospěch lidu. Rechabeám jejich radu odmítl. Potom požádal o radu své vrstevníky, kteří mu radili: „Toto řekni tomuto lidu, který k tobě promluvil slovy: ‚Tvůj otec nás obtížil jhem, ty však nám je ulehči.‘ Promluv k nim takto: ‚Můj malík je tlustší než bedra mého otce.  Tak tedy můj otec na vás vložil těžké jho? Já k vašemu jhu ještě přidám. Můj otec vás trestal biči, já vás však budu trestat důtkami!‘ . . .  Král lid nevyslyšel“ (1. Královská 12:10-15). Tento incident a jeho následky odhalují monarchu, který se považuje především za „prvního mezi rovnými“. Jeho vedení bylo charakterizováno arogantním duchem a tvrdými autoritářskými praktikami. Jedním z okamžitých výsledků bylo rozštěpení národní identity 12 kmenů na dva konkurenční a někdy protichůdné režimy.

Jerobeám nechal vytvořit dvě zlatá telata a založil bohoslužby v Bételu a Danu, protože nechtěl, aby jeho lidé pokračovali v uctívání v Jeruzalémě (1. Královská 12: 25–33). Jeho politické manévrování posunulo náboženství do služeb státu. Manipuloval náboženské praktiky, aby upevnil a soustředil moc.

Vůdci někdy své nápady ospravedlňují božskou inspirací. 1. Královská 13 popisuje poslání Božího muže, který byl osloven starým prorokem hlásajícím to, co prohlásil za poselství pocházející od Boha. Ale lhal. Chtěl lží dosáhnout smrti muže Božího. Když duchovní vůdce tvrdí  „Bůh mi dal pro vás toto poselství“, skrývá se za tím poselství "Jsem neomylný". Popírat nebo zpochybňovat mě znamená neúctu k Bohu. Naneštěstí může být vůdce v pokušení využít tuto strategii z čistě osobních důvodů k upevnění moci.

Pod vlivem osobních ambicí byla i matka Jakuba a Jana, dvou Ježíšových učedníků, když žádala Ježíše: „Ustanov, aby tito dva moji synové měli místo jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici ve tvém království.“ . . . Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na oba bratry" (Matouš 20: 20–24). Ježíš využil této příležitosti a vyjádřil trvalý princip křesťanského politického vedení: „Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;  a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé" (Matouš 20:25-28 ).

Existuje výrazný kontrast mezi politickými způsoby vedoucích ve veřejném životě a tím, jak by měla politika vypadat v životě církve. Velikost ve světských královstvích se projevuje postavením - vládnutím. Velikost v Božím království se projevuje užitečností - službou. „Účel světí prostředky“ je lákavá politická filozofie s velmi ničivými důsledky. Biblický příběh o Ježíšově odsouzení a ukřižování (Jan 18 a 19) ukazuje odporné politické chování, které sloužilo k zajištění požadovaného výsledku - Ježíšovy smrti. Všimněme si, jak:

Náboženští vůdci se spikli, aby zničili Ježíše. Jidáš přijal úplatek, aby zradil Ježíše. Ježíš byl zatčen na základě nepravdivých obvinění. Petr se obával o svou bezpečnost a popřel, že by Ježíše znal. Soudce, Pilát, neviděl na Ježíšovi žádnou chybu a pokusil se potlačit hněv davu tím, že navrhl propuštění Ježíše nebo Barabáše, notoricky známého zločince. Pilát nakonec proti svému přesvědčení a pod tlakem propustil Barabáše. Rozhodujícím způsobem zodpovědní za Ježíšovu smrt byli hluboce věřící lidé. Náboženství ne vždy očistí politiku. Místo toho může být náboženství samo použito jako politický nástroj a zneužito k prosazování pochybných osobních zájmů. Reinhold Niebuhr poznamenal, že „náboženství není jednoduše, jak se obecně předpokládá, jen lidská touha po Bohu. Je to spíše líté bojiště mezi Bohem a lidskou samolibostí. V této bitvě mohou být i ty nejzbožnější praktiky nástroji lidské pýchy.“ 3)

Legitimní zájem o rovnoprávnost a rovné zacházení často vyžaduje politickou akci. Ve Skutcích 6 se dozvídáme: „V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl“ (verš 1). Politický rozměr spočíval ve vnímání nespravedlnosti a / nebo nerovnosti. Situace mohla vzniknout v důsledku vědomých předsudků nebo špatné správy a dohledu. Když se se situací seznámili, jednali učedníci velmi rychle. Všech jmenovaných sedm jáhnů mělo výrazně řecká jména. Byla to politická i pragmatická odpověď k potvrzení rovnosti?

Jeruzalémské jednání (Skutky 15) představovalo přelomový moment v dějinách rané křesťanské církve. Výzvy převládajících myšlenek, kulturních norem, hodnot a tradic v rámci teologie a praxe vyvolaly politické kroky. Stalo se přijatelné, aby se pohané mohli stát křesťany. Naléhavou otázkou však bylo, jestli se mohou připojit k církvi, aniž by prošli židovskou obřízkou jako znamením smluvní příslušnosti. Spor byl intenzivní. Petr, Žid, vyprávěl, jak ho Bůh vedl k dramaticky novému porozumění pohanům - že byli přijati Bohem a že pohanští konvertité přijali Ducha svatého. Pavel a Barnabáš popsali ovoce své služby mezi pohany. Jakub, zřejmě vedoucí v Jeruzalémě, vysvětlil, jak se jeví přijímání pohanských konvertitů z pohledu učení Starého zákona. Jednání v Jeruzalémě vyústilo v rozhodnutí, které vyhovovalo odlišným názorům na to, jak lidé prožívají a prokazují učednictví.

Toto drama zobrazuje organizaci nátlakových skupin, pověřování  zástupců ve skupinovém rozhodovacím procesu, objektivní zkoumání důkazů a zkušeností a pečlivé úvahy o Božím zjevení v Písmu a zjevném působení Ducha svatého v současnosti.

Sektářská loajalita a osobní preference často vyvolaly politický kvas. Apoštol Pavel, v 1. Listu Korintským, kapitolách 1 a 3, káral věřící, kteří přijali ducha politicko-teologického partyzánského boje: „Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.“ (1 Korintským 1:12). Pro Pavla byla takováto sektářská orientace známkou tělesného, nikoli duchovního myšlení.

Osobní chování, i když není vnímáno jako zjevně politické, může odrážet úzkosti zakořeněné ve společenském vnímání sebe sama nebo jeho asociacích. Apoštol Pavel, vyprávějící o konfrontaci s Petrem, napsal: „Nejprve jídal totiž společně s pohany; když však přišli někteří lidé z okolí Jakubova, začal couvat a oddělovat se, protože se bál zastánců obřízky. A spolu s ním se takto pokrytecky chovali i ostatní Židé, takže jejich pokrytectvím se dal strhnout i Barnabáš“ (Galatským 2:12, 13).

Petr jednal ze strachu, ne z přesvědčení. Pavel se proti tomu postavil. A „Petr viděl chybu, do které upadl, a okamžitě se pustil do nápravy zla, které bylo způsobeno, až kam mu to jeho vliv dovolil. Bůh, který zná konec od začátku, dovolil Petrovi odhalit tuto slabinu charakteru, aby zkušený apoštol viděl, že v sobě nemá nic, čím by se mohl chlubit. Dokonce i ti nejlepší z mužů, budou-li ponecháni sami sobě, se budou mýlit v úsudku." 4) Petr se rychle vrátil ke správnému pohledu na evangelium. Pokračoval a stal se klíčovým zastáncem evangelia milosti a věrným apoštolem Toho, který ho označil za rybáře (všech) lidí.

Pavlova poslední návštěva v Jeruzalémě (Skutky 21 až 25) ukazuje, že církev v Jeruzalémě zůstala jasně rozdělena mezi Řeky a Židy. Krátce poté, co Pavel a jeho skupina dorazili do Jeruzaléma, Pavel šel za Jakubem. Oba vedoucí se plně shodli na teologii evangelia. Ale Jakub byl znepokojen kulturně odlišnými praktikami. Pavel, Žid, mu ukázal, jak Žid může žít mezi pohanskými věřícími. Nyní nastala otázka, jak by měl jako Žid žít mezi židovskými věřícími. Aby zabránil polemice a napravil dezinformace o Pavlovi, přesvědčil ho Jakub, aby prošel očistným rituálem. Na konci očištění šel Pavel do chrámu, kde ho viděli Židé z Asie, „Pobouřili celý dav, zmocnili se Pavla a křičeli:“ (Skutky 21:27-28). Vůdci davu pak pokračovali v šíření nepravdivých informací o Pavlovi. Také obvinili Pavla z toho, že "přivedl do chrámu pohany a znesvětil toto svaté místo.“

Pavel byl zatčen a když se dozvěděl o hrozícím mučení, upozornil na  své římské občanství - také politický manévr. Napětí pokračovalo a Pavel byl nakonec eskortován k soudu v Římě. Události spojené s Pavlovou návštěvou v Jeruzalémě ilustrují řadu pochybných politických motivací a chování. Někteří mohou zpochybnit Pavlovu ochotu projít očistnými rituály. Může se zdát, že dělal politický kompromis. Při bližším zkoumání událostí může být přesnější závěr, že Pavel udělal ústupek kultuře spíše než kompromis v principech evangelia.

Tento stručný přehled politických okamžiků v biblické historii je dostatečný k tomu, aby ukázal, že náboženští lidé a náboženské organizace nejsou imunní vůči korupčnímu a účelovému  politickému chování. Realita života ve společenství nutně zahrnuje politiku - procesy usměrňující moc, autoritu a ideje.


Jak by měli jednat křesťanští vedoucí?

Z těchto ilustrací vyvstávají důležité otázky: Jaké je vhodné politické  chování vedoucích v náboženské organizaci? Jak vypadá vhodný politický proces v církvi? Předpokládá se, že každý vedoucí křesťanské organizace bude působit na základě duchovních hodnot vyplývajících ze stále užšího vztahu s Ježíšem Kristem. Očekává se tedy, že každý vedoucí bude vždy křesťanský. Každý vedoucí si však musí uvědomit, jak snadné je podlehnout osobním domněnkám, aby ovlivnily jeho chování. Jedním z nejobtížnějších úkolů vedení je být upřímný k sobě před Bohem. Je příliš snadné používat duchovní jazyk a plášť náboženské zbožnosti k maskování osobní agendy. Prvním politickým úkolem  vůdcovství je vyrovnat se s Bohem a udržet tento vztah. Pokud tak učiníte, bude to formovat vaše chování, ovlivňovat vystupování a motivovat morální reflexi. Když se vedoucí starají o svůj soukromý život s Bohem, vypadá pole toho i jejich veřejný život.

Pavel připomínal církvi v Korintu: "Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí.   Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží" (1. Korintským 2:1-5).

Pokud vedoucí pečují o své soukromé životy s Bohem, existuje několik znaků, které ilustrují jejich vhodné zapojení do politického života organizace. Včetně těchto:

- Odhodlání k důsledné otevřenosti
- Upřímnost a bezúhonnost - žít to, co hlásají. Lidé vidí skutečné opakující se důrazy jejich vůdcovství a z nich si činí závěry o jejich charakteru a motivech
- Cílevědomé soustředění na férovost a spravedlnost
- Pokora spojená s vědomím, že nikdo není pořád bz chyby
- Zaměření více na službu než na projevy úcty
- Úcta a zdvořilost k oponentům
- Odvaha odolávat zájmovým skupinám
- Celkové, systémové myšlení - pochopení pro to, jak je vše propojeno
- Ochota naslouchat jiným pohledům
- Zaměření na nenásilné a pokojné prostředky
- Zvyk hledat spolupráci a partnery
- Trvalá pozornost budování důvěry
- Důsledné respektování rozmanitosti.


Politické prostředí: Vytváření a monitoring

Jak může organizace (například církev) založit a sledovat své vlastní politické prostředí a procesy, aby nebyla právem označena za  „politickou organizaci“?
Jakékoli užitečné úsilí - duchovní, politické, ekonomické, akademické nebo charitativní - potřebuje systém organizace, pokud má existovat  delší dobu a dosahovat hodnotných cílů. Církev je náboženská i politická organizace. Během staletí se její zaměření na misii a vyvyšování Pána Ježíše Krista jako její hlavy povzneslo nad běžnou politiku. Je však na církevní organizaci, aby zajistila, že charakter její politické činnosti zachová jejímu zvěstování důvěryhodnost.

Minimálně následující postupy by měly být zřejmé:

- Jasně definované procedury (tj. ústavy a nařízení, zásady, postupy)
- Reprezentativní složení rozhodovacích skupin
- Pečlivě navržená a zdokumentovaná dělba autority
- Postupy a ochota vést vedoucí k odpovědnosti
- Před přijetím rozhodnutí odpovídající dialog / naslouchání
- Ověřování informací spíše než spoléhání se na dojmy a předpoklady
- Respektování role nezávislého tisku
- Vhodné používání technologií v komunikaci - technologie může být zneužita jako "politický zesilovač"
- Včasná komunikace informací
- Uznání principu většinové autority při zachování respektování názorů a potřeb menšin - většina nemá vždy pravdu
- Osobní podřízení členů skupiny a vedoucích vládě Ježíše Krista
- Upřímnost ohledně osobních motivací
- Citlivost na rozmanitost, včetně vlivu kultury, místa a místních okolností
- Procesy rozhodování, které spočívají a závisí na modlitbě, duchovní reflexi a na duchovním vedení


Shrnutí

Politika, dokonce i v církvi, je nevyhnutelná. Ačkoli může být snadno účelově ovliněna a zneužita pro svévolné nebo osobní účely, vedoucí a organizace mohou použít politiku vhodným způsobem. Když je politika aplikována v souvislosti s evangeliem, může vést spíše k pokoji, usmíření a postupu misie, než k roztržkám a rozdělení.

Lidskou tendencí je využívat sílu a autoritu, alespoň do určité míry, v zájmu sebe sama - touha být první, vystoupit po žebříku úspěchu, porazit konkurenty, být považován za vlivného, sklízet prestiž a chválu.   Křesťanské vedení znamená vykonávat moc a autoritu pro dobro druhých. Křesťanští vedoucí neodmítají použití autority, ale raději  vykonávají svou moc v mezích obětavé služby v zájmu druhých.


Odkazy:
1) Úvod do 2. Korintským, Eugene H. Peterson, Navpress Colorado Springs 1996, 1587.
2) Všechny citace z Písma jsou převztay z Českého ekumenického překladu Bible
3) Reinhold Niebuhr, Přirozenost a osud člověka, díl 1: Lidská přirozenost,  Westminster John Knox Press  1996, 200.
4) Ellen G. White, Skutky apoštolů, 198.


Lowell C. Cooper je bývalý místopředseda Generální konference Církve adventistů sedmého dne

Převzato ze studentského časopisu Dialogue